Sám doma
- O životě
- Gladys
- 20.04.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tohle je poněkud fekální deníček. Pokud jste outlocitnější povahy a nedělá vám dobře nějaké to blitíčko atd, tak ho zkrátka nečtěte ;)
V pondělí, týden před velikonoci se při odpoledním spánku nejstarší syn pekelně pozvracel. Já se jen křižovala, už dva týdny předtím jsme tu měli jednoho srba, tudíž mě představa druhého kola fakt děsila. No nic, všechno jsem to z dítěte a postele sundala, osprchovala a odnesla dolů k pračce, jako první jsem do ní hodila samotnou peřinu. Pak jsem lítala kolem synka, kterému očividně nebylo dobře, ještě ho dost natahovalo, plus samozřejmě další dvě děti - večer jsem padla a na lůžkoviny dole zapomněla. Do pračky jsem je hodila až další den. Rukavice mě nějak nenapadlo si vzít…
Ve středu odpoledne jsme laborovala s naším prastarým Philem, abych tu lehací část uzpůsobila přerostlému miminu. Z předsíně jsem slyšela, jak si děti hrají, pak mohutné splachování záchodu, tak si říkám, ať si splachujou. Přijdu, záchod ucpaný. Při představě instalatéra, který si vezme pětistovku jen za to, že vleze do dveří, na mě šly poněkud mdloby. Naštěstí mám kamarádky a jedna pro mě natočila se svým chlapem video, jak sundat záchod sama. Večer jsem se do toho, samozřejmě s rukavicemi, pustila, záchod odmontovala, ucpávku vytáhla ze sifonu, juchů, ušetřila jsem. Vše jsem zase zpátky vrátila, namontovala, hurá.
Ve čtvrtek ráno mě to po raním kafíčku začlo poněkud prohánět na záchod. Ne nějak extra, nevěnovala jsem tomu pozornost, mám hodně citlivé zažívání a prožene mě kdeco. To bylo cca v 9 hodin ráno. V 10 už jsem běžela znovu, za chvíli zase a to už bylo jasný, že to nebude jen tak. Došla jsem k názoru, že viníkem je včerejší drožďová polévka, že to ty moje střeva zkrátka nerozdýchali a trochu s obavou očekávala, kam až to půjde. Postupně mi začlo být opravdu blbě, bolest postupovala ze střev nahoru směr žaludek a já se modlila, ať nezačnu blít. Manžel si měl vzít děti od pátku, nakonec jsem mu psala, ať přijede a vezme si je hned.
V půl 12 už jsem nebyla schopná ani uložit prostředního ke spánku, začít dělat oběd, zkrátka nic, jen jsem lítala na záchod a houpal se mi žaludek. Protože se manžel stále neozýval, volala jsem SOS mamce, že je mi blbě, zda by nepřišla, aby se postarala o děti. To bylo cca půl 1 a já už jen seděla na zemi na záchodě u dveří, z těch jsem korigovala děti a co chvíli letěla zas na záchod. Průjem totálně vodový, žaludek se houpal jak na moři. Po chvíli jsem opět volala mámě, ať si vezme taxíka a přijede okamžitě, že je mi strašně. Zároveň si muž konečně přečetl sms a též nahlásil příjezd. Děti hlídkovaly z balkonových dveří, takže nejstarší zahlásil, že přijela babička, zabzučel jí dolů domácím telefonem (díkybohu, já už nebyla schopná se hnout), vzápětí dorazil muž. V tu chvíli jsem přestala řešit děti. A bylo velký blití. Jako fakt jsem netušila, co všechno se může vejít do žaludku, aniž by člověk prasknul.
Zbytek odpoledne probíhal ve znamení vrhání šavlí a mečů, šíleném vodovém průjmu. Někdy v mezičase jsem dvakrát nakojila mimino, které hrdě odmítlo UM. V 6 večer jsem po kojení naznala, že je mi strašně a zavolala sanitku. Následně mi opětovně bylo strašně, sanitka dorazila velice rychle (bydlím vedle nemocnice), ale museli chvíli počkat.
