Matýsek
- Prázdná náruč
- Frnda
- 23.12.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O tom, jak mi ulétlo půl srdce do nebe... Matýsek byl náš druhý chlapeček. I když jsem si ze začátku přála k našemu Radečkovi sestřičku, nikdy nezapomenu na ten spontánní úsměv, co mi hrál na rtech, když mi můj gynekolog oznámil, že to bude druhý kluk. Žádné zklamání, které jsem čekala, naopak.
Těhotenství bylo naprosto bezproblémové, ale kvůli těžké fyzické práci jsem musela ve 2. trimestru nastoupit do pracovní neschopnosti. Ač mi práce chyběla, snažila jsem se doma zabavit a nachystat Matýskovi vše, co by jen mohl potřebovat.
Přece jen, když jsem byla těhotná s Ráďou, byla jsem mladá, kamarádky okolo děti neměly, a tak jsem nic moc neřešila, kočárek byl z bazaru, výbavička poděděná, jen to nejnutnější. O šátcích na nošení a monitorech dechu jsem neměla ani ponětí. Tentokrát to mělo být perfektní.
27. 11. 2015, datum, kdy se mi zhroutil svět. Bavila jsem se prďolením s maminami s prosincovým termínem, jako já, dělala legrácky. Bylo kolem 21:30, loučila jsme se s manželem, který odjížděl na noční, a protože jsem dostala antibiotika kvůli zánětu průdušek a podezření na zápal plic, ležela jsem na gauči s peřinou a čajem. Prvorozený syn byl u babičky.
Byl to 37+0 tt, poslíčky jsem měla už nějakou dobu a manželovi při loučení řekla, ať si nechá zapnutý telefon, kdyby něco, cítím posly… Odjel..
Šoupla jsme si do uší MP3, potrsávala jednou nohou pod peřinou a rozverně si psala se sestrou, která se při studiu nastěhovala k nám do volného podkroví, že když ona je u přítele, manžel na noční a Radeček u babičky, určitě to přijde a budu rodit.
V tu ránu slyším „lup“ a cítím teplo. Znala jsem ten pocit z prvního těhu, a tak jsem se ani nekoukla a jen dopsala sestře: „A je to tady, praskla mi voda.“
Odpověď byla rychlá: „Si děláš srandu, že?!“
Ale to už jsem vstala, abych se umyla sbalila tašku, zavolala tátu… A najednou koukám, voda se nekoná, je to krev, spousta krve…
Vytáčím 155, dispečerce diktuji týden těhotenství, adresu jméno a že krvácím, po bytě je litr, litr a půl krve a neustává to, i přes mé naléhání, že krev je hustá, rudá mě ujišťuje, že je naředěná plodovou vodou, mám se jít osprchovat, nachystat s tašku, posílá sanitku. Poslouchám, volám manžela a jdu se sprchovat. Krvácení neustává…
Jako první dorazil manžel, chvíli po něm RZP, dlohých 25-26 minut od volání. Kartička pojištěnce, to bylo první, co je zajímalo, louže, stopy krve, ale bez kartičky pojištěnce mě neošetří.
Potom, co ji manžel v tašce našel, mi mohla konečně zdravotnice změřit tlak, to už hlásám, že je vidím rozmazaně, omdlím.
„Dones sedátko,“ říká zdravotnice kolegovi, ale ten jí jen odpovídá, že si paní snad dojde…
Vstávám a vidím tmu, probírám se na lehátku na zemi, pár metrů ode mě na zemi ty louže krve a chroptím na manžela.
„Já umřu, já nebo ten malý, Jarku!“
Kapačka, jedeme. Po hodině a čtvrt od volání se dostávám do nemocnice, kde slyším opět řidiče sanitky: „Paní si ten kousek přejde,“
Vstávám, padám, tma…
Probírám se na lehátku, lékař mi dělá ultrazvuk, vypadá to, že nemůže nic najít.
„Jedeme, není čas upadá do bezvědomí,“ slyším a poslední, na co se zmůžu, je otočit oči k sestře, co veze lůžko u hlavy a z posledních sil se zeptat: „Žije?“
„Snad ano.“
„Já umřu?“
„Snad ne.“
Budí mě až pípání přístrojů všude okolo, zrovna se mi měří tlak. JIPka, dochází mi a volám na sestru. Přichází, zasypávám ji otázkami na miminko. Říká, že přijde doktor. Není to dobré, doktor mi řekne víc.
Po asi půlhodině nekonečného tikání hodin přichází, mrknu na hodiny, jsou podle tmy asi ráno. Od gynekologa se dozvídám, že jsem měla abrubci placenty. Malého se podařilo dostat ven 12 minut od příjezdu, ale už nejevil známky života, po 30 minutách resuscitace jej převezli do jiné nemocnice na novorozeneckou JIP. Víc mi poví pediatr, který jej resuscitoval ráno.
