Špatný výběr partnera
- Partnerské vztahy
- Anonymní
- 27.06.16 načítám...
Aneb co všechno změní vaše rozhodnutí a jeden člověk ve vašem životě... S manželem jsem se seznámila před 4 roky, je o 4 roky mladší, nyní mu je 26 a mně 30.
Nikdy jsem nebyla na mladší, většina vztahů byla se staršími či stejně starými muži. Nevím, jak k tomu přesně došlo, že zrovna do něj jsem se tak bezhlavě zamilovala a založila rodinu.
Vždy jsem byla sebevědomá, nezávislá žena. Měla jsme vztahy, ale nikdy ne moc trvalé. Vlastně jsem si nikoho nikdy moc nepřipustila k tělu. Cestovala jsem, studovala VŠ a tak celkově si užívala, nikdy jsem ale nebyla na náhodný sex. Vždy jsem ke svým partnerům něco cítila, ale nikdy jsem se od nich nechtěla omezovat. Bránila jsem se společnému sestěhování, o rodině nechtěla ani slyšet.
A tak se stalo, že jednou všechny mé zásady vzaly za své. V práci jsem se seznámila s mladším kolegou z jiného oddělení. Já v té době ukončila vztah s jedním mužem, který mi tvrdil, že je v rozvodovém řízení - no nebyl… Ihned, jak jsem to zjistila, jsem to utnula, nedala jsem na žádné sliby apod.
V té době se mi celkově vše rozpadalo pod rukama, nedodělala jsme vysokou, onemocněla mi totiž maminka rakovinou. Chodila na chemo, ozařování a já byla s ní nebo v práci. Tam jsem se zakoukala právě do nynějšího manžela. Byl jak balzám na duši, mladý klučina, veselý, vtipný, plný života a takový bezelstný.
Neuměl lhát, intrikovat apod. Hrozně se mi jeho povaha líbila. Stali se z nás přátelé, co spolu vyráželi na různé akce, já tušila, že pro něj je to něco víc, byl ale tak mile stydlivý. Já do něj byla zakoukaná po prvním společném večeru u známých, kde jsme se celou noc bavili a smáli.
Jenže řešila jsem věk, že je nevyzrálý, navíc, a to měl být varovný signál, měl velice v oblibě hospodu s kamarády. Jenže já to v té době neřešila, sama jsem se často chodívala bavit s kamarádkami na víno a brala jsem to k věku. Co jsme si spolu pak začali, to omezil na minimální návštěvy.
Začátky byly krásné, byli jsme skoro pořád spolu. Mamka se v té době zlepšila, mysleli jsme, že nemoc zvládne. Vše se jevilo hezky, být v té době ještě s přítelem mě drželo nad vodou. A stalo se, že jsem po 10 měsících kývla na společné bydlení.
Našli jsme si malý, ale krásný pronájem. Po měsíci bydlení se stalo, že přítel nedorazil domů, neozval se, nic, přišel až druhý den. Já vyděšená, že se mu něco stalo. Hospoda… a první hádka, že takto tedy ne, pokud chce jít, nebráním mu, ale je elementární slušnost dát vědět.
Měsíc na to jsem byla nemocná, potřebovala jsem, že až půjde z práce, donese mi Paralen, došel nám a já měla horečku a bylo mi hrozně. Opět… půlnoc a on nikde. Další hádka, říkala jsem si, je mladý, byl zvyklý dělat si co chce, každý mi říkal, že to je věkem, že mladý proutek se dá ještě ohýbat apod. Taky jsem tomu věřila a snažila se nehysterčit. Ale měla jsme jedno podezření - drogy…
Všimla jsem si, že po obou nocích je divný - nespí, nejí, je protivný… A ano, perník - zjistila jsem, že byl občasný uživatel. Vždy, když nedorazil, dal si někde s kamarádem. Drogy mi vadily, i když jen občasné užívání, kor tohohle typu. Další hádka, tentokrát velká, poslední šance. Za měsíc to samé znova, tentokrát nedorazil 2 dny. Sbalila jsem se a odešla, že to nemám zapotřebí být s někým, kdo je takhle nevyzrálý.
Shodou náhod se v té době zjistilo, že mamce chemo ani ozařování nezabralo. Tentokrát však byl verdikt rakovina v terminálním stadiu, lékaři dávali maximálně 2 měsíce. Zhroutil se mi svět. Skončila jsem v práci a starala se o mamku doma. To byly těžké časy. Přítel se mi ozval, omlouval. Když zjistil to s mojí mamkou, přijel za mnou, dušoval se, že se vším sekne, bude zodpovědný, bude tu pro mě, že bude chodit na testy apod.
Byla jsem v depresích a byla jsem ráda, že si mám o koho opřít hlavu. Dali jsme se zase dohromady. Přítel sekal latinu. Tedy aspoň jsem si to myslela. Drogy opravdu nebral, ale opíjecí akce byly dále - 2× skončil na záchytce. Ale to jsem se dozvěděla mnohem později, i to, že kvůli tomu přišel o práci.
