Dva roky od kouzelného telefonu

Jsou to dva roky, a my bychom si moc přáli, aby telefon zvonil znovu...

*

„S dětmi ten čas tak rychle utíká…“ tuhle větu jsem často slýchala od rodiny i kamarádek, od všech, co si už mateřstvím prošli či procházejí. Dokud jsme neměli malého doma, tak jsem se nad tím vždy jen pousmála. A teď? Nebýt té nepříjemné situace s koronavirem, nejraději bych čas zastavila, kdybych to ovšem uměla.

Před dvěma lety zazvonil kouzelný telefon a po několika měsících těšení a až bolestné touhy mít už maličkého konečně u sebe se přání splnilo. Náš úžasný a vysněný chlapeček s námi jel domů, doma to teda bylo překvapivě o dost složitější, než jsem čekala, ne nadarmo mi pěstounka říkala, že i když si s malým krásně rozumíme, čeká nás šestinedělí. Měla pravdu, u ní bylo všechno v pohodě, malý se na mě smál a všechen svůj čas jsem věnovala jen jemu, doma už přibyla péče o domácnost a taky změna prostředí drobečkovi zpočátku nesvědčila. Naštěstí jsme se s pěstounkou domluvili na zapůjčení postýlky, na kterou byl maličký zvyklý, a hned to bylo o něco lepší. Koncem léta už bylo zase všechno krásné a sluncem zalité.

V listopadu oslavil náš brouček první rok života, na oslavu přijeli i pěstouni, jsou ve věku mých rodičů, a jsou tedy v podstatě další babička a děda pro malého. Jsem ráda, že jsou stále s námi v kontaktu a máme možnost se vídat.

Hodně lidí se nás ptá, jestli to malému povíme, že „není náš“ (řečeno slovy tazatelů). My mu to nepovíme, my už mu to povídáme, formou pohádky, kterou už sám umí vypravovat. Vzhledem k tomu, že je tam jmenován on i jiné jemu známé osoby, myslím, že se s příběhem ztotožňuje už teď. Dokonce jsem se jednou setkala s názorem, že adoptované děti jsou takové vděčnější, celkem mě to pobavilo. Osvojené děti jsou totiž úplně stejné jako každé jiné. Někdy zlobivé, jindy k sežrání.

Na jaře se pak malý naučil chodit a začal říkat pár slov: máma, babi, aky (Lucky, náš kocour), jen táta mu nějak nešlo, ale naučil se časem také. V létě jsme jeli spolu se známými na krátkou dovolenou, mají dvě děti, pětiletou slečnu a klučíka o rok staršího, než je náš. Nejvíc si malý rozuměl s jejich holčičkou, pořád se jí držel za ruku a dával jí pusinky, asi první láska. :) Bylo to moc hezké, léto nějak rychle uteklo a už se zase blížily narozeniny… fakt to letí…

S manželem bychom si moc přáli ještě jedno dítě. Když se trochu vrátím v čase, k době našich prvních IVF a zoufalosti, že nám osud nedopřeje ani jedno dítě, vzpomínám si, jak jsem četla různé diskuze o snažení a některé ženy, které už doma měly jedno dítě si zoufaly nad tím, jak moc jsou nešťastné, že se nedaří druhé. Nechápala jsem. Říkala jsem si, vždyť už jedno mají, proč si teda stěžují a pláčou, kdybych JÁ měla aspoň to jedno, byla bych dokonale spokojená a šťastná. Teď už jim rozumím. Není to o tom, že by mi syn nesplnil sen stát se mámou a dát mu všechnu lásku a péči, jaké jsem schopná, jen ta touha po větší rodině a vidět, jak si spolu děti hrají i se hádají (dobře, to až tak velká touha není), to se nedá ani popsat. Děti jsem hlídávala od svých 11 let, vozila jsem kočárky maminkám po celé vesnici, když se pak sestřenici narodila první dcera a ona mě pozvala na prázdniny, byla jsem v sedmém nebi. A pak… když jsem se vdala a snažili jsme se založit rodinu, tak to nešlo.

