Rodinné výlety
- Rodičovství
- esamalova
- 17.07.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když jsme s manželem ještě byli bezdětnatí, bavilo nás cestování po Čechách. Jsme patrioti a vždycky se nám zadařilo najít zajímavý kout, městečko, zříceninu... Dnes už jsme dvoudětnatí a došlo nám, že pokud jedeme na výlet s tříletou Apolenkou a takřka roční Evičkou, musíme se rozhodovat v rozmezí maximálně dvaceti kilometrů od domova, neboť dítka dovedou cesty řádně osladit.
Máme spousty rodinných fotek, které ukazujeme známým, kteří se povětšinou rozplývají nad tou „rodinnou idylkou“. Fotky ovšem nezobrazují skutečnost, ale výřez, titěrnou část výprav. A jak je to doopravdy? S trochou nadsázky, jinak život brát nejde, se rozepíši o výletu na osm kilometrů od našeho domova vzdálený vrch/les Křemešník… My čtyři a věrná fenka Bibi.
Po zkušenostech víme, že cestovat s dětmi dále než za hranice okresu je akce takřka sebevraždná - zejména díky tříleté velmi živé a velmi upovídané Api, kterou každý metr, který má strávit v autosedačce, neskutečně deptá - a nás všechny v autě následně též. Rozhodli jsme se proto, že budeme jezdit pouze „kam oko dohlédne“. Tentokráte na blízký zalesněný vrch Křemešník (pro představu - od rodného Pelhřimova vzdálený zhruba osm kilometrů).
Cesta autem na „Křempl“ je již od poloviny Pelhřimova prodchnuta výkřiky typu: „Už tam budéééém?! Mě už to tu nebaví. Já už tam kci být. Evička spí. Ne, nespí. Už tam budééém? A kdy už tam budééém?!“
Vylezeme z auta, špejruju svíjející se Evičku do našeho ze všech stran prožužlaného nosítka na záda(skutečně už by zasloužilo rekonstrukci, minimálně co se očisty týče),což zatvrzele odmítá.¨
Apolenka: „Já už chci jíííít!“
Jdeme prvních padesát metrů lesem, Evička v nosítku poskakuje nahoru a dolů. Je to nový druh zábavy objevený před týdnem a zdokonalovaný každým hopsnutím,
Apolenka se ptá: „A kam jdeme?“
„Do lesa, beruško.“ (jako by to bylo málo zřejmé, když jí celý den tvrdíme, že pojedeme na výlet do lesa a v současné chvíli nás obklopuje hustý…les!)
Po sto metrech vyndavám klubko hadů z nosítka a pokládám nadšence na zem, kde chumtá mech, hlínu, bukvice a ožižlává klacky.
„Mě to tu nebaví, já bysem chtěla na ty kameny!“ (ukazuje na nedaleké, hrozivě se tyčící se skály).
Vyrábíme domečky z mechu, Apolenka se baví, ale hysterák pokaždé, když nemůže sehnat nějaký kus dřeva, který by se jí hodil (manžel nalezl foťák a fotí). Když se konečně uklidní, přileze Evička a začne mechy z domečku systematicky ožužlávat (manžel stále fotí). Api chytne hysterák, jdeme dělat domeček jinde. Uklidní se. Evičku chytne hysterák, chce ožužlávat mechy z našeho dalšího domečku, což jí nedovolíme (manžel pořád fotí). Apolenka se chlubí mechovou zahrádkou, přibíhá nadšená Bibina a převálcuje mechový domeček (manžel vesele fotí).
To už máme hysterické duo a chudáka psa, který netuší, která bije. Evička nachází choroše a s úžasem jej prozkoumává…ústy. Apolenka jí choroše bere, protože ho „potšebuje“ do mechové zahrádky (manžel právě nalezl nový režim na foťáku a zkouší, jak se s ním FOTÍ!).
Evička chce zpět svého choroše. Apolenka jí ho vrací tím způsobem, že jí ho narve přímo do chřtánu. Pes zdrhá v les.
Konečně chvíle klidu, obě holky mají svého choroše, Apinka našla další u nedalekého ztrouchnivělého pařezu.
Po čtvrthodině se snažím sbalit dítka a fotícího manžela, sehnat psa a nutím je jít na kratší procházku vedoucí pomalu směrem z lesa (znám Api, za chvíli bude fňukat, že jí bolí nožičky). Seberu manželovi foťák (frflá), Apolenku donutím opustit mechovou zahrádku (kňourá), Evičku s plnou pusou chroští rvu do nosítka (řije), pes nadšeně skáče na nás na všechny… konečně je nějaká akce!!!
