Jinak a ještě jinak
- Porod
- Gladys
- 07.06.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb když je porod úplně jiný, než si člověk vypředstavoval. A přitom tak krásný, jak jen si mohl přát. Ǔvodní část porodu jsem oglosovala autentickými příspěvky, které jsem psala do své domovské diskuze Nosnic. Tímto jim děkuji za fandění, povzbuzení i rady, stejně tak i Dubňačkám 2009, holky, byly jste mi velkou oporou! P.S. stejně jako byl můj porod pro mě dlouhý, je dlouhý i tento deníček.
4:53
Tak mimino si začalo vypouštět bazén ve čtvrt na 5, zatím jemným čůrkem, žádný přívaly, tak uvidíme, co se bude dít. Jsem si rozbila tábor u gauče, ale nějak mám pocit, že to do Matesova probuzení nestihnem 
Tak se pak budu muset přesunout do ložnice.
Přiznávám, že jsem měla tendence srovnávat. Přeci jen druhý porod, to už člověk nejde do neznámého, tak nějak si dokáže představit, co bude. A co když porod začne prakticky identicky jako ten první a téměř ve stejnou dobu… A tak jsem začala poletovat. U prvního začal porod prasknutím vody ve 4 ráno, ve čtvrt na 7 bylo hotovo, tak přece musím sebou mrsknout, připravit si vše potřebné k ruce, zavolat PA, aby to vůbec stihla.
5:12
To je nuda, nic se neděje 
A mám hlad
A už nebylo co srovnávat. Touhle dobou jsem se u prvního porodu kroutila na záchodě v přívalu kontrakcí. Možná ten podstatný rozdíl byl už v okamžiku prasknutí vody - při prvním porodu jsem cítila dost bolestivé lupnutí. Teď nic, jen jsem najednou měla mokré kalhotky…
6:45
Od 6 je tu PA a stále se nic neděje, jen cvrkám. Všechno na začátku, no to jsem zvědavá, zda budu v celku ještě večer
Konečně mi to dochází. Každý porod je jiný. Kdyby se druhé mimino drželo harmonogramu svého staršího bratra, už by bylo mezi námi. Ale není.
7:10
Tělo se čistí, já se nudím, tak jsem teď na záchodě umyla umyvadlo, přestavěla koše, vyměnila ručník… 
V duchu se tiše omlouvám všem vyšším mocnostem, kterým jsem kdy řekla, že jsem si první porod neužila 
A to byla na několik hodin poslední „akce“, kterou tělo k porodu vyvinulo. PA odjela, muž posléze vzal syna ven, já dala prát plínky od plodovky, kterých se mi tu udělala pořádná kupa. I přes doporučení PA mi to nedá, uklízím, chodím po schodech. A stav je nezměněn, jen stále chodím s vycpávkou mezi nohama a… Ucvrkávám. Zkrátka jednou za čas trochu vody ucvrkne a to je vše. Dopoledne i odpoledne si dávám šlofíka, snažím se jíst lehko stravitelné věci, takže baštím přesnídávky, piškoty, po krátké úvaze jsem zamítla hladovku, zbytečně by mě to vyčerpalo a kdovíkdy se něco začne dít.
Odpoledne přišla moje maminka, aby převzala kdyžtak péči o batole, kdyby se to rozjelo po jeho odpoledním spánku. Sedíme v kuchyni a kecáme. A v tu chvíli, semo tamo se břicho táhne a občas i malinko zabolí. Po hodině se dostávám na 7min inetrval velice mírných bolestí. Bohužel jsou velice specifické, musím sedět přesně v určitém úhlu, jakmile se uhnu či dokonce vstanu, jsou fuč. Po cca 1,5h přijde jedna po 4min, pak po 10min a nakonec se ztrácí úplně.
Začínám trochu panikařit. Od prvního ukrůpnutí plodovky je to už víc jak 12 hodin, blíží se večer, moje mamka odchází, batole má pořádný „hysteráček“, takže chvíli trvá, než je opravdu plnohodnotně uloženo a fakt spí.
