Zatoulaná kulička

Jenže, už druhý den bylo u dětské dr. odhaleno, že pytlíček mezi nožičkama neobsahuje dva koulovité útvary, jak je běžné, ale pouze jeden. A tak se našla „vada“ na kráse, nesestouplé varle. U novorozence jsem to vůbec neřešila. Však sestoupí, času dost, zběžně jsem si na internetu četla, jak se to řeší až ve 2 letech.

Když nám v půlroce dala dětská dr. žádanku na chirurgii, přišlo mi to zbytečně brzy. Odkládala jsem to, co to jen šlo, přeci máme čas, varlátko může sestoupit samo. Ale pak už to moc odkládat nešlo, dr. při každé prevenčce zdůrazňovala, že se máme objednat, a tak jsme se tedy objednali. Na ambulanci chirurgie FTN prohmátla velmi milá doktorka pytlík a řekla, že možná něco cítí nahoře, v pytlíku, že je možné, že je varlátko atrofované. Ale i tak by se muselo vyndat, aby tam později nedělalo problém, to jsem už věděla, že se tam pak zvyšují rizika zánětů a v nejhorším případě i rakoviny, protože ta tkáň zkrátka není stavěná na teplotu v břišní dutině, ale na nižší.

Pak přišel trochu šok. Paní doktorka řekla, že operace by měla proběhnout do stáří 1 roku. Čuměla jsem jako puk, kam se poděly ty 2 roky hranice. Prý se to teď dělá nejpozději v roce, protože pak už začne mít teplo vliv na varle a mohlo by to ovlivnit jeho pozdější funkčnost. OK, to beru, nechci, aby měl někdy v budoucnu syn problém počít potomky. Doktorka nás objednala na ultrazvuk, ten se měl konat 3. dubna, přičemž 29. května slaví Fanoušek narozeniny.

UTZ proběhnul ve FTN, byla tam neuvěřitelně milá mladá doktorka, Franta jako správný chlap házel cukrbliky a celkově se snažil působit spořádaným dojmem. Bohužel, varle se našlo po celkem dlouhém pátrání až vysoko v dutině břišní, a tak padly moje poslední naděje, že by buď mohlo sestoupit, případně že by to, co nahmátla doktorka na ambulanci, bylo to atrofované, a tím pádem by se jen vyjmulo, což by samozřejmě bylo o něco jednodušší. S tímto výsledkem jsme šli na ambulanci, paní doktorka si prohlédla co a jak je ve zprávě a stanovila nám termín na operaci.

Objednala jsem si pro mě a Fanouše extra pokoj, ne nadstandard, ale zkrátka dvoulůžák, kde spolu budeme sami, 300 Kč na den mi nepřišlo nijak tragické, 850 Kč za nadstandard už mi přišlo přeci jen moc.

Nástup jsme měli 19. 6. Pár dnů před nástupem se Fanoušovi udělaly červené fleky v plenkové oblasti. Prdelka čistá, ale rudo kolem pytlíku, pindíka, v tříslech i nad pindíkem. Už se nám to jednou stalo, mělo to souvislost s rostoucími zoubky, tudíž jsem oplachovala, mazala Bepanthenem a Ondřejovou mastí a čekala, že se to zlepší. Nezlepšilo, naopak, zhoršilo a v jednom místě se udělala hnusná opruzenina už do masa. Ve středu jsme šli k doktorce, zároveň už jsem měla řešit předoperační vyšetření kvůli úternímu nástupu.

Doktorka se dost zhrozila, bohužel to vypadalo děsně, s tímhle by nás na operaci nevzali. Doporučila pomazat fialkou, na rudou kůži mazat Imazol, na otevřenou ránu Bactroban, zřejmě se do toho dostala nějaká mrcha, a proto to nereaguje na běžné prdelkové mastičky. V pondělí jsme se šli ukázat už s téměř zahojenou opruzeninou, přesto jsem věděla, že operace se konat nebude. František dostal v pátek rýmu, přes víkend se přidal kašel a bylo vymalováno. Zavolala jsem na ambulanci, že zítra nepřijdeme a vše vysvětlila, moc milá sestra mi řekla, ať zavolám v pátek kvůli novému termínu operace a popřála nám brzké uzdravení.