Pláču, pláču, pláču dlouhé 4 hodiny, než přichází pediatr. Dovídám se tu hroznou pravdu. Nikdo neví, jak dlouho byl Matýsek bez kyslíku, podle PH pupečníku 10-15 minut, během převozu měl záchvaty křečí.
Nyní je v Olomouci na novorozenecké JIP, kde ho na 72 hodin, chladí na 33 stupňů Celsia, aby se podařilo zachránit co nejvíce mozkových buněk, ale podle něj je nejpravděpodobnější, že malý brzo zemře a pokud ne, bude velmi vážně postižený. Prý si myslí, že 3. ze 4. stupňů…
Chci do Olomouce! Chci za svým chlapečkem. Prý nemůžu, nemůžu odejít z JIP, téměř jsem vykrvácela, jsem po akutním císaři… Konečně přichází manžel, jede do Olomouce za naším chlapečkem. Vrací se s informacemi, že nic neví. Neví, dokud ho neproberou za 3 dny, neví, dokud nebude magnetická rezonance, neví, dokud… Šílím.
Po 2 dnech jsem konečně schopná odejít na negativní reverz a sedím v autě, jedu za svým chlapečkem. Leží tam na všech těch hadičkách, tak krásný, jako by spal… Tak malinký, tak nepodobný bráškovi, tentokrát celý tatínek, leží a já se dívám na ty přístroje a papír na inkubátoru, kde je napsáno Matěj, váha, míry… Je to můj Matýsek… V noci začne oteplování Matýska a pak můžou dělat další testy.
Další den mi zvoní telefon a já mám šílenou hrůzu jej zvednout, ale zvedám JIP. S hrůzou čekám, co přijde, ale pan doktor se jen ptá, zda můžeme přijet podepsat souhlas s magnetickou rezonancí.
Ještě ten den stojím, hladím si Matýska těmi okýnky v inkubátoru a věřím, že se pletou, že bude vše dobré a Matýsek bude mít třeba jen nějaké středně těžké, nebo lehké postižení, že si ho vezmu domů.
Ovšem naději smetou ze stolu hned další den výsledky rezonance. Matýsek se prý nikdy neprobere, jeho mozeček je odumřelý moc, vždycky bude jen spinkat na těch hadičkách. Proč? Proč ho nenechali umřít, když se narodil, když už byl mrtvoučký? Jak dlouho? Jak dlouho bude takhle někde ležet? Dny, týdny, měsíce, možná roky, tak zní odpověď. Hroutím se…
Ten den dělám nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Chci si Matýska pochovat, chci, aby mi ho vytáhli. Dobře vím, že jsme oba nachlazení, že na něj budeme chrchlat bacily, ale vím, že takhle nemůže ležet léta…
A tak jsem dostala svého krásného chlapečka do náručí, chovala ho, plakala a prosila, ať to vzdá a jde do nebíčka, kde se o něho postará babička Máňa, nejhodnější ženská na světě.
„Já se teď musím postarat o brášku, Matýsečku, ale pak budeme spolu,“ šeptám mu.
A Matýsek mě vyslyšel. Hned druhý den ráno, volají, že můj malinký dostal infekci a nejspíš během dne umře. Můžeme se přijet rozloučit, nemusíme, prý nás nebudou soudit.
Oblékám se a vyjíždíme, jsem odhodlaná prosedět i dva dny s Matějíčkem v náručí, dokud neodejde.
Nedokážu popsat, jaký je držet vlastní dítě v náručí a čekat, až umře, to nejde a nikomu nepřeju to zažít. Seděli jsme tam s manželem, s chlapečkem na rukách, plakali a já musela čůrat, musela… Předala jsem ho manželovi, který ho původně chovat nechtěl, jako by nemohl, a šla.
Když jsem se vrátila, jedním krátkým pohledem na přístroje mi bylo jasné, že se to blíží. Jako by čekal až na to, až si ho pochová i tatínek. Vzala jsem si chlapečka zpět a poslala manžela na záchod, na kafe, najíst se…
Líbala jsem svoje miminečko a cítila, jak z něho vyprchá život. Najednou jsem cítila, jak srdíčko dotlouklo, přístroj pořád nadzvedal prsíčka, jak za něj dýchal, ale to malé srdíčko už mně jemně neťukalo do ruky.
Sestřičky mu ještě vytáhly všechny ty hadičky a já svého chlapečka mohla pomazlit bez nich. Pan primář, který byl moc hodný, udělal malému křížek na čelíčku a pohladil mě.