Otázka, kterou zná většina žen, které touží po dětech a nedaří se, PROČ ZROVNA JÁ?, mi zněla v hlavě pořád, nebo možná proč zrovna my… Teď se mi částečně sen plní díky našemu nádhernému a úžasnému synovi, kterého miluju, jak nejvíc to jde, a jsem schopna za něj dýchat. Když mi řekne „Mám áda maminku,“ je to to nejkrásnější, co můžu slyšet. Se skloňováním má ještě trochu potíže :D Chodí za mnou a říká: pomazlit maminko, potulit. obvykle všeho nechám a jdeme se mazlit. Nevím, jak dlouho tohle období ještě potrvá a jestli to ještě někdy zažiju, tak se snažím si to maximálně užít.

Rádi bychom si osvojili ještě jedno miminko, jenže druhoadopce není tak jednoduchá, přednost mají samozřejmě ti, kteří čekají na první dítko. Takže jsme se dohodli, že ještě jednou zkusíme IVF, a třeba se tentokrát povede. Moc bych si přála, aby malý nebyl jedináček.

Chtěla bych všem, co se snažíte o miminko a nedaří se vám „na první dobrou“, říct, že vám přeji, ať to vyjde, a je jedno jestli jde o první, druhé, třetí… dítě. Protože teď už taky vím, že ta touha je nepopsatelná.

Přeju hezký den

Váš příspěvek

Odesílám...
3196
12.5.20 08:37

Musim rict, ze jsi z ni teda kompletne poprdena a kdybys ji porodila, tak bych rekla, ze mas mliko na mozku :mrgreen:
Ale přeju vam, at vam kouzelny telefon zase zazvoni a at jste komplet :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
129
12.5.20 11:58

@Kaileee no musím uznat že na tom komentáři něco je :lol: psala jsem ten deníček před několika týdny pod vlivem hormonů při přípravě na to umělko a když to po sobě čtu uznávám že je poněkud přeslazený :D ale nic to nemění na tom, že je syn pro nás velký dar :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
1197
12.5.20 12:14

@Lucanka Napsala si to krásně. Přečetla jsem i tvoje předešlé deníčky a mateřská láska z tebe úplně číší :hug:
S manželem jsme v předadopčním řízení (čekáme na přípravku) a snad se jednou kouzelného telefonu také dočkáme.
Moc držím palce, jestli zkusíte IVF. Kdo zná, ví co je to za stres… Když to nevyjde, určitě by časem zazvonil druhý kouzelný telefon.
Moc mě zaujal přístup přechodných pěstounů. Pro prcka to bude určitě v budoucnu velké plus, bude znát lidi, u kterých strávil první chvilky života. Moc se mi to líbí a děkuju za inspiraci.

  • Nahlásit
  • Zmínit
129
12.5.20 12:30

@evakot děkuji, a držím palce v dalším postupu. Tomu pocitu když zazvoní kouzelný telefon se nic nevyrovná :) moc vám přeju ať všechny ty věci kolem adopce máte rychle za sebou a ať telefon zazvoní brzy :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
4
12.5.20 12:37

Krásný deníček, je z něj cítit spoustu lásky :srdce:. Držím pěsti ať IVF vyjde (také mě teď čeká). A kdyby ne, věřím že kouzelný telefon zazvoní ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
3196
12.5.20 12:46

@Lucanka jo chlapecek, taky me zmatlo to skloňování :) tak hodne stesti :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3348
12.5.20 12:50

Z mého pohledu je deníček pěkný, čtivý. Držím palce ať vám vše vyjde

  • Nahlásit
  • Zmínit
141
13.5.20 13:57

Dekuji moc za denicek, pro me dost aktualni. Jsme zadatele o osvojeni a cekame na pripravku a pak kouzelny telefon. A jak pises, ted si rikam, ze budu vdecna za jedno, ale mrzi me, ze nebudu mit velkou rodinu :flushed:. Buhuzel vzhledem k veku budu rada za jedno. Drzim palce

  • Nahlásit
  • Zmínit
1669
13.5.20 15:47

Dojemný deníček. Až se mi chce brečet. Mám jednu známou- po deseti letech snažení a několika IVF čekala tři roky na adopci. Dostali holčičku a když ji měla cca dva měsíce doma, otěhotněla… Ten život si s námi dělá, co chce :nevim: Hrozně se mi líbí, že holčička slaví kromě narozenin a svátku ještě PŘIVEZENINY :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit