Porodnice, happy end se nekoná
- Porod
- Leviatan
- 06.09.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
První deníček jsem psala o svém předlouhem porodu. V tomto deníčku jsem musela sebrat odvahu a posunout se v průběhu dál. Aneb vyžrat si to do dna...
Dlouho jsem se odhodlavala napsat tento deníček. Můj první deníček byl o mém šíleně dlouhém porodu, zkalené vodě a narozeném krásném miminku.
Je to už osm měsíců, ale když o tom píšu, tak mám stále slzy v očích.
Začněme od začátku.
Po padesáti dvou hodinách se narodilo krásné miminko, téměř 4kilové. Držela jsem svého syna a snažila se pochopit, co se právě stalo. Byl úžasný a šeptala jsem mu, jak moc ho miluji. Ale necítila jsem nic. Po dvou hodinách si miminko odnesli. Dala jsem ho ráda, protože manžel říká, že nějak divně dýchá.
Nemohla jsem vstát, a tak mě na lůžku převezli na šestinedělí. Na pokoji byla fajn maminka s miminkem, a já se tak těšila na to svoje. Měla jsem hroznou radost, že jsem to konečně dokázala. Moje první miminko! Chvíli jsem odpočívala a během té doby přišla doktorka z dětského oddělení. Myslela jsem si, že je to standardní postup. Ale sdělila mi, že syn po převozu na novorozenecké zkolaboval, že mu zkolaboval dech, že je na plicní ventilaci, že má celkovou sepsi a je na JIP. Ať se osprchuji a můžu jít za ním a poví mi tam víc.
Hned po sprše jsem se sebrala, a i když se mi motala hlava, došla jsem na JIP. Můj syn ležel v inkubátoru. Sestřička mi řekla, ať na něj nesahám, že měli problém ho uklidnit, že hodně brečí. Přišla doktorka a říkala mi, že je na tom špatně, že má sepse rychlý průběh a že mu byly podány léky a čeká se. Ale že už dýchá sám. Možná mi toho řekla víc. Byla jsem jako v mrákotách. Hledala jsem naději v každém slovu. Ptala jsem se znovu a znovu, jestli to bude dobré. Nikdo mi žádnou naději nedal.
Necítila jsem vůbec nic byla jsem naprosto v šoku. Paralizovaná.
Hrozně jsem se bála na jipku znova jít, aby mi neřekli špatné zprávy. Styděla jsem se za to. Počkala jsem na manžela do návštěvních hodin odpoledne a šli jsme tam společně. Paní doktorka říkala, že na léčbu reaguje rychle. Že se stav lepší, ale že stále není vyhráno. Manželovi řekla že šance na přežití u této nemoci je asi 30 %. Naštěstí já jsem pořád nechápala, věděla jsem, že to asi není dobré, ale vůbec jsem nevěděla, že je to až tak vážné. A je to dobře, protože bych to jinak asi nedala.
Sestra mi dovolila ho pochovat. Já jsem se samozřejmě rozbrečela. Byly to takové smíšené pocity.
Na pokoji jsem byla s maminkou, která tam měla svoje miminko, které bylo moc hodné a plakalo málo. Moc jsem se těšila, až dostanu syna k sobě, pořád jsem si říkala, že budu mít bonding, až ho dostanu. Že si ho vysvléknu a budeme se tulit.
Stav syna se lepšil. Byl dán do normální postýlky jen s monitory a kanylou. Chodila jsem ho kojit a přebalovat. Při každé návštěvě mi sestry nezapomněly říci, že hrozně řve, že si sousedi užijí, že musí mít vše hned a koukali na mě vždy to je ta maminka od toho kluka co furt brečí. Nikdo mi neřekl a nejspíš to nikdo nevěděl, že ten pláč a větší dráždivost jsou přidružené symptomy sepse. To jsem si nastudovala sama doma.
Nicméně já jsem se snažila stále koukat na to pozitivní. A jelikož jsem nebyla sama na pokoji, tak nebyl ani prostor pro to se vybrečet. Jak já záviděla ty spící uzlíčky ve vozíčkách… jak to bylo těžké ty pohledy ostatních, jak bylo těžké se držet.
První maminka šla domů. Byl Štědrý den, můj čtvrtý den pobytu. A já dostala největší dárek. Dali mi syna na pokoj. Hrdě jsem si vezla uzlíček ve vozíku. Říkala jsem si, že si alespoň udělám hezkou vánoční fotku se stromečkem. Oblékla jsem hezké pyžamo a jen co jsem vyrazila překvapit manžela na chodbu, tak mě odchytla sestra a vynadala mi, že nevypadám jako pacient… Chápete, na Štědrý večer, můj první večer se synem a ona bude řešit, že mám na nemocniční poměry až moc hezké pyžamo. Šla jsem si zpátky vzít svoji noční košili.
Byla jsem hrozně roztěkaná, nedokázala jsem se soustředit. Chystala jsem se na svoji první noc s miminkem. Nová maminka na pokoji, ale moc klid nerespektovala, a tak jsem si nemohla odpočinout. Následovalo poměrně peklo. Syn hrozně plakal. Spinkal vždycky asi 10 minut a pak zas plakal. Spolubydlící maminka mi říkala, jak je to hrozný, že ho nemám nechat tak trápit, že mu mám říct o nějaké kapičky nebo něco takového… to mě též dost stresovalo.
Neustále jsem chodila pro pomoc na novorozenecké. Dostala jsem vynadáno, že nedodržuji kojení po třech hodinách. K ránu jsem šla za sestrou, že mám hrozný úzkosti a třes a že už to nezvládnu. Syna si vzali sestřičky na novorozenecké k sobě a já si šla odpočinout. Nemohla jsem ale usnout, klepala jsem se a měla jsem úzkost. Ráno při vizitě jsem doktorce řekla, že budu mít asi poporodní deprese. Bohužel o Vánocích psycholog není k dispozici, na úzkost mi nic nedají, protože kojení, nadstandardy jsou plné… říkala jsem, že jestli já už jsem v pořádku, tak půjdu domů, že už to tam nevydržím. Že budu jezdit za synem.
Nakonec mi doktorka zajistila nadstandard, kde byl manžel se mnou. Konečně jsem se vybrečela, štěstím a zármutkem zároveň, a šlo mi trochu lépe odpočívat. Úzkosti, události posledních dní, byly ale hodně silné. Ještě dopoledne mi přivezli syna z novorozeneckého. Bylo mi sděleno, že měl hlad, že vypil asi 120 ml a pak spokojeně tři hodiny spal… To znamená, že jsem ho celou noc, na jejich radu: nedávat dřív jak za 2,5 hodiny, trápila hlady… No alespoň už jsem nebyla sama v pekle… Manžel tam byl se mnou a pomáhal.
Za další dvě noci jsme šli domů. Hurá. Maličký si vytrhl kanylu a novou už mu nechtěli dávat.
Doma bylo všechno už lepší. Ale myslíte, že to byl happy end? Tak to asi zklamu. Ale o tom zase někdy možná příště.
Děkuji, že jsem se zde mohla vypsat.
Přečtěte si také
Švagr kritizuje, jak nosíme miminko. Vlastní dceru přitom uráží
- Anonymní
- 12.06.26
- 688
Říká se, že nejvíc rad o výchově dětí vám vždycky dají ti, kteří by si měli nejdřív zamést před vlastním prahem. U nás v rodině tuto roli dokonale plní můj švagr. Kdykoliv se vidíme, má okamžitě...
Šílený útok na matky s kočárky: Řidička v SUV nám přála smrt dětí
- Anonymní
- 12.06.26
- 614
Mateřská dovolená je občas pořádný maraton na psychiku. Když už se vám konečně podaří sladit spánkové režimy dvou miminek, sbalit půlku domácnosti do tašky pod kočárek a vyrazit ven na čerstvý...
