Známky nad život?
- O životě
- sunshinegirl
- 30.07.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Proč se tohle stalo? Pomozte mi přijít na důvod! Co jsem měla udělat jinak? Stojím na místě neschopna se pohnout. Všude kolem mne je betonová džungle našeho obřího sídliště, po které jsem během uplynulých dvou hodin nachodila možná deset kilometrů. To přece není možné, kam by šla, musí tady někde být!
Sedám si na obrubník a cítím, jak se mi odkrvují tváře. Doslova cítím, jak jsem zbledla. Začínám plakat a hledám v sobě zbytky sil, abych zvedla telefon a zavolala manželovi, který dceru hledá v parku.
„Máš ji?“ ptám se ve chvíli, kdy se ozve manžel.
„Nemám, až ji najdu, zmaluju jí prdel, že se na ni týden neposadí.“
Teď už nepláču, doslova řvu. Nemůžu se nadechnout, nestíhám polykat, celá se klepu.
„Mám o ni strach! Kam mohla jít? Je jí teprve devět. Přece to nemyslela vážně, ne?“
Manžel je najednou zticha. Můj dech se pomalu zklidňuje a já přestávám brečet.
„Tome?“ říkám vyděšeně.
„Já nevím, fakt nevím, asi bychom měli zavolat policii. Já jim zavolám, vrať se domů a zjisti, jestli se třeba nevrátila. Kdyby jo, dej mi hned vědět!“
Pak už je ticho, Tomáš zavěsil a já ještě chvíli sedím a koukám na dětské pískoviště přede mnou.
Zvedám se a odcházím domů. Míjím sousedy, kteří mne zdraví, ale já je slyším jakoby v dálce. Cítím se jako zavřená pod víkem kanálu. Nemůžu nic dělat, došly mi síly a jsem odkázaná na druhé. Několik vteřin po té, co sousedé prošli kolem mne, si uvědomuji, že mne zdravili a já neodpověděla. Otáčím se a běžím za nimi. Ne, že bych se chtěla omluvit, zdravení, za které jsem Soňu vždycky peskovala, mi teď připadá naprosto nepodstatné.
„Neviděli jste Soňu?“ ptám se, když se k nim dostatečně přiblížím.
„Neviděli, stalo se něco?“
Mám sto chutí zařvat, že ne, že jsem celá ubrečená jen tak pro zábavu. Nakonec ale neodpovím, jen se otočím a směřuji zase domů.
Když vstoupím do bytovky, cítím chládek. Po dvou hodinách na přímém červnovém slunci (a že je letos začátek léta opravdu horký) by mi to mělo být příjemné. Místo toho mnou projede zachvění.
Než si to zamířím do výtahu, rychle ho oběhnu, zda Soňa nesedí za ním. Není tam. Raději odemknu kočárkárnu, i když nevím, jak by se tam dostala, nemá klíče. Nikde není. Nakonec se na výtah vykašlu a jdu schod po schodu, patro po patru do šestého patra, kde máme byt. V šestém patře se vytrácí zbytky naděje, Soňa nesedí před bytem, ani v mezipatře někde na schodech.
Přes slzy už zase nevidím, trefit se do zámku se stává stejně náročným úkonem, jako porodit naši 4 kg vážící holčičku, po 38 hodinách silných kontrakcí. Ruce se mi klepou tak, že se nemůžu trefit do zámku, který přes slzy vidím rozmazaně. Cinkání klíčů nakonec přinutilo souseda vyjít ven a podívat se, zda se k nám někdo nesnaží vloupat. Když vidí, v jakém jsem stavu, bere klíče a odemyká náš byt, abych mohla dovnitř.
Na nic se neptá a já se přesto otáčím, tichým hlasem mu děkuji a přes vzlyky procedím: „Sonička se ztratila. Napsala nám dopis a utekla z domu.“
Sousedovy oči chvíli bloudí po naší chodbě a pak se zastaví na zemi. Evidentně neví, co má říct.
„Nebojte se, ona se vrátí.“
Sám tomu nevěří a to propůjčuje jeho hlasu tón, který mne bodne u srdce.
Sedím v kuchyni a přemýšlím, že se třeba Soňa vrátila, když jsme ji hledali a nebyli doma. Mám strašné výčitky, bojím se o ni a přemýšlím, co můžu udělat proto, aby se mi vrátila domů. Ve chvíli, kdy se zvedám ze židle a chci jít volat její jméno z balkonu, se ozve zvonek. Letím ke dveřím a jsem přesvědčena, že to bude ona. Místo ní tam stojí dva policisté.
„Dobrý den, já jsem kapitán Novotný a tohle je kolega Dobrý. Jste paní Kocourová?“ kývnu hlavou.
„Váš manžel nám volal, že se vám ztratilo dítě. Prý napsalo dopis na rozloučenou. Můžeme dál?“
Ustoupím ze dveří, aby mohli vstoupit.
„Posadíme se, paní Kocourová,“ instruují mne.
Usedáme ke kuchyňskému stolu.
„Musíme udělat zápis paní Kocourová, potřebujeme, abyste nám odpověděla na několik otázek.“
„A budete ji hledat?“ řeknu prázdným hlasem.
„Ano, budeme. Ale prvně musíme zjistit, co se stalo. Můžeme?“ Zavrtím se na židli.
Následují obecné otázky na Sonino celé jméno, datum narození, třídu a školu, do které chodí a na kamarády, které má. Potom si prohlížejí dětský pokoj a ptají se, proč si myslím, že odešla z domu. Přivedu je ke stolu, na kterém leží vysvědčení.
„Dvojka z matematiky a trojka z češtiny je pro mého muže nepřípustná. Holka ví, že očekával samé jedničky. On na jejím vzdělání strašně bazíruje.“
Policisté vzdychnou a začínají číst dopis na rozloučenou:
Maminko tati vím že sem hloupá a že se budete zlobyt. Nechci vám dělat starozti. Tatá by mmně zbyl a nechci aby byl naštvaný. Jdu za babičkou do nebe. Mám tě ráda maminko.
„Paní Kocourová, není vám zle?“ otáčí se na mne jeden z policistů, když vidí, jak jsem zavrávorala.
„Posadíme vás v kuchyni a zavoláme k vám někoho, kdo na vás dohlédne, ano?“ kývám hlavou, když mne vedou k židli.
Jeden z policistů zmizí a za chvíli se vrací se sousedkou od naproti.
„Paní Kociánová tady s vámi počká a dohlédne na vás.“
„Co bude dál?“ Hlas se mi klepe a cítím, jak na mne jdou mdloby. Všechno ve mně křičí a já si plně uvědomuji, proč Soňa utekla. Cítím se vinna, že jsem to dovolila.
„Osmička centrále. Máme tady útěk z domova. Hledaná je Soňa Kocourová, devět let, světle plavé vlasy ostříhané na mikádo, šedé oči. Na sobě pravděpodobně proužkované tričko různých barev a černou sukni. Hledaná napsala dopis na rozloučenou a odešla z domu kolem desáté hodiny ráno. Hrozí sebevražda.“
Ve vysílačce zachrčí a ozve se dámský hlas: „Centrála slyší. Všem hlídkám, hledáme ………“
Když policie odejde, paní Kociánová mi donese na močený ručník a pokládá mi ho za krk. Také mi donese sklenici vody a posadí se vedle mne na židli.
„Víte, já se bála, že to tak dopadne. Ten váš muž je na ni jako pes. Kolikrát jsem slyšela, jak na ni křičel a jak Sonička pak plakala. Celá bytovka ví, jak ji bije a jaký z něj má malá děsný strach. Myslím, že byste od něj měla odejít!“
Nemám sílu jí odpovídat, natož oponovat. Vlastně kromě fyzických sil mi došly i ty psychické. Jak oponovat někomu, kdo má pravdu.
Je 10. července. Venku svítí slunce a zpívají ptáci. Místo toho, abych balila Soni tašku na dovolenou k babičce, dívám se, jak zde leží. Vypadá, jako když spí. Políbím ji na tvář, je ztuhlá, nehybná a studená. Nepláču. Cítím se podivně prázdná, můj život skončil, spolu s jejím. Zástupy černě oděných lidí vstupují do smuteční síně. Přichází i Tomáš, pevně mi sevře předloktí, až syknu bolestí a táhne mne do první lavice. Začíná hrát hudba, Sonina nejoblíbenější písnička:
Tam kde je srdce,
srdce a nejbližší okolí,
něco mě svírá,
svírá a vůbec to nebolí.
Jestli to nebude láska,
jestli to nebude láska.
Kam jen šla má holčička? Hloupé známky! Chci ji zpět, vraťte mi mé dítě!!!
Deníček je smyšlený!!!
Přečtěte si také
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 1476
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 949
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 701
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 1300
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 867
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
Asistentka ve škole šikanuje mého autistického syna: „Jsi neschopný,“ řekla mu
- Anonymní
- 29.05.26
- 2312
Můj syn Vilda je úžasný kluk. Je chytrý, ve škole mu to pálí a svět vidí s fascinující upřímností. Má ale lehkou poruchu autistického spektra. Nechápe sarkasmus, ironii ani to, že si z něj někdo...
Můj syn se ve škole trápí, systém nás nechal na holičkách. Rok čekáme na PPP
- Anonymní
- 29.05.26
- 3202
Mám tři děti. Se staršími dvěma šla škola skoro sama. Jasně, občas se nechtělo psát úkoly, ale základy naskočily přirozeně. Pak přišel Ondra. Můj nejmladší, veselý kluk, který je ale v učení o něco...
Přítel vydělává mnohem víc než já. Přesto chce, abychom platili všechno napůl
- Anonymní
- 29.05.26
- 4208
David vydělává přes sto tisíc. Má skvělý manažerský plat, zatímco já jako učitelka nemám ani polovinu. Přesto chce, abych platila všechno napůl. Ten rozdíl je obrovský. Každý máme svůj účet, jenže...
Pozvali jsme tchyni s tchánem na oběd. A oni si v kastrůlku přinesli svoje jídlo
- Anonymní
- 29.05.26
- 2804
Poslední „rodinný“ oběd mi bude ležet v žaludku ještě dlouho. Tchyni moje jídlo nikdy nebylo dost dobré, ale tohle byl vrchol. Celé dopoledne jsem strávila u plotny, abych se zavděčila. A výsledek?...
Sexuální obtěžování v MHD: Styděla jsem se tak, jako bych ten hnus páchala já
- Anonymní
- 29.05.26
- 1641
Venku už se vzduch tetelil horkem, letos máme ten květen fakt hodně teplý. V narvaném autobuse linky 204 bylo k zadušení. Seděla jsem u okénka a snažila se nevnímat ten upocený chaos kolem sebe....
Smyslem je co? Snad kazdej ví, jak se k dětem chovat ohledně prospěchu, proboha. Tohle si vymýšlet mi přijde stupid, pardon. 
zaplat panbuh 
