Vodopády ve mně
- Psychické problémy
- Štofik
- 01.08.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
panickyúzkostná&úzkostněpanická
Přečtěte si i předešlé deníčky »…jedu od psycholožky s pocitem, že to sezení bylo úplně k honu. *„Tak si poplačte, je to čerstvý a pak si opláchněte obličej a něco jděte dělat.“ Jo půjdu něco dělat. Pojedu si to hodit, ale předtím zaliju tátovi rajčata, jak jsem slíbila. Balím si doma batoh, brečím. Loučím se s holkama, nemůžu dál. Chci se té bolesti navždy zbavit a nemít pocit, že jsem k ničemu. Chci, ať to skončí. jednou pro vždy… nechci se zase znovu po krátkým časovým úseku hrabat ze dna. Kolik toho jeden člověk snese?
Nastupuju do autubusu a jsem někdo jinej, je mi to jedno… necítím nic, jen vím, že bude brzo konec… nemyslím na to, jak ublížím okolí… proč? Protože mně kuresky ubližuje život. Pořád dokola. Stejně jsem to měla udělat už před rokem. V uších sluchátka, hudba nemá ten efekt, co vždycky. Je mi to u prele. U otce zalívám skleník a dokonce si otrhávám pár lesních jahod… joo tady jsem asi naposledy, běží mi hlavou. V batohu mám dost prášků na to, abych zmizela ze světa a zůstalo jen tělo. Nepotřebný tělo, když se stejně vše špatný odehrává v hlavě. Jenže hlavu vyměnit nejde… jak jsem mockrát zmiňovala. A je to divný, protože jsem poslední dobou byla ok… v klidu… psala jsem si deník vděčnosti, drhala, chodila ven, cítila jsem se vyrovnaná, prostě se mi ulevilo. Když někdo napsal něco o touze si něco udělat, tak bych ho lískala a brala jsem to jako fňukání. Jo, dobře mi tak. Teď jsem jedna z nich.
Takže se v příběhu posuneme dál… sešla jsem na stezku a šla prostě k vodopádům, který jsou asi 4,5 km pod otcovým barákem a kam jsem chodívala s dědou. Je to cesta lesem a podél potoka, po lesní cestě. Celou dobu jsem brečela i přes Rivotril. Prostě jsem řvala a řvala jako malá. Všechny ta zadržovaný slzy za ten rok a půl šly ven… chtěly ze mě konečně utýct. Hlavou mi běžely jen myšlenky na něj. Na naše začátky, všechno. Nenáviděla jsem ho, rozum věděl svý, ale srdce ho chtělo a volalo po něm. Byla jsem hrozně sama a třeba bych tam někde v jiným světě sama nebyla.
Problémy by zmizely… jak říká psycholožka, ze který se stala nelítostná mrcha, musím převzít zodpovědnost… s ní můžu sedět a povídat si, ale většinu práce musím udělat já. Což se neslučuje s tím, jak se psychoterapie veřejně prezentuje. Jako něco, co vám pomůže… jako proces, ve kterým budete v bezpečí… že nebudete druhou stranou hodnoceni a už vůbec ne odsuzováni a že nebude vaše situace zlehčována.
Jo, chtěla jsem umřít. A je mi u pr*ele co si tom myslíte. Nejste já. Jenže se to stát nemělo. Před vodou, která měla bouřkami strhlej most a já se jí musela brodit, jsem vytáhla mobil napojenej na sluchátka a koukám na hodně zmeškaných čísel od mamky a i neznámýho čísla. Psaly mi i holky, ať se jim ozvu, že maj strach.
V tom zmatku, co se jako dopr*ele děje, mi mobil začal zase zvonit. Mamka, že jsou u nás hasiči, záchranka a policajti a že se prej chci zabít.
SAKRA
Néé nechci se zabííít.
Chce s tebou mluvit doktorka ze záchranky.
Jasně.
Jste v pořádku? Kde jste a s kým? Vaše kamarádky měly strach a zavolaly nás, že si chcete ublížit.
Neee, nechci. Za zádama skřížený prsty.
Určitě? Nebudeme vás někde nahánět v terénu v lese?
Neeee… to už jsem měla na krajíčku. Zase.
Tohle se nedělá, co kdyby nás potřeboval na výjezd někdo jinej..
Asi jsem se měla omlouvat nebo co.
Aha? A vy máte jen jednu sanitku? O kolik metrů se hnuli, když jeli jen k nám domů? Na jejich výjezdovou stanici vidím z okna.
Chce s vámi mluvit policie.
Mluvím s policií. Chtějí, ať se hned vrátím a že mě vyzvednou. Že mě musí vidět fyzicky. Já se ale ještě nevracím. Za půl hodiny volají znovu, znovu chtějí vědět, kde jsem… no k mojí smůle se další přechod přes vodu nedá přeskákat ani přebrodit… začínaj tu peřeje. Most je vrženej na druhé straně.
Začínám zas bulet, že mě rovnou odvezou na psychinu, což by bylo dobře. A obracím to nazpátek. Další telefon. Za jak dlouho budu u otcovýho baráku. Nevím, jdu do kopce a nevím to. Jak tam budete zvolejte. Faaajn.
