„Teď se musíš postarat o rodinu,“ řekli mi na pohřbu táty. Bylo mi pouhých 18

Táta zemřel na prasklou aortu, respektive na pooperační komplikace… Bylo mi 17 a za týden jsem měla slavit osmnáctiny. Oslava, na kterou jsem se šíleně těšila, ale nikdy na ní nedošlo. Maturitní ples a tanec s rodiči, radost z úspěšně zvládnuté maturity, přijímačky na vysokou školu, stěhování na koleje, moje první láska… O tohle všechno byl můj táta ochuzený. A já s ním. Všechny ty velké i malé sny, které jsem měla, byly najednou jen mlhou vzpomínek, protože tu nebyl. A já se cítila tak strašně sama.

Pamatuji si, jak jsem se cítila v den pohřbu. Ta zvláštní kombinace šoku, smutku a hněvu. Lidé kolem mě mluvili, objímali mě, ale jejich slova byla prázdná: „Upřímnou soustrast. Bude líp. Teď musíš být silná.“ Ale já jsem nechtěla být silná. Chtěla jsem plakat, chtěla jsem být naštvaná, chtěla jsem mít právo na všechny emoce, které se ve mně hemžily. Ale nesměla jsem. Musela jsem být pevná, protože mamka se zhroutila a skončila na psychiatrii, a brácha byl ještě dítě. Já měla převzít roli, na kterou jsem nebyla připravena a žádný mladý člověk by ji neměl zažít. Stala jsem se hlavou rodiny.

Byla jsem ochuzena o čas s tátou, o zážitky, o možnost být prostě jen mladá holka, která plánuje život, těší se na první večírky. Byla jsem připravená na nové zážitky, ale všechno se stalo jen prázdnou rutinou.

Dodnes, i po pěti letech, cítím, jak mě ten tlak ovlivňuje. Jak mě stále omezuje všeobecná nasranost a vztek na svět, který mi vzal rodiče. Uvědomila jsem si, že to, co jsem nezažila a nemohla prožít tehdy, se přenáší do mého každodenního života. Každý stres, každá frustrace, každý malý problém vyvolává vlnu emocí, kterou jsem tehdy neuměla zpracovat.

Začala jsem chodit na terapii a postupně se učím, že být silná neznamená potlačit všechny emoce. Znamená to naučit se s nimi žít, přijmout je a najít cestu dál. Prvních pár sezení bylo nesmírně těžkých. Musela jsem znovu prožít jeho smrt, pohřeb, vzpomínky na poslední chvíle s tátou, všechny ty okamžiky, které jsem tehdy ani nepochopila. Ale zároveň jsem začala chápat, že moje bolest je legitimní a že ji mám právo cítit.

Někdy se ptám sama sebe, proč od nás lidé očekávají, že trauma zvládneme zpracovat hned a „správně“. Proč musíme být dospělí, když jsme stále děti? A přitom sami potřebujeme někoho, kdo nás podrží.

V terapii postupně objevuji části sebe, které jsem potlačila. Hněv, který jsem tehdy nesměla cítit, smutek, který jsem musela schovat, frustraci, která se mě drží dodnes. Učím se, že všechny tyhle pocity nejsou slabostí. Jsou součástí mě a mého příběhu. Táta mě naučil smát se, být laskavá, milovat a být odvážná. Ale život mi vzal šanci sdílet s ním další momenty, ta další poprvé… a já se teď učím přijmout, že to je v pořádku.

Někdy, když vidím své vrstevníky, jak prožívají život, který jsem měla mít já, cítím bolest, hněv a ztrátu. A přesto se učím smířit se s tím, že být „silná“ podle očekávání ostatních není cesta. Můžu být silná po svém – a to znamená i být zranitelná, být smutná, mít právo na vlastní emoce.

A to je teď moje opravdová síla.