Rodinné výlety
- Rodičovství
- esamalova
- 17.07.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když jsme s manželem ještě byli bezdětnatí, bavilo nás cestování po Čechách. Jsme patrioti a vždycky se nám zadařilo najít zajímavý kout, městečko, zříceninu... Dnes už jsme dvoudětnatí a došlo nám, že pokud jedeme na výlet s tříletou Apolenkou a takřka roční Evičkou, musíme se rozhodovat v rozmezí maximálně dvaceti kilometrů od domova, neboť dítka dovedou cesty řádně osladit.
Máme spousty rodinných fotek, které ukazujeme známým, kteří se povětšinou rozplývají nad tou „rodinnou idylkou“. Fotky ovšem nezobrazují skutečnost, ale výřez, titěrnou část výprav. A jak je to doopravdy? S trochou nadsázky, jinak život brát nejde, se rozepíši o výletu na osm kilometrů od našeho domova vzdálený vrch/les Křemešník… My čtyři a věrná fenka Bibi.
Po zkušenostech víme, že cestovat s dětmi dále než za hranice okresu je akce takřka sebevraždná - zejména díky tříleté velmi živé a velmi upovídané Api, kterou každý metr, který má strávit v autosedačce, neskutečně deptá - a nás všechny v autě následně též. Rozhodli jsme se proto, že budeme jezdit pouze „kam oko dohlédne“. Tentokráte na blízký zalesněný vrch Křemešník (pro představu - od rodného Pelhřimova vzdálený zhruba osm kilometrů).
Cesta autem na „Křempl“ je již od poloviny Pelhřimova prodchnuta výkřiky typu: „Už tam budéééém?! Mě už to tu nebaví. Já už tam kci být. Evička spí. Ne, nespí. Už tam budééém? A kdy už tam budééém?!“
Vylezeme z auta, špejruju svíjející se Evičku do našeho ze všech stran prožužlaného nosítka na záda(skutečně už by zasloužilo rekonstrukci, minimálně co se očisty týče),což zatvrzele odmítá.¨
Apolenka: „Já už chci jíííít!“
Jdeme prvních padesát metrů lesem, Evička v nosítku poskakuje nahoru a dolů. Je to nový druh zábavy objevený před týdnem a zdokonalovaný každým hopsnutím,
Apolenka se ptá: „A kam jdeme?“
„Do lesa, beruško.“ (jako by to bylo málo zřejmé, když jí celý den tvrdíme, že pojedeme na výlet do lesa a v současné chvíli nás obklopuje hustý…les!)
Po sto metrech vyndavám klubko hadů z nosítka a pokládám nadšence na zem, kde chumtá mech, hlínu, bukvice a ožižlává klacky.
„Mě to tu nebaví, já bysem chtěla na ty kameny!“ (ukazuje na nedaleké, hrozivě se tyčící se skály).
Vyrábíme domečky z mechu, Apolenka se baví, ale hysterák pokaždé, když nemůže sehnat nějaký kus dřeva, který by se jí hodil (manžel nalezl foťák a fotí). Když se konečně uklidní, přileze Evička a začne mechy z domečku systematicky ožužlávat (manžel stále fotí). Api chytne hysterák, jdeme dělat domeček jinde. Uklidní se. Evičku chytne hysterák, chce ožužlávat mechy z našeho dalšího domečku, což jí nedovolíme (manžel pořád fotí). Apolenka se chlubí mechovou zahrádkou, přibíhá nadšená Bibina a převálcuje mechový domeček (manžel vesele fotí).
To už máme hysterické duo a chudáka psa, který netuší, která bije. Evička nachází choroše a s úžasem jej prozkoumává…ústy. Apolenka jí choroše bere, protože ho „potšebuje“ do mechové zahrádky (manžel právě nalezl nový režim na foťáku a zkouší, jak se s ním FOTÍ!).
Evička chce zpět svého choroše. Apolenka jí ho vrací tím způsobem, že jí ho narve přímo do chřtánu. Pes zdrhá v les.
Konečně chvíle klidu, obě holky mají svého choroše, Apinka našla další u nedalekého ztrouchnivělého pařezu.
Po čtvrthodině se snažím sbalit dítka a fotícího manžela, sehnat psa a nutím je jít na kratší procházku vedoucí pomalu směrem z lesa (znám Api, za chvíli bude fňukat, že jí bolí nožičky). Seberu manželovi foťák (frflá), Apolenku donutím opustit mechovou zahrádku (kňourá), Evičku s plnou pusou chroští rvu do nosítka (řije), pes nadšeně skáče na nás na všechny… konečně je nějaká akce!!!
Manžel navrhuje dobrodružný výstup přes skály, že narazíme na druhé straně na Křížovou cestu vedoucí až ke kostelu na vrchu Křemešník. Apolenka je nadšená. Evičce je to fuk, dostala pro uklidnění k jídlu jakýsi žvanec, ježto srdnatě svým jedním zubem zpracovává (ano, je jí skoro rok a má teprve jeden zub, což nám neopomínají bodré tetičky z příbuzenstva udiveně neustále předhazovat). Žvance si všímá Api, opouští ji nadšení a chce také žvanec. Manžel dostává hlad, pes sbírá drobky. Každý má konečně svůj žvanec.
Vlečeme se na skalnatý vršek. Jsem po nemoci, tak funím, chroptím a nahoře takřka nedýchám. Evičce došel žvanec, tak v nosítku na zádech rozpustile poskakuje. Api se plazí nahoru s tatínkem a frflá, že ji „bóóólííí“ nožičky. Pes opět zmizel v les.