Ze zoufalství zkouším masáž bradavek, široký podřep, rázným krokem kroužím po naší pidikoupelně - nic. Před 11 konstatuji, že se jde spát, tohle zkrátka nemá smysl. Pokud se mimino přes noc nerozhoupe, tak jedeme do porodnice, ráno to bude přes 24 hodin od začátku odtékání vody a víc psychicky nedávám. S břichem uprázdněným od plodovky se ulehá ještě hůř jak s napnutým bubnem. Sice už mě nepálí žáha a dobře se mi dýchá, ale mám strach, abych dítě nějak nepřilehla, když už není chráněné plodovkou, půl hodinky se po milimetrech furt šteluju, aby to bylo pohodlné. A když už konečně mám tu polohu, kterou potřebuji, pomalu se propadám do spánku, tak - BUM. Taková rána na podvozek! Přemýšlím, co jsem tomu nebohému dítěti provedla, že mi zřejmě dalo vší silou pěstí přímo na spodek.
Ale už po chvíli mi to začíná docvakávat. Zřejmě konečně pořádně „dopraskly“ plodové obaly. Spát nemůžu, podbřišek začíná malinko pobolívat. Tak že bychom to zvládli? Opět přesun do obýváku, dokoukávám s mužem film, něco málo se děje a kupodivu to ani nemizí. Muž odchází někdy po 1 spát, může to trvat ještě dlouho, chápu ho, nemluvě o tom, že chci, aby byl vyspaný na případný odjezd do porodnice, kdyby se to nikam nehýbalo.
Plodovka teče lehoulince zarůžovělá, občas ještě vyjde kousínek zátky s krvavou nitkou, mám radost, těch pár kapiček krve by mělo znamenat, že se s čípkem něco děje a já se otvírám. Když jsou kontrakce cca po 3-5min, volám PA. Ležím na gauči, odpočívám a kontrakce se prodlužují, usínám na cca 20 minut. Přijíždí PA a já se budím bez kontrakcí. Jdu otevřít, což znamená schody dolů, schody nahoru, kouká na mě, jak lehce je vyběhnu, zkoukne můj kemp u gauče a říká, ať si lehnu a odpočívám. Cítím se trapně, takže nic? Jenže jen co ulehnu, tak začnou chodit kontrakce jedna za druhou. PA sedí v křesle a pochrupuje. Když se prokroutím asi desátou sice krátkou, ale relativně výraznou kontrakcí, tak se zvedám, ležet se nedá a vyrážím na záchod.
Tělo se znovu čistí, postupně začínají chodit kontrakce, některé prokroutím na záchodě, některé prošlapu u kuchyňské linky, jiné proklečím s vrtěním zadkem u gauče. Začíná přituhovat a konečně cítím tlaky na zadek, sice jen při kontrakcích, ale je to na dobré cestě, miminko se sune dolů. Tlaky na zadek jsou čím dál tím víc silenjší, ale zároveň pořád lítám na záchod, občas už mám pocit, že musím zkontrolovat, zda nemám hlavu mezi nohama 
Někdy ve 4 si říkám, že vzbudím muže. Vyjdu do patra, otevřu dveře ložnice… A už zase letím na záchod. Na záchodě v koupelně není toaleťák, do háje, vytahuju z balíčku celulozové utěrky připravené na omývání mimina. Když se konečně odtrhnu od záchoda, jdu to zkusit do ložnice, tiše na muže promlouvám, nereaguje, ale já letím na záchod zase. Až na třetí pokus se dobelhám v posledním tažení do ložnice a neurvale mu třesu s nohou. Posléze řekl, že to probuzení bylo jak mrtvice No ale já se snažila 
Už beze slova jdu dolů, vrhám se do kleku ke gauči a fakt už nevím, co bych, aby to tak šíleně nebolelo. Říkám si, co všechno mají v pordnici. Opiáty! Epidural! Císaře!!! Sem s nima, kašlu na přirozený porod, zbavte mě někdo tý zatracený bolesti!
