Život je boj
- Těhotenství
- sk8girl
- 07.09.16 načítám...
Začalo to těhotenstvím a velkou radostí z něj. Avšak těhotenství nedosáhlo dobrého konce a tím vším to začalo.
Začalo to krásně a nevinně, s přítelem máme ten nejkrásnější vztah, který si snad přeji všechny páry světa. Naše láska trvala již 6 let a už nám začalo být smutno jen ve dvou. Tak jsme se rozhodli že přivedeme na svět potomka. Byl to tak silný sen, že při milostných hrátkách jsem snad nemyslela na nic jiného než na to, že z téhle chvíle může vzniknout něco úžasného, jako je pocit držet své dítě v náručí.
Trvalo to sice déle než rok, proplakala jsem snad každou periodu, co přišla. Tolik testů a ta posedlost… Už jsem z toho šílela, a tak jsem si řekla: „A dost! Je mi jen 23 let mám ještě čas, budu si užívat života.“
Začala jsem posilovat, bavilo mě to, jezdit na výlety a koncerty, prostě žít na plno i s přítelem. A potom to přišlo jako blesk z nebe. Měla jsem takové tušení - něco bylo jinak - pamatuji si to jako dnes. Byl rok 2013 a já slavila své 23. narozeniny.
Bylo to v zimě 8. 12., opozdila se mi perioda o více než týden, což u mě nebývalo zvykem, a tak jsem přemluvila přítele, že nejlepší dárek, co mi muže dát, je výlet na Slovensko. Chtěla jsem získat čas a hlavně jiné prostředí, v kterém bych neměla čas smutnit, kdyby náhodou nevyšla má intuice.
Při návratu zpět do Česka jsem příteli vše řekla o svém tušení. Nevěřil a nebral to vážně, neboť za ten rok jsem jich měla víc než deset. Neudělala jsem si ani těhotenský test a jela rovnou k lékaři. Ten mi chladně oznámil, že na ultrazvuku nic nevidí a že těhotná nejsem. Cítila jsem zoufalství a smutek. Nejspíše to na mně poznal, a tak mi dal ještě naději a odebral mi krev na kontrolu hCG v krvi.
Druhý den to přišlo. Telefonát. Srdce se mi sevřelo a proběhlo mi tisíc myšlenek hlavou. A ano, hurá, hCG hlásilo vyvíjející se život v mém těle. Něco nepopsatelného, ten pocit, chtěla jsem to hlásat do celého světa. Jako první to věděl švagr, neboť byl zrovna v tu chvíli u mého rozhovoru s lékařem přítomen.
Poté jsem hned přemýšlela, jak to sdělím příteli. Zvolila jsem cestu po telefonu. Nevěřil, neboť den před tím viděl mou zklamanou tvář po návratu od lékaře. A nebyl schopen uvěřit do doby, než viděl foto z ultrazvuku.
Poté nás čekalo krásných 9 měsíců radosti a představ, jaké to bude, až se malé narodí, jací budeme rodiče a hlavně nekonečné rozhovory o tom, jak bude naše dítě vypadat. Zjistili jsme, že to bude chlapeček. Jméno měl mít po otci.
Celé těhotenství probíhalo v naprostém pořádku. Do devátého měsíce jsem běhala jako laňka. Žádné bolesti, otoky, ani nic podobného.
Nutno podotknout, že jsme měli dva termíny. Jeden byl podle našeho gynekologa, a to 3. 8. 2014 a druhý podle prenatální kliniky v Brně, a to až 19. 8. Lidi zlatí, přešel čas po druhém termínu a od něj jsme čekali, až se naše srdíčko ozve, že chce na svět dalších 9 dní s tím, že osmý den po termínu našemu chlapečkovi přestalo tlouci srdce.
A my nevědomky doma přemýšleli, zda už jet či nejet do porodnice, i když nemám žádné potíže a bolesti, ale tížil nás ten čas a ta dlouhá doba, co byl náš chlapeček uvnitř v bříšku, když už měl být dávno v našem náručí. A tak jsme se rozhodli po telefonátu s místní nemocnicí, že pojedeme. Oni tvrdili, že mám čas, ať si odpočinu ještě doma -nechtěli mít nejspíše více práce, než je třeba. Nedali jsme na ně a jeli. Jenže ani jeden jsme netušili, co nás čeká. 
Lékařka nemohla najít srdíčko našeho chlapečka a já začala panikařit, a to oprávněně. Přiběhli snad všichni lékaři z celého porodnického oddělení, co tam byli. Přítel mezitím ještě nic netušil a natěšeně čekal v čekárně s pocitem, že konečně dnes uvidí svého syna.
