Žiju s mužem, kterého mi kamarádky závidí. Jenže ony neví, jaký je doopravdy

Jenže nic není takové, jak to vypadá na první pohled.

Kdybych byla spisovatelka, napsala bych o tom román. Možná by to byl bestseller. Vsadím se, že řada žen by v mém příběhu poznala samu sebe. Když jsem Milana poznala, viděla jsem v něm toho pana dokonalého – stejně jako všichni ostatní. A on takový byl… tedy téměř. Už na začátku našeho vztahu se daly postřehnout detaily, které naznačovaly, že nebude úplně ideální. Hrozně snadno se rozčiloval, doslova vybuchoval, a pak se omlouval. Když mu něco nešlo, mluvil sprostě – a to hodně. Bylo jasné, že občas jen těžko zvládá svůj vztek.

Postupem času se to jen zhoršovalo. Před lidmi se umí dokonale ovládat, ale doma řve, nadává, občas mi dá facku a ponižuje mě. Naštěstí mě nebije, to ne. Přesto mi jeho chování připadá odporné. A pak přijde, omlouvá se a chce sex. Když odmítnu, začne mě psychicky vydírat – často přes našeho syna.

A bohužel si u něj začínám všímat, že některé rysy zdědil po svém otci. I když vypadá jako andílek, dokáže být krutý k spolužákům. Už jsme řešili i šikanu – a to ve šesti letech! Manžel samozřejmě vše rychle „vyřešil“, ale to nezmění fakt, že žiju ve zlaté kleci a každý den přemýšlím, jak odsud odejdu. Bojím se, ale zároveň vím, že to musím udělat.