Když mamka zemřela, přemýšlela jsem, co dál. Přítel měl novou práci, u něj se vše jevilo v pohodě, chtěl, ať se zase nastěhuji. Udělala jsem tak. Docela dlouho bylo vše v klidu. Po roce přišla žádost o ruku a za půl roku od ní byla svatba.
Občas se stalo, že se zdržel s kámošem či kolegy v práci na pivu, ale nic tragického. Jen ve mně vypěstoval takovou úzkost pokaždé, když na to pivo šel, a což teprve, když se zdržel. Ale nechodil druhý den, nechodil opilý, jen v náladě, tak normálně.
Po svatbě jsem zjistila, že čekáme mimi. Neplánovaně, neberu antikoncepci kvůli zdravotním problémům a prostě nám to selhalo, ale nevadilo mi to, vždyť bylo přesto chtěné. V 5. měsíci přišly křeče a nařízení jen ležet, hrozil předčasný porod.
Období to bylo psychicky těžké. Nic jsem nemohla, celý dny sama. Kamarádky převážně v práci. Manžel v práci, začal to být stereotyp. V té době se manžel začal vracet do starých kolejí.
v 6. měsíci opět nedorazil domů, měl mi přinést večeři, nic… Nereagoval na sms, na nic. Přišel druhý den po práci (ve které ani nebyl, i když tvrdil, že jo), spal u kamaráda.
Opět omluvy typu jsem blbec, už se to nestane, potřeboval jsem vypnout a ztratil pojem o čase a bla bla. Já byla naštvaná, ale vzala jsem to, byť mě to štvalo dost. Říkala jsem mu, že má moji důvěru narušenou. Jojo, vše odkýval, kál se. Já už tušila, že to nebude výjimečné a rvala si vlasy, proč jsem to vše tak uspěchala. Asi jsem potřebovala pocit, že někoho mám. Kromě mamky jsem neměla a nemám nikoho.
Nedoufala jsem, že se změní, kor ne dítětem. Snažila jsme se s ním o všem mluvit. Vypadalo to, že chápe.
Jenže v 9. měsíci to přišlo zase, to už jsme měla před termínem, komplikace a byli jsme domluvení, že když někde bude, telefon bude mít u sebe, kdyby něco. Mně bylo zle jeden večer (byly to jen poslíčci) a volám manželovi, který nedošel, jak řekl. Jenže tušení bylo, ale nechtěla jsem být za stíhačku, že se někde zdržel půl hoďky. Ale jak se ukázalo, z půl hoďky bylo 9 hodin. Opět hádka, mé vyčerpání ze všeho. Opět sypání popele na hlavu, ujišťování, že se nestane znova nic z toho…
Abyste chápali, manžel je zlatý člověk, na tom trvám i teď. On je hrozně hodný, pozorný a vím, že mě miluje i teď, co nejsme spolu (k tomu se dostanu). Udělal by pro mě první poslední, když je v pohodě. Jenže má tyhle zkraty. Přitom na pivo s kámošema chodí občas a vše ok, dokud mu nehrábne a nedá si víc alkoholu, to pak ztratí soudnost a vše je mu fuk. V tom rozpoložení, když mu dáte na výběr já s mimčem, nebo hospoda, vybere hospodu. Jak kdyby se mu zatmělo.
Po porodu bylo vše ok, on byl u něj, malou choval, bylo vidět, jak si ji zamiloval. Vzal si dovolenou 14 dní a byl s námi. Vydrželo mu to 3 měsíce. V té době měnil práci a byl měsíc bez ní, prý kvůli penězům, že mu dluží. Jenže pravda byla zas jinde, on si tak úplně dovču se mnou a s mimčem nezařídil, řekl jim to den před ní a oni ho propustili, navíc asi tam nedělal, jak měl, to úplně nevím.
Naštěstí rychle našel novou, jenže v té době, asi i ze stereotypu s mimčem, nastaly zase ty zkraty, v té době to ale mezi námi bylo už špatné. On se změnil, nechtěl nikam chodit, vídat se s přáteli, max jít na jedno s nějakým svým hospodským kámošem. Prý víc nepotřebuje.
Dřív jsme plánovali cestování, najednou, že ho cestování nebaví a kam bych furt jezdila. Plánovali jsme hypo, jednou to bylo jo, pak zas raději ne a furt dokola. Mně to bylo fuk, na hypo čas až budu mít po rodičáku, spíš jsem měla za to, že tyhle věci jsme měli probrané, bavili jsme se o tom už před svatbou a najednou vše jinak.
Jako kdyby to byl jiný člověk. Kde byl ten mladý veselý klučina, ptala jsem se sebe. Neříkám, že já se nezměnila, mateřství, svatba, vše vás někam posune, i bych skousla, že se změnil, ale už ne to, že na něj není spoleh. Abych to už zkrátila, ty zkraty byly stále, cca 1× měsíčně, přišel kvůli nim i o práci, prostě se opil a druhý den nedorazil.
