Zobrazuji pouze komentáře k záznamu Předčasný porod, aneb začít znovu…, zpět na záznam v deníčku můžete jít ZDE.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Anonymní
9.2.05 16:39

Ahoj Majdo, už jsem ti napsala jeden dopis, ale to jsem si nestačila přečíst, že je syn šťastně adoptovaný, gratuluju!!! Ale, příště to nemusí takhle dobře dopadnout. Nezapomeň, že existuje spousta nemocí, na které se přijde až později, epilepsie, diabetes, jsou to nemoci, které člověka neuvěřitelně omezují, ale musí s nimi žít. Já sama mám zkušenosti s migrénou, celý den bezvládně ležíš ve tmě, příšerně tě bolí hlava, zvracíš, blbneš, nemůžeš mluvit a tak, ale pro mě je jedinou útěchou to, že vím, že to přejde. Jsou lidé, kteří jsou migrénou 100× více postižení, než já, mají záchvaty třeba celý týden. Ale jedno ti musím říct, i kdybych měla záchvat týden a potom bych třeba další týden mohla normálně žít, budu chtít žít. Jestli budu mít slepé, hluché dítě, epileptika, diabetika a kdoví jaké tika, budu ho milovat a pomohu mu, aby „viděl“ svět takový, jaký je, krásný! Viděl barvy, slyšel tóny, dýchal vzduch, pil vodu, pohladil kočku, zazpíval píseň. Vím, že jsi neodsoudila svého syna ke smrti, jen ti chci naznačit, že je život nevyzpytatelný (jaké je to i/y?) a takovéhle nehody se můžou stát tobě, novému dítěti, manželovi (mimochodem, doufám, že si je aspoň vědom své blbosti), rodičům a komukoliv z nás. Přeji ti, abyses nevyhýbala překážkám, které ti život přinese, abys nesla nesnáze trpělivě a silně. Člověk si toho prodělá spoustu, jsou to krásné zkušenosti a hrozné zkušenosti. Ale právě ty hrozné tě posunou dál a zdokonalí tě. No, radši končím, mám spoustu much a kdoví jak se to půjde mě :-) Měj se moc krásně Aja

  • Upravit
Anonymní
9.2.05 17:21

ahoj majdo …

nikomu z nas neprinalezi sudit, sama mas (a kazdy z nas) vlastne svedomie, s ktorym zijes …

urcite to muselo byt (a je) tazke …

ale tak, ako vela inych predo mnou, zareagujem na dve veci - prvou je tvoj manzel … ci mi uveris, alebo nie, ja by som s takymto clovekom uz nezostala a nechcela zostat … nevedela by som mu odpustit to slabosstvo, neverila by som mu, ze sa tak nezachova znova v podobnej situacii, ze „neodkopne“ aj mna, keby sa mi nedajboze nieco stalo … nevedela by som ho uz lubit …

a ze je pre vasho syna najlepsia ustavna starostlivost? naozaj? tak potom preco ste suhlasili s adopciou ? pretoze pre kazdeho je najlepsie a najdolezitejsie to, aby mal domov a pri sebe tych najblizsich, ktori ho lubia, a nie „kvalitnu ustavnu starostlivost“ …
myslim, ze sama to dobre vies. teraz chcete dalsie babatko, tesite sa nan.. zasluzite si ho? obaja? odpovedz si sama … ak nebude „dokonale“, zase ho „odlozite?“ neodsudzujem ta, snazim sa ta pochopit. ktovie, ako by som sa zachovala ja. ale viem urcite, ze rozhodnutie a zodpovednost zan by sme prijali obaja, ja aj manzel, nevydierali by sme sa citovo navzajom a ak by sme sa rozhodli tak, ako vy, nesnazili sa sami pred sebou a inymi „ospravedlnit“ argumentami o tom, ze v ustavnej vychove je mu lepsie …

drzim ti palce, a velmi, velmi ti prajem, aby si nasla v sebe silu vyrovnat sa so vsetkym, co sa stalo, mat znovu radost zo zivota, aby si nasla stastie, porodila zdrave babatko a vzdy sa on vedela postarat.

nech boh ochranuje vsetky maminky a hlavne vsetky miminka.

Betty

  • Upravit
eva2
162
9.2.05 17:24

Ajo, nedá mi to abych tu nenapsala. Je sice hezké co tu všechny holky napsaly, ale Maja se rozhodla a péče o postižené dítě byť jen slepostí jak tu někdo napsal je velmi náročné nejen fyzicky psychicky, ale i vztahově. Dřív než se kterákolv z vás na mě naštve, adoptovala jsem dvě nádherné děti , které přišly o své rodiče v Thajsku po té co jsme jim zachránili život(jsou to děti našich přátel, a skončily by jinak v ústavu protože mají staré parrodiče), a přišli o své druhé nedonošené dítě.Jsem člověk realista, ale zároveň velká citlivka. Myslím, že k tomu aby člověk mohl vychovávat nemocné nebo postižené dítě musí být oba partneři souhlasní, já bych u svého manžela neváhala znám ho do poslední kapky krve by se pro nás rozdal, ale nikdo z nás neví jak na tom Maja je situačně , finančně a tak. Chce to spoustu péče, které se zalekli a s jistotou věděli, že tohle je jediné řešení aby to oba skousli a začali žít znova. Jejich malému synkovi přeji, aby měl novou milující maminku a tatínka,a hlavně aby mu jeho postižení nedělalo velké problémy v normálním životě, a jsem ráda že takové lidi našli . Není lehké vzdát se dítěte, ale pokud je to možnost pro to dítě a pro nějakou mámu, která by se pro něj rozkrájela i to je řešení. Eva2

