Stěhování II
- O životě
- sunshinegirl
- 11.10.15 načítám...
Akce Z je za námi. Jsme v novém.
Při stěhování vše probíhalo takřka hladce. První se dostavil kamarád se služební dodávkou a za ní měl připnut dlouhý vozík. Po něm se postupně dostavili další čtyři „stěhováci“ včetně mého muže z Marsu. Ten byl z rána našponovaný jako guma od trenálů.
I jali se vynášeti nábytek a skládati ho do dodávky. Přímo s puntičkářskou precizností člověka, který nehodlá při stěhování jedna plus jedničky strávit celý svůj střední věk (mládí už je dávno v háji), se kamarád stal mistrem vesmíru v tetris. Bylo neuvěřitelné, že kromě spotřebičů nacpal všechen nábytek do jedné jediné dodávky a vyplnil každé místečko tak, že bylo auto naplněno na 99,8 procenta.
Pouhých 99,8 procenta, což ho nenechávalo klidným a vypadalo to, že po mně bude chtít nějaké ty ponožky, kterými by vyplnil volná místa, aby nejel, dle něj, poprázdnu.
Když jsem mu odmítla vybalit z krabice (která už by se tam nevlezla) ponožky smotané do ruliček, vypadalo to, že si snad svleče svoje. Nakonec se rozhodl to neriskovat, protože by v nastalé panice ze zápachu mohl precizně naskládaný nábytek sám a dobrovolně zase vystoupit. A tak nám odjel všechen nábytek.
Do dvou osobáků se naskládaly krabice s drobnostmi. Pravda, pánové trošku brblali, když zvedali pět velkých těžkých krabic plných knih. Řídila jsem jeden z osobáků a vedle mě seděl otec. Všechen ostatní prostor osobního automobilu byl vyplněn krabicemi. Tedy téměř. Můj muž z Marsu se rozhodl, že začne jančit, že kamarád s dodávkou už odjel a že bude nadávat, že tam stojí a nemá klíče od nového, že musíme s otcem rychle jet.
Otec se ohradil, že to tedy ne, že se to auto musí naplnit, aby ta cesta byla co nejvíc využitá. Poté můj muž odjel směr bazar nábytku s jednou skříní, kterou jsme se rozhodli prodat. A já doskládala s taťkovým auto a jela za kamarádem s dodávkou do nového bytu.
Dojela jsem, kluci už měli skoro vše vyskládáno u vchodu bytovky a samozřejmě byli úplně v klidu. Jediný, kdo měl pořád stres, byl ten můj. Krásné bylo, že ho naprosto dokonale přenesl i na mě.
Pánové začali vyvážet nábytek do nového bytu. Výtahem, páč tolik pater by je stálo pěšky život. Ty největší kusy nábytku se vlezly do výtahu jen tak tak, bylo to o prsa čínské běžkyně.
Když to tam všechno bylo, odbila dvanáctá a já rozhodla, že se jde do restaurace na jídlo, že všechny zveme. Všichni měli hlad a chtěli, jen jeden ze stěhováků měl problém, že prý když se nají, jeho produktivita práce klesá na 75 procent a jeho tělo klesá na gauč.
Jeho protesty jsem odbyla tím, že všichni mají hlad a že prostě půjde jíst a nebude sám nic nikam stěhovat. Načež jsem se dozvěděla, že prý už je deset let rozvedený a není zvyklý, že mu někdo takhle rozkazuje, ale že když jsem to já, tak tedy jo.
Byl to můj svědek ze svatby a celá konverzace se nesla v přátelském duchu. Oběd byl skvělý, každý si dal, na co měl chuť, a my si našli v novém městě restauraci, kam určitě často a rádi zavítáme.
Po jídle a kafču všichni naběhli k autům a jelo se nazpět do starého pro pračku, ledničku a zbytek věcí. A já měla vyzvedávat s taťkem ještě jednoho manželovo kolegu z práce. Vyzvedla jsem a už při nasedání slyšela hlášku „Bože, ona řídí Eva. Je to bezpečné?“
Od začátku mi stále kafral do řízení a já vystresovaná, že můj muž bude nadávat, že jsem se zdržela. Vynervená z toho, že mi někdo kecá do řízení, na čež fakt nejsem zvyklá, jsem u kruháče najela na obrubník, který tam byl vyklenutý do vozovku (pro mě nové město, nová trasa, neznám to tam, do toho nervy).
Od nového stěhováka jsem si vyslechla tunu připomínek a po zbytek cesty stále poslouchala, jak mám jezdit pomalu a při středu vozovky a já nevím co ještě.
Vystoupila jsem u starého bytu a neudržela se a rozbrečela. Chybu v řízení jsem udělala naposled dva měsíce po vydání řidičáku a teď ji musím udělat po x letech zrovna před ním. To prostě není možné.
Auta se otočila ještě jednou a všichni odjeli. Bylo hotovo. První noc v novém se nesla v duchu „Taky tě všechno tak bolí? Já nemůžu spát.“ „Já taky ne.“ a pak během pár vteřin spánek na obou stranách.
Další den se uklidil starý byt, předal. Musím říct, že slzy na krajíčku jsme měli oba - já i můj muž z Marsu. Osm let života se zavřelo jako kniha, která se ztratila při stěhování. A zbývají jen vzpomínky na to, že jsme ji kdysi četli.
Jsme v novém, nastává akce „D“, rozuměj akce deratizace. Slečna, co tu bydlela před námi, byla zřejmě špindíra největšího kalibru. Přestože je budova nová a velmi moderní a krásná, lze v bytě nalézt dávno vyhynulé druhy zvěře, ale také ty, které ještě nikdy nikdo neobjevil. Zoologové, u nás máte šanci. V troubě jsou plesnivé hranolky a borčus, smrdí jako smeťák. Linka špinavá jako chlívek. Neumytý záchod, neumytá vana, po stěnách lezou jacísi červi. Vlastně ne, manžel už je všechny vyzabíjel…naštěstí. Chvíli jsme uvažovala, že si místo nového psa pořídíme něco, co rádo papká hmyz a havěť.
Řve mi mobil, že nemá dost šťávy. První pomoc nepřichází, nabíječka je někde… v prostoru? V krabicích? Kdo ví.
Byt vypadá jak po výbuchu, jen jedna jediná stěna je dolíčená do konečného stádia, u ní stojí skříně a obývací stěna. Stihla jsem si umýt onu špinavou linku a naplno ji zařídit, díky čemuž už jsme zde jedli první teplé jídlo. Ve skříních je všechno oblečení. Jede telka i PC a máme na čem spát, protože muž z Marsu složil postel.
Všude se něco válí, krabice, co jsou nevybalené, kabely, Bůh ví od čeho. Na stěnách nejsou naše fotky, což mě štve, ale nemůžu je pověsit, protože se ještě bude líčit. Na oknech nejsou záclony. Nad lesy vychází slunce, svítí nám do obýváku a začíná nový den…začíná nový život.
Přečtěte si také
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 529
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 1624
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1027
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 4380
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 1311
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 4634
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 3540
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1792
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1910
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 1368
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Ted tu o sebe zakopáváme. Takže jdeme opět dál. Do domu. Na stěhování se moc těšim.
.
už aby bylo hotovo 
Myslím, že je jasné, kdo u nás balí na dovolenou 
a ještě horší je to s příbývajícím počtem členů rodiny