To byla poslední kapka. Já na rodičáku s mimčem a on tohle, věděla jsem už delší dobu, že to tam spěje, ale neměla sílu to utnout. Proběhla hádka, i když ani ne hádka. On mi řekl, a to zabolelo, že je mu líto, že nás zklamal, že malá si zaslouží lepšího tátu a já manžela, ale že neví, co to je, že jednou ho to tak vždy popadne a i když si myslí, že to ukočíruje, že prostě mu vypne, přitom drogy v tom nebyly, testoval se mi často.
Prostě ten alkohol je pro něj spouštěč, byť ho nepije často, ale dělá to s ním tohle. Já nemohu žít vedle člověka, který je 28 dní v měsíci zlatý a 2 dny vypne a udělá zničehonic tohle bez toho, aby se zamyslel nad následky, nad zodpovědností k rodině, k práci, ke všemu.
Ukončili jsme to, on nenašel sílu to změnit, já sílu v tom žít. Obrečeli jsme to oba. Navrhovala jsem i psychologa, poradnu, tam jsme byli jednou, zdálo se to ok, dokud nepřišla sms - jdu na jedno, fakt, max 2, do 10 doma, neboj, hlídám se. Přišel druhý den v 7 ráno, opitý jak doga. Měli jsme jet na chalupu, kde slavil jeho otec 60ku. Vše se rušilo, a to je pořád, byť to není tak vážné jako to s prací.
No a teď tu sedím a říkám si, kde je ta mladá, sebevědomá, nezávislá žena. Hledám pronájem, který utáhnu z rodičáku a bojím se budoucnosti. Manžela mám ráda, vím, že v nitru je moc hodný, ale už ho nemiluji, mrzí mě, že to zničil a kvůli čemu vlastně…
Narazila jsem na rozdělané fotoknihy - svatba a první rok s malou. Koukám na fotky a přemýšlím, jak to vše vzalo za své, sny o rodině, domku, budoucímu bratříčkovi…
Já se jen budu snažit, aby byla malá šťastná, nebudu jí moct dopřát vše, co jsem chtěla, ale budu tu vždy pro ni a doufám, že on se časem vzpamatuje, najde a udrží! práci a bude fungovat jako otec, protože jako otec byl skvělý, ve smyslu, že malou miluje.
Vím, že jsou vztahy, kde to bývá horší, ale přesto se nemohu ubránit pocitu, že to skončilo nicotně. Mrzí mě, že jsme promarnili šanci být šťastní spolu. Můžu jen doufat, že budeme šťastni každý zvlášť.
Přečtěte si také
Deník: Život na vedlejší koleji (3. díl)
- Anonymní
- 05.05.26
- 0
Víkend byl peklo. Znáte to, holky – takový ten hrozivý klid před bouří, kdy se na manžela usmíváte, podáváte mu ovladač, ptáte se, jaký měl den, a v duchu ho přitom porcujete tupým kuchyňským nožem.
Po letech jsem potkala kamarádku z dětství a nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 04.05.26
- 4611
Myslela jsem, že se mi to zdá. Seděla jsem v kavárně, čekala na klienta a v tom jsem zahlédla Alenu. Nejdřív mě napadlo, že je jí jen podobná. Moje dávná kamarádka z dětství. Taková krásná holka to...
Čeká mě svatba v kostele: Kněz mě učí poslušnosti a chce znát detaily z ložnice
- Anonymní
- 04.05.26
- 1976
Láska hory přenáší, říká se. Ale co když ty hory mají podobu barokní fary, vrzajících židlí a muže v kolárku, který mi s ledovým klidem vysvětluje, že moje role v nadcházejícím manželství je v...
V kině se dvěma holkami najednou: Tahle šílená výmluva mi zachránila krk!
- Anonymní
- 04.05.26
- 1015
Říká se, že chlap zvládne dělat jen jednu věc pořádně. No, já si myslel, že zvládnu dvě holky najednou. Nebudu si tu hrát na svatého – prostě jsem si užíval. Jana byla taková ta jistota, vztah, co...
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 3945
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 2672
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 1325
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 7745
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 4968
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 3394
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
to jak manžela neustále omlouváš jak je zlatý přitom si vybere hospodu v 9 měsici tě necha samou 
neozývá se a někde chlastá? Chtěla bych vidět jak je mimo to tak „zlatý“, když ho kvuli alkoholu několikrát vyhodili z práce 
a přeji ti aby bratříček přišel s někým pro koho budeš na 1. místě 
ac sem nehtela zahazovat cca pet let zivota nakonec sem to neustala a rozesla se s nim… nyni nelituju 
preju hodne sil a stesti 
Naštěstí vím, že i se mnou je to občas asi k nevydržení (hlavně teď když jsem na konci těhotenství), ale na něm to není vůbec znát a stojí při mě. 
ale gratuluji sama sobě že jsem od něj utekla než byly děti 
