Pomněnková víla: Holčička, která byla bita

Bylo mi necelých jedenáct let a trávila jsem již několikátý den v nemocnici, což nebylo vůbec špatné. Zápach desinfekce, skřípající vozík s léky a zamřížovaná okna, to vše mi přinášelo nekonečný pocit bezpečí. Tady mě nikdo nebil a pravidelná strava zklidnila rozbouřený žaludek. A potom přišla ona, drobná holčička s pomněnkově zbarvenýma očima a světlými vlasy, říkejme jí třeba Bětuška.

V té veliké posteli, do které ji uložili, se dočista ztrácela, celé hodiny trávila schovaná pod dekou a nepromluvila jediného slova. Mně ale neunikly podlitiny na jejích pažích a hubených nožkách, kdykoli se vynořila ze svého světa pod přikrývkou. V pravidelných intervalech přicházela sestra, aby dala dívence napít, sama se totiž neodvážila. Bětuška byla jako duch, pořád s námi a přesto takřka neviditelná.

Doba návštěv představovala pro většinu malých pacientů vítané zpestření, radostná objetí, sdílení novinek, stolky plnící se ovocem i jinými pochutinami. Za mnou nikdo nechodil, proto jsem tyto chvíle trávila v herně, kde jsem si četla nebo kreslila, Bětušku však navštěvoval otec.

Již po jeho druhé návštěvě bylo patrné, proč je holčička tak tichá a ustrašená. Na její pravé tváři se začala zřetelně rýsovat zcela nová modřina. Nedokázala jsem pochopit, proč k dítěti pouští někoho, kdo mu zjevně ubližuje, třásla jsem se rozčilením a hořečnatě přemýšlela, jak děvčátku pomoci. Vydala jsem se tedy za sestrou a pověděla jí, že má Bětuška nové poranění, které dozajista vzniklo během návštěv. Odbyla mne tím, že se mám starat o své a nestrkat nos do cizích záležitostí. Rozhodla jsem se tedy, že během návštěv neopustím pokoj a pokusím se tak zabránit čemukoli dalšímu.

Jakmile vešel, dívenka se stočila do klubíčka, zdála se ještě menší než obvykle. Moje přítomnost mu vadila, několikrát mi zvýšeným hlasem řekl, ať okamžitě odejdu. Měla jsem obrovský strach, ale nechtěla jsem tu holčičku opustit, byla obrazem naprosté bezbrannosti. Celou hodinu seděl skloněný těsně nad jejím obličejem a cosi šeptal, přesto nebylo možno přeslechnout jasně výhružný tón, kterým k ní promlouval. Po jeho odchodu se Bětuška rozplakala, proudy slz se bez přestávky valily po její něžné tváři a vytvářely mokrý flek na polštáři.

Jednoho večera jsme zůstaly jen my dvě, holčička měla okraj přikrývky přitažený až pod nos, její nádherné oči se upíraly do houstnoucího šera.
„Tvůj táta tě bije, že jo?“ zeptala jsem se jí. Nejprve nereagovala, uplynuly dlouhé minuty, když se z rohu nečekaně ozvalo: „Hodně mě bije.“

Druhého dne byla velká vizita, napadlo mne, že lékaři, dokonce primář, musí přece něco udělat, mají povinnost takovou věc prošetřit. Když dorazili k mé posteli, všechno jsem jim řekla, jakým způsobem se otec k Bětušce chová během návštěv a že mi sama prozradila, jak moc krutý k ní je. A nestalo se nic, jen mi vynadali, že přeháním a bezpochyby ničemu nerozumím.

Za dva dny si otec odvedl holčičku domů, odcházela s hlavou skloněnou, rezignovaná, bezmocná.
Příběh malé Bětušky ve mně probudil potřebu pomoci komukoli, kdo je v nouzi - nebo se o to alespoň pokusit. O svém vlastním trápení, které mne tehdy provázelo již čtvrtým rokem, jsem však ještě dlouhá léta mlčela.

K výše popsanému došlo dávno, přesto si na Bětušku někdy vzpomenu a v duchu se jí omlouvám, že jsem neudělala víc. Doufám, že dokázala přežít, že pomoc nakonec přišla a snad je dnes milována přesně tak, jak si vždycky zasloužila.