Znovu a lépe
- Porod
- fenny
- 26.07.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Porod doma je pro tzv. nízkorizikovou rodičku jako cesta letadlem na dovolenou. Pravděpodobnost, že se něco podělá, je totiž mnohem menší, než když pojedete autem (tj. budete rodit v porodnici). Je létání letadlem nezodpovědné?
Můj první porod (viz poslední deníček) proběhl v kolínské porodnici a byla to, abych tak řekla, česká klasika (a to jsem nejspíš měla ještě štěstí). Dopředu jsem nic neřešila, nečetla - ještě nikdy se nestalo, že by těhotná nakonec neporodila. Byl to vyvolávaný, medicínsky vedený porod, plný chemie, na jehož konci bylo ale zdravé miminko a relativně zdravá (i když trochu zaštupovaná) a spokojená rodička. Neměla jsem porodní plán a požadavků jsem měla pramálo - pouze, aby porod proběhl co nejvíce přirozeně a abych informovaná, jak porod postupuje a co se zrovna děje. Hm, nějak se nepovedlo ani jedno.
Ale vem to čert, doktoři přece vědí, co dělají, tak jsem v dobrých rukách, no ne? Že to nebylo tak úplně ok, mi došlo mnohem později, když výpis medikace v porodní zprávě představoval 5 řádků jedné Á čtyřky. A pak, když se mě gynekolog na kontrole po šestinedělí zeptal, jestli jsem rodila přirozeně, automaticky jsem odpověděla, že ne, můj porod s přirozeným opravdu nic společného neměl. A gynekolog na to: takže císař? V tu chvíli mi došlo, že u našich pánů doktorů vaginální porod = přirozený porod a že je tady něco špatně.
Proč mi hned při příjmu udělali Hamiltonův hmat bez mého souhlasu? Proč se mi nikdo nepředstavil? Že bude vyvolávaný porod plný chemie, to se dalo čekat, ale bylo to vyvolávání vůbec nutné? Dneska jsem přesvědčená, že nebylo. Tak proč to dělali? Proč jsem musela tlačit v leže na zádech, přestože odhad váhy miminka byl větší a v této poloze jsou porodní cesty až o 30 % zúžené, překáží tam kostrč a tlačí se v podstatě do kopce? Proč hned přestřihli pupečník? Proč za něj tahali? Proč musel jít manžel hned zaplatit poplatek za otce u porodu (který vůbec nemají právo požadovat) a málem tak porod nestihl? Proč mi zdravé dítě s apgarem 10-10-10 odnesli a přinesli na pár minut po několika hodinách a pak zase odnesli na celou noc? Na všechny tyto otázky jsem hledala odpovědi. V knížkách, na internetu, na kurzu Hypnoporodu.
Rozhodnutí rodit doma ve mně zrálo postupně. Nejdřív jsem chtěla rodit v porodnici, ale s porodním plánem. Připadá mi to ale hloupé, muset se s někým dohadovat o tom, na co máte právo a přitom tím naznačovat personálu, že si myslíte, že to celé ty roky dělají blbě. To musí být bezva porodní atmosféra. Stejně si myslím, že v českých porodnicích přirozený porod bez zásahů téměř není možný, a to ani v těch alternativně se tvářících. Jasně, že můžete mít štěstí (zejména na personál), ale spoléhat se na to nedá.
Navíc mi vadí, že jakmile překročíte práh nemocnice, stává se z vás automaticky pacient, a to vám celou dobu tvrdí, že těhotenství není nemoc. Ale porod zřejmě ano, jinak nechápu tu snahu doktorů, často bez ohledu na průběh porodu, dítě co nejrychleji vyndat a stabilizovat. Pak to neustálé měření teploty, tlaku, monitorování miminka (v nevhodné poloze, takže může taky tíseň plodu způsobit), odnášení miminka, nedůstojné vizity s nastavenou pipinou. Zkrátka, po kurzu Hypnoporodu, který jsem absolvovala spolu s manželem (a na který se původně moc netvářil), a ten tudíž začal tušit, že tentokrát bude něco jinak, jsem začala uvažovat o ambulantním porodu.