  • načítám...
  • Zmínit
eva2
162
9.2.05 17:24

Ajo, nedá mi to abych tu nenapsala. Je sice hezké co tu všechny holky napsaly, ale Maja se rozhodla a péče o postižené dítě byť jen slepostí jak tu někdo napsal je velmi náročné nejen fyzicky psychicky, ale i vztahově. Dřív než se kterákolv z vás na mě naštve, adoptovala jsem dvě nádherné děti , které přišly o své rodiče v Thajsku po té co jsme jim zachránili život(jsou to děti našich přátel, a skončily by jinak v ústavu protože mají staré parrodiče), a přišli o své druhé nedonošené dítě.Jsem člověk realista, ale zároveň velká citlivka. Myslím, že k tomu aby člověk mohl vychovávat nemocné nebo postižené dítě musí být oba partneři souhlasní, já bych u svého manžela neváhala znám ho do poslední kapky krve by se pro nás rozdal, ale nikdo z nás neví jak na tom Maja je situačně , finančně a tak. Chce to spoustu péče, které se zalekli a s jistotou věděli, že tohle je jediné řešení aby to oba skousli a začali žít znova. Jejich malému synkovi přeji, aby měl novou milující maminku a tatínka,a hlavně aby mu jeho postižení nedělalo velké problémy v normálním životě, a jsem ráda že takové lidi našli . Není lehké vzdát se dítěte, ale pokud je to možnost pro to dítě a pro nějakou mámu, která by se pro něj rozkrájela i to je řešení. Eva2

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
9.2.05 19:00

Ahoj Evi2,
to, co jsem napsala Majdě, nebylo míněno jako výčitka. Každý musíme dělat rozhodnutí. Nesnižuji slepotu ani jakékoliv onemocnění, jen jsem psala o tom, jak bych se asi zachovala já, i když ve skutečnosti bych taky třeba udělala něco jiného. Chtěla jsem jí jen říct, že takových rozhodnutí člověk musí udělat víc a že se do podobné situace může dostat znovu. A to, že musí vidět věci i z druhé strany. Sama mám kamarádku, která se v 18 rozhodla pro potrat. Měla prvního přítele a nebyla by schopna se o dítě postarat a ani se na to necítila dost dospělá. S tím klukem vydržela ještě pět let, než pochopila, že je to pitomec. Spousta lidí ji pro to její rozhodnutí odsoudila. A ona se s tím sama jakžtak vypořádala až po sedmi letech. Důsledkem potratu má spoustu gynekologických problémů, zánětů apod. Ale strašně moc se těší na miminko. Moc jí to přeji. Prošla si tím a ač bylo její rozhodnutí z pohledu ostatních lidí jakékoliv, dovedlo ji až sem, do dneška. Myslím, že Majdu čeká ještě dlouhá cesta, než se s tím vypořádá, protože už jen to, že se s námi podělila o svůj příběh, myslím si, znamená, že se s tím chce srovnat. Všechno zlé pro něco dobré, tak to chápu já. Ale pěkně nás to vzalo, co? :-) Aja

