Životní sen
- O životě
- Lithien
- 01.04.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb člověk míní a život mění.
Už jako dospívající holka jsem toužila po tom najít svojí životní lásku, mít brzy svatbu a vlastní rodinu, které bych dala všechno, co jsem já sama neměla.
V 17ti letech jsem poznala jeho, mého muže s velkým M. Chodili jsme spolu do školy a jak už to tak bývá, byla z toho láska jako trám. Přežili jsme spolu třetí ročník a kupodivu všech i ten čtvrtý a nakonec i maturitu a stále spolu, jeden vedle druhého. Zažívali jsme krásné chvilky a někdy i ty těžší, ale vždycky jsme je překonali, vyřešili a šli jsme dál. Po maturitě jsme přemýšleli co dál. Ani jeden z nás netoužil po vysoké škole a tak jsme se dohodli, že bychom mohli odjet na rok jako au-pair do anglie načerpat trochu zkušeností. Nakonec tam odjel pouze Jakub a já jsem zůstala tady a než jsem stačila také odjet, tak se Jakub po čtvrt roce vracel zpátky. Důvodů bylo mnoho a rozepisovat je tady by bylo na další deníček.
Rok po maturitě jsme začali společně bydlet, nejdříve u mé mámy, poté u tchána za Prahou, abychom nakonec zjistili, že musíme jít do svého a začít konečně žít sami. Následovalo stěhování do vlastního bytu. Já v té době pracovala a Jakub už konečně taky našel práci. Pomalu jsme si naše hnízdečko zařizovali a přišlo na řadu téma svatba. A tak jsme se po čtyřech letech, co jsme byly spolu s velkou slávou vzali. Svatba byla krásná a dodnes na ní vzpomínám s pár slzami v očích. Byl to náš velký den D a ikdyž jsem si představovala menší svatbu, tak i tak jsem si tu naší o trochu větší užila. I přes naše mládí nám všichni fandili a my byli šťastní.
Za pár měsíců slovo dalo slovo a dohodli jsme se, že bychom se začali pokoušet o rodinu. Vše jsme měli skvěle vymyšlené, tři roky na mateřské s prckem zatím v našem malém bytečku a po nástupu do práce po mateřské hypotéka a vlastní byt v Berouně a nebo baráček. Ze začátku jsem to brala tak, že času je dost a že se přeci nebudu nervovat když to nepůjde hned. Psal se leden 2012 a já byla zatím v pohodě a v klidu. Snažili jsme se teprve pár měsíců a MS přicházela pravidelně jako hodinky. V září už jsem začala být nervózní, jestli je všechno v pořádku a tak jsem si našla novou doktorku, manžel šel na spermiogram a já byla nervózní jak pes. Nakonec to dopadlo dobře a já jsem se začala stresovat, že problém bude asi u mě. S paní doktorkou jsme se dohodli, že bych měla začít zkusit cvičit metodu Ludmily Mojžíšové a za pár měsíců uvidíme. Já jsem to ještě podpořila Femigardem a pravidelným ranním měřením bazální teploty. V říjnu jsme začali mít doma neshody a problémy, nastalo spousty hádek a já jsem se bála co bude dál, byla jsem rozhodnutá bojovat za náš vztah, za naše manželství a pracovat na tom, aby to mezi nám i bylo zase jako dřív.
Manžel začal trávit hodně času v parku se psem na procházkách a mě to nepřišlo ani divné. Měli jsme hodně „parkových“ známých na venčení a občas se stávalo, že aby se hafani vyřádily, byli jsme venku docela dlouho. Ze známých se postupně stávali přátelé a tak jsme se jednoho dne s jednou holčinou z parku dohodli, že půjdeme všichni společně do kina. Říkala jsem si proč ne, už dlouho jsme nikde nebyli a alespoň si užijeme hezký večer. Už když jsme byli v tom kině, připadalo mi něco v nepořádku. Jakub se mě vůbec nedotýkal, nedal mi za celou dobu ani pusu a ona seděla jak zařezaná a skoro vůbec nekomunikovala. Přišlo mi to divné, protože normálně jsme se bavili všichni docela dobře.
Při příchodu domů byl Jakub pořád nalepený u telefonu. Seděli jsme vedle sebe a já se ho tak ze srandy zeptala "Copak, zase si píšeš s milenkou? " odpověděl, že s jednou naší společnou kamarádkou. Co čert nechtěl, tak jsem náhodou zavadila okem na jeho telefonu a viděla, že si píše s Ní. Nijak jsem to nekomentovala a říkala jsem si, proč mi proboha lže? Večer jsme šli spát, já jsem ale nemohla usnout a pořád jsem přemýšlela nad tím, co je to za ten divný pocit, co mě svírá, co se to děje. Nakonec jsem usnula. Nevím co mě to ráno posedlo a dodnes se za sebe stydím, že jsem to udělala, ale vlezla jsem mu do telefonu.