Manžel navrhuje dobrodružný výstup přes skály, že narazíme na druhé straně na Křížovou cestu vedoucí až ke kostelu na vrchu Křemešník. Apolenka je nadšená. Evičce je to fuk, dostala pro uklidnění k jídlu jakýsi žvanec, ježto srdnatě svým jedním zubem zpracovává (ano, je jí skoro rok a má teprve jeden zub, což nám neopomínají bodré tetičky z příbuzenstva udiveně neustále předhazovat). Žvance si všímá Api, opouští ji nadšení a chce také žvanec. Manžel dostává hlad, pes sbírá drobky. Každý má konečně svůj žvanec.
Vlečeme se na skalnatý vršek. Jsem po nemoci, tak funím, chroptím a nahoře takřka nedýchám. Evičce došel žvanec, tak v nosítku na zádech rozpustile poskakuje. Api se plazí nahoru s tatínkem a frflá, že ji „bóóólííí“ nožičky. Pes opět zmizel v les.
Po půl hodině putování přes skály manželovi dochází, že Křížovou cestu jsme zjevně minuli, nebo tady spíše vůbec není, krom toho došly „zabavovací“ žvance. Evička frflá (pohled na skály, stromy a výhled do krajiny ji nikterak neinteresuje), Api kňourá, že už nemůže, že má hlad/žízeň a že je jí smúhúhúhúhúhútnóóó (=kouzelná formulka, jíž používá, když se jí něco nechce).
Manžel rezignuje a rozděluje holkám svůj žvanec. Pes, doposud neviditelný, se jako zázrakem zjevuje u našich nohou a sbírá drobky. Zejména však pod Evičkou, odkud padají i celé kusy, v neposlední řadě celý kus žvance, kteréhož si pes bohužel všimne dříve nežli já a mizí s ním v les.
Evička hystericky řije, chce svůj žvanec, rozčarovaně si prohlíží Apolenčin. Přiskakuje hrdinný tatínek, dělí Apolenčin žvanec („No ty jsi tak hodná ségra, Apolenko, tohle až se dozví babička, jéje, my tě tak chválíme!!!“).
Pět vteřin ticha.
Manžel: „Holky, podívejte, já už vidím věž kostela, to už brzy budeme u autíčka!“ (snaží se vlít optimismus do žil opět kňourající Api, které došel žvanec). Apinka zdolává šutr za šutrem za vyluzování pisklavých prapodivných zvuků, mezi nimiž čas od času můžeme rozeznat: „Já nééékcíííí koooostéél…Já kcíííí dóómůůůů…Úúúúú, mněéééé jééé smútnóóóó´!“
Tatínek rezignuje, béře dcerku koníka, což nepovažuji na skaliskách za rozumný a bezpečný způsob přepravy, ale Evičce se to jeví jinak. Majíc v ruce poslední drobek žvance, vesele v nosítku nadskakuje (jsouc rozhodnuta mamince zdevastovat záda způsobem neopravitelným) a snaží se Apince chytat nožičku visící z tatínkova ramene.
Funím, chrchlám, smrkám a potím se jak kůň, po pěti dnech hardcore nachlazení jsem smířena s tím, že v křemešnickém lese ponechám svou duši i ostatky.
Konečně jsme z lesa venku, potkáváme kamarády s jejich čtyřletou holčičkou. Api, kterážto byla na umření, neskutečně ji bolely nožičky a opravdu nemohla učinit ještě před sto metry ni krok, neb by skonala únavou a vyčerpáním, nadšeně a plna života seskakuje z „koně“ (který již notně sešel) a utíká ke kamarádce.
Dvě hodiny pak ta „unavená, ucaprtaná chudinka s bolavýma nožičkama“ řádí jak černá ruka v dětském koutku zbudovaném pro radost a pro odpočinutí pocuchaným rodičům, aby si na chvíli lidově řečeno „vodfrkli“. Po jeho uzavření se ještě obě dvě hodinu honí po louce za nebohou Bibinou.
My, nemajíce již žvanec, což Evičku rozhodně nenaplňuje štěstím ani jinými libými pocity, trávíme ten čas tím, že se mezi zabavováním rozzuřené, věčně nespokojené Evičky pokoušíme prohodit pár kloudných slov s přáteli. Evičce jsme zakázali ožižlávat jakési černé chuchvalce loupající se z dřevěného pódia.
Kolem osmé KONEČNĚ razíme domů. „A KDY UŽ TÁÁÁM BÚHÚHÚHÚDÉÉÉME?,“ zní veselá písnička ze zadních řad auta.
Evička zalomí těsně před Pelhřimovem, díky čemuž pak vytahujeme z autosedačky VELMI rozmrzelé, až nas(píp píp píp)ané dítě, rozhodnuté nám to tedy osladit.
Psa jsme naštěstí v lese nezapomněli, to duchaplné zvíře nastoupilo spořádaně do auta samo.
Pevně věřím, že se do křemešnického lesa ještě někdy vrátí nějaká divoce žijící zvířata…
Toliko k veselým rodinným výletům a idylkám, která na nás dýše z fotek. 