  • Upravit
Anonymní
10.2.05 17:03

Milá Majdo,
tvůj příběh je opravdu velmi smutný. Prožila jsi si určitě své. Musím ale přiznat, že mě trošku překvapuje ta sebejistota a neomylnost některých z Vás. Ono je úplně něco jiného se na nějaký problém ?koukat? a něco jiného ten problém opravdu řešit. Tváříte se jako byste se vy takhle nikdy nezachovaly a vy byste to všechno zvládly. Z vlastní zkušenosti musím říci, že to není až tak jednoduché. Zasvětím Vás trošku do svého příběhu. Určitě se to některým z Vás líbit nebude, ale bohužel se i takové věci dějí. Je mi 25 let a před pěti lety jsem byla na potratu. Dalo by se říci, že jsem do toho vlítla po hlavě. Potkala jsem kluka, do kterého jsem se zbáznila,, poprvé jsme se milovali a po pár týdnech jsem přišla na to, že jsem v tom. Vždycky jsem si říkala, že já bych na potrat nikdy nešla a odsuzovala jsem ty holky, které ho podstoupily. Jenže najednou se to stalo i mě a co teď?! Přítel o tom nechtěl ani slyšet a já jsem se bála (či styděla) ho přimět o tom nějak mluvit. Bylo to mé největší a nejtěžší rozhodnutí života. Byla jsem z toho hrozně zmatená a vyděšená. Také jsem si nebyla jistá zda jsem na dítě připravená a chtěla jsem to probrat, promyslet si to, rozmyslet se které řešení je asi to ?nejlepší?. Ale přítel to prostě řešit nechtěl. A tak jsem to řešila se svými kamarádkami, počítala jsem si možnosti výchovy samoživitelky. Vždycky jsem si přála velkou a spokojenou rodinu a teď bych zůstala sama s dítětem. Vzhledem k tomu, že mám rozvedenou rodinu a v okolí znám spousty samoživitelek, které mají problémy se o své potomky postarat (i když se o to hrozně snaží), dostala jsem strach, aby mé dítě neskončilo na ulici, jen proto že bych na něj neměla čas či se neuměla o něj starat. Měla bych mu ukázat ?cestu životem?, i když jsem jí vlastně sama neznala.?! Některým lidem připadá, že ve dvaceti jsou lidé již dospělý a samostatní, ale já jsem psychicky rozhodně ještě byla dítě. Měla jsem týden na rozhodnutí. Jestli jsem každou noc naspala tři hodiny, tak to bylo hodně. Bohužel jsem zjistila , že na miminko opravdu nejsem připravená. Myslím, že kdyby mi tenkrát přítel řekl, že bychom to zvládli, asi bych si ho nechala, ale určitě sama bych si tím nebyla jistá. Tenkrát jsem z toho obviňovala jeho, ale dnes vím, že to rozhodnutí bylo hlavně na mě. Jelikož my máme ten dar zplodit potomky a na nás závisí to ?poslední? slovo. Jelikož jsem byla do přítele opravdu ŠÍLENĚ zamilovaná, neopustila jsem ho. Zůstali jsme spolu další tři roky. Dnes ale vidím, že byla naprostá blbost. Myslela jsem si, že mě miluje a že jeho postoj k řešení problémů se změní. Že dospěje. Ale nestalo se tak. Když mi rok na to zemřela babička a já z toho byla hotová, šel s kamarády. Když mi pak mamču odvezli den před Štědrým dnem do nemocnice na ?jipku? a potřebovala jsem podržet, nejel se mnou, měl prý ?něco? doma.. Až teprve později jsem pochopila , že tento kluk se bude vyhýbat problémům obloukem. Proto bych Ti doporučila rozhodně opustit tvého manžela i po deseti letech bezproblémového soužití. Když už Ti dal teď na výběr tímto způsobem, jestli se stane něco příště, můžeš si být jistá, že tě nechá na holičkách. Neříkám, že nemá právo říci svůj názor a stát si na něm (jako máme každý rád jinou barvu, umíme jinak zpívat či malovat, tak dokážeme být každý jinak silní starat se o postižené dítě), ale rozhodně se k řešení problému musí postavit jinak. Tak jak vidíme věci každý jinou měrou, já si osobně myslím, že slepota či hluchota není zase až tak hrozné postižení, aby to lidi vyřadilo ze společnosti. V práci jsem se setkala hodně s nevidoucími dětmi a dospělými a je přímo fascinující co všechno dokáží a jaké jsou to osobnosti. Takže by sis měla v hlavě nejdřív ty sama srovnat, zda přeci jenom nejsi schopna se o dítě postarat a spojit se s ostatními lidmi, které potkal podobný osud. A i když přesto zjistíš, že by jsi to nezvládla, ale přesto ti na něm záleží, tak jak již zde doporučovali, udržovala bych s ním dále kontakt. Brala bych ho na výlety a na Vánoce, aby věděl, že je někdo kdo ho má rád. Rozhodně by jsi na něj ale stejně nezapomněla. Vždycky, když to budeš nejmíň čekat, vrátí se to. Tolikrát jsem si přála vrátit čas, ale ten už rozhodně nevrátíš. Až do loňského roku jsem měla schovaný těhotenský test. Chtěla jsem ho vyhodit až se s tím ?vyrovnám?, ale díky okolnostem v okolí, jsem si uvědomila, že se k věcem musíš postavit čelem a ne čekat, že to někdo vyřeší za tebe, nebo že se to někam schová. Vyhodila jsem ho. A i když nejsem pyšná na to co jsem udělala, je to prostě mé rozhodnutí a můj život. Jsem ochotna nést následky. Jelikož při potratu vznikly nějaké komplikace a od té doby mám dost často nějaké záněty, stále se bojím jestli vůbec budu moci mít děti, až na ně jednou budu připravená a najdu si přítele, který bude stát při mě. Bohužel mi nezbývá než se s tím srovnat, jelikož si za to můžu sama. Je ale pravda, že ty to máš mnohem horší. Rozhoduješ o človíčku samostatně dýchajícím, žijícím a tento problém jsi si nezavinila sama. Ale přesto si to opravdu rozmysli. Před výčitkami ostatních utečeš, před svými nikdy! Moc Ti přeji abys se rozhodla dobře a měla po svém boku svého synka i ?opravdového? muže. Danča :-D

