Znamení

...volné pokračování Mrchy

Přečtěte si další deníčky od uživatelky »

Volná pozice: úklid, kanceláře, soc. zařízení, šatny… hmm, za to nic nedám to zkusit. Odpovídám na inzerát a pocit beznaděje na chvíli zmizí. Mezitím jdu nafotit nějaký macrame na zídku u baráku. Jako vždycky vylítnu z bytu bez roušky a uvědomuju si to až venku, když se mi nějak podezřele dobře dýchá. Vracím se pro ni.

Včera jsem na terapii probírala vztah s otcem, jeho dětství, poprvé jsem to celý včetně cesty absolovovala bez Rivotrilu. Domů jsem jela nabitá pozitivní energií, která se ale během noci kamsi vytratila. Dneska si zas říkám, jak je to k ničemu, že jsem nula, co nic nedokázala a nedokáže.

Věším lilku na zídku a fotím, už vím jakej úhel, trvá to chvilku. Vracím se domů, hážu otočku a následuje pošta. Balíček odeslán. Na mobilu mi pípá zpráva, kámoška… chvilku si píšem, jak se máme, klasika. Pak mi píše, že by mi možná mohla domluvit práci. U nich. 50 km odsud.

A je to tady, to nedám… stěhování a nová práce. Moc velkej nápor pro mě, hysterika a labila, královnu dramatu a největšího strašpytla na světě. Do očí se mi derou slzy, proč jsem taková, srab… proč nejsem skokan, co se do všeho vrhne po hlavě a ani nehne brvou? Pak si řeknu STOP, přestaň… tohle ti nepomůže… nezvládneš to teď, tak to zvládneš jindy. WE never go out of style…

Tok myšlenek mi přerušuje zvonění mobilu, neznámé číslo. Zvedám ho. Volá chlápek z úklidový firmy, na jejíž inzerát jsem odpovídala, to byl fofr. A stejnej fofr je náš rozhovor. Místo je jen pro OZP. Což já nejsem. O ou, zas je to v preli. Na to nemám, fakt ne… ubulená hážu mobilem na postel a svlíkám se, mířím do koupelny a napouštím si totálně horkou vanu. Až se mi dělá zle a kůži mám celou rudou. Píšu srdceryvnej a sebemrskačskej sloh holkám do skupinky, jak jsem k ničemu a že taková nechci být a bla bla bla. A potom, po odeslání asi třetího textu… mi v hlavě něco blikne. Nebo ani ne blikne, objevuje se nějakej novej pocit… z brigády se dlouho neozvali, včera jsem se ptala osobně v jedný firmě… nic. Ale možná… možná je tohle všechno zasaný znamení.

Měla jsem se rozejít s exem, protože jsem zase obnovila kontakt s kámošku ze střední, která mi psala o tý práci. Měla jsem si tím vším projít, protože jsem narazila na super terapeutku, která mi ukazuje jiný a lepší úhly náhledu na život. Taky jsem se měla vrátit sem, měla jsem se tu trochu uklidnit a rozptýlit se Lukášem. Ale od tý doby uběhl nějakej čas a dneska to není o Lukášovi, dnes je to o mně. Měla jsem začít drhat, abych si trošku, trošičku vybudovala sebevědomí, že něco umím, že mi něco jde. Abych zjistila, že když chci, jde to, že nejsem k ničemu, že jsem vlastně šikovná.

Začínám brečet jak blbka, totálně a hystericky. Co když to je znamení? Co když je tohle všechno sled událostí, co mi ukazují BĚŽ BĚŽ BĚŽ?!

Vylízám z vany, jdu do pokoje pro mobil a za sebou zanechávám kapky vody. Rozklikávám net a jdu na stránky spolubydlení. Jo, ten inzerát tam pořád je. Pronájem pokoje v bytě 2+1. Je to dokonce aktualizováno. Nedávno.

Někde jsem kdysi četla, že máme být vnímaví a sledovat znamení. Náznaky kolem nás, kudy máme jít, kam směřovat, vnímat to cosi mezi nebem a zemí… jestli tohle není ono, tak už fakt nevím. Celou dobu mi to bilo do očí. Tady být nemám. Mám být možná jinde, mám to zkusit navzdory diagnóze a všemu. Třeba to půjde, jako šlo psaní a drhání.

Bude další konzultace s psychiatričkou a psycholožkou, jestli ano nebo ne, jak moc je to riskantní. Protože tohle může bejt úplně super krok anebo taky úplně totální průser.

Možná mi zbývá poslední kousek skládačky, zavolat a zeptat se, jestli je ten byt ještě volnej.

A když jo? To nedám…

Vytáčím číslo a s nehtama zarytýma do stehna zadržuju dech.

Uběhne možná vteřina, ale mně se zdá, jako by se svět zastavil. Věčnost a já v ní. Srdce mi přestalo tlouct až v krku, připraveno vyskákat ven. Je to jako v Matrixu. Vzduch má najednou strukturu i barvu a já nepotřebuju dýchat.

