Rodinné výlety
- Rodičovství
- esamalova
- 17.07.14 načítám...
Když jsme s manželem ještě byli bezdětnatí, bavilo nás cestování po Čechách. Jsme patrioti a vždycky se nám zadařilo najít zajímavý kout, městečko, zříceninu... Dnes už jsme dvoudětnatí a došlo nám, že pokud jedeme na výlet s tříletou Apolenkou a takřka roční Evičkou, musíme se rozhodovat v rozmezí maximálně dvaceti kilometrů od domova, neboť dítka dovedou cesty řádně osladit.
Máme spousty rodinných fotek, které ukazujeme známým, kteří se povětšinou rozplývají nad tou „rodinnou idylkou“. Fotky ovšem nezobrazují skutečnost, ale výřez, titěrnou část výprav. A jak je to doopravdy? S trochou nadsázky, jinak život brát nejde, se rozepíši o výletu na osm kilometrů od našeho domova vzdálený vrch/les Křemešník… My čtyři a věrná fenka Bibi.
Po zkušenostech víme, že cestovat s dětmi dále než za hranice okresu je akce takřka sebevraždná - zejména díky tříleté velmi živé a velmi upovídané Api, kterou každý metr, který má strávit v autosedačce, neskutečně deptá - a nás všechny v autě následně též. Rozhodli jsme se proto, že budeme jezdit pouze „kam oko dohlédne“. Tentokráte na blízký zalesněný vrch Křemešník (pro představu - od rodného Pelhřimova vzdálený zhruba osm kilometrů).
Cesta autem na „Křempl“ je již od poloviny Pelhřimova prodchnuta výkřiky typu: „Už tam budéééém?! Mě už to tu nebaví. Já už tam kci být. Evička spí. Ne, nespí. Už tam budééém? A kdy už tam budééém?!“
Vylezeme z auta, špejruju svíjející se Evičku do našeho ze všech stran prožužlaného nosítka na záda(skutečně už by zasloužilo rekonstrukci, minimálně co se očisty týče),což zatvrzele odmítá.¨
Apolenka: „Já už chci jíííít!“
Jdeme prvních padesát metrů lesem, Evička v nosítku poskakuje nahoru a dolů. Je to nový druh zábavy objevený před týdnem a zdokonalovaný každým hopsnutím,
Apolenka se ptá: „A kam jdeme?“
„Do lesa, beruško.“ (jako by to bylo málo zřejmé, když jí celý den tvrdíme, že pojedeme na výlet do lesa a v současné chvíli nás obklopuje hustý…les!)
Po sto metrech vyndavám klubko hadů z nosítka a pokládám nadšence na zem, kde chumtá mech, hlínu, bukvice a ožižlává klacky.
„Mě to tu nebaví, já bysem chtěla na ty kameny!“ (ukazuje na nedaleké, hrozivě se tyčící se skály).
Vyrábíme domečky z mechu, Apolenka se baví, ale hysterák pokaždé, když nemůže sehnat nějaký kus dřeva, který by se jí hodil (manžel nalezl foťák a fotí). Když se konečně uklidní, přileze Evička a začne mechy z domečku systematicky ožužlávat (manžel stále fotí). Api chytne hysterák, jdeme dělat domeček jinde. Uklidní se. Evičku chytne hysterák, chce ožužlávat mechy z našeho dalšího domečku, což jí nedovolíme (manžel pořád fotí). Apolenka se chlubí mechovou zahrádkou, přibíhá nadšená Bibina a převálcuje mechový domeček (manžel vesele fotí).
To už máme hysterické duo a chudáka psa, který netuší, která bije. Evička nachází choroše a s úžasem jej prozkoumává…ústy. Apolenka jí choroše bere, protože ho „potšebuje“ do mechové zahrádky (manžel právě nalezl nový režim na foťáku a zkouší, jak se s ním FOTÍ!).
Evička chce zpět svého choroše. Apolenka jí ho vrací tím způsobem, že jí ho narve přímo do chřtánu. Pes zdrhá v les.
Konečně chvíle klidu, obě holky mají svého choroše, Apinka našla další u nedalekého ztrouchnivělého pařezu.
Po čtvrthodině se snažím sbalit dítka a fotícího manžela, sehnat psa a nutím je jít na kratší procházku vedoucí pomalu směrem z lesa (znám Api, za chvíli bude fňukat, že jí bolí nožičky). Seberu manželovi foťák (frflá), Apolenku donutím opustit mechovou zahrádku (kňourá), Evičku s plnou pusou chroští rvu do nosítka (řije), pes nadšeně skáče na nás na všechny… konečně je nějaká akce!!!