Dovezli mě do Thomayerky, kde na příjmu na infekčním byl neskutečně milý starší lékař, proklepnul mě a došel k názoru, že minimálně potřebuju zavodnit. Dohodli jsme se na medikaci, která se neslučuje s kojením s tím, že nebudu 24h kojit. Myslím, že za injekci proti blití bych byla dala pravou ruku, cokoliv jsem během odpoledne polkla, tak šlo za chvíli zase ven, hučelo mi v uších, dělalo se černo před očima, do toho křeče v žaludku.
A tak jsem najednou ležela s kapačkou a píchlou injekcí v jednolůžkovém pokoji na infekčním oddělení v Thomayerce a moje malé čtyřměsíční miminko zůstalo poprvé samo s babičkou. Můj táta dojel ještě do lékárny s nočním provozem, koupil tam sunar a dvě stříkačky, už předtím odpoledne přinesl banány, což se ukázalo jako velice prozíravé. Z vyprávění mamky totiž vyplynulo, že mimino zanic nechtělo ani ten Sunar, ani Nutrilon, ale ochotně zblajzlo banán - takový ten malý. Jakmile nabídla namačkaný klasický velký banán, mimino se křenilo a řvalo, malý banán lupalo jak o život. Problém byl příjem tekutin, psala jsem ještě mámě, ať mu udělá čaj a dosladí medem, nakonec to dopadlo tak, že máma nemohla najít čaj, tak mu dala po lžičce vodu s medem a tu trošku bral. Někdy v noci, zhruba 9h po posledním nakojení si prý v rozespalosti nechal vnutit flašku s UM a vypil asi 30ml.
Já jsem se ráno v nemocnici probudila v mnohem lepším stavu, žádný blití, žádná srajda, žádné bolesti. Dostala jsem k snídani rohlík s čajem a doktorka mi sama nabídla, že jestli chci, tak můžu jít na reverz domů, že chápe, že kojenec, co nechce flašku, je problém. Nechala jsem si dát ještě jednu zavodňující kapačku, sestra mi jí dala na pořádný průtok, aby to šlo rychle a v 11 už jsem volala muži, ať pro mě přijede. Stavila jsem se ještě vedle v porodnici, půjčila si tam od Laktační ligy elektrickou odsávačku a tradá domů za miminem.
Mimino mě uvítalo velice nadšeně, to ale ještě netušilo, že prso jen tak nebude, 24h od protiblicí injekce mělo vypršet až v strašlivých 9 večer. Prsa už jsem měla za tu dobu parádně nalitá, kojím často, takže pro ně pauza zatím skoro 18h byla poměrně šok.
Naštěstí se mi povedlo dát po prstu (v chirurgické rukavici) ze stříkačky UM rozmíchané v medové vodě. Nakonec, když vypil asi 40ml, tak jsem mu zbývajících 20ml dala z flašky a kupodivu najednou uměl sát. Tak jsme to nějak doplácali se zeleninovým příkrmem, UM do odpoledne, moje mamka se šla domů vyspat, já jsem si taky dáchla a v 6 večer už jsem nezodpovědně nakojila. Odsávačka mi totiž z prsou něco málo vytáhla, ale zdaleka ne všechno. Dítko se napilo - mimochodem přisátí k nalitému prsu, au au, to bolelo jak prase. Navečer mě chytla poměrně solidní zimnice, myslela jsem, že je to ještě od té virozy, ale bohužel to byla předzvěst zánětu v prsu. V noci mě malej vzbudil, prso bolelo jak ďas, měla jsem očividně teplotu, tak jsem přes bolest nakojila, lupla si brufen a chladila prso po kojení namočenou plínkou. Naštěstí se stal zázrak a ráno byla teplota pryč, prso sice bolelo, rudej flek byl, ale bylo mi mnohem lépe. Jen s přestávkami na kojení jsem prospala celé dopoledne a odpoledne už byla celkem fit a zánět zažehnán.
Čekala mě poslední fáze celého „dobrodružství“, úklid. Znečištěný textil jsem naházela do pytlů a nakonec jsem vyhodila i svůj krásný huňatý župánek - nechtělo se mi riskovat, že se mi to nějak rozšíří přes textil. Zbývalo vydrbat koupelnu a záchod - jak jsem zjistila, čím jiným jak savem. Savo doma vůbec nepoužívám, takže ačkoliv jsem ho ředila podle návodu, tak se mi ho povedlo pořádně nadýchat. Bylo mi z něj pak blbě od žaludku a první část noci jsem si užila pěkně feťácké sny.