Toxická šéfová, nula na výplatní pásce a syndrom vyhoření. Končím!
- Anonymní
- 12.06.26
- 466
Potřebovala bych načerpat trochu té pověstné ženské odvahy, protože v sobě momentálně dusím strašnou úzkost. Už pět let pracuji v jedné středně velké firmě na administrativní pozici. Práce mě ze...
Nejhorší noční můra realitou: Dcera se začala poškozovat a já se hroutím vinou
- Anonymní
- 12.06.26
- 287
Omlouvám se za anonym, ale tohle je pro mě nesmírně citlivé a bolavé téma. Chci se zeptat, jestli si tím některá z vás prošla, protože já mám pocit, že se mi hroutí celý svět a moje srdce se...
Survivor 2026: Otakar vyhrál naprosto zaslouženě! Proč ho internet lynčuje?
- Anonymní
- 12.06.26
- 143
Taky jste ponocovali u finále Survivora? Já regulérně spala asi tři hodiny, oči mám ráno jako angorský králík, kafe liju do půllitru, ale musím to ze sebe dostat. Když jsem totiž ráno otevřela...
Ostuda v restauraci: Tchyně si dotočila vodu na záchodě a pak zdrhla bez placení
- Anonymní
- 11.06.26
- 3749
Oslavy dětských narozenin mají být plné radosti, smíchu a rodinné pohody. Člověk si naplánuje pěkné odpoledne, zarezervuje stůl v restauraci a těší se, jak si to všichni společně užijí. Jenže když...
Našla jsem si mladého „kolouška“, ze kterého se vyklubal žárlivec a násilník
- Anonymní
- 11.06.26
- 1806
Můj milostný život by vydal na celou knihu. Mám za sebou tři nevydařená manželství a několik vztahů, které dopadly velmi podobně. Když jsem si před pár měsíci našla chlapa o patnáct let mladšího,...
Syn chce strávit celé léto u táty. Nemám šanci konkurovat jeho prázdninám
- Anonymní
- 11.06.26
- 1652
Prázdniny máme rozdělené víceméně napůl. Aspoň tak jsme se s bývalým manželem domluvili. Jenže poslední týdny mám pocit, že se všechno začíná měnit. Můj bývalý totiž synovi připravil prázdniny snů...
Odjela jsem do lázní kvůli neplodnosti. Stačil jeden malý úlet a byla jsem v tom
- Anonymní
- 11.06.26
- 2414
Život umí být někdy plný paradoxů. Jenže v mém případě si za komplikace můžu z velké části sama. S přítelem jsme se snažili o dítě tři roky. Po sérii vyšetření nám lékaři oznámili, že problém je na...
Sousedce věčně utíkají psi z množírny. Nebude na ni povinná registrace krátká?
- Anonymní
- 10.06.26
- 1497
Už dlouho jsem sem nic nenapsala, ale dnešní ráno mě vytočilo natolik, že si prostě musím vylít srdíčko. A kde jinde, že jo? Tady mě aspoň pochopíte. Chci se vás zeptat – už jste zaregistrovaly tu...
přeji ti hodně sil
ja taky mela miminko tyden na JIP a pak me uz nechavali v nemocnici jen kvuli nemu, protoze meli misto, jinak bych musela domu po 3-4 dnech od porodu. A tech poslednich par dni uz jsem ani v pyzamu nebyla, nosila jsem leginyba tricko at mezi oddelenimi nemusim porad courat v pyzamu a zupanu. A nikdo nic nerekl.
když píšeš, že hodně plakal…Možná i ta láska nepřišla hned, možná na ten pocit stále čekáš…což se u poporodní deprese stává. Držím palce a ráda si přečtu tvůj další deníček 
Přeji hodně síly! 
jinak jsem moc ráda, že je mrňousek v pořádku. Celou dobu jsem se bála, jak to dopadne. 
takové naschvály dělat, že se nestydíte 
