Jak jsem nerodila doma

Na první porod jsem se připravovala cca od půlky těhotenství. V prvním trimestru jsem se zaregistrovala ve FTN Krč, s vírou, že je to přece porodnice a mám ji 5 minut od domu, oni mě tam neukousnou a hlavně, opravdu hodně dbají na kojení, tak jsem si říkala, že mi s tím fakt pomůžou a to je důležitější, protože porod je za pár hodin pryč, ale kojení mi vydrží měsíce, ne-li roky.

V půlce těhotenství jsem šla na rizikáč, spíš proto, že mě zmáhala práce, dělala jsem hlavní pokladní v bance a řeknu vám, že to nebyla žádná vedoucí pozice, jen jsem měla práci navíc - hlavně s drobnými. To vám tak přijde několik desítek kilo drobáků ve velkých pytlích a odnos si to holka Břicho tvrdlo jako divé, mého gynekologa to nijak nevzrušovalo, já vyjukaná, tak jsem ho změnila, nová gynekoložka mi okamžitě rizikáč napsala, horu magnézka k tomu a já byla spokojená.

A protože jsem se doma samozřejmě kopala nudou do zadku, sjížděla jsem net a vše o porodech, těhotenství, miminkách, kojení. Přes plánování mít dítě v látkových plínách jsem se dostala k nošení dětí v šátku a přes něj jsem se zase dostala k přirozeným porodům. Že není něco tak úplně v pořádku s průměrným českým porodem jsem vnímala už po přečtení snad všech porodních deníčků na eMiminu. Většinou měly velmi obdobný scénář a v podstatě vždy obsahovaly cosi o píchnutí vody, oxytocinu, nástřihu, odnosu dítěte k životně důležitému měření a vážení.

Na základě svého bádání jsem se v 3. trimestru přihlásila na porodní kurz paní Štromerové. Bylo to 6 lekcí, hodně podrobně probíraný průběh porodu, cože se to při něm vlastně děje, co tam to dítě uvnitř vyvádí za prostocviky, hodně mi to dalo, probírali jsme jednotlivé zásahy do porodu v porodnicích, jejich rizika. V tu dobu se začalo líhnout mé přání být co nejdéle doma, koneckonců mám porodnici za rohem, tak coby ne. Na konci kurzu jsem požádala paní Štromerovou, zda bychom se dohodly na její přítomnosti u nás doma, až se porod začne rozjíždět, abych fakt jela až na tlačení.

Absolvovala jsem s ní jednu poradnu. Bohužel jsem nevěděla, na co se ptát, takže jsem nevěděla, jak dlouho jí to ke mně domů trvá, ani u nás nebyla, zkrátka celé to bylo trochu nedomyšlené. Taky mě při hovoru trochu tlačila do možnosti, že by se dítě narodilo doma. Zase, nebyla to moje volba, i když se mi zalíbila. Řešily jsme i mého pozitivního streptokoka, riziko nákazy, ale ve mně byl strach, který jsem si nepřipouštěla, tudíž jsem to jakoby akceptovala, ale ne uvnitř, sama před sebou jsem si hrála na statečnou domarodku. A to pak celé rozhodlo.

Porod se blížil zcela ukázkově, proběhly nějaké pokusy s vyháněním odvarem dle Ingeborg Stadelmann, hodně jsme s mužem chodili po lese, Matýsek ukázkově klesnul, hezky tlačil na spodek, začla odcházet zátka, občas už to pěkně zabolelo. V pátek odpoledne jsem v galanterii koupila půl metru gumy na podvázání pupečníku, poslední věc, kterou jsem k domporodu potřebovala. Pak jsme jeli do starého bytu pro dlouhý žebřík, narvali ho do auta, musela se sklopit sedačka spolujezdce, aby se nám tam vešel.

