poprvé na emiminu

Ale měla bych začít pěkně od začátku ať si v práci taky počtete. (vezmu to trochu z gruntu)

Pracovala jsem tři roky na konzulátě v Istanbulu a tam jsem se seznámila s Turkem, který tam již pár let pracoval. Byl pohledný, na Turka měl celkem světlou pleť a k tomu modrozelené oči. A tak po skončení mého vyslání jsem si ho přivezla domů do Brna.
Hned po příjezdu jsme se vzali asi po roce vážnějšího chození. Rodiče z toho byli nejprve trochu v šoku, ale časem se vše zpravilo.

Nemyslete si, že to byl až tak neuvážený krok, je mi teď 30 a v té době jsem měla za sebou 9 letý vztah, který po pěti letech manželství skončil rozvodem.
Takže jsem pochopila, že člověk nikdy nemá jistotu, že to bude navždy, vdávala jsem se tenkrát mladá s předsevzetím, že to je ten pravý. Pak jsme to zkoušeli láska asi už vyprchala před svatbou, ale měli jsme plno společných zájmů, ale pak se cesty rozešli a byli jsme stále mladí, tak proč se trápit.

A jak jsem byla v tom Turecku sama a volná tak jsem často jezdila s tím mým Turkem.
Jezdili jsme se potápět, na hory a na výlety a kamarádství přerostlo v lásku.
Samozřejmě jsem si byla vědoma toho, že je to jiná kultura máme rozdílnou řeč (bavíme se doma anglicky - takže cizí jazyk pro oba, ale nedělá nám to problémy) a v budoucnu můžou vzniknout i další problémy pramenící z kultury a víry.
Ještě bych měla doplnit, že můj muž je muslim, naštěstí takový umírněný. Dá si rád sklenku dobrého vína (pije ale málo), ramadán (měsíční půst) nedrží a nepadá hlavou k zemi.
Já v boha taky věřím - po mámě jsem židovka a byla jsem křtěná v evangelickým kostele a tak máme doma vše a žijeme si bezva.
Chce to jen trochu tolerance a nevidět víru v tom, že člověk se neustále modlí, ale v tom, že se snaží druhým pomoct a žít podle svého svědomí.

Vidíte, že náš potomek to bude mít doma těžké, slavíme vánoce i turecký bajrám a ještě to chci doplnit o pár židovských svátků a k tomu ještě ty tři řeči.
Z toho mám největší strach, protože sem tam použijeme v angličtině nějaké české i turecké slovo a tak se z toho stává pěkná hatmatilka.

Ale to už jsem teď někde úplně jinde. Takže když jsme přijeli do Čech museli jsme si oba najít práci. Já už nechtěla zůstat na ministrestvu, protože jsem měla byt v Brně a stýskalo se mi po té dlouhé době po kamarádech a rodině.
Pro mého muže to bylo mnohem těžší, jelikož ve svém oboru (studoval management hotelů s nějakou praxí, ale pak pracoval na konzulátě 6 let) neměl moc šancí v Brně sehnat práci. A tak mu nezbylo nic jiného než začít podnikat. Dali jsme se dohromady s jednou společností a otevřeli obchod v Brně a v Olomouci s dámskou módou (bohužel nic pro vás - máme bohužel moc malý čísla a nic pro těhulky).
Když se nám po roce podařilo trochu zabydlet, obchody se rozjeli a já se u:,–(ila v jedné advokátní kanceláři, můj muž začal pokukovat po dětech kamarádek a ptal se, že kdy budeme mít taky něco my. Já jsem si vždy přála mít dítě s mužem, který ho bude taky hrozně chtít a budu se s ním o tu radost i starost dělit. Takže jsem v lednu vy:,–(ila prášky a po pár měsících snažení se mi objevili včera dva proužky. V úterý jdu k doktorce vše potvrdit.

Zatím mi jen trochu vyrostli prsa, což mě trochu děsí, protože když to bude pokračovat tak dál, tak budou chodit prsa pak dlouho nic a pak za nimi já.
Manžel měl z našeho vaja radost. Říkáme mu vajo, protože jsme ho udělali před velikonoci a zatím je to stejně jen bludné vajo ještě neusazené. Manžel i já jsme v sedmém nebi, ještě jsme to skoro nikomu neřekli, takže jste mezi prvníma.
Ví to jen moje máma a po potvrzení příští týden přijdou na řadu další. Rodičům manžela to řekneme začátkem května, kdy se chystáme do Istanbulu na návštěvu - určitě budou mít velkou radost, jen se děsím, aby mě nezhrnuly kýčovitými a nepotřebnými sarapatičkami pro budoucnost. Naštěstí jsme limitováni 20 kg na osobu.
Doufám, že jsem Vás moc nenudila a slibuji, že Vás budu informovat, jak se vše vyvíjí. Přeji všem krásný a slunečný víkend a těším se na zapojení do emimina.

Eva