Štědrý den se blíží, my marodíme a nestíháme nic. Vánoční realita bez pozlátek

Absolutně nesnáším, když jsou nemocné děti a do toho ještě já. O manželovi ani nemluvím. Když je mi blbě, nejradši bych si zalezla do postele a celý den z ní nevylezla. Jenže když máte nemocné děti a manžela, tak to prostě nejde.

To asi zná každá máma. A protože se s mužem snažíme do toho ještě tak trochu pracovat – máme totiž štěstí na home office, jinak bychom se šli asi pást – jsou ty dny opravdu výživné.

A předvánoční bilance? Dárky naštěstí mám, samozřejmě nezabalené, cukroví a stromeček musíme ještě někde sehnat, péct už rozhodně nebudu. Vánoční výzdoba téměř nulová, naštěstí máme aspoň adventní věnec a lehce opadávající vánoční hvězdu. Doma bordel, děti otrávené, s manželem se už nemůžeme ani vidět – a to nás čeká ještě krásných 16 dní prázdnin.

Vím, že je to všechno blbost, rýmičky, chřipečky a podobné chuťovky trápí evidentně půlku republiky. Ale já musím říct, že už se nesmírně těším na jaro. Vánoce bych klidně přeskočila a s nimi i leden a únor. Chybí mi sluníčko, možnost chodit ven a normálně dýchat. Protože u nás na vesnici každý topí vším, co mu přijde pod ruku, a v kombinaci s inverzí je to o zdraví.

Tak to je jen tak stručně naše předvánoční atmosféra. Těším se, až si deníček přečtu zpětně za pár měsíců, kdy se zase budu těšit na Vánoce.