Tam se mi ale nelíbí cesta domů (u nás 25 km) s několikahodinovým miminkem, navíc v možných vedrech (TP červenec). Ani nevím, kdy to přišlo, ale najednou mě napadlo, že bych možná mohla být ten typ (ačkoliv jsem si to opravdu nikdy nemyslela), pro který bude vůbec nejlepší, rodit doma. Po prostudování spousty materiálů a opravdu pečlivém zvážení všech možných rizik (jaké hrozí komplikace a jejich pravděpodobnost), jsem dospěla k názoru, že toto opravdu bude nejlepší volba pro mě i moje miminko (čili rozhodně nemyslím jen pohodlí matky). Opatrně jsem se svým přáním seznámila manžela a začala jsem hledat vhodnou PA (bez ní bych do toho nešla). Podařilo se, i když 100 km daleko, takže jsem měla za úkol včas zavolat.
Druhé miminko jsme plánovali dva roky po prvním. První je v srpnu a tentokrát jsem měla termín 13. 7. O těhotenství jsem věděla hned. Měla jsem asi 4 dny do očekávané menstruaci a při čtení pohádky synovi, se mi najednou vlily slzy do očí. Druhý den jsem mazala pro test a ulovila ducha, který se za pár dní změnil v regulérní druhou čárku. Ke gynekologovi jsem se objednala až na 12+0, chtěla jsem se totiž vyhnout posílání od čerta k ďáblu kvůli stáří těhotenství (viz můj úplně první deníček) a taky prvotrimestrálnímu screeningu.
Odeslání do nemocnice na přeměření stáří plodu jsem se stejně nevyhnula, protože doktorův ultrazvuk ukazoval plod o 10 dní starší (nesmysl, to bych musela otěhotnět v době menstruace a patrně ze vzduchu). Jak to doktor pořád přeměřoval, najednou tam skočil obrázek stehýnek zespodu a mezi nima… pindík. Doktor se zeptal, jestli budu chtít vědět pohlaví, že je pěkně vidět. Ne! Hlavně, že se mi v prvním těhotenství smál, že nemusím pokaždé mezi dveřma hlásit, že nechci vědět pohlaví, že mi to sám od sebe určitě neřekne. No co už. Stejně jsem doufala, že ve 12+0 je na určení pohlaví přece jenom ještě brzo a že z pindíka ještě může být pindina. Tedy ne, že bychom chtěli radši holčičku, ale chtěli jsme prostě překvapení.
Na jaře jsme se stěhovali (a to můj muž, po posledním stěhování měsíc před prvním porodem, prohlásil, že příště, až se budeme stěhovat, rozhodně nebudu těhotná) a byla jsem nucena změnit doktora. Na něm jsem si vyzkoušela některé nově nabyté poznatky a některá běžně dělaná vyšetření, jsem začala odmítat. Doktor byl nejdřív zděšený (aby nebyl popotahován, kdyby něco zanedbal), ale po pár diskusích uznal, že mám vlastně pravdu a že si to myslí taky, že jsou některá vyšetření (dělaná plošně všem těhotným) zbytečná, nebo dokonce škodlivá.
S rostoucím pupkem jsem si sbalila tašku do porodnice (kdyby náhodou), nachystala věci pro domácí porod podle seznamu PA, a když se blížilo datum porodu (podle menstruace, ten dřívější termín podle ultrazvuku, jsem vůbec nebrala vážně), sesmolila jsem a vytiskla i porodní přání. Dokonce jsem si byla v porodnici vyzvednout informovaný souhlas (neregistruje se tam dopředu, obvykle se všechno vyplňuje při příjmu), ovšem podepsat jsem ho nemohla, jednoduše jsem s daným textem nesouhlasila. I proto jsem nakonec doufala, že porodím doma a případný přesun do porodnice nebude nutný.