Věčnost pominula a já tipám telefon. Možná zítra…

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Dendaska
3164
26.5.20 10:18

Všechno zvládneš, až bude ten správný čas. A my tu jsme pro tebe! :hug: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
aiwwa
117112
26.5.20 12:19
:hug: :hug: :hug:
  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
26.5.20 12:20

@Dendaska @aiwwa :hug: :hug: :hug: :srdce:

  • Upravit
dagmarkaa
26.5.20 14:31
:hug: :hug: :hug:
  • Upravit
Anonymní
26.5.20 15:47

Ty znamení fakt existujou, ale ze svý zkušenosti ti můžu říct, že když přijdou ty osudový, jednáš intuitivně. Taky mám pár diagnóz, taky jsem se podvědomě snažila tlačit se občas nějakým směrem na sílu, ale vždycky to dopadlo rezignací. Pak přišlo to zlomový období a já věděla, že je to to ONO a šla jsem. Byla jsem trochu jako zombík, vůbec jsem nemusela přemýšlet, všechno to šlo samo a hezky přirozeně a to jsem byla v hroznym psychickym stavu. Tak se neboj, přijde čas :) jsi fakt skvělá, panická porucha je strašná věc, ale ono se to zlomí :hug:

  • Upravit
Štofik
26.5.20 16:23

Anonymní, tak to tlačení se,,někam na sílu" je přesný. Ani nevíš, jak jsem ráda, žes to napsala :srdce: Clověk si myslí, že se v tom plácá sám a je jedinej narušenej a pak objeví někoho stejně,,narušenýho" a hned je na světě líp. Děkuju :kytka:

  • Upravit
M_Vladim
38177
26.5.20 16:43

Možná Ti pomůže tohle:
"Víte, cizinče, my tady v Čechách jsme potomky vítězů. Ne, že bychom se na tom teď všichni nějak osobně podíleli, ale skutečnost je prostá:
Tuhle zemi přeharcovalo už nesčetně armád. Spousta lidí tu klečelo na kolenou a měli pocit, že už je konec.
Ale část se dokázala zvednout. A my jsme jejich potomky. Ti, co nevyhráli, nebo nenašli sílu se zvednout, prostě děti neměli, protože se nedožli dalších svítání.
No a my jsme jejich potomky. Zdědili jsme to. Někde v koutku tu sílu máme.
Jak prosté. "
:mavam:

Příspěvek upraven 26.05.20 v 16:45

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
26.5.20 17:15

@M_Vladim Vládiku :hug: :hug: :hug: :srdce: vy mě dnes všichni dojímáte :zed:

  • Upravit
Štofik
26.5.20 17:28

@dagmarkaa :srdce: :srdce: :srdce:

  • Upravit
Jahudka82
17949
26.5.20 19:19

Moc hezky jsi to popsala, je to boj, ale už teď vedeš nad úzkostí 1-0, protože to nevzdá(vá)š, nedáváš jí nic zadarmo a snažíš se s ní bojovat, jít dál! :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
PenelopaW
2979
26.5.20 19:54

Drhat neumím, i když bych chtěla, ale na znamení věřím taky ;).

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
26.5.20 21:43

@Jahudka82 @PenelopaW Ty jo, jste mě hodní :roll: Jsem vždycky překvapená, čekám sodu :oops: Děkuju :hug:

  • Upravit
luon
2100
27.5.20 17:58

Jako obvykle jsi moc hezky popsala stav duše… Teď je nějaké divné období, taky vnímám, že nejsem vůbec v klidu :roll:

Kdysi jsem někde četla, že když se člověk bojí nějakého životního kroku nebo situace, tak si ji má v duchu představovat, přehrávat, jak asi proběhne, a tak se na ni připravit a částečně se tak zbavit svých obav z neznáma… třeba by to pomohlo?

Ať je co nejlíp :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Štofik
28.5.20 10:13

@luon Zkouším a zkouším z toho vynechat hororový scénáře. :oops: Děkuju :kytka: Ono lidí, co nejsou v klidu bude teď víc, díky covidu..jen se odhaduje jakej to bude mít celkovej dopad na psychiku všech. Četla jsem, že nejvíc to snad odnesou zdravotníci, co byli nasazení nostop. Až vše kolem opadne úplně, stres posledních měsíců se projeví právě úzkostma, panikama, depresí i posttraumatickým stresem :roll: Držme si pěsti navzájem :mrgreen:

  • Upravit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Sousedovic kočky si z naší zahrady udělaly vlastní toaletu, děti je ale milují

Vysadili jsme dětem ovocné keře. Dopadlo to úplně jinak, než jsme čekali

Cesta za dítětem lemovaná diagnózami, které nikam nevedou

Syn (10) odjel na tábor bez mobilu a já trnu hrůzou, jak to můj chlapeček zvládá

Kde jsou všechny ty ženské dvojice?

Po prvním koncertu Ewy Farné jsem chtěla okamžitě zpátky. Tohle umí jen královna

Chtěla jsem mladé matce zachránit dítě. Její reakce mi vyrazila dech

Tátův deníček: Rodičovství, které změnilo můj svět

Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část