"Vaše dítě mluví sprostě a neuklízí si hračky", vyjela na mě učitelka ze školky

Kuba je hodně živé dítě. Má staršího bráchu, kterému je dvanáct, a ten ho samozřejmě učí samé „sprosťárny“. I když jsem mu výslovně řekla, aby to nedělal, Kuba tahle slova nasává jak houba. A občas vypustí z pusy věty, za které bych se i já styděla.

A teď to začal používat i ve školce. Učitelka se na mě osopila, jako bych ho to snad učila záměrně. A co se týče uklízení hraček – ano, doma si je uklidí, ale až po nekonečném přemlouvání, vysvětlování, domlouvání a často i výhrůžkách. Aby se sám od sebe sebral a uklidil hračky, to se mi zatím nepodařilo.

A jsem proto špatná matka? Ano, mé děti nejsou dokonalé. Jsem na ně sama a vím, že by mohly být lépe vychované. Ale paní učitelka mi dává najevo, že za všechno můžu já. Možná jsem paranoidní, ale mám pocit, že si na nás zasedla. Od září je to už po několikáté – jednou jsme přišli o dvě minuty později, podruhé syn hodil písek do očí jinému chlapečkovi, potřetí nechtěl spát. Je to vlastně pořád něco.

Zajímavé je, že vloni jsem na něj neslyšela téměř žádné stížnosti. Za celý rok bych to spočítala na prstech jedné ruky. Je to skutečně v něm, nebo ho paní učitelka prostě nemá ráda?

Starší syn je naštěstí klidnější, ale začíná se u něj projevovat puberta, takže i s ním je to občas „výživné“. A jejich táta? Ten si pořídil mladší ženu, mají spolu miminko a o kluky se nezajímá. Naštěstí alespoň posílá slušné výživné, dokonce nad rámec toho, co stanovil soud. Ale je to spíš tak, že penězi kompenzuje svůj nezájem.

Abych se vrátila k paní učitelce – jsem připravená si s ní promluvit. A pokud to nepomůže, půjdu za paní ředitelkou.