Muž je u mě, ptá se, co má dělat, tak říkám, že jen chci, aby tu byl, zkrátka jeho přítomnost je stěžejní, ale jinak od něj nic nepotřebuji, v hloubi duše vím, co musím a co bude následovat. Nakonec ho alespoň posílám pro vodu, mám dost sucho v puse.
Najednou se kontrakce prudce změní. Skončí jedna, u které mám pocit, že mi sice urve zadek, ale je to „jenom“ kontrakce. A další přichází v zápětí a je tlačící. Není sebemenších pochyb, hlavička vstupuje do posledního úseku porodních cest. A teď přijde ta makačka, ta tvrdá práce. Oproti prvnímu porodu, kdy jsem ležela na zádech, nohy v podpěrách a spodek jsem prakticky necítila, tak teď v kleče cítím každý cm, jak se mimino dere na svět.
Ptám se PA, zda mám tlačit, ale ta říká, že jak si tělo řekne. O chvilku později chápu, hlava je zase o kus níž a já si už zoufale přeju, aby byla venku. A tak začínám tlačit. Nejdřív tak lehce, trochu nejistě. Ale tlačení přináší jen víc bolesti a tlaku na zadek. Po dalším tlačení říkám, že budu asi čůrat. No tak holt čůrám Jen trošinku, po všem tom lítání na záchod tam toho moc není.
PA mi pokládá ruku na kříž a říká, ať tím zadkem neutíkám tak dopředu. Má pravdu, snažím se při kontrakci tlačit proti její ruce a ta ruka je tam tak úlevná, že jí při další kontrakci říkám, ať ji tam dá znova. Na gauči mám nachumlanou přikrývku, kterou objímám a bořím do ní obličej, příjemně chladí.
A pak už tlačím jak o život furt, protože mimino je těsně před východem, kontrakce nikde, já skučím, že chci taky porodit na tři zatlačení a ne na padesát, PA mě přesvědčuje, ať mezi kontrakcemi odpočívám, ale to nejde, hlava musí ven, nebo zešílím.
No a pak zatlačím, začne to pálit, tak se do toho opřu vší silou, co ještě mám, je mi fuk, zda budu natržená až na záda, a cítím, že hlavička vylezla ven.
Tak to je situace, hlava visí ven, neznatelně cítím, že se mi něco otírá o stehna, že by tam měl ruku?! Nevím, to v tu chvíli fakt nehodlám zkoumat. Vedle sebe slyším muže, jak říká: „Už na nás kouká…“ A tlačím znovu a cítím, že už leze a pak úúúúúleva, znova bořím hlavu do peřiny, vydýchávám se, v duchu si jen říkám „díky bohu, že už je venku“.
A pak se podívám dolů a pode mnou leží ječící mimino, na podložce krev, na miminu krev a já na něj jen čučím, na pupečník ještě stále vedoucí do mě, PA mi říká, ať se trochu nadzvednu, že mi pomůže otočit se zády ke gauči, nějak si beru toho kluzkýho zakrvavenýho slimejše do náručí a musím konstatovat, že ještě stále neumím držet novorozence.
Koukáme s mužem na to malé nic, které se u mě uklidňuje, ještě si ho různě přeskupuju v náručí, aby mi nesklouznul. PA po chvíli kontroluje pupečník, pak znova, to už dotepal, zaškrcuje ho svorkama a podává muži nůžky na přestřihnutí. Mimi si mezitím cucá pěstičku a začíná se tvářit, že by jako i mělo zájem o něco lepšího, tak strkám k prsu, ale nepřisává se, spíš tak jako bradavku olizuje a tváří se zmateně.
Nevím, kolik času uplynulo, ale cítím mírné stahy, odlučuje se placenta, posílám muže pro umyvadlo na ni a následně pro lampu, je potřeba mě malinko vyspravit.
