Vodopády ve mně
- Psychické problémy
- Štofik
- 01.08.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
panickyúzkostná&úzkostněpanická
Přečtěte si i předešlé deníčky »…jedu od psycholožky s pocitem, že to sezení bylo úplně k honu. *„Tak si poplačte, je to čerstvý a pak si opláchněte obličej a něco jděte dělat.“ Jo půjdu něco dělat. Pojedu si to hodit, ale předtím zaliju tátovi rajčata, jak jsem slíbila. Balím si doma batoh, brečím. Loučím se s holkama, nemůžu dál. Chci se té bolesti navždy zbavit a nemít pocit, že jsem k ničemu. Chci, ať to skončí. jednou pro vždy… nechci se zase znovu po krátkým časovým úseku hrabat ze dna. Kolik toho jeden člověk snese?
Nastupuju do autubusu a jsem někdo jinej, je mi to jedno… necítím nic, jen vím, že bude brzo konec… nemyslím na to, jak ublížím okolí… proč? Protože mně kuresky ubližuje život. Pořád dokola. Stejně jsem to měla udělat už před rokem. V uších sluchátka, hudba nemá ten efekt, co vždycky. Je mi to u prele. U otce zalívám skleník a dokonce si otrhávám pár lesních jahod… joo tady jsem asi naposledy, běží mi hlavou. V batohu mám dost prášků na to, abych zmizela ze světa a zůstalo jen tělo. Nepotřebný tělo, když se stejně vše špatný odehrává v hlavě. Jenže hlavu vyměnit nejde… jak jsem mockrát zmiňovala. A je to divný, protože jsem poslední dobou byla ok… v klidu… psala jsem si deník vděčnosti, drhala, chodila ven, cítila jsem se vyrovnaná, prostě se mi ulevilo. Když někdo napsal něco o touze si něco udělat, tak bych ho lískala a brala jsem to jako fňukání. Jo, dobře mi tak. Teď jsem jedna z nich.
Takže se v příběhu posuneme dál… sešla jsem na stezku a šla prostě k vodopádům, který jsou asi 4,5 km pod otcovým barákem a kam jsem chodívala s dědou. Je to cesta lesem a podél potoka, po lesní cestě. Celou dobu jsem brečela i přes Rivotril. Prostě jsem řvala a řvala jako malá. Všechny ta zadržovaný slzy za ten rok a půl šly ven… chtěly ze mě konečně utýct. Hlavou mi běžely jen myšlenky na něj. Na naše začátky, všechno. Nenáviděla jsem ho, rozum věděl svý, ale srdce ho chtělo a volalo po něm. Byla jsem hrozně sama a třeba bych tam někde v jiným světě sama nebyla.
Problémy by zmizely… jak říká psycholožka, ze který se stala nelítostná mrcha, musím převzít zodpovědnost… s ní můžu sedět a povídat si, ale většinu práce musím udělat já. Což se neslučuje s tím, jak se psychoterapie veřejně prezentuje. Jako něco, co vám pomůže… jako proces, ve kterým budete v bezpečí… že nebudete druhou stranou hodnoceni a už vůbec ne odsuzováni a že nebude vaše situace zlehčována.
Jo, chtěla jsem umřít. A je mi u pr*ele co si tom myslíte. Nejste já. Jenže se to stát nemělo. Před vodou, která měla bouřkami strhlej most a já se jí musela brodit, jsem vytáhla mobil napojenej na sluchátka a koukám na hodně zmeškaných čísel od mamky a i neznámýho čísla. Psaly mi i holky, ať se jim ozvu, že maj strach.
V tom zmatku, co se jako dopr*ele děje, mi mobil začal zase zvonit. Mamka, že jsou u nás hasiči, záchranka a policajti a že se prej chci zabít.
SAKRA
Néé nechci se zabííít.
Chce s tebou mluvit doktorka ze záchranky.
Jasně.
Jste v pořádku? Kde jste a s kým? Vaše kamarádky měly strach a zavolaly nás, že si chcete ublížit.
Neee, nechci. Za zádama skřížený prsty.
Určitě? Nebudeme vás někde nahánět v terénu v lese?
Neeee… to už jsem měla na krajíčku. Zase.
Tohle se nedělá, co kdyby nás potřeboval na výjezd někdo jinej..
Asi jsem se měla omlouvat nebo co.
Aha? A vy máte jen jednu sanitku? O kolik metrů se hnuli, když jeli jen k nám domů? Na jejich výjezdovou stanici vidím z okna.
Chce s vámi mluvit policie.
Mluvím s policií. Chtějí, ať se hned vrátím a že mě vyzvednou. Že mě musí vidět fyzicky. Já se ale ještě nevracím. Za půl hodiny volají znovu, znovu chtějí vědět, kde jsem… no k mojí smůle se další přechod přes vodu nedá přeskákat ani přebrodit… začínaj tu peřeje. Most je vrženej na druhé straně.
Začínám zas bulet, že mě rovnou odvezou na psychinu, což by bylo dobře. A obracím to nazpátek. Další telefon. Za jak dlouho budu u otcovýho baráku. Nevím, jdu do kopce a nevím to. Jak tam budete zvolejte. Faaajn.
Bulím, sedám si na pařez a vytahuju prášky. Chytám škytavku a brní mě obličej. Teď si to hodím a bude vyhráno, nebudu muset nic vysvětlovat. Stejně to lidi jen odsoudí, protože o tom ví ho*no.
Plazím se k tátovýmu baráku, vytáčím policajta a čekám na příjezd kolegy, co mě má zkontrolovat. Nejradši bych se propadla do země.