Volala jsem v pátek, termín ještě neměli, jen jsem se tedy orientačně ptala, jak to tam vypadá, sestra do telefonu říkala, že do 15. července jsou plní, tak jsem jí ještě zdůrazňovala, že u nás je stěžejní rychlost, také kvůli tomu, že já jsem už za půlkou těhotenství, a čím dřív půjdeme, tím lépe i pro mě. Dokonce jsem se i vzdala komfortu dvoulůžáku s tím, že pokud by termín váznul na tomto, tak bereme cokoliv. Další týden ale přišla úleva, dvoulůžák bude a vzali nás na první možný termín, tj. 16. července.

Jak se termín blížil, tak jsem trnula, zda Franta nějak neonemocní, s rýmami se bohužel potýkáme celkem často. Nástup byl v neděli odpoledne, v pátek a sobotu vrcholily přípravy, cestovní horečka stoupala, já jsem balila, navíc šůrovala dům, abychom přijeli pokud možno do čistého, ještě jsem vařila nějaké jídlo do zásoby, pekla koláč… a řešila zarudlého pindíka. Pár dnů před víkendem Frantovi zarudnul pindík celkem dost. Nikde jinde to nebylo vidět. Nejdřív jsem zkusila omývání vodou při každém přebalení, nechávala ho jen v látkové plíně bez svrchních gatí nebo úplně nahatého, aby větral, jak se blížil den, kdy jsme měli jít pro předoperační, tak jsem ho ze zoufalství napatlala Imazolem (což prý bylo špatně, protože Imazol nesmí na sliznice).

Pindík se celkem dost vysušil a sloupal jako had, nicméně to pomohlo a v pátek už byla červená jen špička, kde byla malá ranka, která už též zavadla a začala se zacelovat. Naše dětská dr. tam v té době nebyla, paní doktorka zaskakující lamentovala i nad tím pidizarudnutím, napsala Optalmosepthonex, poradila omývat řepíkem, snažila se zkoumat předkožku a dožadovala se vidět alespoň močovou trubici (není ji vidět, nepřetahujeme, nejde to, byla jsem velice ostražitá, doktorka vypadala jako nadšený přetahovač za každou cenu). Dala nám předoperační s tím, že pokud se to do neděle nezahojí, tak nás stejně nevezmou. V tom řešení pindíka se nějak zapomnělo na všechno další, a tak jsme dostali předoperační vyšetření, aniž by si doktorka Frantu aspoň poslechla nebo mu koukla do krku.

V neděli odpoledne jsme celá rodina naklusali na příjem ambulance dětské chirurgie. Pindík už byl prakticky vyléčený, jen na špičce byla červená ťupka po tom, jak tam měl malou ranku, jinak už nebylo nic vidět, zkontroloval nás sympatický mladý lékař a šup, mohli jsme se jít ubytovat na oddělení. To už jsem poslala Matýska s mužem domů. Na oddělení nás zavedli do pokoje, dlouho se vyptávali, co že malý baští, já jsem říkala, že všechno, kromě masa Fanouš zvládá kousky bez problému, nějak se ale stejně pořád nevědělo, co mu dávat, přišlo mi, že by mu nejradši dali nějaký kojenecký jídelníček.

Nakonec nám k večeři přistál na pokoji talíř s chleby, rohlíkem, gervaise a lučinou, což mi přišlo adekvátní pro roční dítě i mě. Byla jsem trochu nervózní, protože nikdo zatím nevěděl, kdy půjde Fanoušek druhý den na sál a od kdy tedy nesmí nic jíst. Až večer jsem se dozvěděla, že jde jako první ve 3/4 na 9, že nesmí jíst ani pít od půl 3 ráno a že nás sestřička vzbudí, abych mu mohla udělat ještě v noci mléko.

Ubytování bylo příjemné, pokojíček sice malý, ale hezky zařízený, pro mě dřevěná nevrzající postel s úložnými prostory pod ní, takže bylo kam dát velkou cestovní tašku, skříň, noční stolek, dvě židle, přebalovací pult se skříňkou, velikánská kovová žbrlinková postel, umyvadlo, bohužel jen se studenou vodou, dokonce byl připravený i větrák, ale naštěstí jsme se vedrům vyhnuli a nastoupili v době, kdy začalo být hnusně.

