Strejda na hlídání III.
- O životě
- Jura007
- 17.04.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tento deníček by klidně mohl mít název „Jak bezdětný k batoleti přišel“. Zní to divně – ale když se k vám cizí dvouleté dítě chová jako ke členovi rodiny...
Tak od posledního „záznamu“ sousedovy děti zase o něco povyrostly. Nic moc se nezměnilo, jen v nejmladším se objevil nějaký dávno zasutý železničářský gen – začaly ho fascinovat modely vláčků, se kterými si občas u mě hrajou děti jiných známých. A právě tímto nadšením, skoro až fanatismem, dává pořádně zabrat jak rodičům, tak i mě samému.
Je neděle ráno, já se v půl sedmé zvedám z peřin a říkám si, že mám konečně před sebou volný den. Teda relativně volný – ještě by to chtělo umýt okna, něco upéct a navařit za účelem udržení vyvážené stravy během pracovního týdne, vyleštit umakartovou stěnu v koupelně (sanytr z vodního kamene už by vydal na střelný prach pro setninu mušketýrů…) a taky aspoň chvilku modelařit, už mám od posledně deficit jako blázen… No jenomže stačí chvilka a všechno je jinak.
Během pár vteřin se ozve razantní bouchání na dveře. Otevřu, tam stojí dvouletý sousedovic klučina, směje se od ucha k uchu a vyráží ze sebe: „Š-š-š-š…“ V překladu to znamená: „Strejdo, nedělej drahoty a vytáhni honem ty mašinky…“ Za ním s omluvným úsměvem supí do schodů maminka, která jeho tempu nestačila. To nic, já bych mu nestačil taky. Jak si vzpomene na vláčky, je naváděný přesněji než křižující raketa.
Takže vpouštím oba dovnitř, malému železničáři vyzouvám boty a sundávám bundu a tepláčky (od maminky se kupodivu nenechá…). Takže si ujasníme, co budeme dneska dělat. No, neujasníme. Napřed rozházíme mašinky z plastových kufříků, to ale nedostačuje, takže dochází na autoveterány, několik kufříků MERKURU, jedno velké balení hmoždinek, no a už se dobývá do kufru s vrtačkou a příslušenstvím.
Bordel v bytě – šťastné dítě. O šťastných rodičích a strejdovi ovšem nebyla řeč.
To všechno ale nedostačuje; už se dožaduje vstupu do lednice, vytáhne jogurt, odvíčkuje – a nechá ho být. Už se sápe pro pudink, který dopadne stejně. Mezitím se vrací maminka, která si odskočila domů. Při pohledu na stůl prohlásí: „Klasika. Doma mně otevřel tři jogurty – a z žádného neujedl.“
Takže další požadavky na doplnění proviantu zamítám – a tím jsem se nejspíš, měřeno hlasitostí protestů, dopustil zločinu proti lidskosti. (Možná se to tak jevilo sousedům zezdola, kteří pocházejí z velké východní země a volná středoevropská výchova jim očividně není po chuti; zatím mě ale před pořádkovou komisi nehnali.)
Takže konečně dochází na toužebně očekávané mašinky. Obratnost dvouletého dítěte je obvykle nic moc – a v prvních pěti minutách to tak vypadá. Už v duchu vidím, jak se opakuje situace z minulého týdne, kdy nedokázal spojit dvě kolejnice – a vyřešil to po svém: zatlačil do nich vší silou, až praskla plechová spojka…
Naštěstí tentokrát nic. Koleje jsou spojené rychle a správně. Destrukce se nekoná. Na chvilku se přesouvá k MERKURU – dožaduje se navlékání pojezdových koleček na hřídelky. Nechápe ještě, že se musí pootočit přidržovacím šroubkem, takže to provedu za něj. Ale když je kolo na hřídelce, dokáže ho bleskurychle sundat, šroubek nešroubek.
Tolik síly v rukách dvouletého klučiny… zjevně se řídí zásadou „co nejde silou, jde ještě větší silou“. Takže prohlašuju - budu vděčný komukoliv za objasnění úlohy Murphyho zákonů v genetické výbavě batolat.
Mezitím se rozdrnčí telefon – volá kamarád z druhé strany kopce. Jo, dobře, zastavím se u tebe, ale teď nemůžu. Trochu nechápe, ale jsme rychle domluvení. Takže k mamince putuje návrh na procházku tam a zpátky.
