Retrográdní Merkur a moje osobní apokalypsa: Když planety rozhodnou o vašem dni

A pak mi to došlo – podívala jsem se do kalendáře a tam to zářilo jako výstražná tabule: retrográdní Merkur začal 18. července. Zase. A já, která jsem ještě před rokem mávla rukou nad podobnými ‚astrologickými hloupostmi‘, cítím, jak se ve mně rodí nová, nečekaná víra. Víra v kosmický chaos.
Vzpomínám si na březen. Tehdy to začalo nenápadně, téměř komicky. Ráno jako každé jiné – šálek kávy u notebooku, když vtom… nechtěný pohyb ruky, převržený hrnek, a ta hrůzostrašná chvíle, kdy tekutina pomalu, zlověstně zalévá klávesnici. Výsledek? Naprostá digitální apokalypsa a účtenka za opravu, která se blížila k deseti tisícům.

Jenže Merkur, ten neúnavný šprýmař, měl v záloze další žert. O týden později návštěva u kamarádky. Její nový fotoaparát, můj nešikovný pohyb, a cvak! – ne, nebyl to zvuk závěrky, ale zvuk dopadajícího těla technické novinky na dlažbu. Výraz v jejích očích? Pamatuju si ho dodnes. A tak jsem opět vytáhla peněženku, tentokrát s pocitem, že vesmír si ze mě udělal osobní zdroj zábavy.
Ale vyvrcholení přišlo v podobě revizora v tramvaji. Ten den jsem byla tak zahlcená prací a následky předchozích ‚merkurovských‘ nehod, že jsem dokonale zapomněla na maličkost: platnost mého jízdného. Jeho strohý úsměv a bílé lístečky v rukavicích mi připadaly jako rekvizity z černé komedie. ‚Víte, madam, že vám včera vypršela?‘. Nevěděla. Jen jsem stála s pocitem, že i ten revizor byl jen loutka v rukou nějaké vyšší, posměšné síly.

Teď, v červenci, se scénář opakuje s děsivou podobností. Večer, kdy jsem si chtěla jen uvařit čaj, skončil jako záchranná operace v obýváku. Ze šedého šlauchu uvnitř kotle se najednou spustila voda. Ne kapka po kapce. Proud. Gejzír. Panika. V jedné ruce kýbl, v druhé zoufalství. Kamarádka pobíhá po bytě a volá, kde se vypíná voda. Zachraňujeme sousedy o patro níž před malým vodním armagedonem.
Nakonec jsme to zvládly. Ale tím to neskončilo. Technik – můj nový osudový muž – navštívil můj kotel hned třikrát. Jako by spolu chodili. Každá jeho návštěva začínala nadějně – kufřík plný nářadí, pohled plný optimismu. A končila větičkou, kterou už nechcete slyšet: ‚Tak bohužel, teplá voda dneska ještě nebude.‘ Zprvu jsem mu věřila. Vypadal přesvědčivě, když říkal, že zítra to půjde. Jenže druhý den nepřišlo teplo, jen další problém. Dával mi naději – a pak ji zase bral. Chyběla už jen kytka a krátká SMS: ‚Promiň, nejsem teď připravený.‘

A právě když jsem si říkala, že už nemůže být hůř, uvědomila jsem si tu časovou shodu. 18. červenec. Start retrográdního Merkuru. Náhoda? Příliš mnoho ‚náhod‘ za sebou. Začínám přemýšlet, jestli jsem se náhodou nestala živým experimentem nějaké vesmírné ironie.
Jsem přece člověk, který kontroluje, zda má náhradní baterku v šuplíku, který si dělá seznamy nákupů a nikdy nezapomene na výročí. A přesto se v těchto obdobích měním v chodící katastrofu. Je to opravdu jen shoda okolností? Nebo je v tom něco víc – nějaký neviditelný kosmický vír, který narušuje můj jinak uspořádaný svět?
Ptám se vás, čtenáři: zažíváte teď také období, kdy se věci doslova rozpadají pod rukama? Kdy technika vzpírá, úřady útočí a každodenní rutina se mění v překážkovou dráhu? Nebo jsem opravdu jen já, kdo pod vlivem těchto starodávných představ začíná vidět souvislosti tam, kde jsou jen obyčejné nepříjemnosti?
Ať už je odpověď jakákoli, jedno vím jistě: až příště uvidím varování před retrográdním Merkurem, pořídím si ochranný obal. Nejen na telefon, ale možná i na celý svůj život. A zásobu jízdenek. Pro jistotu.