Večer mezi 11 a půlnocí mi tvrdlo břicho, ale já jsem vůbec netušila, že by to mohl být začínající porod. Udělala jsem si horké kakao, které mě příjemně uspalo. Ve 4 ráno jsem šla čůrat. Když jsem se vrátila, lehla jsem si na záda. Zabolelo to. Tak si říkám, pitomé poslíky a otočila jsem se na bok. Zabolelo to znovu. Otočka na druhou stranu a pak najednou lup. A praskla voda. Tak jsem vzbudila muže, ať mi dojde do koupelny pro ručník, strčila jsem si ho mezi nohy a mazala do sprchy. Muž mezitím znovu usnul (mmch vždycky mě dojímají ty řeči o mužích, kteří minutu po prasknutí vody stojí s taškou u dveří…).

Tak jsem se sprchovala, běhala na záchod, mezitím jsem v kleče u postele otevřela noťas, chtěla jsem si spustit contractionmaster, psát holkám, co se děje, ale ono se nic moc nedělo. Pak jsem zase běžela na velkou, tělo se čistilo. A už jsem tam nějak zkejsla. Když jsem se konečně odtrhla od záchodu, došlo mi, že křeče, které mám, nemají nic společného s průjmem, že to jsou kontrakce a sakra silné. Volat PA? Co když to nestihne? A pak hlavní myšlenka dne. Já se bojím. Teda ne o sebe, ale co když ten blbý streptokok… A bylo vymalováno, jedem.

Muž se podivoval, ale šel se sprchovat, já se mezitím navlékla do kalhot, trika, víc jsem nezvládla, prokroutila jsem se po schodech do obýváku, moc jsem nevnímala, co muž, ten si šel dělat kávičku Já jsem se vydala dolů do předsíně. Tam jsem při kontrakcích pocítila i pořádné tlaky na konečník, trochu jsem se vyděsila, že budu rodit v předsíni bez nikoho, řvala jsem na muže, že jedeme, ten ještě šel venčit psy, pak otevřel garáž a ejhle - žebřík byl pořád na svém místě, tak vyndaval žebřík, já už úplně hotová, ale konečně jsme jeli. To mohlo být tak 3/4 na 6, prosvištěli jsme na červenou jediný semafor, co nám stál v cestě a zapíchli to před porodnicí.

Vyklopýtala z auta a až tam jsem si uvědomila, že v chladném dubnovém ránu mám na sobě tričko s krátkým, těhotenské gatě a pantofle na holých nohou Ale všechno jedno, hnala jsem se k vchodu jak žížnivá čára, jízdou v autě se porod trochu zastavil, chtěla jsem to stihnout do další kontrakce. Zazvonila jsem u dveří, pustili mě dovnitř, na další dveře vedoucí přímo na příjem jsem zvonila jako na lesy, sestra byla nějaká otrávená, sedla jsem si na židli, kde mi během poraden měřili tlak, ona se začala vyptávat, jak často mám kontrakce. Trapná chvilka… Nevím, pořád. Skepticky se koukala, jak mi je celkem dobře, snažila se mě ptát na nějaké podrobnosti, ale v tu chvíli jsem se už vydýchala a uklidnila, tudíž porod zase začal, to už ze mě obstojně šplíchala plodovka, sestra viděla, že se mnou nic nesvede, tak zavolala doktorku. Ach jo.

Bylo 6 ráno, paní doktorka fakt neměla dobrou náladu, ani nepozdravila, já se šla svléknout, kontrakce šílené, nějak jsem se vyškrábala na kozu, dr. do mě šáhla, tak se ptám, jak to vypadá a ona, že jsem tak na 8-9 prstů otevřená. No tý brďo, mě spadla brada, čekala jsem méně. Dr. hned volala někoho, aby přijeli s křeslem, že se na sál povezu. Dojeli jsme na sál, já totálně rozhozená, vyjukaná a bohužel neschopná si prosadit to, na co jsem se tak dlouho připravovala. Položili mě na jakýsi zelený stůl, který si myslím, že se na něm určitě dají dělat i císaře, připojili mi pásy na břicho, mě kroutily kontrakce.