  • Upravit
Anonymní
11.2.05 11:13

Ahoj holky,

K tomu, abych sem napsala o sobě, mě vedl příběh Majdy, který je sice už rok starý, ale každé z nás se musel dotknout. Všechny, i mě, pobouřilo její rozhodnutí dát pryč svého syna, který díky infekcím, oslepl. Mnohem víc mě ale pobouřil postoj jejího manžela, který jí dal na výběr ? buď syn nebo on. Bohužel jsem se dozvěděla, že chlapi jsou slabí a často utíkají před problémem, zda vychovávat postižené dítě nebo nikoliv. V Majdině případě to zatím dopadlo dobře, syna dala k adopci a našli se vhodní adoptivní rodiče. To celé mě vedlo k tomu, abych popřemýšlela, jaké dopady mají naše rozhodnutí, ať je ostatní odsuzují nebo ne. Docela zajímavým příkladem jsem já sama. Můj bratr je o 4 roky starší než já. Moje máma nechtěla, nebo možná si nebyla zcela jistá, mít další děti. Zanedbávala doktory a tušila, že s ní není něco v pořádku. Ale táta chtěl mít dvě děti a tak otěhotněla, čekala mě. Myslím, že i během těhotenství měla smíšené pocity, asi se rozhodovala, jestli mě opravdu chce nebo ne. V pozdější stádiu těhotenství doktor zjistil, že něco není v pořádku. Tehdy prý měl udělat císařský řez, ale nechal mě porodit normální cestou. Zjistili rakovinu děložního čípku. Díky normálnímu porodu se to všechno ještě zhoršilo. Maminka už pobývala spíše v nemocnici a asi za rok zemřela. Táta, je trochu tvrdohlavý, a odmítl dát nás do ústavu nebo nechat vychovávat prarodiči, staral se o nás sám za pomoci známých, tet apod. a přitom samozřejmě chodil do práce. Když mě byly tři roky, poznal hodnou paní, která nemohla mít sama děti, za dva roky se vzali a ona se stala mou ?opravdovou? mámou. Ač na první pohled se zdá situace pro mě ideální, věřte, že to tak není. Byl mi rok, nic si nemůžu pamatovat. Ale žiju s tím celý život, ať se táta s bráchou snažili sebevíc, nedokázali skrýt smutek a možná tak trochu i výčitky vůči mě, která nepřímo zavinila smrt bráchovy matky a partnerky otce. Navíc jsem dost citlivá a takové věci si uvědomuji a trpěla jsem tím hlavně v pubertě a i teď se s tím vyrovnávám. Ale paradoxně, máma udělala rozhodnutí, zanedbala sama sebe, kdyby to tak byla neudělala, nebyla bych se narodila, nežila tenhle úžasný krásný život, který samozřejmě není bez much, ale to není žádný. Uvnitř v srdci maminku miluji a je pro mě pořád takovou tou neznámou. Ale samozřejmě miluji i mou současnou mámu. Je mi téměř 27, mám skvělého manžela, a zrovínka čekám miminko. Píšu to pro to, abyste věděly, že ač člověk dělá různá rozporuplná rozhodnutí (jako třeba Majda), jen čas ukáže, zda byla správná nebo ne a kam nás dovedla. A mě se taky ulevilo, že jsem to napsala. Mějte se krásně Alena

  • Upravit
Anonymní
5.3.05 07:18

Nevim jestli to Majdo este nekdy budes cist, ale neda mi abych se k tvemu pribehu nevyjadrila. Z vedomi, ze mezi nami jsou takovy lide jako jsi ty a tvuj manzel je mi hrozne smutno. Ja sam jsem ve 33tt. Do nedavna jsme s manzelem zili v nemecku. Moje tehotenstvi probihalo naprosto normalne az do predminuleho tydne kdy jsme se prestehovali do USA. Hned po prvnim ultrazvuku mi zdelili, ze neco v mozku meho miminka neni v poradku. Zvetsena Cisterna Magna muze mit za nasledek Downuv syndrom a spoustu dalsich mentalnich postizenich. Odebrali mi plodovou vodu na testy. Vysledky zatim nemame a tak se jen modlime aby bylo miminko v poradku. Musim rict, ze to hlavne pro me byl hrozny sok. Prvni 3 dny jsem probrecela a bylo mi hrozne. Muj manzel se k cele situaci nastesti postavil velmi pozitivne a moc me psychicky podporil. Kazdy chce mit samozdrejme zdrave dite, ale bohuzel ne vzdy to vyjde. Ja nevim zda nase dite bude zdrave ci postizene a je to pro me neskutecne tezke celit tomu uz ted, ale ani na vterinu me nenapadlo, ze bych ho odlozila. A to ani v pripade, ze by me manzel postavil do takove situace. Nedovedu si predstavit, ze bych si ho potom mohla este vubec vazit.
Jsme dospely lide a meli by jsme si uvedomit do ceho jdeme, kdyz se rozhodneme mit dite. Ja jsem samozdrejme dopredu nepomyslela, ze by se mi neco takoveho mohlo stat a je moc tezke to prijmou, ale proboha vzdyt jako rodic za to dite nesu odpovednost at je jakekoliv. Dovedes si predstavit, ze by osud ktery potkal tveho syna potkal tebe. Dokazala by jsi potom pochopit svoji vlastni matku ktera te odlozila, protoze jsi se nenarodila podle jejich predstav.
Jsem ovsem neskutecne rada, ze Romanek dostal sanci zit v adoptivni rodine a doufam, ze z nej vyroste stastny a halvne lepsi clovek nez byli jeho rodice.
 Andrea