Bulím, sedám si na pařez a vytahuju prášky. Chytám škytavku a brní mě obličej. Teď si to hodím a bude vyhráno, nebudu muset nic vysvětlovat. Stejně to lidi jen odsoudí, protože o tom ví ho*no.
Plazím se k tátovýmu baráku, vytáčím policajta a čekám na příjezd kolegy, co mě má zkontrolovat. Nejradši bych se propadla do země.
Přijíždí maník od policie, chce občanku a co se stalo… tak mu to v kostce vylíčím… celou dobu má pohrdavej úsměv.. no jo další labilní hysterka na antidepresivech. Chudáci se prej najezdili, ale že by někdo z nich zvedl pr*el z auta a šel mi na stezku naproti? Vůbec.
To se teda předvedli, pomáhat a chránit. Jediný, co je zajímalo, bylo rodný číslo.
A proč tohle všechno? Mohla za to jediná fotka. Fotka ex a jeho asi těhotný přítelkyně. Zas mi totiž lhal.
Nezastavitelnej proud slz, jsou to ty vodopády, ke kterým jsem nemohla dojít.
Vodopády ve mně.
Tak proto!
Přečtěte si také
Matka mého přítele ho v dětství ponižovala. Dnes se o ni stará a dává jí peníze
- Anonymní
- 13.05.26
- 983
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě hodně trápí. Tři roky chodím s Jakubem, je to skvělý a moc hodný kluk. Jenže je hodný až moc. Na začátku našeho vztahu mi vyprávěl o svém těžkém dětství. Otec od...
Můj jediný syn se chce odstěhovat k otci. Nemůže vystát mého nového partnera
- Anonymní
- 13.05.26
- 1011
Můj syn Dominik je doslova vymodlený. Kdysi jsem ještě s prvním manželem Petrem nemohla otěhotnět. Absolvovali jsme několik cyklů umělého oplodnění, až se nám narodil náš vytoužený chlapeček. Od...
Nejsem hlídací služba zdarma. Nemůžu hlídat vnoučata kdykoliv si mladí vzpomenou
- Anonymní
- 13.05.26
- 791
Dnešní doba je v mnoha ohledech jiná než ta, když jsem sama měla malé děti. Moje mamka sice chodila do práce, ale měla jsem ještě babičku, která pohlídala pravnoučata. Děti byly tak nějak méně...
Porodní plán jsem měla dokonalý. Realita? Totální chaos a slzy
- Anonymní
- 13.05.26
- 620
Měla jsem to sepsané do posledního detailu. Kdy zavést klystýr ne, jaké polohy chci zkusit, že nechci zbytečné zásahy, že chci co nejvíc přirozený průběh a ideálně klidnou atmosféru. Porodní plán...
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 3816
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Přítelův syn ubližuje mojí dceři. Výchova problémového dítěte je noční můra
- Anonymní
- 12.05.26
- 1906
Po rozvodu jsem byla s Maruškou nějaký čas sama. Před dvěma lety jsem potkala Lukáše a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Já mám desetiletou Marušku ve vlastní...
Přítel je finančně negramotný. Utrácí za hlouposti a já počítám každou korunu
- Anonymní
- 12.05.26
- 1456
Tomáš byl vždycky člověk, který si rád dopřával. Co vydělal, to utratil. Když jsme byli jen my dva, ještě to nějak fungovalo. Já měla svůj plat a on svůj. Jenže pak se nám narodila Rozárka a já...
Ukončila jsem vztah s milencem kvůli rodině. Teď mi dělá ze života peklo
- Anonymní
- 12.05.26
- 1775
Karla jsem poznala v době, kdy nám to v manželství s Petrem dost skřípalo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla odreagovat, a mladší přítel mi navíc velmi lichotil. Jenže zatímco pro mě to byla spíš...
„Uteč, on tě zničí,“ varovala mě tchyně. Já jí ale nevěřím
- Anonymní
- 12.05.26
- 2129
Vždycky jsem si myslela, že scény jako z psychothrilleru se dějí jen ve filmech. Že když potkáte násilníka, poznáte to podle jeho zlého pohledu nebo hrubého chování. Jenže Marek byl jiný. Citlivý,...
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 7602
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
. Nešlo by ex úplně vymazat a vystříhat se jakékoli zmínky o něm? Vím, že a) lidi jsou někdy masochisti a vyhledávají jakékoli zmínky o někom, kdo jim zlomil srdce, b) pokud je společný okruh známých, tak to jde dost blbě, ale ono je fakt zlaté pravidlo „Co oči nevidí, to srdce nebolí“. (Potvrzuji z vlastní zkušenosti.)
Neskutečně. Bych nečekala ani. Moje chyba no. Je to 2 týdny myslím a stejně to nutkání mám pořád, ale nedělám to. Vím, že si tím kopu jen hlubší jámu. Ale takhle silný to bylo…kdoby to byl řekl. A nepřeju mu nic zlýho…ani jí. Vlastně to je asi celý o tom, že už chci být taky šťastná.
Já věřím, že budeš!
.
Škoda, že to stojí tolik sil a bolesti, než člověk najde klid. Opatruj se 
jen to není ten náš.
Ponaučení pro příště.
nebo zásnubní, co ja vím 
zhodnotim