Až na stará loupající se okna, která Fanouš začal okamžitě obírat od šupinek laku a zkoušet si ho strkat do pusy, to bylo příjemné překvapení. Jako cenný artefakt nám byl předán digitální teploměr a ovladač od televize. Ovladač jsem založila do nočního stolku, my přece na TV nečumíme.

Po zabydlení jsme šli s Fandou do herny, to se mu líbilo, spousta hraček, které neznal, takže tam řádil jako ďábel. V 7 večer jsem si říkala, že bychom mohli zkusit jít spát. Udělala jsem Fanouškovi mléko, uložila ho do postýlky, vedle hlavy mu položila dudlíka a odešla z pokojíku, přesně tak, jak jsme zvyklí doma. Následoval řev. Po dalších dvou pokusech, kdy opět následoval řev, jsem to vzdala, v novém prostředí se bál. Nakonec jsem vylovila z nočního stolku ovladač, zapnula TV a nechala jsem Fanouše upajtlovat se v postýlce u televize. Usnul někdy v 9.

Zalehla jsem, než jsem usnula, tak mohlo být tak půl 11, o půlnoci byl Franta opět vzhůru. Chvíli jsem stála u postýlky, ale jakmile jsem se vzdálila, tak začal ječet, tak jsem si postýlku přitáhla ke své posteli, strčila do ní ruku a dělala chvíli mrtvého brouka, to se bohužel též nesetkalo s povděkem, takže jsem Františka vytáhla, snažila se ho uspat v mojí posteli, to taky nešlo, skoro hodinu mi tam skákal po hlavě. Nakonec jsem mu už poněkud hotová strčila flašku se šťávou a vrazila ho do postýlky, že na tohle teda nemám. Vysosnul asi 150 ml šťávy a usnul. Já jsem chvíli klimbala a pak mi došlo, že jsou skoro 2 ráno, že přijde sestra a zase ho vzbudí. Takže jsem musela vstát, velmi opatrně se odplížit z pokoje a jít vysvětlit, že budit nechceme.

Ráno nás naprosto mátožné vzbudila vizita v 7, bylo to takové trochu pitomé, protože přesunutím postýlky k mojí posteli byl rázem pokoj naprosto neprůchozí. Jen co odešli, rychle jsem se oblékla, přebalila a oblékla Frantu a mazala s ním do herny, aby si nevzpomněl, že jinak každé ráno dostává mléko. Asi díky cizímu prostředí, hračkám a nevyspání mu nedošlo, že nic nedostal. V herně jsme strávili hodinu, já jsem s Fanoušem statečně držela basu a nejedla ani nepila. Pak pro nás přišla sestra s premedikací – oblbovákem. Vrátili jsme se na pokoj, protože mi bylo vysvětleno, že se pak bude motat, padat, může mít i vidiny, takže ho pak raději dáme do postýlky. Premedikaci jsme do něj nakonec nalifrovali lžičkou, prý to chutná hnusně, ale Fanouš to statečně, i když s velkým šklíbením spolknul.

Po chvilce se začal opravdu chovat jinak, takže jsem ho umístila do postýlky. Jak minuty plynuly, Fanda byl zblblejší, vrávoravější, pak začal být už pěkně „sjetej“ a všemu se hrozně moc smál. Po půlhodině byl natolik utlumený, že dobrovolně ležel na zádech přikrytý peřinkou, s dudlíkem v puse a jen na mě koukal. To už si pro něj přijeli, sestra si ho vzala i s peřinkou, připásali ho na velké lehátko, dudlíka si mohl nechat. Jak byl oblblý, tak si ani nevšimnul, že jsem zůstala tak nějak v pozadí, sestřička ho zabavovala a já jsem sublimovala do pokoje a dávala si pozor, aby mě už neviděl, původně jsem tedy mohla jít ještě k výtahu, ale když takhle odvedli jeho pozornost, tak jsem nechtěla, aby ještě pochopil, že nejdu s ním a nezačal vyvádět. Takže nakonec byl odvoz na sál úplně v pohodě, bez řevu.