Poté, co mi sdělili, že náš syn nežije, jsem okamžitě potřebovala náruč svého muže, ale ten pocit… Jak se mu mám podívat do očí, co mám dělat? Nezapomenu na tuhle chvíli nikdy v životě a nastalo peklo, nejdelší noc v mém životě a v přítelově určitě taky. :/
Myslela jsem v tu chvíli, že po tomto zjištění budou chtít dítě okamžitě porodit. Avšak tomu tak nebylo a nechali mne spát s mým miminkem, s mrtvým synáčkem celou noc. Samozřejmě jsme ani jeden neusnuli a stále věřili, že se ráno stane zázrak a malému bude tlouci srdce. A v tu samou chvíli nás ani omylem nenapadlo, že tahle chvíle změní vše a už nebudeme moci mít tu šanci zažít ten pocit a tu radost z dítěte.
Přišlo ráno a mě začalo 12hodinové peklo. Porod pod koňskou dávkou epidurálu. Malý měl 3600 g a já 146 cm výšku, takže prostě přirozeně to nešlo, a tak to lékaři vzdali a jediná cesta byl císařský řez, kterým to vše začalo a rovnou i skončilo.
Neodvedli nejspíše odbornou operaci a po roce od téhle tragédie, která změnila náš život o 180°, jsme se rozhodli zaplnit naši bolest další snahou o dítě. Vždyť jsme taky měli celou výbavu a dům, který jsme koupili, abychom v něm vychovávali své potomky. Přišel opět rok mučivého snažení, hádek a trápení. U lékaře jsem byla snad víc než doma, podstoupila jsem laparoskopii, aby se zjistilo, kde je problém.
A poté se to vezlo z kopce. Zjistilo se, že mám neprůchodné vejcovody. Byl to šok, plakala jsem a nedokázala uvěřit, že přirozenou cestou nikdy neotěhotním. Po laparoskopickém zákroku přišel velký zánět. Cítila jsem třes v celém těle měla jsem zimnici a bolest na pravém vaječníku.
Opět mne čekal pobyt v nemocnici. Ale pořád jsem měla víru, že se podaří a podstoupíme léčbu neplodnosti. Můj přítel je úžasný a ve všem mne podporoval a vždy stál při mně, při každém pádu byl on ten silný, i když se trápil stejně jako já, byl vždy připraven držet mne za ruku. Za to ti velký dík, jsi pro mne vším.
A nyní nastala snaha o umělé oplodnění, které se kazí, jak se dá. Po dvou pokusech o stimulaci vajíček se mi žádná nevytvořila a na třetí pokus to vyšlo. Takovou radost jsme měli, snad už jako kdybych byla těhotná, byl to pro nás velký pokrok. 11 vajíček, a tak jsme si plánovali, jak budeme mít Klabzubovu jedenáctku. 
A druhý den přišla zpráva: „Z 11 embryí máte 8.“
Stále jsme věřili a doufali, že to zvládnou. Jsou to přeci naše buňky. Jsme bojovníci, tak ony taky musí bojovat. Další den, což je konkrétně včera, sobota 3.9. další šokující zpráva: „Máte dvě embryjka, jedno 4buňkové a druhé 3buňkové.“
Začala panika, pláč, stres a pocit naprosté beznaděje. Večer téhož dne jsme díky našim přátelům získali sílu a víru, že ty dvě budou ty vyvolené, ty naše vysněná srdíčka. Jenže život je boj a málokdy se stane, že štěstí přijde tehdy, kdy jej nejvíc potřebujete, neboť teď jde o vše, buď teď, nebo nikdy.
V neděli jsme prožili krásný den s naším synovcem, den před tím s naší neteří a dalším synovcem, konkrétně s dvojčátky, která jsou mimochodem také z umělého oplodnění, a tak jsou naší posilou a dávají nám víru, že to jde.
Avšak jak jsem již zmínila, život je boj, a dnes bojuje již jedno embryo, které má 6 buněk a já se modlím a prosím boha, aby bojovalo ze všech sil a my tak měli opět naději na lepší zítřek. A hlavně sílu bojovat se životem. Naděje umírá poslední a i když vím, že to bude dlouhá cesta, stále někde hluboko ve mně ta víra je.
Přečtěte si také
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 213
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 513
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 333
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 457
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 419
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 4022
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 3011
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1510
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1556
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 1073
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Deníček máš přes všechno, co se ti stalo, napsán tak pozitivně, přeju vám, ať boj rozhodně vyhrajete. 