Sedl si k nám, byla jsem moc ráda, že nejsem úplně sama, ale když jsem pak viděla za skleněnými dveřmi, jak jde manžel, musela jsem se svého chlapečka naposledy vzdát, dát tělíčko sestřičkám a jít manželovi naproti, než dojde a uvidí ho mrtvoučkého ještě on…
A tak odešlo 3.12.2015 půl mého srdce, ta druhá půlka bude mít co nevidět 5 let a každý večer se mnou usíná. Člověk nikdy nezapomene, nikdy už podle mně nemůže být stejný jako dřív, ale musí jít dál… To, že nás Matýsek opustil tak brz bylo naše štěstí v neštěstí, protože se už nemusí nikde trápit bez vyhlídek na štastný konec…
Doufám, že mi ještě Matýsek pošle bratříčka nebo sestřičku, protože i když mi ho nikdy nikdo nenahradí, potřebuju pomazlit malý uzlíček, potřebuju miminko, které bude potřebovat mě. Matýsek, ten nás už jen hlídá z nebíčka…
Přečtěte si také
Nevyžádaný dárek od tchyně mi zkazil narozeniny. Po otevření jsem doslova ztuhla
- Anonymní
- 18.06.26
- 2073
Měla to být pohodová oslava čtyřicetin. S přáteli už jsem slavila a teď byla na řadě rodina. Bohužel jsem v rámci dobrých vztahů pozvala i tchyni s tchánem. Vím, že Alžběta umí být dost protivná,...
Řepa na hlavě, černé hadry a trenky ven. Dnešní puberťáci mají vlastní uniformu
- Anonymní
- 18.06.26
- 695
Mámy puberťáků mě nejspíš pochopí. Tenhle deníček není stížnost, spíš pobavené pozorování. Každá generace měla své módní úlety a účesy, nad kterými si rodiče zoufali. Jenže jako učitelka na druhém...
Soused mě neustále šmíruje. Už je mi to nepříjemné. Manžel si na něho došlápl
- Anonymní
- 18.06.26
- 880
Vedle nás bydlí starší manželé, se kterými jsme vždycky vycházeli dobře. Nikdy mezi námi nebyly žádné spory, občas jsme si popovídali přes plot, pomohli si, když bylo potřeba, a celkově panovaly...
Dcery mi chtějí strčit děti na prázdniny, ale nikdy od nich nedostanu ani korunu
- Anonymní
- 18.06.26
- 3250
Za pár týdnů začnou letní prázdniny a obě mé dcery už se mě vyptávají, jestli si vezmeme vnoučata alespoň na část léta k sobě. Já je samozřejmě miluji. S manželem máme chatu, kam je bereme rádi, a...
Měsíce mi vyčítala výběr školy. Teď chce, abych tam jejího syna protlačila
- Anonymní
- 18.06.26
- 936
Když máte děti ve stejném věku jako vaši sourozenci, často se očekává, že půjdete ve stejných šlépějích. Já se ale u svého předškoláka rozhodla jinak. Už dávno před zápisy mi bylo jasné, že syna...
Tchyně mi neustále tvrdila, že špatně kojím. Přestala jsem věřit sama sobě
- Anonymní
- 17.06.26
- 1319
Začalo to „nevinnými“ radami, ale postupně se z nich stal neustálý tlak a zpochybňování každého mého kroku. U kojení, které mělo být přirozené, jsem se nakonec přistihla, že víc než miminku...
Máma neumí stárnout a snaží se vypadat na 30. Bohužel to působí spíš směšně
- Anonymní
- 17.06.26
- 1980
Moje mamka byla vždycky moc krásná žena. A myslím si, že by byla i dnes. Jenže to by si nesměla do svého obličeje nechat zasahovat. Máma totiž neumí stárnout a dělá vše pro to, aby vypadala mladě....
Přítelkyně sbírá lajky na našem synovi. Prý to k práci influencerky patří
- Anonymní
- 17.06.26
- 1008
S Johanou se o tom dohadujeme už několik měsíců a pořád jsme nenašli společnou řeč. Nelíbí se mi, že zveřejňuje našeho syna na Instagramu. Tvrdí, že je opatrná, snaží se ho ukazovat jen z dálky...
Měsíce předstírám orgasmus, milování je pro mě utrpení. Nechci zklamat přítele
- Anonymní
- 17.06.26
- 1666
Potřebuji se svěřit s něčím, s čím se vlastně nemám komu svěřit. Připadám si strašně a už nevím, co s tím mám dělat. Od porodu nejmladší dcery mám problémy při sexu. Jsem hodně suchá, bolí to,...
„Smrdíš mi a vypadáš hrozně.“ Manžel mě po porodu vyhnal z ložnice
- Anonymní
- 17.06.26
- 2480
Před půl rokem se nám narodilo vymodlené miminko. Čekala jsem, že začátek bude náročný, plný nevyspání a shonu, ale věřila jsem, že jako partneři to zvládneme. Místo toho prožívám nejhorší období...
takže přejí hodně sil do dalšího tehu..jste statecna 