Jakmile ho odvezli, vrhla jsem se na snídani, měla jsem hlad jako šakal. Po 9. hodině, když jsem dojedla, jsem se šla zeptat, kdy ho přivezou. Byla jsem zřejmě brána za starostlivou matku, chlácholili mě, že mi dají hned vědět, tudíž jsem sestru trochu rozhodila tím, že se ptám kvůli tomu, zda stihnu zajít do trafiky pro časopis a do kavárny pro kafe. S trochu zhnuseným výrazem mi řekla, že ať jdu, že se o něj případně postarají. Vypálila jsem, koupila si Týden a vynikající latté, raději s sebou, a ještě že tak. Fanouška přivezli v půl 10, přičemž odjížděl v 3/4 na 9, byla to fakt rychlovka.

Ta procházka za kafem byla na dlouhou dobu poslední možnost, jak si trochu odfrknout. Fanouška přivezli sténajícího, nešťastného, přehodili mi ho do postýlky a matko, starej se. Hodinu kvílel a brečel. Navíc ještě stále nesměl nic pít, teprve 2 hodiny potom, co ho přivezli, mohl dostat první lžičku čaje. Bylo mi ho chudáka líto, obzvlášť proto, že měl asi už fakt žízeň a hlad.

Nakonec jsem zjistila, že jediný způsob, jak ho trochu utišit, je nošení v náručí po chodbě. A tak jsem nosila, sem tam, sem tam. V mezičasech jsem se ho snažila položit do postýlky, těhotné břicho mě celkem dost táhlo a bolelo, ale Fanoušek hned se pokoušel stavět, brečel, a tak mi nezbylo nic jiného než nosit. V 1 jsem toho měla plné brejle, takže jsem zkusila erární kočárek, který měli přímo na oddělení. Bylo by to téměř geniální, nebýt faktu, že kočárek měl všechna kolečka úplně vypuštěná. Při pokusu ježdění po linoleu chodeb vydával strašlivé zvuky, různě nestejnoměrně se natřásal a celkově byl dost naprd. Nicméně, splnil svou úlohu, Františkovi stačilo i to, že jsem ho popovážela metr dopředu, metr dozadu a konečně usnul. Opatrně jsem vmanévrovala kočár do pokoje, dřepla si tam na postel a čuměla. Fanda spal jen hodinu, ale i tak to byla úleva.

Odpoledne jsme celou uspávací anabázi provedli znovu, Fanda sice nespal dlouho, ale nechal se celkem dlouho i za bdělého stavu popovážet ten metr tam, metr zpět a já jsem mohla sedět. Nebýt toho kočáru, tak fakt nevím, ale asi bych jim tam předčasně porodila. Mezitím jsme už mohli začít dávat pít, takže lžičku čaje, po 10 minutách další, měli jsme to takto dělat hodinu, ale vzhledem k tomu, že Fanouš nezvracel, ani ho nenatahovalo, tak jsem mu začala dávat po třech lžičkách a po hodině jsem už dávala pět lžiček, vždycky je schlamstnul a pak chudák začal ječet, když jsem dávat přestala.

Odpoledne už sosal 50 ml z flašky a v 6 večer mohl dostat konečně mléko. Bylo vidět, že je mu už lépe, jen v postýlce začal při pohybu pobrekávat – okolí operačních řezů bylo nateklé a asi to i bolelo, takže jsme dostali čípek, vyndali mu konečně kanylu z nožičky a Františkovi značně otrnulo. Ale byl to velmi náročný den a tak jsem mu dala v 9 flašku s mlékem a uspávala jako doma, tudíž neuspávala. Sice jsem se musela párkrát vrátit, ale nakonec usnul a já jsem měla po celodenním nošení, vození, zabavování a opečovávání konečně volno.

Fanoušek spal nakonec celou noc, sice jen do 6, ale i tak, oba jsme se zregenerovali. Druhý den mohl dostávat kašovitou stravu. Přišel poněkud šok, pro Frantu přinesli puding Danone, takový ten ve vysokém kelímku se šlehačkou navrch. Já tohle nekupuji ani pro sebe, natož to dávat dítěti, tudíž jsem milý puding nechala žít svým životem a naservírovala Fandovi po mléku, co měl o šesté ráno, přesnídávku, zatím jen 100 ml. K obědu muž přivezl nějaké skleničky, požádala jsem ho o takové ty od 4 měsíců, které jsou úplně hladké, tak dostal tu, pak zase mléko.

