Už roky lžu rodičům o svém životě. Bojím se, že by pravdu neunesli

Děti nemám, manžel ode mě odešel a práce? Tu sice mám, ale úplně jinou, než si rodiče představovali. A protože už jsem nechtěla vidět ten jejich věčně zklamaný obličej, rozhodla jsem se, že jim tu pravdu trochu upravím.

Hlavně maminka si vždycky přála vnoučata, což jsem jí nesplnila. A také chtěla, abych měla práci, na kterou by mohla být pyšná. Jenže já už roky dělám za kasou. Protože mě ale štvalo, že mě mají za budižkničemu, začala jsem si vymýšlet. A někdy už sama nevím, co je pravda.

Nejprve jsem rodičům řekla, že mám přítele, který vydělává hodně peněz. „Je sice trochu starší a zatím se nechce tolik vázat, ale je mi s ním fajn,“ řekla jsem zasněně. Tím jsem si vlastně vytvořila i „omluvenku“, proč jim ho zatím nemohu představit.

Ve skutečnosti sice mám milence, se kterým se scházím zhruba dvakrát do měsíce. Jenže pracuje v továrně, večer je schopný vypít deset piv a s penězi vychází jen tak tak. To by bylo jen další zklamání.

Stejně tak je to s mojí prací. Má mě jsem řekla, že jsem si udělala rekvalifikační kurz a pracuji s dětmi. Ve skutečnosti jsem pořád prodavačka a myslím, že už to do konce života ani nebude jinak. Děti jsem měla vždycky ráda, ale čím jsem starší, tím víc mi vadí ten jejich věčný křik.

Verze pro rodiče je ovšem taková, že pracuji ve školce, moc mě to baví a konečně dělám to, po čem jsem celý život toužila. „To jsi mi udělala radost, Lucinko. Vždycky jsem si přála, abys měla pořádnou práci,“ pochválila mě máma se slzami v očích. A já se v tu chvíli cítila hrozně. Jenže když o tom teď přemýšlím, vlastně tím nikomu neubližuju. Jsou šťastní. Proč jim říkat pravdu, která je akorát znovu zklame?