I v téhle nedůstojné pozici jsem se snažila sdělit svá přání - žádný nástřih, dítě ihned na břicho. Byla jsem uzemněna, že rodím předčasně. Cože?! Vždyť podle ms mám už dávno po termínu. Konečně jsem si vzpomněla, že nikdo neviděl moji průkazku, muž pro ni doběhnul, matně si pamatuji, jak do ní nějaká sestra koukla a obdivně hlásila, že paní to tam má všechno nachystané včetně oddacího listu. Znovu jsem se dožadovala již výše řečeného, ale dr. měla další argument, jsem pozitivní na streptokoka a nezajištěná atb, dítě ihned musí vidět dr.

V tu chvíli jsem to zkrátka vzdala. Ležela jsem na zádech, nohy v podpěrách, bylo mi sděleno, že nástřihy dělá paní doktorka malé, když jsem nástřih odmítla, dítě mi odnesou a mě to začalo být fuk. Všechno, co jsem nechtěla, tak se mi dostalo vrchovatou měrou. Tlačení trvalo cca 20 minut, aspoň, že nebolelo. Pak jen tlak, pálení, muž hlásící, že vidí vlásky. A pak ta úleva, šílená, obrovská. Teď už vím, že po narození dítěte potřebuji malou chvilku pro sebe, abych se vydýchala, uklidnila, ale právě ta malá chvilka pro sebe mě stála první pohled na syna, kterého okamžitě odnesli, i když jsem si během tlačení bláhově vykasala triko, aby mi ho tam položili.

Tak jsem tam ležela, všichni zmizli s miminem, já jsem poněkud nesouvisle brblala, že tam teda fakt byl, tý brďo, fakt tam to mimino bylo. Šití jsem skoro necítila, jen poslední steh trochu jo, to mělo teprve přijít…

Pak přinesl muž Matýska, zababušeného v jakémsi zeleném hadru, tak jsem na něj zírala a nechápala. Po chvíli se mě někdo, asi PA zeptala, zda mi může sáhnout na prso, že mi pomůže s přiložením. Matýsek se přicucnul a sál a sál snad hodinu, pak při kojení vytuhnul. Přišla sestra, že ho odveze na šestinedělí. Zhodnotila jsem situaci, mimino chrnělo jak zabité, za chvilku tam taky pojedu, tak co. PA mě usjistila, že ho na šestinedělí budu mít hned u sebe. Přivezli mi snídani, já se najedla, odvezli mě, rozlučka s mužem, že odpoledne přijde. Už když mě z lehátka pomáhaly dvě sestry, tak jsem nechápala, proč mě podpírají, mohla bych normálně jít. Mimochodem mě z lehátka sundaly na chodbě plné jiných rodiček v triku do pasu a mezi nohama jen jednorázovou podložku, super všem ukázat holou prdel.

A pak přišla studená sprcha, ještě musíte 3 hodiny ležet. Cože? Vždyť na sále mi řekli… Na pokoj přišla má spolubydlící, která se právě dozvěděla, že může za svým dítětem, rodila předčasně a miminko bylo v inkubátoru. A já na ni bez rozmyslu hned vyblila svůj porod, jak to bylo rychlé, bezbolestné, no teď se stydím, nebylo to ode mě moc empatické. Paní se mi celkem účinně pomstila, když viděla, že chci jít za Matýskem a jednou jsem zvonila na sestru, která řekla, že se mnou teď do sprchy nemůže, paní odvětila, že to dítě, co slyším ječet, tak je určitě to moje.

Od té chvíle jsem byla v posteli jak na trní a jen co si paní dobalila a zmizela, tak jsem se na posteli opatrně posadila a nakonec jsem i vstala, došla si do tašky pro vložky a kalhotky, natáhla jsem si košili a když jsem se zrovna chystala jít vyzkoumat, kde mám dítě, tak kolem šla ženská sestra, která měla málem infarkt, že jsem si dovolila vstát, mlela něco o rozbitých hlavách, ale to už jsem byla při smyslech, tak jsem jí říkala, že já si jdu pro dítě a jestli na to mám být vysprchovaná, tak ať jde teď se mnou. No nic jinýho jí nezbylo, i když byla pěkně otrávená. A po sprše hurá na novorozenecký pokoj.

