Táto, kupme dům
- Ostatní
- iggy.piggy
- 27.02.13 načítám...
Deníček o dlouhém hledání domečku, kde bychom byli šťastní, ale existuje vůbec takový? Je duben. Jedeme celá rodinka autem a já sedím vzadu vedle vajíčka s miminkem. Je tak krásný, když spinká. Koukám z okýnka. Cesta příjemně utíká.
„Ty jo, barák na prodej, viděls ho?“ ptám se manžela a jsem u vytržení. „Ne, řídím.“ No, to neva, jak dojedeme domů, vygůgluju ho a nadšeně ukazuji manželovi. „A my chceme barák?“ ptá se neochotně manžel. „Ne, budeme doživotně bydlet v pronájmu a platit jak mourovatí…“ vyprsknu uraženě, nechápu, že ten chlap nesdílí mé nadšení. „No, já ti nevím“… ale já vím! „Táto, ale ten barák má luxfery! A barevné!“ Nechápu, že ho tento argument nezlomil. Tak jsem spočítala, že kdybychom si vzali hypotéku, platíme měsíčně stejně jako nyní za nájem. Tento argument byl přijat o něco lépe.
Je květen. Tak táta přistoupil na to, že potřebujeme barák. S dílnou a garáží. Ale jaké zděšení, když ten, co jsem viděla, byl už prodaný. No nevadí, najdeme jiný. Miminko má tříměsíční koliku a jediné, co teď chceme, je, se vyspat.
Je červen. Koliky ustoupily, a tak je nemovitost opět na pořadu dne. Miminko krásně spinká, a tak jsme si sedli a začali snít. Jaký by měl náš domeček být? Měl by mít obrovskou zahradu a ovocný sad a měl by mít dost místa na klouzačku a skleník na okurky a garáž a dílnu a zápraží na sluníčku a velkou kuchyň a výběh pro ovce a kozu. No bezva, představu máme, tak hurá do prohlídek nemovitostí.
Je červenec. Objeli jsme pár domů a spadli na zem. Realitka hlásala: dům na jižním svahu (= dům a pod ním prudký sráz), romantické bydlení na samotě (=rozpadlá barabizna, kam nevedla silnice), krásný dům, téměř po rekonstrukci (=pan majitel sundal střechu bez stavebního povolení a fušersky ji nandal zpátky, myslím, že ta střecha rozhodně nevydrží příští zimu), dům se sadem, stačí dodělat septik (a jak to dělali původní majitelé? Nuže, odpad měli svedený do sklepa, ale nemusíte mít strach, ten sklep už je uklizený). Konec! Tak to už je poslední kapka. Dům musíme postavit vlastní! Bohužel, s pozemky je to podobné.
Je srpen. Miminku rostou zoubky. Měsíc už jsme nespali. Jsem neskutečně vyčerpaná. Představila jsem si, jak bydlíme na samotě, mám čtyři ovce a kozu, slepice a skleník i obrovskou zahradu. Táta není celé dny doma, protože dojíždí do práce, dítě, celé noci prořve, ovce bečí a koza ožírá zeleninu, zahrada potřebuje posekat a rajčata napadla plíseň, sousedovic syčáci orvali třešně a polámali větve. Když už je víkend, táta něco opravuje, aby nám to nespadlo na hlavu. Možná jsem jen depresívní z nevyspání.
Je září. S malým jsme začali chodit na cvičení. Je to hrozně fajn, konečně si můžu popovídat s maminkami a malý je mezi dětmi velmi spokojený. To si asi nebudeme moci dovolit, když budeme bydlet na samotě u lesa. A tak to ve mně uzrálo. „Lásko? Musíme si promluvit!“ manžel se tváří vyděšeně. „Vím, že jsme si dlouho snili a plánovali, že budeme mít ovce a sad a obrovskou zahradu, ale já to asi nedám, chci klid města, chci to mít kousek na hřiště a nechci lítat kolem ovcí a zahrady.“ Říkala jsem to s těžkým srdcem, vzdala se našeho snu, ale jsem máma a priority se změnily. „Já taky, ale stejně mě mrzí, že nebudeme mít ovce a velkou zahradu.“
Je říjen. Začali jsme hledat městský dům, po pár prohlídkách jsme ho našli. Náš dům. Velký, hned k nastěhování, bez velkých oprav, s dobrou střechou a suchým sklepem, malinká zahrádka, klidná ulice, ale do centra kousek.
Je listopad. Začalo vyjednávání s realitkou. Sepsala se rezervační smlouva, zaplatili jsme rezervační poplatek. A pak to začalo. Telefonát z realitky, nó nastaly určité problémy. Nechci tu zabředávat do podrobností, jen jsem chtěla napsat, že jsme si mysleli, že když je prodej přes realitku, vše proběhne v klidu, bohužel jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli dům koupíme, jestli nepřijdeme o rezervační poplatek, peníze nebo o barák. Byl to šílený měsíc.
Je prosinec. Podepsali jsme smlouvu, s tím, že původní majitel se do konce března odstěhuje. Manžel říká: „Milá majitelko nemovitosti, dnes v tento slavnostní den udělám večeři já.“ Dostala jsem suchý chleba a manžel se smál: „No, co se mračíš? Máme hypotéku.“
Je leden. Dům je přepsaný v katastru, ale bydlet tam budeme až od dubna nebo ne? Vypadá to, že je nutné předělat elektriku. No to zmákneme. Taky rozvody vody a plynu. Cože? A musí se udělat nová koupelna. Jdu do kolen.
Je únor. Pořád bydlíme v podnájmu a plánujeme rekonstrukci, ale o tom už příště.
Přečtěte si také
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 1629
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 1730
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 1337
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1487
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 2890
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 2593
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 5622
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 858
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2834
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1956
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...