Matýsek
- Prázdná náruč
- Frnda
- 23.12.15 načítám...
O tom, jak mi ulétlo půl srdce do nebe... Matýsek byl náš druhý chlapeček. I když jsem si ze začátku přála k našemu Radečkovi sestřičku, nikdy nezapomenu na ten spontánní úsměv, co mi hrál na rtech, když mi můj gynekolog oznámil, že to bude druhý kluk. Žádné zklamání, které jsem čekala, naopak.
Těhotenství bylo naprosto bezproblémové, ale kvůli těžké fyzické práci jsem musela ve 2. trimestru nastoupit do pracovní neschopnosti. Ač mi práce chyběla, snažila jsem se doma zabavit a nachystat Matýskovi vše, co by jen mohl potřebovat.
Přece jen, když jsem byla těhotná s Ráďou, byla jsem mladá, kamarádky okolo děti neměly, a tak jsem nic moc neřešila, kočárek byl z bazaru, výbavička poděděná, jen to nejnutnější. O šátcích na nošení a monitorech dechu jsem neměla ani ponětí. Tentokrát to mělo být perfektní.
27. 11. 2015, datum, kdy se mi zhroutil svět. Bavila jsem se prďolením s maminami s prosincovým termínem, jako já, dělala legrácky. Bylo kolem 21:30, loučila jsme se s manželem, který odjížděl na noční, a protože jsem dostala antibiotika kvůli zánětu průdušek a podezření na zápal plic, ležela jsem na gauči s peřinou a čajem. Prvorozený syn byl u babičky.
Byl to 37+0 tt, poslíčky jsem měla už nějakou dobu a manželovi při loučení řekla, ať si nechá zapnutý telefon, kdyby něco, cítím posly… Odjel..
Šoupla jsme si do uší MP3, potrsávala jednou nohou pod peřinou a rozverně si psala se sestrou, která se při studiu nastěhovala k nám do volného podkroví, že když ona je u přítele, manžel na noční a Radeček u babičky, určitě to přijde a budu rodit.
V tu ránu slyším „lup“ a cítím teplo. Znala jsem ten pocit z prvního těhu, a tak jsem se ani nekoukla a jen dopsala sestře: „A je to tady, praskla mi voda.“
Odpověď byla rychlá: „Si děláš srandu, že?!“
Ale to už jsem vstala, abych se umyla sbalila tašku, zavolala tátu… A najednou koukám, voda se nekoná, je to krev, spousta krve…
Vytáčím 155, dispečerce diktuji týden těhotenství, adresu jméno a že krvácím, po bytě je litr, litr a půl krve a neustává to, i přes mé naléhání, že krev je hustá, rudá mě ujišťuje, že je naředěná plodovou vodou, mám se jít osprchovat, nachystat s tašku, posílá sanitku. Poslouchám, volám manžela a jdu se sprchovat. Krvácení neustává…
Jako první dorazil manžel, chvíli po něm RZP, dlohých 25-26 minut od volání. Kartička pojištěnce, to bylo první, co je zajímalo, louže, stopy krve, ale bez kartičky pojištěnce mě neošetří.
Potom, co ji manžel v tašce našel, mi mohla konečně zdravotnice změřit tlak, to už hlásám, že je vidím rozmazaně, omdlím.
„Dones sedátko,“ říká zdravotnice kolegovi, ale ten jí jen odpovídá, že si paní snad dojde…
Vstávám a vidím tmu, probírám se na lehátku na zemi, pár metrů ode mě na zemi ty louže krve a chroptím na manžela.
„Já umřu, já nebo ten malý, Jarku!“
Kapačka, jedeme. Po hodině a čtvrt od volání se dostávám do nemocnice, kde slyším opět řidiče sanitky: „Paní si ten kousek přejde,“
Vstávám, padám, tma…
Probírám se na lehátku, lékař mi dělá ultrazvuk, vypadá to, že nemůže nic najít.
„Jedeme, není čas upadá do bezvědomí,“ slyším a poslední, na co se zmůžu, je otočit oči k sestře, co veze lůžko u hlavy a z posledních sil se zeptat: „Žije?“
„Snad ano.“
„Já umřu?“
„Snad ne.“
Budí mě až pípání přístrojů všude okolo, zrovna se mi měří tlak. JIPka, dochází mi a volám na sestru. Přichází, zasypávám ji otázkami na miminko. Říká, že přijde doktor. Není to dobré, doktor mi řekne víc.
Po asi půlhodině nekonečného tikání hodin přichází, mrknu na hodiny, jsou podle tmy asi ráno. Od gynekologa se dozvídám, že jsem měla abrubci placenty. Malého se podařilo dostat ven 12 minut od příjezdu, ale už nejevil známky života, po 30 minutách resuscitace jej převezli do jiné nemocnice na novorozeneckou JIP. Víc mi poví pediatr, který jej resuscitoval ráno.