Jenže ouha. Šli jsme po chodníku kolem asfaltovaného dětského hřiště. Jsou tam i houpačky a prolézačky. A malý Jánošík, jak viděl známé místo, okamžitě strhl odrážedlo ke vstupní brance. No co se dá dělat, tak procházka končí na hřišti. Pár drobných šťouchanců, tahání o spornou lopatičku – a já radši pokračuju původním směrem. Nějak tuším, že tento den bude hodně dlouhý. Sbohem plány na uklízení…
V cíli cesty vyfasuju vazelínu a ještě cosi a jdu aspoň něco doma pořešit – blíží se hodina spánku toho malého elementa. No ale to jsem se přepočítal. Sotva dovařím polívku, ještě ani nestačím začít nic jiného, už zase slyším bouchání na dveře. A za dveřmi známé zvuky: „Š-š-š-š…“ Ach jo, tak teda dobře. Co se dá dělat.
Maminka přichází po pár minutách. Protože to vypadá aspoň na přechodné snížení batolecí aktivity, jde si uvařit kafe. Jenže v tom momentě vidím, jak malý kuliferda na pět vteřin ztuhne a na tváři se mu objeví nedefinovatelný výraz napětí a očekávání. A je to tady – a taky že jo. Z jeho úst se začíná ozývat kňouravé „mama… mama…“
Toto přichází pouze ve dvou případech. V tom prvním je mu smutno po mamince a v tom druhém případě o cosi obohatil svoji plínu. Ovšem jestli takhle probíhá obohacování uranu, tak potom chápu název „zbraně hromadného ničení“. Ten efekt je přibližně stejný.
No nic, odhodlám se zkontrolovat obsah plíny – a skutečně, ZHN jsou fakt na světě… Takže zapřu svůj jemnocit a odhodlám se k sundání plíny. Potom klučinu dopravit do koupelny, kde mně v poloze „punčocháče na půl žerdi“ vytře pokaděným zadkem linoleum, provést osprchování, jemné osušení (naštěstí dneska spolupracuje) a opětovné oblečení. Nazout boty (naneštěstí protestuje) a připomenout mu cíl blížící se cesty. Řečeno v jeho jazyce - „mama, mama…“ Pochopil a sune se žádoucím směrem.
Maminka pochopí rychle, dokončí operaci, a tak ho mám za tři minuty zase pod nohama. Tentokrát už chápe sestavování vlaků o poznání hůř (holt nevyspání), ale o to zuřivěji se do této činnosti vrhá. Takže se snažím korigovat jeho počínání a můj slovník začiná nabírat znaky mateřské demence: „Sem ne… Tady, vidíš? Tady ne. Toto. Vezmi toto. Ne, nemůžem. Mašinka je velká. Tam neprojede. Ne, nedělej to. Tam. Ano, tááák… Šikula… A teď nasadíme toto. Sakra, jak se to jmenuje…“ Ještě pár dní a začnu mluvit v jednočlenných větách.
Takže klučina ve finále začne přece jen vadnout a je odeslán na zasloužený odpočinek – jenže místo něho zaujmou prostor malá manažerka se svou momentálně nejlepší kámoškou. (Ty nejlepší kámošky se často mění, ale malá manažerka zůstává.) Takže se jim chtě nechtě musím věnovat. Pokus o zneškodnění pomocí písniček na YouTube selhává. Jen jsem si na sebe upletl bič – ještě jim ty písničky musím vyhledávat. Mezitím se připomíná sousedka se svou dřívější prosbou ohledně opravy dětských botiček. Tak jo, opravíme…
Odpoledne vyrážíme na „lesní korzo“ a já už ani nevnímám, co se tam všechno dělo. Jenom si pamatuju, že jsme se chystali okopávat záhonky za barákem a malý železničář při jakémsi sporu majznul svou sestru po hlavě pikýrovací motyčkou. To prostě neuhlídáte; stalo se to půl metru ode mě, bohužel přímo za mým zadkem. Jejich maminka stála metr od nich a taky nestačila přiskočit včas…
Slečna spustila hysterický brekot, ani ne tak z důvodu bolesti, ale kvůli obavě, že by musela do nemocnice – a té se ona bojí. Po dvaceti minutách zjistila, že nikam nemusí, takže se postupně utišila. A já jsem celou dobu trnul, kdo z toho našeho potěru zopakuje včerejší vylomeninu jednoho z nich a pustí se na odrážedle z prudké stráně.
