Za každou cenu se vyhýbám konfliktům. Moje děti mi začaly skákat po hlavě

Ve všech těchto situacích se stávám obětí vlastního strachu – strachu z jejich křiku, z jejich vztekání, z jejich pláče. Když totiž začnou řvát, mám pocit, že se mi rozpadá celý svět a mám chuť jim ublížit, dát jim na zadek. A to samozřejmě nechci. To se nesmí, i když mám velkou potřebu to udělat. Tak jak to dělal táta. „Když budeš řvát, dám ti důvod.“

Ve všech možných situacích se vyhýbám konfliktům. V obchodě, když se mě děti začnou dožadovat sladkostí nebo nějakých blbovin, tak jim to koupím, protože nechci poslouchat to jejich řvaní. A když doma začnou mít záchvaty, že chtějí jedny určité ponožky, jedno tričko, peru to pořád dokola, aby to ráno bylo a dítě si to mohlo vzít, protože jinak zase ječí.

Vím, že to není správně. Když se podívám zpětně, jak jsem je rozmazlila, že ve všem vycházím vstříc a nedokážu odolat jejich přání, cítím se provinile. A nejhorší je, že mi děti přerůstají přes hlavu. Cítím, že si už zvykly, že když něco chtějí, dostanou to. A čím víc si to uvědomuji, tím víc mě to trápí. Když se začnou prát, když něco nechtějí udělat, protože je to „nebaví“, nebo protože jim připadá, že si zaslouží víc – je toho na mě moc. A co je horší, děje se to jen se mnou. Když je doma manžel, jsou to ty nejhodnější děti na světě. Umocňuje to ve mně pocit, že jsem to všechno způsobila já.

Poslední dobou začínají dělat opravdu naschvály. Mladší čtyřletý syn načůral schválně do postele. Není to už žádné mimino. Na záchod chodit umí, ale z nějakého důvodu se rozhodl, že tohle bude super „zábavné“. A já nevím, co s tím. Řvala jsem na něj, pak mi to bylo líto a omluvila jsem se mu. Totálně selhávám.

Vím o sobě, že jsem „people pleaser“, což na jednu stranu působí možná hezky, na druhou stranu je to peklo. Nenastavuji hranice, nechám si všechno líbit. Ať už jsou to dospělí, nebo děti. A přitom vím, že bych měla být silná. Měla bych ukázat, co je správné, a nebát se dát hranice. Ale mám pocit, že to nedokážu. Čím víc se poddávám, tím více mám pocit, že se mi to vymyká z rukou.

Moje největší chyba je, že se vyhýbám konfliktům a nepostavím se pevně za to, co je správné. Ale co mám dělat? Mám jim opravdu dát na zadek, když se vztekají? Nebo je nejlepší se prostě přistoupit? Co tím dávám dětem do života?

Co mám dělat, aby mě moje děti tolik neovládaly a já se zase mohla nadechnout? Chci být maminkou, která umí stanovit hranice, ale zároveň nechci být tou, která je jen tvrdá a bez citu.