Pláču, pláču, pláču dlouhé 4 hodiny, než přichází pediatr. Dovídám se tu hroznou pravdu. Nikdo neví, jak dlouho byl Matýsek bez kyslíku, podle PH pupečníku 10-15 minut, během převozu měl záchvaty křečí.
Nyní je v Olomouci na novorozenecké JIP, kde ho na 72 hodin, chladí na 33 stupňů Celsia, aby se podařilo zachránit co nejvíce mozkových buněk, ale podle něj je nejpravděpodobnější, že malý brzo zemře a pokud ne, bude velmi vážně postižený. Prý si myslí, že 3. ze 4. stupňů…
Chci do Olomouce! Chci za svým chlapečkem. Prý nemůžu, nemůžu odejít z JIP, téměř jsem vykrvácela, jsem po akutním císaři… Konečně přichází manžel, jede do Olomouce za naším chlapečkem. Vrací se s informacemi, že nic neví. Neví, dokud ho neproberou za 3 dny, neví, dokud nebude magnetická rezonance, neví, dokud… Šílím.
Po 2 dnech jsem konečně schopná odejít na negativní reverz a sedím v autě, jedu za svým chlapečkem. Leží tam na všech těch hadičkách, tak krásný, jako by spal… Tak malinký, tak nepodobný bráškovi, tentokrát celý tatínek, leží a já se dívám na ty přístroje a papír na inkubátoru, kde je napsáno Matěj, váha, míry… Je to můj Matýsek… V noci začne oteplování Matýska a pak můžou dělat další testy.
Další den mi zvoní telefon a já mám šílenou hrůzu jej zvednout, ale zvedám JIP. S hrůzou čekám, co přijde, ale pan doktor se jen ptá, zda můžeme přijet podepsat souhlas s magnetickou rezonancí.
Ještě ten den stojím, hladím si Matýska těmi okýnky v inkubátoru a věřím, že se pletou, že bude vše dobré a Matýsek bude mít třeba jen nějaké středně těžké, nebo lehké postižení, že si ho vezmu domů.
Ovšem naději smetou ze stolu hned další den výsledky rezonance. Matýsek se prý nikdy neprobere, jeho mozeček je odumřelý moc, vždycky bude jen spinkat na těch hadičkách. Proč? Proč ho nenechali umřít, když se narodil, když už byl mrtvoučký? Jak dlouho? Jak dlouho bude takhle někde ležet? Dny, týdny, měsíce, možná roky, tak zní odpověď. Hroutím se…
Ten den dělám nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Chci si Matýska pochovat, chci, aby mi ho vytáhli. Dobře vím, že jsme oba nachlazení, že na něj budeme chrchlat bacily, ale vím, že takhle nemůže ležet léta…
A tak jsem dostala svého krásného chlapečka do náručí, chovala ho, plakala a prosila, ať to vzdá a jde do nebíčka, kde se o něho postará babička Máňa, nejhodnější ženská na světě.
„Já se teď musím postarat o brášku, Matýsečku, ale pak budeme spolu,“ šeptám mu.
A Matýsek mě vyslyšel. Hned druhý den ráno, volají, že můj malinký dostal infekci a nejspíš během dne umře. Můžeme se přijet rozloučit, nemusíme, prý nás nebudou soudit.
Oblékám se a vyjíždíme, jsem odhodlaná prosedět i dva dny s Matějíčkem v náručí, dokud neodejde.
Nedokážu popsat, jaký je držet vlastní dítě v náručí a čekat, až umře, to nejde a nikomu nepřeju to zažít. Seděli jsme tam s manželem, s chlapečkem na rukách, plakali a já musela čůrat, musela… Předala jsem ho manželovi, který ho původně chovat nechtěl, jako by nemohl, a šla.
Když jsem se vrátila, jedním krátkým pohledem na přístroje mi bylo jasné, že se to blíží. Jako by čekal až na to, až si ho pochová i tatínek. Vzala jsem si chlapečka zpět a poslala manžela na záchod, na kafe, najíst se…
Líbala jsem svoje miminečko a cítila, jak z něho vyprchá život. Najednou jsem cítila, jak srdíčko dotlouklo, přístroj pořád nadzvedal prsíčka, jak za něj dýchal, ale to malé srdíčko už mně jemně neťukalo do ruky.
Sestřičky mu ještě vytáhly všechny ty hadičky a já svého chlapečka mohla pomazlit bez nich. Pan primář, který byl moc hodný, udělal malému křížek na čelíčku a pohladil mě.