V neděli, den před velikonocemi, se dostavil další účinek dlouho nevyprázdněných prsů. Laktace klesla na historické minimum. Tady je přesně vidět, jak prsa reagují se zpožděním, malý příjem tekutin byl ve čtvrtek, mléko zůstalo v prsou hodně dlouho v pátek a teprve v neděli ráno ho začlo být krutě málo. A tak jsem pila, přikládala, pila fenyklový čaj a přikládala a jedla a přikládala… Miminu jsem nabídla jako odpolední příkrm UM. Tvářil se, že flašku v životě neviděl, UM nepije, tudíž jsem to vylila a dál přikládala a přikládala. Pondělí jsem strávila ještě s hladovým nespokojencem, ale v úterý už se laktace začla zase utěšeně zvedat a za další cca 2 dny už jsme zase byli s Tomáškem „na svým“.
Přestože mi dělali výtěr, zkoumal se vzorek stolice, tak se nezjistilo, co že mi to vlastně bylo, výsledky negativní. Vzhledem k tomu, že moje maminka si péči o ě bohužel odskákala mírnější formou toho samého, tak to infekční bylo, ale naštěstí, a klepu jak blázen do dřeva, to nepostihlo ani mimino, ani děti. Těžko říct, zda infekční bylo to blití nejstaršího v pondělí, nebo jestli spouštětčem byla manipulace se záchodem a rozvíření nějakých aerosolů z něj. Holt záhada.
Musím do nebes vychválit personál infekčního oddělení Thomayerovy nemocnice, protože byl neskutečně milý, ochotný, chápavý a zase mi o této nemocnici hodně zvednul mínění. Na infekčním byl klídek, pokoj pro sebe, záchod na pokoji - ale vrátit bych se tam teda nechtěla 
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 1692
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 945
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 704
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 478
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 361
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2236
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 3023
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 2494
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 921
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1258
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
soucítím s tebou, v létě jsme prodělali něco podobného.
No malý už bude rok a půl a dokáže být dost zabejčená, hlavně co se jídla a kojení týče 
Jediné co nám bylo vždy k dobru, že nás to zkolilo postupně, pravidelně první dcera, pak muž, nakonec já a syn a dceři se to ještě tak 2× vrací, ale vždycky jsme alespoň jeden dospělí fungující postarat se o děti
).
. Ploužila jsem se po bytě jak mátoha a to mám jen jedno dítě a neštěstí hodnýho manžela, který se postaral.
bohužel je jich tady hodně :-/ já se vůbec ani nesvěřuju, co kolikrát sní můj syn 
když jsme se staraly o dvojčata, co házely šavle a já házela šavle taky…tak fakt ten stav nikomu nepřeju. nebyla jsem schopná starat se o sebe, natož o ty dvě 14ti měsíční děti. když jsem neudržela ani lžičku vody, byla dehydratovaná a blitím vysílená a břicho začalo bolestivě tvrdnout a necítila jsem pohyby, tak jsem volala na gyndu do nemocnice a ti mi hned sanitku poslali! skončila jsem na dva dny na kapačkách - na novej rok mě pustili dom. dva dny se staral muž o dvojky a když jsem se vrátila tak děti srajdily ještě dobrých 10dní! kdybych nebyla v tý nemocnici a nebyla díky tomu v pořádku, tak nevim, jak bych tu péči zvládla. manžel už v práci a já několikrát denně zvedat dvojčata do vany a z vany, vytírat, protože jim to teklo nohavicema na zem, prát…no děs. a nepřišlo se na nic, co to bylo - nesla jsem vzorky hovňousů k doktorce a nevíme 
, bylo mi neuvěřitelně zle, neslyšela, jsem, mžitky před očima, navíc v totální panice, co se stane s děckem, když zkolabuju… jediný, co mi běželo v hlavě bylo, že nesmím omdlít.
zvracela jsem ti hodiny v kuse co 20-30vterin. Muj muz mi musel volat rychlou, pichli mi tu zazracnou injekci a bliti prestalo 
Pozor at na tebe neplivnu nejaky jed 