Přečtěte si také
Byl jsem zamilovaný do její kamarádky. Pak přišel první máj a všechno bylo jinak
- Anonymní
- 28.10.26
- 1200
Měl jsem v tom naprosto jasno. Byl jsem zamilovaný do Ivety a věřil, že právě ona bude mou první velkou láskou. Na prvního máje jsem jí připravil romantickou schůzku pod rozkvetlou třešní. Jenže...
Sestra chtěla dát sousedům lekci. Kvůli její pomstě skončilo dítě v nemocnici
- Anonymní
- 28.10.26
- 1095
Moje sestra už nemohla vystát hlučné sousedy. Vadil jí pláč jejich miminka, nepořádek na chodbě i věčné hádky. Snažila jsem se jí domluvit, jenže jednoho rána jí došla trpělivost. Rozhodla se...
10 let jsem čekala na návrat syna. Pak přijel s manželkou a všechno bylo jinak
- Anonymní
- 28.10.26
- 2804
Deset let jsem čekala, až se syn vrátí ze zahraničí. Když konečně přijel s manželkou, těšila jsem se, že náš dům zase ožije. Jenže Klára si během pár dní získala manžela, psa i kocoura. A já si...
V Turecku jsem se ztratila na obřím bazaru. Manžela jsem našla až po setmění
- Anonymní
- 28.10.26
- 2342
Na romantický výlet do Turecka jsme se s manželem těšili několik měsíců. Děti tentokrát zůstaly u babičky a my si konečně mohli užít pár dní bez starostí. Jenže hned druhý den se naše dovolená...
Koupili jsme vysněný dům. Sousedé nám začali dělat ze života peklo
- Anonymní
- 28.10.26
- 1139
Mysleli jsme si, že budeme mít klid, grilovat s přáteli a užívat si soukromí. Jenže sousedé odnaproti se s námi rozhodli za každou cenu soutěžit. Ať jsme udělali cokoli, museli nás trumfnout. Brzy...
Měli jsme vztah ve třech. Když jsem nakonec otěhotněla, zůstala jsem sama
- Anonymní
- 27.10.26
- 2227
Když jsem jim oznámila, že jsem těhotná, partner mě objal, ale Klára se zvedla od stolu a odešla do koupelny. Tehdy jsem ještě netušila, že za pár týdnů budu sedět sama v bytě, dívat se na...
Pomohla jsem kolegyni v nouzi. Ona pak mou práci prezentovala jako vlastní
- Anonymní
- 27.10.26
- 1185
Když vás někdy kolega v práci poprosí o laskavost, obvykle v tom nehledáte zradu. Uděláte to s úsměvem a v duchu si říkáte, že v tom přece plaveme všichni společně. Jenže pak narazíte na člověka,...
„To u přijímaček nebude.“ Syn je v devítce a ostatní předměty už neřeší
- Anonymní
- 27.10.26
- 1193
Devátá třída sotva začala a můj syn už má jasno v tom, čemu se bude věnovat. Češtině a matematice. Když přinesl špatnou známku z dějepisu, vysvětlil mi, že ten teď není důležitý. Chtěla jsem mu...
Přisedl si ke mně ten nejhezčí kluk z celé konzervatoře. Jediná věta mě zničila
- Anonymní
- 27.10.26
- 4744
Od září jsem hrdou studentkou Pražské konzervatoře, konkrétně oddělení Klasického zpěvu. A řeknu vám, je to celkem prestižní záležitost, co si budeme nalhávat. Člověk má takový ten hřejivý pocit,...
Manželka začala dostávat květiny. Nevěděla od koho
- Lavi.P
- 27.10.26
- 1288
První kytice přišla ve středu. Velká, krásná a s malým vzkazem, ve kterém stálo jen pár slov o tom, že některé věci stojí za to chránit. Manželka vypadala překvapeně a tvrdila, že vůbec netuší, kdo...
Znám to také, ač máme už o rok starší sestavu. A nikdy jsme nevlastnili nosítko. Tedy vlastně staršího jsme se asi 2× na výletě snažili poponést v šátku a v manduce, ale nakonec volíme golfky, které překvapivě projedou hromadu terénu. A který neprojedou, zdoláme přenesením nebo v konečné fázi jejich sklapnutím a nesením v ruce. Než jsme toto kouzlo objevili, hrkali jsme se starším cestou necestou sporťákem. Ale kupodivu po prvním vyzkoušení golfek v terénu, a následném porovnání se sporťákem další víkend, jsme se k nim vrátili už navždy a jali se s nimi překonávat ještě vyšší vrcholy a rozlehlejší kamenná moře. 
)
Ale znám rodiny, které mají ukázkové děti, miloučká neuplakaná a spinkací miminka a děti, které toliko nedivočí, tak neboj 
A sáfryš, koukám, že jsem nakonec neumazala první odstaveček v deníčku, tudíč je tam na začátku stejná věc omílána dvakrát…inu, chybička se vloudí, tak snad neodradí od čtení