Odpoledne jsem už porušila doporučení na kašovitou stravu a dala mu k svačině pár piškotů namočených v mléku. Přes den a večer už jsem uspávala postaru. Bohužel jsme nemohli jít ven, což mi přišla škoda, protože jsem Fandu stejně vozila po oddělení v kočárku, což asi jediné zaručilo ještě jakýs takýs klidový režim. Večer už jsem neměla sílu Fanoušovi nějak bránit v pohybu, tak jsem ho vypustila po herně, dávala na něj tedy pozor, aby se nebouchnul, nekecnul si nějak blbě, ale jinak už řádil jako černá pracka.

Ve středu ráno jsem nadhodila dotaz, kdy nás pustí. Prý ve čtvrtek. Naštěstí jsme dostali alespoň povolení vycházek, takže jsem Fanouška hned v 8 ráno naložila do kočárku, zababušila do dek a vyjeli jsme, nejdřív do kavárny mě pro kafe, Fandovi pro rohlík, pak jsme se vydali po rozsáhlém areálu FTN najít muflony, kteří tu volně žijí a je jich tu obstojné stádo čítající až několik desítek kusů. Muflony jsme našli, Fanouš chvíli pozoroval, a pak za jízdy usnul. Vydala jsem se na okružní jízdu a konečně si projela cestičky, které vedou normálně lesem, ale vídala jsem je doteď jen z druhé strany, když jsme šli lesem na procházku – bydlíme totiž přímo vedle areálu. Nakonec jsem 2hodinovou procházku zakončila opět v kavárně, dala si špenátový závin, domácí citronádu a naznala, že tam budeme chodit častěji, protože je to fakt příjemné posezení.

Přijeli jsme na oddělení a Fanoušek už nebyl k udržení, lítal po oddělení jak motorová myš po čtyřech, herna mu byla malá, kdykoliv jsem ho tam zanesla, tak se vydal rychlostí malého kulového blesku zase na chodbu. Byla jen otázka času, kdy na něj někdo šlápne, vezme ho nějakými dveřmi, navíc tam šmejdil po zemi, kde sice dvakrát denně vytírali, ale přesto tam čisto nebylo, návštěvy chodily v botách.

To ráno jsem také obdržela smutnou zprávu, na jiném oddělení FTN zemřela moje 92letá babička. Necítila jsem nějaký obzvlášť velký smutek, pro babičku to bylo vysvobození, na které už se dlouho čekalo, několik posledních let už byla silně dementní, prakticky nikoho nepoznávala a nyní již byla ležák, navíc ležák s čerstvě amputovanou nohou. Fanouškovým vynikajícím stavem a příslibem, že zítra půjdeme domů i tou smutnou událostí v rodině (o Matýska se zrovna ten den starala moje mamka, snacha babičky, tátu její smrt samozřejmě vzala a moji mamku potřeboval spíš on), ve mně nazrálo odhodlání, že bychom mohli jít už dnes.

Začala jsem balit, naskládala věci do košíku kočáru, na kočár, co se dalo a mezitím sbírala odvahu k tomu jít za sloužícím doktorem. Blbá shoda okolností tomu chtěla, že zrovna sloužil doktor starší, který už mi ráno zdůrazňoval, že to, že půjdeme domů ve čtvrtek je úplně úžasné, že dřív se zůstávalo 5 pooperačních dnů. Vzala jsem mrskajícího Fanouše na ruku a vydala se do jámy lvové. Když jsem požádala o propuštění, přišla samozřejmě odpověď, že půjdeme zítra. Tudíž jsem vyřkla slovo revers.

Pan doktor prohlásil, že revers za dítě v ohrožení života nemohu podepsat (dítě v ohrožení života mu mezitím lustrovalo kancelář s účinností demoliční čety). To byla asi jediná chvíle, kdy jsem se zmohla na trochu ironie a ukazujíc prstem jsem se zeptala, zda jako tohle je to dítě v ohrožení života. Prý ano. A zítra už v ohrožení života nebude? Ne! Nechtěla jsem být hnusná a mávat nějakými zákony a spol., bylo mi jasné, že pan doktor to nemyslí zle. Tudíž jsem musela vytasit to, co jsem původně nechtěla moc rozpitvávat – smrt babičky. Doktor sice ještě chvíli odolával, ať tedy nechám Frantu na oddělení samotného, když se musím starat o staršího syna, ale bylo jasné, že tahle bitva je už dobojovaná. Sveřepě jsem opakovala, že chci podepsat revers a jít domů.

