Vodopády ve mně
- Psychické problémy
- Štofik
- 01.08.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
panickyúzkostná&úzkostněpanická
Přečtěte si i předešlé deníčky »…jedu od psycholožky s pocitem, že to sezení bylo úplně k honu. *„Tak si poplačte, je to čerstvý a pak si opláchněte obličej a něco jděte dělat.“ Jo půjdu něco dělat. Pojedu si to hodit, ale předtím zaliju tátovi rajčata, jak jsem slíbila. Balím si doma batoh, brečím. Loučím se s holkama, nemůžu dál. Chci se té bolesti navždy zbavit a nemít pocit, že jsem k ničemu. Chci, ať to skončí. jednou pro vždy… nechci se zase znovu po krátkým časovým úseku hrabat ze dna. Kolik toho jeden člověk snese?
Nastupuju do autubusu a jsem někdo jinej, je mi to jedno… necítím nic, jen vím, že bude brzo konec… nemyslím na to, jak ublížím okolí… proč? Protože mně kuresky ubližuje život. Pořád dokola. Stejně jsem to měla udělat už před rokem. V uších sluchátka, hudba nemá ten efekt, co vždycky. Je mi to u prele. U otce zalívám skleník a dokonce si otrhávám pár lesních jahod… joo tady jsem asi naposledy, běží mi hlavou. V batohu mám dost prášků na to, abych zmizela ze světa a zůstalo jen tělo. Nepotřebný tělo, když se stejně vše špatný odehrává v hlavě. Jenže hlavu vyměnit nejde… jak jsem mockrát zmiňovala. A je to divný, protože jsem poslední dobou byla ok… v klidu… psala jsem si deník vděčnosti, drhala, chodila ven, cítila jsem se vyrovnaná, prostě se mi ulevilo. Když někdo napsal něco o touze si něco udělat, tak bych ho lískala a brala jsem to jako fňukání. Jo, dobře mi tak. Teď jsem jedna z nich.
Takže se v příběhu posuneme dál… sešla jsem na stezku a šla prostě k vodopádům, který jsou asi 4,5 km pod otcovým barákem a kam jsem chodívala s dědou. Je to cesta lesem a podél potoka, po lesní cestě. Celou dobu jsem brečela i přes Rivotril. Prostě jsem řvala a řvala jako malá. Všechny ta zadržovaný slzy za ten rok a půl šly ven… chtěly ze mě konečně utýct. Hlavou mi běžely jen myšlenky na něj. Na naše začátky, všechno. Nenáviděla jsem ho, rozum věděl svý, ale srdce ho chtělo a volalo po něm. Byla jsem hrozně sama a třeba bych tam někde v jiným světě sama nebyla.
Problémy by zmizely… jak říká psycholožka, ze který se stala nelítostná mrcha, musím převzít zodpovědnost… s ní můžu sedět a povídat si, ale většinu práce musím udělat já. Což se neslučuje s tím, jak se psychoterapie veřejně prezentuje. Jako něco, co vám pomůže… jako proces, ve kterým budete v bezpečí… že nebudete druhou stranou hodnoceni a už vůbec ne odsuzováni a že nebude vaše situace zlehčována.
Jo, chtěla jsem umřít. A je mi u pr*ele co si tom myslíte. Nejste já. Jenže se to stát nemělo. Před vodou, která měla bouřkami strhlej most a já se jí musela brodit, jsem vytáhla mobil napojenej na sluchátka a koukám na hodně zmeškaných čísel od mamky a i neznámýho čísla. Psaly mi i holky, ať se jim ozvu, že maj strach.
V tom zmatku, co se jako dopr*ele děje, mi mobil začal zase zvonit. Mamka, že jsou u nás hasiči, záchranka a policajti a že se prej chci zabít.
SAKRA
Néé nechci se zabííít.
Chce s tebou mluvit doktorka ze záchranky.
Jasně.
Jste v pořádku? Kde jste a s kým? Vaše kamarádky měly strach a zavolaly nás, že si chcete ublížit.
Neee, nechci. Za zádama skřížený prsty.
Určitě? Nebudeme vás někde nahánět v terénu v lese?
Neeee… to už jsem měla na krajíčku. Zase.
Tohle se nedělá, co kdyby nás potřeboval na výjezd někdo jinej..
Asi jsem se měla omlouvat nebo co.
Aha? A vy máte jen jednu sanitku? O kolik metrů se hnuli, když jeli jen k nám domů? Na jejich výjezdovou stanici vidím z okna.
Chce s vámi mluvit policie.
Mluvím s policií. Chtějí, ať se hned vrátím a že mě vyzvednou. Že mě musí vidět fyzicky. Já se ale ještě nevracím. Za půl hodiny volají znovu, znovu chtějí vědět, kde jsem… no k mojí smůle se další přechod přes vodu nedá přeskákat ani přebrodit… začínaj tu peřeje. Most je vrženej na druhé straně.
Začínám zas bulet, že mě rovnou odvezou na psychinu, což by bylo dobře. A obracím to nazpátek. Další telefon. Za jak dlouho budu u otcovýho baráku. Nevím, jdu do kopce a nevím to. Jak tam budete zvolejte. Faaajn.
Bulím, sedám si na pařez a vytahuju prášky. Chytám škytavku a brní mě obličej. Teď si to hodím a bude vyhráno, nebudu muset nic vysvětlovat. Stejně to lidi jen odsoudí, protože o tom ví ho*no.
Plazím se k tátovýmu baráku, vytáčím policajta a čekám na příjezd kolegy, co mě má zkontrolovat. Nejradši bych se propadla do země.
Přijíždí maník od policie, chce občanku a co se stalo… tak mu to v kostce vylíčím… celou dobu má pohrdavej úsměv.. no jo další labilní hysterka na antidepresivech. Chudáci se prej najezdili, ale že by někdo z nich zvedl pr*el z auta a šel mi na stezku naproti? Vůbec.
To se teda předvedli, pomáhat a chránit. Jediný, co je zajímalo, bylo rodný číslo.
A proč tohle všechno? Mohla za to jediná fotka. Fotka ex a jeho asi těhotný přítelkyně. Zas mi totiž lhal.
Nezastavitelnej proud slz, jsou to ty vodopády, ke kterým jsem nemohla dojít.
Vodopády ve mně.
Tak proto!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1607
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1650
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 689
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 399
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20661
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2612
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2881
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2597
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1757
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
. Nešlo by ex úplně vymazat a vystříhat se jakékoli zmínky o něm? Vím, že a) lidi jsou někdy masochisti a vyhledávají jakékoli zmínky o někom, kdo jim zlomil srdce, b) pokud je společný okruh známých, tak to jde dost blbě, ale ono je fakt zlaté pravidlo „Co oči nevidí, to srdce nebolí“. (Potvrzuji z vlastní zkušenosti.)
Neskutečně. Bych nečekala ani. Moje chyba no. Je to 2 týdny myslím a stejně to nutkání mám pořád, ale nedělám to. Vím, že si tím kopu jen hlubší jámu. Ale takhle silný to bylo…kdoby to byl řekl. A nepřeju mu nic zlýho…ani jí. Vlastně to je asi celý o tom, že už chci být taky šťastná.
Já věřím, že budeš!
.
Škoda, že to stojí tolik sil a bolesti, než člověk najde klid. Opatruj se 
jen to není ten náš.
Ponaučení pro příště.
nebo zásnubní, co ja vím 
zhodnotim