Znamení

Přečtěte si další deníčky od uživatelky »

Volná pozice: úklid, kanceláře, soc. zařízení, šatny… hmm, za to nic nedám to zkusit. Odpovídám na inzerát a pocit beznaděje na chvíli zmizí. Mezitím jdu nafotit nějaký macrame na zídku u baráku. Jako vždycky vylítnu z bytu bez roušky a uvědomuju si to až venku, když se mi nějak podezřele dobře dýchá. Vracím se pro ni.

Včera jsem na terapii probírala vztah s otcem, jeho dětství, poprvé jsem to celý včetně cesty absolovovala bez Rivotrilu. Domů jsem jela nabitá pozitivní energií, která se ale během noci kamsi vytratila. Dneska si zas říkám, jak je to k ničemu, že jsem nula, co nic nedokázala a nedokáže.

Věším lilku na zídku a fotím, už vím jakej úhel, trvá to chvilku. Vracím se domů, hážu otočku a následuje pošta. Balíček odeslán. Na mobilu mi pípá zpráva, kámoška… chvilku si píšem, jak se máme, klasika. Pak mi píše, že by mi možná mohla domluvit práci. U nich. 50 km odsud.

A je to tady, to nedám… stěhování a nová práce. Moc velkej nápor pro mě, hysterika a labila, královnu dramatu a největšího strašpytla na světě. Do očí se mi derou slzy, proč jsem taková, srab… proč nejsem skokan, co se do všeho vrhne po hlavě a ani nehne brvou? Pak si řeknu STOP, přestaň… tohle ti nepomůže… nezvládneš to teď, tak to zvládneš jindy. WE never go out of style…

Tok myšlenek mi přerušuje zvonění mobilu, neznámé číslo. Zvedám ho. Volá chlápek z úklidový firmy, na jejíž inzerát jsem odpovídala, to byl fofr. A stejnej fofr je náš rozhovor. Místo je jen pro OZP. Což já nejsem. O ou, zas je to v preli. Na to nemám, fakt ne… ubulená hážu mobilem na postel a svlíkám se, mířím do koupelny a napouštím si totálně horkou vanu. Až se mi dělá zle a kůži mám celou rudou. Píšu srdceryvnej a sebemrskačskej sloh holkám do skupinky, jak jsem k ničemu a že taková nechci být a bla bla bla. A potom, po odeslání asi třetího textu… mi v hlavě něco blikne. Nebo ani ne blikne, objevuje se nějakej novej pocit… z brigády se dlouho neozvali, včera jsem se ptala osobně v jedný firmě… nic. Ale možná… možná je tohle všechno zasaný znamení.

Měla jsem se rozejít s exem, protože jsem zase obnovila kontakt s kámošku ze střední, která mi psala o tý práci. Měla jsem si tím vším projít, protože jsem narazila na super terapeutku, která mi ukazuje jiný a lepší úhly náhledu na život. Taky jsem se měla vrátit sem, měla jsem se tu trochu uklidnit a rozptýlit se Lukášem. Ale od tý doby uběhl nějakej čas a dneska to není o Lukášovi, dnes je to o mně. Měla jsem začít drhat, abych si trošku, trošičku vybudovala sebevědomí, že něco umím, že mi něco jde. Abych zjistila, že když chci, jde to, že nejsem k ničemu, že jsem vlastně šikovná.

Začínám brečet jak blbka, totálně a hystericky. Co když to je znamení? Co když je tohle všechno sled událostí, co mi ukazují BĚŽ BĚŽ BĚŽ?!

Vylízám z vany, jdu do pokoje pro mobil a za sebou zanechávám kapky vody. Rozklikávám net a jdu na stránky spolubydlení. Jo, ten inzerát tam pořád je. Pronájem pokoje v bytě 2+1. Je to dokonce aktualizováno. Nedávno.

Někde jsem kdysi četla, že máme být vnímaví a sledovat znamení. Náznaky kolem nás, kudy máme jít, kam směřovat, vnímat to cosi mezi nebem a zemí… jestli tohle není ono, tak už fakt nevím. Celou dobu mi to bilo do očí. Tady být nemám. Mám být možná jinde, mám to zkusit navzdory diagnóze a všemu. Třeba to půjde, jako šlo psaní a drhání.

Bude další konzultace s psychiatričkou a psycholožkou, jestli ano nebo ne, jak moc je to riskantní. Protože tohle může bejt úplně super krok anebo taky úplně totální průser.

Možná mi zbývá poslední kousek skládačky, zavolat a zeptat se, jestli je ten byt ještě volnej.

A když jo? To nedám…

Vytáčím číslo a s nehtama zarytýma do stehna zadržuju dech.

Uběhne možná vteřina, ale mně se zdá, jako by se svět zastavil. Věčnost a já v ní. Srdce mi přestalo tlouct až v krku, připraveno vyskákat ven. Je to jako v Matrixu. Vzduch má najednou strukturu i barvu a já nepotřebuju dýchat.

Věčnost pominula a já tipám telefon. Možná zítra…