(Tomu klučinovi se naštěstí nic nestalo, ale do jeho záchrany se srdnatě vrhl soused epileptik, co neudrží rovnováhu ani na rovině. Takže kromě záchrany klučiny došlo i na záchranu souseda z křoví…)
Takže takže. V osm večer, když už jsem myslel, že mám klid, se za dveřma od bytu zase ozvalo „š-š-š-š…“ a musel jsem nastoupit na svou další směnu. Naštěstí byla tohoto dne poslední.
Podtrženo a sečteno, o tomto víkendu jsem byl chůva, lazebník, švec, animátor, diskžokej, zahradník, horská služba a provianťák v jednom. I na to modelaření kupodivu na pár minut došlo…
A pak se řekne – taková obyčejná neděle starého mládence… No pěkně děkuju. Ovšem kdo chce kam, pomozme mu tam.
Přečtěte si také
Nechci být matkou. Každé ráno doufám, že se probudím a břicho bude pryč
- Anonymní
- 19.06.26
- 442
Nikdy jsem nepatřila mezi ženy, které od dětství snily o kočárku a miminku. Měla jsem jiné plány. Vlastní podnikání, cestování, práci, kterou miluji, a život, který jsem si několik let poctivě...
Soused si pořídil psa z útulku. Celé dny ho nechává uvázaného a pes pořád štěká
- Anonymní
- 19.06.26
- 200
Sousedy si člověk nevybírá, to víme všichni. A ti naši opravdu stojí za to. Vedle nás žije starší pán se synem. Oba jsou dost nepříjemní, nezdraví a často dělají problémy. Na to jsme si už tak...
Patnáctiletý syn si našel kamarády milionáře. Teď se stydí za vlastní rodinu
- Anonymní
- 19.06.26
- 327
Vím, že to zní dost absurdně. Jsme normální průměrná rodina a nemyslím si, že bychom si žili špatně. Jen zkrátka nemáme miliony na účtu. S tatínkem našeho syna jsme rozvedení. Ani on není žádný...
Kamarádka pozvala dceru na oslavu. Podmínka její matky mě opravdu ponížila
- Anonymní
- 19.06.26
- 620
Mateřství mě naučilo spoustu věcí. Trpělivosti, schopnosti fungovat s minimem spánku a taky tomu, že každé dítě je naprostý originál. Moje pětiletá dcera Nelinka je úžasná holčička. Je nesmírně...
Na dárku od přítele zůstala cena. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo urazit
- Anonymní
- 19.06.26
- 385
Chodím s Michalem pár měsíců. Zpočátku by mi snesl snad modré z nebe, ale postupně jsem si všimla, že je dost šetřivý. To by mi zase tak nevadilo, vydělám si vlastní peníze. Jenže už se mi...
Nevyžádaný dárek od tchyně mi zkazil narozeniny. Po otevření jsem doslova ztuhla
- Anonymní
- 18.06.26
- 4938
Měla to být pohodová oslava čtyřicetin. S přáteli už jsem slavila a teď byla na řadě rodina. Bohužel jsem v rámci dobrých vztahů pozvala i tchyni s tchánem. Vím, že Alžběta umí být dost protivná,...
Řepa na hlavě, černé hadry a trenky ven. Dnešní puberťáci mají vlastní uniformu
- Anonymní
- 18.06.26
- 1671
Mámy puberťáků mě nejspíš pochopí. Tenhle deníček není stížnost, spíš pobavené pozorování. Každá generace měla své módní úlety a účesy, nad kterými si rodiče zoufali. Jenže jako učitelka na druhém...
Soused mě neustále šmíruje. Už je mi to nepříjemné. Manžel si na něho došlápl
- Anonymní
- 18.06.26
- 1971
Vedle nás bydlí starší manželé, se kterými jsme vždycky vycházeli dobře. Nikdy mezi námi nebyly žádné spory, občas jsme si popovídali přes plot, pomohli si, když bylo potřeba, a celkově panovaly...
Dcery mi chtějí strčit děti na prázdniny, ale nikdy od nich nedostanu ani korunu
- Anonymní
- 18.06.26
- 11658
Za pár týdnů začnou letní prázdniny a obě mé dcery už se mě vyptávají, jestli si vezmeme vnoučata alespoň na část léta k sobě. Já je samozřejmě miluji. S manželem máme chatu, kam je bereme rádi, a...
Měsíce mi vyčítala výběr školy. Teď chce, abych tam jejího syna protlačila
- Anonymní
- 18.06.26
- 2832
Když máte děti ve stejném věku jako vaši sourozenci, často se očekává, že půjdete ve stejných šlépějích. Já se ale u svého předškoláka rozhodla jinak. Už dávno před zápisy mi bylo jasné, že syna...