Přijíždí maník od policie, chce občanku a co se stalo… tak mu to v kostce vylíčím… celou dobu má pohrdavej úsměv.. no jo další labilní hysterka na antidepresivech. Chudáci se prej najezdili, ale že by někdo z nich zvedl pr*el z auta a šel mi na stezku naproti? Vůbec.
To se teda předvedli, pomáhat a chránit. Jediný, co je zajímalo, bylo rodný číslo.
A proč tohle všechno? Mohla za to jediná fotka. Fotka ex a jeho asi těhotný přítelkyně. Zas mi totiž lhal.
Nezastavitelnej proud slz, jsou to ty vodopády, ke kterým jsem nemohla dojít.
Vodopády ve mně.
Tak proto!
Přečtěte si také
Byl jsem zamilovaný do její kamarádky. Pak přišel první máj a všechno bylo jinak
- Anonymní
- 28.10.26
- 1217
Měl jsem v tom naprosto jasno. Byl jsem zamilovaný do Ivety a věřil, že právě ona bude mou první velkou láskou. Na prvního máje jsem jí připravil romantickou schůzku pod rozkvetlou třešní. Jenže...
Sestra chtěla dát sousedům lekci. Kvůli její pomstě skončilo dítě v nemocnici
- Anonymní
- 28.10.26
- 1112
Moje sestra už nemohla vystát hlučné sousedy. Vadil jí pláč jejich miminka, nepořádek na chodbě i věčné hádky. Snažila jsem se jí domluvit, jenže jednoho rána jí došla trpělivost. Rozhodla se...
10 let jsem čekala na návrat syna. Pak přijel s manželkou a všechno bylo jinak
- Anonymní
- 28.10.26
- 2821
Deset let jsem čekala, až se syn vrátí ze zahraničí. Když konečně přijel s manželkou, těšila jsem se, že náš dům zase ožije. Jenže Klára si během pár dní získala manžela, psa i kocoura. A já si...
V Turecku jsem se ztratila na obřím bazaru. Manžela jsem našla až po setmění
- Anonymní
- 28.10.26
- 2349
Na romantický výlet do Turecka jsme se s manželem těšili několik měsíců. Děti tentokrát zůstaly u babičky a my si konečně mohli užít pár dní bez starostí. Jenže hned druhý den se naše dovolená...
Koupili jsme vysněný dům. Sousedé nám začali dělat ze života peklo
- Anonymní
- 28.10.26
- 1150
Mysleli jsme si, že budeme mít klid, grilovat s přáteli a užívat si soukromí. Jenže sousedé odnaproti se s námi rozhodli za každou cenu soutěžit. Ať jsme udělali cokoli, museli nás trumfnout. Brzy...
Měli jsme vztah ve třech. Když jsem nakonec otěhotněla, zůstala jsem sama
- Anonymní
- 27.10.26
- 2231
Když jsem jim oznámila, že jsem těhotná, partner mě objal, ale Klára se zvedla od stolu a odešla do koupelny. Tehdy jsem ještě netušila, že za pár týdnů budu sedět sama v bytě, dívat se na...
Pomohla jsem kolegyni v nouzi. Ona pak mou práci prezentovala jako vlastní
- Anonymní
- 27.10.26
- 1190
Když vás někdy kolega v práci poprosí o laskavost, obvykle v tom nehledáte zradu. Uděláte to s úsměvem a v duchu si říkáte, že v tom přece plaveme všichni společně. Jenže pak narazíte na člověka,...
„To u přijímaček nebude.“ Syn je v devítce a ostatní předměty už neřeší
- Anonymní
- 27.10.26
- 1196
Devátá třída sotva začala a můj syn už má jasno v tom, čemu se bude věnovat. Češtině a matematice. Když přinesl špatnou známku z dějepisu, vysvětlil mi, že ten teď není důležitý. Chtěla jsem mu...
Přisedl si ke mně ten nejhezčí kluk z celé konzervatoře. Jediná věta mě zničila
- Anonymní
- 27.10.26
- 4753
Od září jsem hrdou studentkou Pražské konzervatoře, konkrétně oddělení Klasického zpěvu. A řeknu vám, je to celkem prestižní záležitost, co si budeme nalhávat. Člověk má takový ten hřejivý pocit,...
Manželka začala dostávat květiny. Nevěděla od koho
- Lavi.P
- 27.10.26
- 1291
První kytice přišla ve středu. Velká, krásná a s malým vzkazem, ve kterém stálo jen pár slov o tom, že některé věci stojí za to chránit. Manželka vypadala překvapeně a tvrdila, že vůbec netuší, kdo...
. Nešlo by ex úplně vymazat a vystříhat se jakékoli zmínky o něm? Vím, že a) lidi jsou někdy masochisti a vyhledávají jakékoli zmínky o někom, kdo jim zlomil srdce, b) pokud je společný okruh známých, tak to jde dost blbě, ale ono je fakt zlaté pravidlo „Co oči nevidí, to srdce nebolí“. (Potvrzuji z vlastní zkušenosti.)
Neskutečně. Bych nečekala ani. Moje chyba no. Je to 2 týdny myslím a stejně to nutkání mám pořád, ale nedělám to. Vím, že si tím kopu jen hlubší jámu. Ale takhle silný to bylo…kdoby to byl řekl. A nepřeju mu nic zlýho…ani jí. Vlastně to je asi celý o tom, že už chci být taky šťastná.
Já věřím, že budeš!
.
Škoda, že to stojí tolik sil a bolesti, než člověk najde klid. Opatruj se 
jen to není ten náš.
Ponaučení pro příště.
nebo zásnubní, co ja vím 
zhodnotim