Po půl hodině putování přes skály manželovi dochází, že Křížovou cestu jsme zjevně minuli, nebo tady spíše vůbec není, krom toho došly „zabavovací“ žvance. Evička frflá (pohled na skály, stromy a výhled do krajiny ji nikterak neinteresuje), Api kňourá, že už nemůže, že má hlad/žízeň a že je jí smúhúhúhúhúhútnóóó (=kouzelná formulka, jíž používá, když se jí něco nechce).
Manžel rezignuje a rozděluje holkám svůj žvanec. Pes, doposud neviditelný, se jako zázrakem zjevuje u našich nohou a sbírá drobky. Zejména však pod Evičkou, odkud padají i celé kusy, v neposlední řadě celý kus žvance, kteréhož si pes bohužel všimne dříve nežli já a mizí s ním v les.
Evička hystericky řije, chce svůj žvanec, rozčarovaně si prohlíží Apolenčin. Přiskakuje hrdinný tatínek, dělí Apolenčin žvanec („No ty jsi tak hodná ségra, Apolenko, tohle až se dozví babička, jéje, my tě tak chválíme!!!“).
Pět vteřin ticha.
Manžel: „Holky, podívejte, já už vidím věž kostela, to už brzy budeme u autíčka!“ (snaží se vlít optimismus do žil opět kňourající Api, které došel žvanec). Apinka zdolává šutr za šutrem za vyluzování pisklavých prapodivných zvuků, mezi nimiž čas od času můžeme rozeznat: „Já nééékcíííí koooostéél…Já kcíííí dóómůůůů…Úúúúú, mněéééé jééé smútnóóóó´!“
Tatínek rezignuje, béře dcerku koníka, což nepovažuji na skaliskách za rozumný a bezpečný způsob přepravy, ale Evičce se to jeví jinak. Majíc v ruce poslední drobek žvance, vesele v nosítku nadskakuje (jsouc rozhodnuta mamince zdevastovat záda způsobem neopravitelným) a snaží se Apince chytat nožičku visící z tatínkova ramene.
Funím, chrchlám, smrkám a potím se jak kůň, po pěti dnech hardcore nachlazení jsem smířena s tím, že v křemešnickém lese ponechám svou duši i ostatky.
Konečně jsme z lesa venku, potkáváme kamarády s jejich čtyřletou holčičkou. Api, kterážto byla na umření, neskutečně ji bolely nožičky a opravdu nemohla učinit ještě před sto metry ni krok, neb by skonala únavou a vyčerpáním, nadšeně a plna života seskakuje z „koně“ (který již notně sešel) a utíká ke kamarádce.
Dvě hodiny pak ta „unavená, ucaprtaná chudinka s bolavýma nožičkama“ řádí jak černá ruka v dětském koutku zbudovaném pro radost a pro odpočinutí pocuchaným rodičům, aby si na chvíli lidově řečeno „vodfrkli“. Po jeho uzavření se ještě obě dvě hodinu honí po louce za nebohou Bibinou.
My, nemajíce již žvanec, což Evičku rozhodně nenaplňuje štěstím ani jinými libými pocity, trávíme ten čas tím, že se mezi zabavováním rozzuřené, věčně nespokojené Evičky pokoušíme prohodit pár kloudných slov s přáteli. Evičce jsme zakázali ožižlávat jakési černé chuchvalce loupající se z dřevěného pódia.
Kolem osmé KONEČNĚ razíme domů. „A KDY UŽ TÁÁÁM BÚHÚHÚHÚDÉÉÉME?,“ zní veselá písnička ze zadních řad auta.
Evička zalomí těsně před Pelhřimovem, díky čemuž pak vytahujeme z autosedačky VELMI rozmrzelé, až nas(píp píp píp)ané dítě, rozhodnuté nám to tedy osladit.
Psa jsme naštěstí v lese nezapomněli, to duchaplné zvíře nastoupilo spořádaně do auta samo.
Pevně věřím, že se do křemešnického lesa ještě někdy vrátí nějaká divoce žijící zvířata…
Toliko k veselým rodinným výletům a idylkám, která na nás dýše z fotek. 
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1173
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 699
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1215
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 507
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 310
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19116
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2523
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2753
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2475
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1655
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Znám to také, ač máme už o rok starší sestavu. A nikdy jsme nevlastnili nosítko. Tedy vlastně staršího jsme se asi 2× na výletě snažili poponést v šátku a v manduce, ale nakonec volíme golfky, které překvapivě projedou hromadu terénu. A který neprojedou, zdoláme přenesením nebo v konečné fázi jejich sklapnutím a nesením v ruce. Než jsme toto kouzlo objevili, hrkali jsme se starším cestou necestou sporťákem. Ale kupodivu po prvním vyzkoušení golfek v terénu, a následném porovnání se sporťákem další víkend, jsme se k nim vrátili už navždy a jali se s nimi překonávat ještě vyšší vrcholy a rozlehlejší kamenná moře. 
)
Ale znám rodiny, které mají ukázkové děti, miloučká neuplakaná a spinkací miminka a děti, které toliko nedivočí, tak neboj 
A sáfryš, koukám, že jsem nakonec neumazala první odstaveček v deníčku, tudíč je tam na začátku stejná věc omílána dvakrát…inu, chybička se vloudí, tak snad neodradí od čtení