  • Upravit
Anonymní
8.4.05 14:07

Nevím, ale myslím si, že budeš mít výčitky celý život. Já jsem první dítě přivedla v 26t.g 880gr. říkali mi že nebude chodit může být slepá, hluchá, ale i tak jsme ji nedali. Jsou ji 4 a je zdravá. Druhé jsem porodila 24t.g. 700gr. má hydrocefalus (nárust hlavičky) je stále v nemocnici má velká rizika postižení, ale nevzdáme to. Nechápu tě, že jsi za ním jezdila vyděla ho a necháš ho jít pryč a asi takové lidi nepochopím nikdy. Je to tvá krev jeho krev. A on je sobec. S takovým bych si rozmyslela žít. Já jsem s manželem 10let a nikdy by nic takového neřekl.

  • Upravit
Anonymní
8.4.05 14:42

Majdo, je to Tvé rozhodnutí a chápu ho. Akorát Ti chci napsat, že Vás to s manželem stejně rozdělí.Věřím, že na Tebe někde čeká jiný, fajn chlap se kterým prožiješ kus krásného života. Bohužel mluvím z vlastní zkušenosti.

  • Upravit
Anonymní
17.5.05 14:39

Milá Majdo, život je někdy opravdu krutý. Myslím si, že tvoje rozhodnutí je jen tvoje, a že asi spousta lidí by jednala na tvém místě stejně. A je lepší si na rovinu říct, na co stačíme a na co už ne.
Ty i tvůj manžel jste udělali vše, co bylo ve vašich možnostech. Přesto musím říct, že kdyby se takto zachoval můj manžel (bez ohledu na konečné rozhodnutí), asi bych si hodně rozmyslela, jestli s takovým člověkem opravdu chci být, třeba dalších 10 let. Jen když se zamyslím, že by se třeba něco stalo mě, a manžel by mě právě kvůli nějakému postižení opustil. Ale ať je to jak chce, já v tvé situaci nebyla a nevím, jak by můj partner reagoval. Každopádně je dost časté, že muži své partnerky a děti opouští v těžkých životních situacích. Nechci vůbec nikoho urazit, je spousta báječných otců a manželů… Ale nutno podotknout, že mnoho mužů stejně přenechává téměř veškerou péči o děti a domácnost na ženě a pak, když se má o něčem rozhodnout, dělá to často muž. Myslím si, že některé ženy pro spokojený vztah obětují až příliš mnoho, a muži to často ani netuší nebo to neocení.

Přeju Vám, Majdo, krásný a spokojený život a držím palce!!!

  • Upravit
Anonymní
26.5.05 13:45

dobrý den. Vaše věty svědčí o tom, že jste velice statečná žena. Můžete mi prosím zavolat na tel 723746444. ráda bych se s Vámi setkala, důvod vysvětlím osobně. Čekám na zavolání a dopředu děkuji Smržová

  • Upravit
Elinda
551
2.8.06 18:30

Souhlasím s Andreou. Bohudíky jsem nebyla vystavena před stejné rohodnutí jako Majda - i můj muž je jiný. Když jsem byla v těhotenství na „genetice“ (krev), tak mi rovnou řekl, že v případě špatných výsledků na „plodovku“ ani chodit nemám. Stejně bychom nezvolili potrat, ani v případě špatného výsledku. Naštěstí bylo (a je) vše OK.

  • načítám...
  • Zmínit
petrula
1
15.12.06 13:34

Můj názor na to je takový, že chudáček dítě…jako by za to mohlo!!! Brzy budu taky matkou a cítím to tak, že mi někdo není přednější nežly mé dítě!!!Ať bude či nebude postižené!!!Ono za to nemůže a v takové situaci bude potřebovat víc než kterékoly jiné dítě lásku své matky když už ne otce…Nechápu jak si mohla dát přednost tomu blbečkovy před vlastním dítětem…Odsuzuju to a hodně.Je to sobectví a ty jsi nic jiného než slaboch, který vidí sebe a své potřeby protože ses rozhodla pro manžela a zvolila lehčí cestu.Jistě bylo by to těžké, ale to za to stojí přece teda, alespoň mě by stálo…Nikdy takové lidi nepochopím chce se mi s toho blít.Jak vůbec můžou takové ženy otěhotnět když je stejně pro ně nejdůležitější jejich partner nežly dítě…

  • načítám...
  • Zmínit
krupinka01
19
5.7.07 02:46

Dobrý den Majdo, Váš příběh mě natolik oslovil, že jsem se rozhodla Vám napsat.
Musela jste v té době projít odbobím, které byste asi ani největšímu nepříteli nepřála. Jste moc silná osoba, že jste se dokázala takto rozhodnout. Jakékoli rozhodnutí bylo těžké.

