Předlouhé snažení

Dnes je tomu již tři a půl roku, kdy jsem se začali s manželem snažit o mimi. Vdávala jsem se jen z toho důvodu, že jsem si nepřála nic jiného než založit rodinu. Bylo mi 21 let a už jsem tušila problém, protože můj cyklus nebyl do té doby nikdy pravidelný. Snažila jsem se na miminko neupínat a řešit spíš ten můj cyklus, abych měla alespoň podle čeho určit plodné a neplodné dny. Již po půl roce snažení jsem se svěřila své gynekoložce a ta mi na:,–(ila Clostylbegyt. První informaci, kterou mi v souvislosti s tímto lékem sdělila, bylo, že vajíček po tomto preparátu dozrává víc a je větší pravděpodobnost vícečetného těhoteství. Od lékařky jsem odcházela s pocitem, že problém je nalezen a brzy bude vyřešen i když s rizikem, že se budu muset starat o dvojčata, což jsem si v té době nedokázala vůbec představit. Nastal další půlrok snažení a zároveň i manželův spermiogram. Když mi doktorka oznámila, že manžel bude muset toto vyšetření podstoupit, nevěděla jsem, jak mu to říct. Naštěstí vše přijal tak nějak v pohodě a vyšetření jsme společnými silami absolvovali. Spermiek bylo dost, i se dobře pohybovali, ale nějaké hodnota nebyla úplně v normě. Za měsíc jsme absolvovali druhý spermiogram, který už byl úplně v pořádku. Zároveň nám však našli nějaké bakterie, které se pohlavně přenáší (něco jako chlamidye), tak jsme byli oba přeléčeni antibiotiky a bylo nám sděleno, že i tohle mohl být problém v početí.

Nastalo zase dlouhé snažení, kdy mi gynekoložka předepisovala různé léky jako Utrogestan, Proveru atd., ale můj cyklus byl stále rozházenější. Mezi tím odešli na mateřskou dvě mé kolegyně z práce, otěhotněla moje sestra, manželovo sestra, bráchovi se narodilo druhé dítě a snad všichni kamarádi a známí nám den co den oznamovali radostné novinky, které já jsem vždycky obrečela, stejně jako bezpočet negativních těhotenských testů. Když jsem si kupovala první test, připadala jsem si trochu hloupě, ale zanedlouho jsem je chodila kupovat jako rohlíky. Po necelých třech letech snažení mi konečně má gynekoložka napsala doporučení do centra IVF. Docela si s odstupem času začínám říkat, že mě měla poslat mnohem dříve a nesnažit se mě vyléčit sama, když na to nemá kvalifikaci.

Objednala jsem si tedy telefonicky termín v IVF centru (mimochodem šest týdnů dopředu) a čekala na den našeho prvního pohovoru. Dva dny před tímto dnem mě stihla obrovská bolest v oblasti ledvin. Byla jsem v pohodě, protože jsem mívala ledvinové koliky a po práškách na bolest se vše po dvou dnech srovnávalo. Tentokrát se ale nic nesrovnalo. Skončila jsem na pohotosti, kde mě okamžitě hospitalizovali s vnitřním krvácením od praské cysty na pravém vaječníků. Čekalo se přes noc, jestli se vše samo vstřebá, ale bolest byla čím dál větší. Druhý den jsem šla hned na operaci, při které bylo zjištěno, že jsem měla polycystický vaječník, kterému byla vlivem velkého množství cyst uskřípnuta výživa a musel mi být i s vejcovodem amputován. Když mi to po operaci přišel doktor oznámit, propadla jsem zoufalému pláči a nechtělo se mi vůbec žít. Moje naděje na mimi úplně vyhasla, vždyť když to nešlo s dvěmi vaječníky proč by to mělo jít s jedním.