Muž trochu zmateně přináší nejdřív velkou stojací lampu, kde světlo svítí nahoru , teprve pak po mé instruktáži přináší stolní kancelářskou lampu, ještě se hledá prodlužka a lampa je přidělávací na stůl, tak ji muž musí držet a tím pádem má šití z první ruky. Budiž mu čest, že vydržel celou dobu, aniž by se mu udělalo špatně
Po zašití PA zavelí na muže, ať si sundá triko, podá mu maloška na hrudník a my odcházíme opatrně do koupelny, kde se sprchuju (mám krev až za krkem ), zalehám do postele a po troše organizace, kde jsou vlastně plínky, mi v posteli přistává i miminko. Konečně se plnohodnotně přisává, u prsa ale zas až tak dlouho nevydrží, takže na mě kouká obrovskýma očima, tulíme se k sobě pod peřinou, PA odchází, muž si lehá k nám a po chvíli usíná.
Užívám si toho malého tvora, že ho mám jen a jen pro sebe, ale čas letí zběsile rychle a budí se náš prvorozený, dožaduje se mléka, v posteli naráží na překvapení, které ho docela silně rozhodí, protože pak má v koupelně při sundavání plíny hysterák.
Po nějaké době muž bere dítě, psy a odjíždějí, abychom měli s miminem klídek. Začínám se v hlavě přeštelovávat na oslovení „František“, posléze mi z toho leze Fanoušek. A Fanoušek je vzhůru téměř 4 hodiny, ve kterých se stihne parádně pokadit. Po akci oba usínáme, já se budím před polednem, obědnávám z pizzerie těstoviny, abych se konečně pořádně najedla. Sklízím igelit ze země, strkám další várku prádla do pračky a ploužím se po domě jak lazar, rozhodně se necítím tak čilá jako po prvním porodu, vylézt schody je vysokohorský výstup, tělo se přizpůsobuje, ale jde mu to dost ztuha. Fanouš je hodňoučky, ale na můj vkus na novorozence poněkud čilý… Prvorozený Matýsek byl po porodu sice hodinu napojený u prsa, ale pak vytuhnul a spal s kratičkými přestávkami skoro 24 hodin, i v šestinedělí byl hodně spavý.
A to je vše. Porod byl takový zdlouhavý, sice bolesti byli až nakonec, ale psychicky bylo celkem vyčerpávající se sledovat, kdy jako přijdou ty kontrakce, pak narůstající strach z odjezdu do porodnice, úleva, že se porod rozběhl sám, před očima mi už vyvstávali všechny možné procedury, které by se mnou začali podnikat v porodnici…
A já jsem šťastná, šťastná za to, že při pomalém porodu jsem se nemusela s nikým dohadovat, co chci a co ne, jestli je toto opravdu nutné, abych porodila, Fanoušek si sám porod řídil, nikdo nám do toho nekecal, porodila jsem v poloze, kterou jsem si sama zvolila.
Nikdy nešlo o můj pocit pohodlí. Vždycky jsem v první řadě myslela na své dítě, aby se mu dostalo to, co opravdu potřebuje, abych ho neohrozila. Jen si každý pod ohrožením zdárného přivedení dítěte na svět představí něco jiného.
Domácí porod není pro každého. Kdybych takový porod mohla absolvovat v porodnici, jela bych tam hned. Ale málokterá porodnice je ochotná akceptovat, že všechno má svůj čas a místo, Že porod řídí dítě, matka mu pomáhá a všichni kolem jen přicmrdují a čekají, co kdyby… Ale do té doby mají pro mě stát v pozadí, sledující, ale nečinní. A takové místo zatím v ČR není, abych měla 100% jistotu, že za jakýchkoliv okolností mě nechají být, budou se chovat podle mých přání, dokud je to jen trochu možné. A tak jsem neriskovala. Raději jsem porodila doma…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1273
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 750
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1316
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 547
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 333
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19298
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2537
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2776
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2496
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1674
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Hodne stesti a zdravi tobe i miminku! 
moc nas neni, a to je dobře
A koukám, že jsme měli štěstí.