Vaše rozhodnutí jste musela udělat již před několika lety, tak pokud to není ode mě moc troufalé, bych se ráda dověděla více co je teď s Románkem. Nabídla bych vám pomoc, pokud je potřeba.

Pokud to bude možné, napište i prosím na mail krupinka01@seznam.cz
Držím Vám palce.:) Radka.

  • načítám...
  • Zmínit
Potápka
10054
3.11.07 19:57

Já vím, příspěvek už je hrozně starý, ale moc by mě zajímalo, jak to nakonec dopadlo. Nevítě někdo?

  • načítám...
  • Zmínit
Lusie
792
3.11.07 21:19

Taky bych moc ráda věděla, jak tento smutný přiběh dopadl…
A moc ráda bych si tu přečetla - že se maminka toho slepého chlapečka rozhodla znovu a … to pro něj.
Děti jsou nepopsané listy papíru - a my nemáme pravo na ně psát takový ortel…

Lucka

  • načítám...
  • Zmínit
noska
1
30.12.08 11:12

Ahoj,
Nechcem sudit, a nemam to vo zvyku. Ani nechcem hadzat kamen a rovnako nie som bez viny. Ale co sa tyka Tvojej situacii: Som matkou rocnej dcerky a pred 2 tyzdnami som predcasne porodila druhe dieucatko. Bolo to v 24tom tyzdni a zomrela mi v naruci. Ruky, nohy by som si dorezala,keby mohla byt medzi nami. Keby som len na 5 minut ju mohla drzat v naruci. Viem o rizikach, a slepota je jednym z moznych rizik. Co by som dala za to, keby aj slepa bola medzi nami a mohla jej dokazat ze ju mama miluje.
Prosim chod si zobrat Tvojho chlapceka z ustavu a daj mu kusok Tvojej lasky, nepozeraj ako sa manzel k tomu postavi, ak je charakter tak aj on ho prijme, ak nie nechaj ho ist jeho vlastnou cestou, mozno sa raz vrati. Ale nemozes to ubohe stvorenie, ktore zije v Tmavom svete, nechat bez lasky, prosim Ta chod ho zobrat, alebo daj mi vediet kde je a ja pojdem pre neho. Nebud horsia ako zver, vsak aj zvierata sa vedia postarat lepsie ako ty, ked sa im narodi male s defektom. Ako si to mohla urobit, co by som ja dala za to, keby som len mohla drzat za rucicku moju dceru,ci slepu, ci v akomkolvek stave, len aby som jej mohla prejavit moju lasku. Ja viem, ze si si vela prezila a stale prezivas, neverim, ze vecer zaspavas s kludnym pocitom, ze nemyslis kde je a cim zije Tvoj syncek. Chod si ho zobrat a uvidis aky to bude blazeny pocit, ked bude u Teba zaspavat, a o manzela sa neboj, to sa poriesi. Prosim, prosim daj lasku Tvojmu synceku, uvidis ako sa Tebe jeho rucky natiahnu a to bude viac ako Tvoj manzel, a mozno aj manzela to zlomi. Drzim palce aby si sa spravne rozhodla.
z.                                                                                                                                                                              

  • načítám...
  • Zmínit
Ivik4
3152
30.12.08 14:23

Taky by mě zajímaly osudy chlapečka, už musí být velký…  ale obávám se, že zakladatelka deníčku sem třeba už ani nechodí… :(.

  • načítám...
  • Zmínit
Markéta markéta
22.3.10 23:33

Přeji Majdě pěkný život, o kterém tu mluvila několikrát, přeci si jej nenechá kazit slepým synem…to už by asi nebyl pěkný. Docela by mne zajímalo, jak si takový pěkný život představuje.
Markéta

PS Románkovi přeji blízkost rodičů, třebas náhradních, k nimž se bude moci přitulit

Snad Majda nebude nucena dožít se třeba stáří v domově důchodců…plném odborné péče, kterou staří přeci potřebují…Brr, mám děti, rodila jsem předčasně a…nechápu občas proč je svět takový jaký je, ale je-li složený z sobců jako Majda a její pán…není se co divit. Markéta

  • Upravit
semz83
26.12.10 21:41

Ahoj,

dnes je tomu přesně měsíc od předčasného porodu v 22. týdnu. Narodila se nám holčička - Terezka. Přestože doktoři hovořili o tom, že jde o potrat, tak jsme si vybojovali tělíčko. Byli jsme domluvení, že si tělíčko vezmeme tak nějak „neoficiálně“, ale protože Terezka vážila víc než 600 g, tak ji museli poslat na pitvu. Nechtěli nám ji již vydat. Nevzdali jsme se. Byli jsme připraveni obrátit se i na soud. Rodiče přece mají právo rozloučit se se svým dítětem. Nakonec ji označili za extrémně předčasně narozenou a vydali nám rodný list, takže proběhl klasický pohřeb. Terezku jsem měla po porodu na břichu, bylo to krásné, setkat se s ní. Je zvláštní jak moc můžeme milovat někoho s kým nemáme žádný „zážitek“. Tak nějak ale cítím, jaká asi byla. Zemřela nám v náručí, pokřtili jsme ji vodou z kouhoutku. Je moc důležité se s dítětem rozloučit. Doporučuju knihu „Uzdravení rodových kořenů“ a „Chatrč“. Také je důležité abychom se my maminky nenechaly vmanipulovat do toho, že to vlastně ani dítě nebylo a není nutné se rozloučit…