Věc kterou jsem vždycky a naprosto odsuzovala a já jsem jí udělala také. To, co jsem se dočetla v smskách, co si spolu psali, snad ani není třeba psát. Psal jí, že jí moc miluje a jen co dá dohromady auto, tak se ode mě odstěhuje a budou jen spolu. Telefon jsem upustila na zem, jakoby to byla bomba. Zvedl se mi žaludek a zatočil se se mnou celý svět. Proboha proč? Byla jsem v naprostém šoku. Ani se nepamatuji, jak jsem dojela do práce. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, co budu dělat? Zavolala jsem mámě a po práci se u ní stavila pro radu. Poprvé, co jsme se o něčem takhle spolu bavili a já si připadala naprosto zoufalá. Nevěděla jsem, co dělat, jak mám zareagovat? Mám mlčet a nebo mu říct, že to vím? Co bude správně? Záleží mi na něm, miluji ho. Nakonec jsem si řekla, že prostě počkám, budu dál pracovat na tom, aby to bylo tak jako dřív a třeba ho to přejde. Jela jsem domů a celou dobu se to ve mně ještě pralo. Řeknu nebo neřeknu. Bála jsem se, že nezvládnu mlčet a dělat jako by nic.
To čeho jsem se bála se stalo. Nedokázala jsem prostě jen mlčet a chovat se jakoby nic. Neobvinila jsem ho rovnou a neřekla jsem mu, že to vím. Řekla jsem, že si musíme promluvit o nás dvou. On souhlasil s tím, že si taky chtěl promluvit, ale že nejdřív musí vyvenčit psa. Tedy šel, vrátil se za dvě hodiny a já už byla úplně vyčerpaná z vědomí, že je s Ní. Povídali jsme si o nás dvou a já najednou slyším sama sebe říkat, že i když ho stále miluji a má pro mě cenu bojovat, tak pokud už on mě nemiluje a nechce se mnou být, tak ho držet nebudu. Neplakala jsem. Jeho odpověď jakoby zabila všechno ve mně. Už se mnou nechce být, necítí to tak a nemiluje mě. Můj svět byl v tu chvíli na miliardu malých kousíčků. Pak jsme ještě mluvili. Řekla jsem mu, že vím, že s Ní něco má a že ona je důvod proč odchází. A on zapíral a zapíral. Chtěl jet spát k máměm ale vzhledem k tomu, že byla asi 1 hodina ráno a bylo by to až za Prahu, tak jsem mu řekla, ať zůstane a odejde až ráno. Ten zbytek noci byl pro mě obrovsky těžký. Odstěhoval se jen o ulici vedle k Ní.
Následovalo pár týdnů, kdy jsem byla jako ve snách. Jediné, co jsem zvládala bylo jít do práce a z práce hned domů. Doma jsem jen seděla a ani slzy mi netekly. Nevěděla jsem, co se sebou, co bude dál s mým životem? Nakonec jsem se rozhodla, že navštívím psycholožku, po první sezení se provalila hráz slz a já týden v kuse jen plakala. Po pár sezeních mi bylo lépe a lépe. Zjistila jsem, že pocit, že už nikdy nic hezkého nebude, je pryč a já se začala stavět na vlastní nohy a začala jsem se dávat dohromady. Měla jsem pár románků a snažila se žít dál. Začala jsem řešit rozvod. Bylo pár hádek s exmanželem ohledně rozvodu, vrácení mého auta, které jsem mu dala k užívání než si koupí svoje, protože ho to živí. Vše se nakonec vyřešilo a dokážeme se spolu bavit.
Já jsem našla lásku tam, kde bych jí nikdy nečekala. V chlapovi, kterého znám už od základní školy. Je milý, pozorný, hodný, ohleduplný a stará se o mě jako o princeznu. Po rozchodu s exmanželem jsem si myslela, že už nikdy nebudu schopná někoho takhle milovat. Zjistila jsem, jaké to je když je muž ženě oporou a když jí dává najevou svou lásku. Když je chlap zodpovědný a dospělý a ví, co od života chce. Svůj sen o dítěti, manželovi a šťastné rodině jsem odsunula velmi hluboko do nejzadnějšího koutu své hlavy a i přesto, že se mi zatím můj sen nesplnil, jsem rozvedená a nic z toho, co jsem si vysnila se mi nesplnilo, můžu říct, že jsem šťastná. Mám milujícího partnera a začínám nový život. Kdo ví, třeba se mi ten můj sen ještě někdy vyplní…
Přečtěte si také
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 1773
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2267
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 1932
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 726
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 599
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1807
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1894
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 2185
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 1177
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 4893
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
Vím, že je to takový deníček trochu o ničem, ale pro mě je to takové ukončení toho co bylo a konečně začátek nového života s velkým „Ž“. Moc děkuji za hezká slova, moc to pro mě znamená 