Po propuštění z nemocnice jsme dostali zákaz půl roku se snažit. Bylo to dlouhé ale už jsem byla na čekání zvyklá. Při poslední kontrole jsem oznámila doktorce, že se objednám znovu do IVF centra a potom mi sestřička v čekárně pošeptala, ať nechodím, tak kam mám doporučení ale do jiného, více úspěšného centra. Dala jsem na její radu a opět jsem čekala šest týdnů na první pohovor. Paní doktorka v centru byla milá, sestřičky také. Po prostudování mého doporučení mi doktorka oznámila mou diagnozu - anovulace - dozrávání, ale neuvolňování vajíček. Dohodli jsme se, že už nebudeme zkoušet další druhy léčby ale rovnou přistoupíme k IVF. Hned ten den jsem vyfasovala první léky a od druhé dne cyklu jsem si měla začít píchat injekce pro dozrávání vajíček. Ze začátku jedna denně, posléze dvě. Z centra jsem odcházela se slzami v očích, protože jsem byla přesvědčená, že tohle nezvládnu. Bylo milé překvapení, že píchání injekcí není zas tak strašné - jenom jsem měla na břiše a stehnech modřiny. Přišel den odběru vajíček - punkce. Ráno jsem se probudila s obrovskou bolestí břicha - skoro stejně silnou, jak když jsem přišla o svůj pravý vaječník. Byla jsem hrozně vyděšená. V centru mě uspali a provedli punkci. Narkóza nebyla vůbec drastická, tak jsem se po půl hodině v pohodě probrala, ale břicho bolelo pořád. Dostala jsem tlumící léky a všechno bylo v pohodě. Vajíček bylo 23, což je na jeden vaječník opravdu hodně, proto jsem měla ty silné bolesti. Oplodněno ze spermií, které daroval manžel během mé narkózy, bylo 17 . Zaplatili jsme 12500 Kč za odběr a dále 3000 Kč za použité léky. Docela mě to vyvedlo z omylu, že pojišťovna platí tři cykli - ale ne všechno a ne nadstandartní péči. Ale peníze opravdu nehráli roli.

Za šest dní jsme se vydali na transfer embria do dělohy. Nechali jsme si přenést jedno, protože jsme nechtěli hned riskovat vícečetné těhoteství, třeba se uchytí. Transfer byl hotov bezbolestně během chvilky. Pak jsem chvíli ležela na oddělení a následně jsem si užívala čtrnáct dní dovolenou, kdy jsem téměř pořád ležela s nohama nahoře. Po celou dobu jsem brala léky, píchala si injekce do břícha a manžel mi píchal jednu injekci denně do zadku. Šestnáctý den, kdy už jsem necítila zadek jsem si měla udělat test. Byla jsem hrozně nervózní a nemohla dospat. Test byl bohůžel negativní, což jsem opět hrozně obrečela. Po kontrolním odběru krve jsem si hned domluvila další stymulaci děložní sliznice a druhý transfer. Embria už jsme měli jenom tři, protože ostatní se přestala v nějakém stadiu vyvíjet. Asi po měsíci jsem při druhém transferu dostala dvě embria. Třetí už se znovu nezamrazovalo, že to prý není dobré. Zaplatila jsem dalších 4500 Kč za druhý transfer a 1500 za zamražení. Jelikož v té době odešla další moje kolegyně na mateřskou, musela jsem hned po transferu do práce. A chodila jsem celých čtrnáct dní a vůbec jsem se nešetřila. Je fakt, že jsem se vyhýbala nošení těžkých věcí, stresu, alkoholu a také pohlavnímu styku. Po šestnácti dnech jsem si dělala test. Byla jsem nervóznější ještě víc než napoprvé, protože už týden jsem měla bolesti v bříšku jako při menstruaci a nebylo mi zrovna dobře. Sledovala jsem napjatě test, na kterém se nejdřív objevila kontrolní čárka (to už jsem brečela) a potom se pomalu vynořila i ta vytoužená druhá (sice né úplně stejné barvy, ale byla tam) S manželem, který byl u toho, jsem se na sebe dívali zamilovaným pohledem a nemohli tomu uvěřit. Hned jsem volala výsledek do centra a byla jsem objednaná za čtrnáct dní na ultrazvuk, kdy se ukáže jestli se vyvíjí jedno nebo dvě embria. Dnes už je mi jedno, jestli to budou dvojčata, hlavně jestli se těhotenství bude vyvíjet v pořádku. Zatím si to moc neberu do hlavy, necítím se jako těhulka a vůbec si to nepřipoštím. Počkám až mi doktor za čtrnáct dní poví, jestli po těch třech a půl letech marného snažení se nade mnou bůh slitoval a dopřál mi největší radost, kterou mohl.

Chtěla bych tímto vyčerpávajícím článkem dát naději všem snažilkám. Věda je dnes na vysoké úrovni a proto se nebojte vložit do rukou lékařů. Budu vám všem držet palečky.
 Laura