Zuzka

Jak to vypadá s právními předpisi v ČR (zjištoval nám to kamarád, který je právník)? váhová hranice u dítěte, které projevuje alespoň jednu ze známek života, je 500g. Ten časový limit 24 hodin je požadován jen u dětí, které váží méně než 500g. Pokud Terezka vážila 500g a více, tak nemusela žít požadovaných 24 hodin, aby to mohlo být považováno za narození živého dítěte. Pokud tedy měla oněch 600g a dýchala a pulzovalo jí srdíčko, tak se to považuje za narození živého dítěte – bez ohledu na to, v kolikátém týdnu těhotenství došlo k porodu a bez ohledu na to, jak dlouho dítě po porodu žilo. Zdravotnické zařízení je povinno nahlásit příslušnému matričnímu úřadu narození živého (i mrtvého) dítěte. Na vydání rodného listu tedy máte plné právo. Navíc v takovém případě nemůže být s dítětem nakládáno pro lékařské potřeby, protože ve Vašem případě došlo po právní stránce k porodu a nikoliv k potratu. Pro lékařské potřeby může zdravotnické zařízení nakládat jen s „plodem po potratu“, přičemž za plod po potratu se rozumí:
a) dítě, které neprojevuje ani jednu ze známek života a jeho porodní hmotnost je nižší než 1 000 g (a pokud ji nelze zjistit, jestliže je těhotenství kratší než 28 týdnů) nebo
b) dítě, které projevuje alespoň jednu ze známek života, má porodní hmotnost nižší než 500 g, ale nepřežije 24 hodiny po porodu.
právní předpisy: pojmy „narození živého dítěte“, „narození mrtvého dítěte“ a „potrat“ jsou vymezeny v ustanoveních §§ 2 až 4 vyhlášky ministerstva zdravotnictví České socialistické republiky č. 11/1988 Sb., na základě které se provádí hlášení o narození, o úmrtí a o potratu. Vyhláška byla vydána na základě zákonného zmocnění obsaženého v § 70 odst. 1 písm. c) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který stále ještě platí a který mimo jiné ve svém ustanovení § 26 odst. 11 upravuje „nakládání s plodem po potratu pro lékařské
potřeby“.

Na závěr myšlenka Terezie z Lisieux, patronky naší Terezky:
Jedna sestra řekla sv Terezii z Lisieux: „Ale Vy nemáte vůbec strach ze smrti, smrt je přece něco hrozného.“ Odpověděla: „Ano, nahání mi také strach, když ji vidím na obrazech jako velkou příšeru, ale smrt není něco takového. Tato představa je hloupá, není pravdivá; abych ji zahnala, stačí si připomenout odpověď z katechismu: smrt je odloučení duše od těla. - To je smrt. Nu a já nemám strach z odloučení, které mě navždy spojí s dobrým Bohem.“

  • Upravit
mama momo
11.5.12 11:05

kimmy - není to takové, jak to vidíte svým pohledem vy ...

Sama jsem naštěstí se (zatím ) do této situace nedostala, ale mám ve svém okolí několik žen, které se musely rozhodnout stejně - buď manžel a šance na porod dalších zdravých potomků a nebo zůstat sama s minimálními prostředky a na antidepresivech. Znám paní, která se rozhodla se starat o postiženého syna, žila na pokraji životního minima, bez muže, bez přátel, bez lásky. Léčila se na psychiatrii a denně prolila litry slz. Syn jí zemřel ve věku jeho 30 let. Paní je v důchodovém věku, zjistila, že život jí prolétl mezi prsty a ona už další děti mít nemůže, nemá ani s kým… Já sama vůbec neodsuzuji lidi, kterým se stane neštěstí a dítě se narodí postižené. Nemá ale smysl se obětovat, tím nikdo nikomu nepomůže, tenhle svět je bohužel jen pro silné a dokonalé jedince, ti slabí a postižení mají svůj svět a svoji péči v ústavech. Je to ode mne sobecké, možná mne mnoho maminek také odsoudí, ale pokud bych si sama měla vybrat, zda žít s mužem, který nahlas řekne to, co mne se honí hlavou, zda žít normální život a ten život si užívat, přivést na svět jiné zdravé děti, neváhala bych ani minutu před žitím životem oběti, která zůstane sama téměř bez pomoci a dennodenně má na očích své trápení, kvůli kterému se jí rozpadlo manželství, kvůli kterému nemůže najít práci, kvůli kterému nežije, ale živoří a to jen díky polykání hrstí antidepresiv. Žádná žena není tak silná, aby takovouhle životní tragédii přežila bez léků na nervy !!! Asi také skončím pro své názory v pekle, ale musím napsat to, co asi každé z nás proběhne hlavou, ale z důvodů ať už citových (maminky po porodu uvažují jinak) a nebo pokryteckých, řeknou či napíšou něco jiného než to, co jsem se nyní odvážila já sama !!!