Manžel navrhuje dobrodružný výstup přes skály, že narazíme na druhé straně na Křížovou cestu vedoucí až ke kostelu na vrchu Křemešník. Apolenka je nadšená. Evičce je to fuk, dostala pro uklidnění k jídlu jakýsi žvanec, ježto srdnatě svým jedním zubem zpracovává (ano, je jí skoro rok a má teprve jeden zub, což nám neopomínají bodré tetičky z příbuzenstva udiveně neustále předhazovat). Žvance si všímá Api, opouští ji nadšení a chce také žvanec. Manžel dostává hlad, pes sbírá drobky. Každý má konečně svůj žvanec.
Vlečeme se na skalnatý vršek. Jsem po nemoci, tak funím, chroptím a nahoře takřka nedýchám. Evičce došel žvanec, tak v nosítku na zádech rozpustile poskakuje. Api se plazí nahoru s tatínkem a frflá, že ji „bóóólííí“ nožičky. Pes opět zmizel v les.
Po půl hodině putování přes skály manželovi dochází, že Křížovou cestu jsme zjevně minuli, nebo tady spíše vůbec není, krom toho došly „zabavovací“ žvance. Evička frflá (pohled na skály, stromy a výhled do krajiny ji nikterak neinteresuje), Api kňourá, že už nemůže, že má hlad/žízeň a že je jí smúhúhúhúhúhútnóóó (=kouzelná formulka, jíž používá, když se jí něco nechce).
Manžel rezignuje a rozděluje holkám svůj žvanec. Pes, doposud neviditelný, se jako zázrakem zjevuje u našich nohou a sbírá drobky. Zejména však pod Evičkou, odkud padají i celé kusy, v neposlední řadě celý kus žvance, kteréhož si pes bohužel všimne dříve nežli já a mizí s ním v les.
Evička hystericky řije, chce svůj žvanec, rozčarovaně si prohlíží Apolenčin. Přiskakuje hrdinný tatínek, dělí Apolenčin žvanec („No ty jsi tak hodná ségra, Apolenko, tohle až se dozví babička, jéje, my tě tak chválíme!!!“).
Pět vteřin ticha.
Manžel: „Holky, podívejte, já už vidím věž kostela, to už brzy budeme u autíčka!“ (snaží se vlít optimismus do žil opět kňourající Api, které došel žvanec). Apinka zdolává šutr za šutrem za vyluzování pisklavých prapodivných zvuků, mezi nimiž čas od času můžeme rozeznat: „Já nééékcíííí koooostéél…Já kcíííí dóómůůůů…Úúúúú, mněéééé jééé smútnóóóó´!“
Tatínek rezignuje, béře dcerku koníka, což nepovažuji na skaliskách za rozumný a bezpečný způsob přepravy, ale Evičce se to jeví jinak. Majíc v ruce poslední drobek žvance, vesele v nosítku nadskakuje (jsouc rozhodnuta mamince zdevastovat záda způsobem neopravitelným) a snaží se Apince chytat nožičku visící z tatínkova ramene.
Funím, chrchlám, smrkám a potím se jak kůň, po pěti dnech hardcore nachlazení jsem smířena s tím, že v křemešnickém lese ponechám svou duši i ostatky.
Konečně jsme z lesa venku, potkáváme kamarády s jejich čtyřletou holčičkou. Api, kterážto byla na umření, neskutečně ji bolely nožičky a opravdu nemohla učinit ještě před sto metry ni krok, neb by skonala únavou a vyčerpáním, nadšeně a plna života seskakuje z „koně“ (který již notně sešel) a utíká ke kamarádce.
Dvě hodiny pak ta „unavená, ucaprtaná chudinka s bolavýma nožičkama“ řádí jak černá ruka v dětském koutku zbudovaném pro radost a pro odpočinutí pocuchaným rodičům, aby si na chvíli lidově řečeno „vodfrkli“. Po jeho uzavření se ještě obě dvě hodinu honí po louce za nebohou Bibinou.
My, nemajíce již žvanec, což Evičku rozhodně nenaplňuje štěstím ani jinými libými pocity, trávíme ten čas tím, že se mezi zabavováním rozzuřené, věčně nespokojené Evičky pokoušíme prohodit pár kloudných slov s přáteli. Evičce jsme zakázali ožižlávat jakési černé chuchvalce loupající se z dřevěného pódia.
Kolem osmé KONEČNĚ razíme domů. „A KDY UŽ TÁÁÁM BÚHÚHÚHÚDÉÉÉME?,“ zní veselá písnička ze zadních řad auta.
Evička zalomí těsně před Pelhřimovem, díky čemuž pak vytahujeme z autosedačky VELMI rozmrzelé, až nas(píp píp píp)ané dítě, rozhodnuté nám to tedy osladit.
Psa jsme naštěstí v lese nezapomněli, to duchaplné zvíře nastoupilo spořádaně do auta samo.
Pevně věřím, že se do křemešnického lesa ještě někdy vrátí nějaká divoce žijící zvířata…
Toliko k veselým rodinným výletům a idylkám, která na nás dýše z fotek. 
Přečtěte si také
Nechci děti a máma je z toho nešťastná. Jako jedináček jí prý dlužím vnoučata
- Anonymní
- 24.04.26
- 1340
Je mi 35 let a už dlouho jsem přesvědčený o tom, že děti mít nechci. Možná je mít ani nemůžu. Kdysi jsem měl přítelkyni, se kterou jsme se o dítě snažili přes rok, ale nevyšlo to. Pak jsem si...
„Rodičovská je pohoda," tvrdí manžel. Jenže vyměnit si to se mnou nechce
- Anonymní
- 24.04.26
- 557
Chlapi jsou občas na odstřel. Můj manžel je typický příklad toho, jak dokážou věci banalizovat. Pořád mi předhazuje, jak skvěle se mám na rodičovské. Prý si můžu dělat, co chci, zatímco on musí...
Lhala jsem doktorům o drogách v těhotenství. Blíží se porod a já panikařím
- Anonymní
- 24.04.26
- 641
Na svou obranu musím říct, že jsem o těhotenství dlouho nevěděla. I když jsem tak nějak cítila, že se něco děje, prostě jsem to ignorovala. O dítě jsme se nesnažili a můj přítel je takový bohém....
Jedna ženská z posilovny mi systematicky ničí rána. Dneska to už vážně přehnala
- Anonymní
- 24.04.26
- 1020
Dneska jsem se po ranním cvičení vrátila domů zamyšlená a extra znechucená. Říkám si, proč to mají někteří lidé vůbec zapotřebí? Zeptala jsem se ženský, kterou potkávám na cvičení, jestli jí nějak...
Můj první, má láska a ticho v ložnici: Deník o vášni
- Anonymní
- 24.04.26
- 545
Občas si říkám, že bych mohla napsat příručku o tom, jak nepropadat panice, když se z libida vašeho partnera vytratí to, co vás k sobě kdysi tak vášnivě táhlo. Je mi jedenadvacet, mému příteli o...
Manželka je těhotná, ale já myslím na sousedku. Bojím se, že nám zničím život
- Anonymní
- 23.04.26
- 3407
Potřebuji se alespoň tady svěřit, protože o tom nemůžu s nikým mluvit. Možná je to hlavně v mé hlavě, ale mám pocit, že sousedka Alena to cítí podobně. Bydlíme v paneláku a před pár měsíci se vedle...
Dcera si v obchodě „půjčuje“ hračky. Občas odejdeme bez placení
- Anonymní
- 23.04.26
- 1302
Není to nic, čím bych se chtěla chlubit. Stalo se nám to už několikrát. Nejen s plyšákem, ale většinou s nějakou hračkou. Malá sedí v kočárku a pořád chce něco koupit, tak jí občas půjčím plyšáka...
Manžel si sice vybere „otcovskou“, ale ne pro to, aby mi pomohl s miminkem
- Anonymní
- 23.04.26
- 4576
Sedím v kuchyni, břicho mám až pod bradu a připadám si jako obří nafukovací balon, který každou chvíli praskne. Venku voní jaro, všechno kvete a já bych se z toho měla radovat. Jenže místo toho se...
Deník: Život na vedlejší koleji (1. díl)
- Anonymní
- 23.04.26
- 1352
Jak jsem se probrala během jedné minuty... Vždycky jsem si myslela, že jsem ta „rozumná“. Ta, co má v lednici srovnané jogurty podle data spotřeby a v životě jasno. Jenže pak přišla třicítka,...
Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?
- adels230
- 23.04.26
- 1190
Letní vzduch voněl po moři a volnosti. Ten týden na dovolené byl jako malý únik z reality – a on se v ní objevil jako ztělesnění té lehkosti, kterou jsem tak postrádala. Seznámili jsme se náhodou,...
Znám to také, ač máme už o rok starší sestavu. A nikdy jsme nevlastnili nosítko. Tedy vlastně staršího jsme se asi 2× na výletě snažili poponést v šátku a v manduce, ale nakonec volíme golfky, které překvapivě projedou hromadu terénu. A který neprojedou, zdoláme přenesením nebo v konečné fázi jejich sklapnutím a nesením v ruce. Než jsme toto kouzlo objevili, hrkali jsme se starším cestou necestou sporťákem. Ale kupodivu po prvním vyzkoušení golfek v terénu, a následném porovnání se sporťákem další víkend, jsme se k nim vrátili už navždy a jali se s nimi překonávat ještě vyšší vrcholy a rozlehlejší kamenná moře. 
)
Ale znám rodiny, které mají ukázkové děti, miloučká neuplakaná a spinkací miminka a děti, které toliko nedivočí, tak neboj 
A sáfryš, koukám, že jsem nakonec neumazala první odstaveček v deníčku, tudíč je tam na začátku stejná věc omílána dvakrát…inu, chybička se vloudí, tak snad neodradí od čtení