Pan doktor se zachmuřil, štěknul na sestru, ať mu podá papíry a víc se se mnou už nebavil. Šla jsem tedy na pokoj dobalit poslední drobnosti a obléknout Fanouše, hned za mnou přišla „naše“ sestřička, ať si z pana doktora nic nedělám, že on to tak nemyslí, přinesla mi k podepsání lejstra, zavolala sekretářku, abych zaplatila náš pobyt, předala jsem zpět vzácné artefakty teploměr a ovládání od TV a tím to haslo.

Nevím proč, nějak jsem čekala, že krom vágního bubu, že je dítě v ohrožení života, mi bude řečeno, že je zvýšené riziko něčeho, že pokud dítě bude takové a makové, tak máme okamžitě přijet, že alespoň někdo řekne, ránu ošetřujte tak a tak. Nic. V tu chvíli jsem už nehodlala šťourat do vosího hnízda, tudíž jsem naložila Fanouše do kočáru, nechala si od sestřičky přivolat výtah, ještě jí alespoň narychlo poděkovala za skvělou péči a úžasný lidský přístup, skrz dveře řekla nashledanou panu doktorovi, a pak se za námi zaklaply dveře výtahu a uzavřeli tak naši hospitalizaci ve FTN.

Cestou jsem se ještě stavila v lékárně, kde jsme se s paní lékárnicí dobraly k tomu, jaký že krycí materiál mám Fandovi koupit, jakou desinfekci, a pak jsme projeli branou nemocnice a zamířili na autobus, který nás zavezl ty tři stanice, co to máme domů.

Celkově musím říct, že oddělení dětské chirurgie bylo skvělé, sestry úžasně milé, lidský přístup sester a doktorů skvělý, zařízení našeho dvoulůžáku moderní, příjemné, herna se spoustou hraček, k dispozici rychlovarka a lednička na chodbě, neustálý přísun čaje.

Co mě zklamalo, bylo jídlo. Za celou dobu jsem viděla jogurt jen ten poslední den a ještě k tomu nějaký sladký, škrobem zahuštěný hnus, za to jsem pro malé roční dítě dostala jednou už výše zmíněný puding, podruhé nějakého bobíka, k němu ještě bobík ochucené mléko. Asi jsem na stravu fakt divná, ale nemám pocit, že by se jim prodražilo, kdyby dávali obyčejný bílý jogurt a hrnek obyčejného polotučného mléka. No, asi jsem chtěla moc. Takže těm, kdo řeší stravu dětí, doporučuji vzít si s sebou nějaké přesnídávky, skleničky či vaničky, svoje vlastní mléko (já jsem pro syna brala UM, i když už doma pije normální kravské, bylo to ráno jednodušší, že jsem tam nemusela pobíhat sem tam a mohla ho udělat z vody v termosce přímo na pokoji).

Trochu mě překvapila určitá anarchie, která se týkala měnění krycího materiálu. Ano, bylo mi řečeno, že pod tu náplast se moč nedostane (má lepící plochy ze všech čtyř stran), ale i tak jsem čekala měnění alespoň jednou denně preventivně, když je to v plenkové oblasti. Tudíž jsem chodila sama, sestry se trochu divily, že nemáme náplast od hovínka a stejně ji chci vyměnit.

A bohužel tedy, sladkou tečkou bylo prohlášení pana doktora, že je dítě v ohrožení života a nemůžu za něj podepsat revers a vzápětí jsem ten revers podepsat mohla. Přeci kdyby to byla pravda, tak ho opravdu podepsat nemůžu. Nemám mu to zas až tak za zlé, je to lékař, já blbý laik, on navíc starší pán, stará škola, mrzí mě to spíš z hlediska absolutní neprofesionality a nakonec nebylo ani uděláno zadost té formální stránce, kdy jsem měla být poučena, co se může stát a za co že přebírám zodpovědnost.

Celkově byl pobyt i péče ve FTN vynikající a můžu je jen doporučit.