  • Upravit
to
1
11.7.12 13:52

Vím je to celé velmi velmi těžké, ale musím se přiznat, že mě velmi mrzí mnoho, co zde čtu..

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá.
Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy.
Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.
Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.
Láska nikdy nezanikne.

  • načítám...
  • Zmínit
zrzana2
11.7.12 16:42

Promin, ale myslim, ze jste to meli alespon zkusit, treba by jste to nezvladali ale dost mozna taky jo

  • Upravit
brisco
8449
12.7.12 09:30

Tak tohle jsem ani raději neměla číst. Nicméně jsem ráda, že děťátko našlo adoptivní rodiče. Četla jse i komentáře, musím říct, že v dnešní době by zakladatelka na emiminu dostala větší sodu a asi i právem, protože ani já nepovažuju slepotu za důvod k umístění v ústavu. Nicméně ten chlap je na :pocitac: :pocitac: :pocitac:. Říct tohle mě, tak se mu vysměju do ksichtu a pošlu ho do pr… :cert:

  • načítám...
  • Zmínit
dnesnebonikdy
23.9.12 15:58

Co je největším darem pro dítě?

Jsem zvědavá, co bude takový manžel dělat, až zestárne a bude odkázán na pomoc druhých. Asi mu taky bude nejlíp mezi „svými“ někde v domově důchodců, než u zdravé rodiny doma. Tam mu poskytnou nejlepší zázemí a bude dožívat mezi „svými“.
Paní, měla jste to těžké, určitě bych vás za to neodsuzovala.
Být v takové situaci, asi bych manželovi také dala na vybranou. Buď nás přijme oba, nebo ať si jde po svých. Takhle přece s vlastní ženou nejedná milující manžel a takhle se svým dítětem nejedná milující otec. Proto bych neoplakávala jeho odchod, když by od nás odešel.
Vím, že člověk má strach z nejistot, např. být matkou samoživitelkou, ale také vím, že neexistuje situace, která by neměla řešení a je pořád dost těch, kteří pomáhají (příbuzní, přátelé).
Snad je chlapeček dnes šťastný, u milující rodiny, třeba se s ním ještě někdy setkáte a navážete kontakt. Moc vám to přeju :srdce:

  • Upravit
hanak
23.9.12 17:07

Dnesnebonikdy

V zájmu chlapečka bude lepší, když bude znát už jen rodinu, kde právě žije a kde je milovaný bez ohledu na jeho postižení.
Neznáme všechny souvislosti, nemůžeme odsuzovat zakladatelku. Je zvláštní, že dala přednost manželovi před synem, který je jinak v pořádku, ale jen ona ví, proč se rozhodla tak, jak se rozhodla. Věřím, že to muselo být hodně těžké, ale určitě nemá smysl plést chlapečkovi hlavu tím, že má dvě maminky a jednoho milujícího tatínka (ten druhý - k němu se raději nevyjadřuji).
Chlapeček dostal rodinu, kde je vítaný, kde je nyní milovaný, má právo na šťastný život, myslím, že není férl plést se mu do života, když už je ho jednou jeho biologičtí rodiče vzdali. V tomto případě zřejmě platí pořekadlo : „někdy největším důkazem lásky je nechat toho druhého jít svou vlastní cestou.“
Takže nosit v srdci ano, vzpomínat ano.. ale už nevyhledávat kontakt, maximálně tak zpovzdálí sledovat.

  • Upravit
věrka6
660
23.9.12 22:18

Tak tohle je na me moc.jak si to mohla udelat? takze kdyby se nahodou tve dalsi mimco narodilo postizene tak bys ho zase dala pryc? promin je mi te lito, ale z tohohle je mi fakt zle.

  • načítám...
  • Zmínit
3a1Mirka
1.1.13 17:04

co na to říct...

Milá Majdo,
je hodně těžké číst co jsi napsala. Já jsem díky svému - teď již ex - manželovi dvakrát potratila, protože mě bil. Nemohu říct že bych tě chápala, natož tvého manžela. Je to od něj sobecké. Je pochopitelné že sis vybrala tu jednodušší cestu… Ale jestli je to správné musíš vědět jen ty. K tomu aby se člověk dokázal obětovat je potřeba dokázat bojovat, za sebe i za dítě. Je to strašně smutné, ale hodně lidí - včetně tebe - si vybere tu jednodušší volbu. Jen nechápu že s tím člověkem dokážeš ještě žít a každý den se na něj dívat, natož s ním plánovat další dítě - co když to znovu nedopadne? Znovu projdeš to trauma a odložíš ho? S doufáním že to další už snad bude konečně takové jak si ho představujete? Slepota není nic s čím by se nedalo žít… :(

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Po prvním koncertu Ewy Farné jsem chtěla okamžitě zpátky. Tohle umí jen královna

Chtěla jsem mladé matce zachránit dítě. Její reakce mi vyrazila dech

Tátův deníček: Rodičovství, které změnilo můj svět

Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání