Souznění, 4. část

Měla jsem pocit, že jsem snad v nějakém zlém snu. Musela jsem se štípnout, jestli se mi to nezdá. Byla jsem zvyklá na Jennino a Adamovo dohazovačské umění, ale tohle už vážně přehánějí.

Snažila jsem se toho nafoukance ignorovat, jak jen to šlo, ale vypadalo to, že Jenna se prostě rozhodla, mi k tomu nedat zrovna moc příležitostí. A tak jsem se teď prodírala lesem. V noci. S ním!

Sakra. Měla jsem si něco vymyslet. Že mi není dobře nebo tak něco, ale věděla jsem, že by mi to stejně nebylo nic platné. Zkrátka, Jenna si vymyslela úžasnou hru. Stezku odvahy na jejímž konci na mě prý čeká překvapení.

Jsou tak průhlední. Všichni tři. Jeremymu se samozřejmě najednou udělalo strašně, takže s námi nemohl jít a já chtě nechtě byla nucena jít s ním. Myslím, že na tyto narozeniny v životě nezapomenu, pomyslela jsem si.

Ještě jsem byla naštvaná a rozčilená z té jeho příručky o upírech. Copak to někoho zajímá? Mě tedy ne! Phe! Upíří sex. Co si sakra o sobě myslí? Ale zajímalo by mě, co ještě zcela jistě velmi duchaplného se tam dočtu. Už jenom kvůli tomu si to musím přečíst. Jen kvůli tomu abych se utvrdila, že je to cvok.

Kruci. Nevidím, ani na krok. Tohle jim vážně nedaruji. Zakopla jsem a poroučela jsem se k zemi. Byla taková tma, že jsem neviděla na metr před sebe. A kam… kam zmizel on? Však, ještě teď tu byl. Určitě. Tedy alespoň myslím.

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem ani nepostřehla, kam zmizel. Vyděšeně jsem se posadila a rozhlídla se okolo sebe. Neviděla jsem nic. Vůbec nic. Začínala jsem se bát. Co když mě tu nechal? Třeba se naštval? No, nedivila bych se, však jsem s ním za celou cestu nepromluvila ani slovo. Anebo si to konečně rozmyslel? Ale zrovna teď? Teď? Když ani nevím, z jaké strany jsme přišli?

Začínala jsem panikařit. Postavila jsem se a udělala jsem několik kroků. Jenže po slepu se, sakra, špatně chodí. Málem jsem vrazila do stromu před sebou. Co budu dělat? Srdce mi bušilo až v krku a do očí se mi hrnuly slzy.

„Ramone?" Špitla jsem. Nic. Zabiju ho! Jen co se mi dostane ten zatracený upír do rukou, tak ho zabiju!

„Ramone?" Zašeptala jsem ještě vyděšeněji, když jsem uslyšela divný zvuk. Zaposlouchala jsem se a najednou jsem měla pocit, že jsem v nějakém hororovém filmu. Šustění listí. Kvílení větru. Praskání větví. To všechno najednou působilo o hodně děsivěji.

„Ramone, prosím!" Zakvílela jsem a přitiskla se zády ke stromu.

„Tak už se mnou začínáš konečně komunikovat?" Ozvalo se těsně přede mnou. V první chvíli, jsem byla šťastná, že ho vidím, ale hned vzápětí jsem dostala ještě větší vztek. Co si sakra myslí? Že si se mnou bude hrát? Tak to ani náhodou.

„Já? A s tebou? Nikdy!" Vyštěkla jsem naštvaně a udělala krok stranou.

„Nikdy?" Slyšela jsem jeho pobavený hlas.

„No jak myslíš!" Kam sakra zase zmizel? Ohlédla jsem se. Ale ať jsem namáhala oči sebevíc, neviděla jsem víc jak obrysy stromů těsně přede mnou.

Tohle si ještě s Jennou a s Adamem vyřídím. Pošlou mě v noci do lesa s nějakým psychopatem a ještě snad očekávají, že jim za to zatleskám? Tak to se teda pletou. Udělala jsem několik kroků. Najdu si cestu sama a pak jim to pěkně vytmavím.

Udělala jsem další krok. Zajímalo by mě, kde k němu přišli. To jsou už tak zoufalí, že mi shánějí ženicha v sanatoriu pro duševně choré? Udělala jsem ještě jeden krok a v tom mě něco zachytilo.

„Chceš se zabít?" Usmíval se na mě a chytil mě do náručí. Ohlédla jsem se dolů. Bože. Ještě jeden jediný krok a svezla bych se ze srázu dolů.

Srdce se mi rozbušilo. Musela jsem uznat, že jsem prohrála. Nezvládnu to sama. Nezvládnu. Do očí se mi nahrnuly slzy. Unaveně jsem si opřela hlavu o jeho rameno. Cítila jsem se v bezpečí. Cítila jsem bezpečí a jistotu. Najednou jsem cítila, že se už nemusím ničeho bát. Ale vůbec jsem tomu nerozuměla. Bude to asi tím, že jsem tak unavená, vyděšená a zoufalá. Určitě, čím jiným. Ničím jiným to být nemůže. Tím jsem si jistá. Stoprocentně jistá!