Sedl si k nám, byla jsem moc ráda, že nejsem úplně sama, ale když jsem pak viděla za skleněnými dveřmi, jak jde manžel, musela jsem se svého chlapečka naposledy vzdát, dát tělíčko sestřičkám a jít manželovi naproti, než dojde a uvidí ho mrtvoučkého ještě on…
A tak odešlo 3.12.2015 půl mého srdce, ta druhá půlka bude mít co nevidět 5 let a každý večer se mnou usíná. Člověk nikdy nezapomene, nikdy už podle mně nemůže být stejný jako dřív, ale musí jít dál… To, že nás Matýsek opustil tak brz bylo naše štěstí v neštěstí, protože se už nemusí nikde trápit bez vyhlídek na štastný konec…
Doufám, že mi ještě Matýsek pošle bratříčka nebo sestřičku, protože i když mi ho nikdy nikdo nenahradí, potřebuju pomazlit malý uzlíček, potřebuju miminko, které bude potřebovat mě. Matýsek, ten nás už jen hlídá z nebíčka…
Přečtěte si také
Tohle byl šok! Moje 16letá dcera je těhotná po intimní hře na mejdanu
- Anonymní
- 26.04.26
- 4151
Dcera otěhotněla. Ve druháku na střední. Teď musí jít na potrat a po zbytek života se s tím budeme všichni srovnávat.
Druhou dceru jsem porodila po 25 letech. „Je to nezodpovědnost,“ prohlásila máma
- Anonymní
- 26.04.26
- 1304
Když se narodila moje mladší dcera, bylo mezi ní a její sestrou pětadvacet let. Někomu to dnes může připadat skoro neuvěřitelné, ale zároveň to ukazuje, jak dlouhý dnes může být reprodukční věk ženy.
„To dítě neumí ani kopnout do míče.“ Manžel těžce nese, že syn není po něm
- Anonymní
- 26.04.26
- 1561
Potřebuji si postěžovat na svého muže. Po dvou dcerách se nám narodil syn, po kterém Michal tolik toužil. A protože je sám nadšený sportovec, hlavně fotbalista, těšil se, že Máťa bude po něm. Už...
Ve dvaceti jsem si připadala tlustá. Dnes bych za tu postavu dala cokoli
- Anonymní
- 26.04.26
- 656
Je to už nějaký ten pátek, co jsem oslavila čtyřicítku. A musím říct, že poslední měsíce mám pocit, že si moje tělo dělá doslova, co chce. Vždycky jsem dbala na pohyb a snažila se jíst v rámci...
Ex si dělá jedno dítě za druhým a naši dceru využívá k tomu, aby se o ně starala
- Anonymní
- 26.04.26
- 813
Pořídila jsem si dítě s chlapem, který zkrátka nevydrží s jednou ženou. To jsem samozřejmě tehdy nemohla vědět, protože já byla „ta první“. Máme spolu šestnáctiletou dceru Elišku a on si od té doby...
S manželem jsme si udělali rodokmen. To, co jsme zjistili, nám zničí manželství
- Anonymní
- 25.04.26
- 5859
Třesu se, i když je v domě teplo. Píšu to sem jen proto, abych se z toho nezbláznila, protože nahlas to vyslovit nedokážu. Máme s Petrem tajemství, které nám během jediného týdne obrátilo život...
Sousedka vyhodila věci po zesnulé matce. Poklad jsem však našla já
- Anonymní
- 25.04.26
- 2424
Dneska mám v sobě takovou zvláštní směsici smutku, vzteku a nakonec i hlubokého údivu. Sedím v kuchyni, dívám se z okna na prázdné parkoviště a pořád dokola si přehrávám události posledních hodin....
Rozbité sklo a náklaďák v trapu: Jsem zoufalá a bojím se znovu za volant
- Anonymní
- 25.04.26
- 529
Dneska byl den blbec. Všechno to začalo tím, že jsem si naplánovala cestu do vedlejšího města. Nic velkého, prostě pochůzky, které už nešly odkládat – úřady, pošta a pár drobností. Jenže to...
Proč každý chlap, do kterého se zamiluju, začne po čase chlastat? Jsem zoufalá
- Anonymní
- 25.04.26
- 1016
„To musí být tebou,“ říká mi máma pokaždé, když u ní sedím v kuchyni, brečím a nadávám, že chlapi jsou jen ožralové. „Tvůj otec sice nebyl svatoušek, ale alkoholik to rozhodně nebyl,“ dodá vždycky....
Odřela jsem cizí auto na parkovišti, zpanikařila jsem a odjela. Teď toho lituju
- Anonymní
- 25.04.26
- 784
Řidičák mám už řadu let, ale rozhodně se nepovažuju za skvělou řidičku. Jezdím hlavně proto, že musím. Parkování ale většinou zvládám docela dobře. Jenže někteří lidé parkují opravdu příšerně....
takže přejí hodně sil do dalšího tehu..jste statecna 