Dne 12. 7. v 6 hodin ráno (39+6) mi začala odcházet hlenová zátka a začalo mě pobolívat v podbřišku. Měla jsem pocit, že dneska by to mohlo klapnout a večer nebo brzo ráno by se miminko mohlo narodit. Byla jsem úplně klidná a říkala jsem si, že dneska by to šlo! Postupně mi začaly kontrakce, ale celkem pohodové (daly se prodýchat) a nepravidelné. Celý den jsem lehce uklízela a prala (týden jsme měli pračku v servisu, takže bylo co dohánět - i proto jsem nemohla rodit dřív
, manžel vařil oběd. V půl páté odpoledne jsem už byla docela unavená (nejsem zvyklá vstávat v 6, když mám dovolenou), tak jsem si šla na chvíli lehnout.
Na půl hodiny mi daly kontrakce pokoj, takže jsem si pěkně odpočinula a po páté to začalo být mnohem zajímavější. Intervaly se zkrátily a intenzita přidala na síle. Před půl osmou jsem volala porodní asistentce, aby už radši vyrazila, ale že nemusí nijak divočit. Dvouleťáka jsme dali spinkat. V půl deváté volala PA, že už je na cestě a tak za hodinku bude u nás. Fajn, to vydržím. Kontrakce už byly po dvou minutách a prodýchávat už se nedaly, už jsem u nich slušně koncertovala. Asi 15 minut před příjezdem PA jsem začala mít obavu, aby to stihla, to už se mi docela chtělo tlačit.
Nakonec to stihla krásně, dorazila v půl desáté a číhala. Jednou zkontrolovala ozvy miminka – naprosto v pořádku. Řekla mi, že až praskne voda, tak už brzo porodím. Voda praskla v zápětí. Byla jsem na všech čtyřech a když začala lézt hlavička, PA mi nahřívala hráz mokrou nahřátou plínkou, aby se neporanila (měla jsem nástřih po prvním porodu a byla obava, že by jizva mohla povolit i když jsem koncem těhotenství poctivě masírovala).
Ve 22:03 se narodilo miminko, hned jsem si ho vzala na sebe a všimla si, že kromě pupeční šňůry má mezi nožkama i pindíka, takže překvápko se moc nekonalo. Miminko se samo doplazilo k prsu a přisálo se. Nějakou dobu (asi půl hodiny) jsme čekali na placentu, ale pustila se nakonec sama a dobrovolně. PA zkontrolovala miminko i mě, napsala zprávu a udělala mi placentový koktejl.
Miminko jsme neměřili, váhu mělo 4,24 kg, takže skoro na chlup stejně jako první syn. Pak jsem si ještě pod dohledem dala spršku a PA odjela. Pak už jsme byli s mimčem a manželem sami a před třetí se vzbudil starší syn, tak začalo seznamování s bráchou. Koukal nejdřív vyjeveně, ale už to nějak pobral a chodí miminko pořád hladit.
Problém byl se jménem, měli jsme na kluka několik variant a pořád se nemohli rozhodnout, tak jsme to nechali být, že uvidíme, až jak miminko bude vypadat. Jenže on vypadal úplně jako první syn a žádné z vybraných jmen prostě úplně nesedělo. Nakonec se syn dočkal jména Vincent, asi 24 hodin po porodu. Na matrice jsme s vydáním rodného listu žádný problém neměli a pediatričku jsme taky měli vybranou dopředu (a informovanou o plánovaném domácím porodu), takže taky bez problému - byli jsme u ní poprvé až po týdnu.
Byl to naprosto bezproblémový porod (jak říkala PA - porod za odměnu) a jsem hrozně ráda, že jsem rodila doma, zejména ten klid potom, kdy se válíte s novorozeným miminkem ve své vlastní posteli, je nepopsatelný.
Další dítě už sice neplánujeme, přesto si nejsem jistá, jestli bych rodila doma znovu. Rozhodla bych se podle toho, jak by těhotenství probíhalo a jak bych to zkrátka cítila. A tak to má být - žena má rodit tam, kde se cítí dobře.
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 1741
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 1912
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 1612
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 1645
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 485
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1718
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 2830
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1246
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1501
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2332
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...