Zase ráno
- Rodičovství
- Frnda
- 03.06.16 načítám...
Úryvek ze života jedné obyčejné matky. Mezi žaluziemi se probojoval dotěrný ostrý paprsek světla, který mi dává najevo, že je na čase zvednout zádel z postele, poslouchám.
Při prvním pohledu na mé nohy trčící z pod zmuchlané peřiny se začínám domnívat, že se mé končetiny staly přes noc domovem stovek křečových žil. Pokládám hlavu znovu na polštář, abych se mohla pokusit rozlepit řasenku, se kterou jsem večer unaveně usnula, a děkuji svému geniálnímu já, že se minulý týden rozhodlo odolat zářivě bílému povlečení s tisíci roztomilými třešinkami a vybralo o něco prostší, ale pro můj make-up mnohem vhodnější podklad.
Druhý pohled už napovídá mnohem víc. Krtek, krtek na bruslích, krtek v kajaku, krtek na motorce. To už sesouvám stádo krtků zemi, abych se mohla vydat do obýváku, kde už před televizí plnou pro mně stále rozmazaných postaviček s pisklavými hlásky sedí náš prvorozený.
Utrousím něco jako: „Dobré ráno!“ a už kmitám prstem od krtečka ke krtečkovi. Být to můj manžel, jistě se odměřeným hlasem dozvím, že ano, je na čase se oholit, ale místo toho se suše dozvídám: „Krteček se tě snažil vzbudit, mami!“
Pokud teď vidíte roztomilé, maximálně tříleté dítě, tak se šíleně mýlíte! Na gauči si hoví s vykutáleným výrazem náš petileťák a mně začíná být jasné, že jde o chladnokrevnou pomstu za to, že jsem si večer odmítla nechat aplikovat „krtečkovské hodinky“ na zápěstí.
Po chvíli vnitřního boje se i přesto rozhodnu zachovat jako milující rodič a odcházím připravit snídani, během čehož se od našeho malého zahradníka dozvídám, že potom, co minulý týden zasadil s tatínkem pár rajčat, paprik a okurků, už nemá zapotřebí jíst jinou zeleninu, než tu domácí. Rezignovaně tedy chroupám okurek, přesvědčena, že odpoledne budu mít přesvědčivější hlas předložit mu argumenty, proč prostě bude jíst zeleninu.
Předkládám mu hromádku oblečení a po tom, co třikrát zopakuji, že začne od trenclí, neb se začínám domnívat, že poslední dobou nehledají azyl pod polštářky na gauči ze své a vlastní vůle a s utkvělou představou, že učitelka brzy zavolá na sociálku, že dítěti nekoupíme ani spodní prádlo, odcházím do koupelny.
Po tom, co se rozloučím s posledním Müllerovým výtvorem z různých částí svého těla, se můžu vystřídat u umyvadla s tím rošťákem, abychom se posléze mohli vydat do školky.
Stojím před těmi prosklenými dveřmi a odolávám chuti je políbit, s očekáváním tahám za kliku, která umožňuje dostat satáňě dovnitř, cenící si toho okamžiku o to více, že se blíží dva měsíce, kdy i když se budu zoufale na klice houpat, se kouzelné dveře neotevřou.
A pak přichází to „ono“ - pusinka a pohled „Maminko brzy si pro mně přijď!“, který okamžitě maže události posledních hodin. Naposledy provinile přeskládám oblečení na poličce a odcházím s pocitem, že se na toho svého rošťáka už strašně těším, a že na příští den dětí zase koupím past na sebe samu, jako letošní krtečkovská razítka, jen aby se mu rozsvítila očka! ♥
Omlouvám se všem, kteří očekávali něco hlubokomyslného, nebo výjimečného, co sami neznají. Jsem jen obyčejná matka, která si právě zrekapitulovala ráno u kafe! 
Dobré (nejen) ráno!
Přečtěte si také
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 642
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 425
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 205
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 348
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
Věřila jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Pak jsem ale poznala jeho matku
- Anonymní
- 28.04.26
- 265
Na muže jsem měla vždycky smůlu. Nevím, jestli je to smůla, nebo tím, že jsem trochu náročnější. Je mi 35, mám za sebou tři vážné vztahy a toužím po dítěti. U toho posledního už jsem si myslela, že...
Zadní vrátka do vlastního života: Hledám jistotu bytu, nebo sebe?
- Anonymní
- 27.04.26
- 1525
Sedím večer u šálku čaje a listuji realitními inzeráty. Tenhle mě zastavil. Malý byteček, 1+kk, slušná lokalita.
Tchyně, která si myslí, že všechno ví lépe: Dělá ze mě úplného amatéra
- Anonymní
- 27.04.26
- 3430
Každá tchyně má svůj způsob, jak se vyjadřovat k životu svého dítěte a jeho rodiny, ale co dělat, když její rady začnou přerůstat v kontrolu? Jak jsem se naučila zvládat neustálé komentáře, které...
Lžu všem o otci svého dítěte. Pravda je horší, než si myslíte!
- Anonymní
- 27.04.26
- 2782
Když se pravda skrývá pod vrstvou lží, zůstává jenom otázka, jak dlouho to člověk dokáže utajit. Příběh o matce, která lže o otci svého dítěte, se neodehrál v žádné pohádce. Je to můj pravdivý příběh.
Návrat z porodnice do cizího: Tchyně mi „vylepšila“ byt a manžel ji brání
- Anonymní
- 27.04.26
- 2002
Dneska mě pustili z porodnice. Měla jsem se cítit jako nejšťastnější ženská na světě – v náručí si nesu malého Adámka, venku svítí sluníčko a konečně se vracím do svého „hnízda“. Jenže to hnízdo...
Život na vedlejší koleji (2. díl)
- Anonymní
- 27.04.26
- 1096
Celou noc jsem nespala. Marek vedle mě odfukoval s naprostým klidem člověka, který má svědomí čisté jako čerstvě vyprané povlečení. Nebo jako někdo, kdo je prostě skvělý lhář.
moc čtivé 
Jako kdybych se viděla 
Ale jinak milý 