Matýsek spal, ten neutuchající řev byl z nějakého pokoje od úplně jiného dítěte… Uf. Úplně automaticky jsem šla za Matýskem, sestra se mě s úsměvem ptala, jak jako vím, že tenhle je můj, ať si zkontroluji pásku na ručičce. Ale to jsem přece nemusela, vždyť vypadal jako já! Se slavným kojením mi nikdo nepomohl. Možná že byl zrovna sváteční víkend, možná jsem měla smůlu na lidi, ale to jsme si s Matýskem museli vybojovat sami. Přikládala jsem a přikládala, na jedno prso to sice šlo, ale šíleně to bolelo, na druhé se mi nejdřív nechytal vůbec, doprošovala jsem se dětských sester o pomoc, ale marně.

Den po porodu večer jsem začala mít šílené stíhy, že Mates divně dýchá, že mu určitě něco je, brečela jsem tam nějaké sestře, díkybohu za ni, byla to snad jediná milá sestřička, sice na mě koukala trochu vyděšeně, ale v klidu mě ubezpečovala, že Matýsek dýchá normálně, donekonečna mi ukazovala, jak ho nosit, jak ho pokládat. Dnes už vím, že to bylo vše kvůli nástupu laktace, napodruhé už jsem měla jen takový „divný“ pocit, žádné hysterčení.

V pondělí mi sama dětská dr nabídla, že mě pustí hned po těch 72 hodinách, ale malý musí začít nabírat. Dětské sestry mi pak radili, ať píšu do papíru, že nakojím minimálně 50 ml, že mě pak pustí. V úterý ráno jsem šla cca v 5 ráno čůrat, vrátím se a dítě nikde. Spolubydlící mi řekla, že ho sestry asi odnesly na očkování. Které jsem ale já odložila! Se zašitým podvozkem byl běh po chodbě fakt zážitek, ale jak se ukázalo, byl na místě, Matýsek už „stál frontu“ na pigáro, šarži napsanou v očkováku…

Dlouhou dobu jsem se s porodem srovnávala. Mnohým by to znělo jako výsměch, prvorodička, 2,5 hodiny, z toho hodina bolestí, nic k nepřežití, co jsem jako chtěla víc. Jenže mě vadilo, že někdo zranil moje tělo, což podle mě nebylo nutné a hlavně jsem to odmítla. Zranili moji duši, spojitost mezi vlnícím se břichem a miminem, které mi přinesli, nenastala, Matýsek byl jakoby do sebe uzavřený, myslela jsem, že je to normální, ale když vidím, jak jsou s druhorozeným naše komunikační kanály od začátku průchozí na obě strany, tak vidím, že jsem první měsíce jen plnila fyzické potřeby dítěte.

Nakonec jsem si v tom všem po roce dokázala najít smysl. Byla jsem silnější. Teď už se umím za své dítě porvat. Bezohledně, jako zvíře, nemám potřebu někomu vysvětlovat své důvody. Celý ten zážitek ze mě udělal mámu, i když jiným způsobem, než jsem si představovala. I když jsem zpočátku nad tímhle závěrem skřípala zuby, mělo to tak být. Z krátkodobého hlediska sice ne podle mě, z dlouhodobého hluboké přesvědčení do budoucna, kdy já nesu zodpovědnost za své děti, rozhoduji o nich a nenechám si něco vnutit.

První dítě je vždycky takový pokusný králík, svou jedinečnost si vyvažuje tím, že na něm spácháme hodně chyb. Ale i to celé k tomu procesu zvanému rodičovství patří.Ale jedno vím jistě. Nenechte si líbit všechno. Porod je přirozený proces a my umíme rodit, ještě pořád to umíme, jen nás všichni přesvědčují o opaku.