Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
32 měsíců - vzteklý, umanutý
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
25.6.20 13:15
32 měsíců-vztekly, umanuty
Cca od roka je syn vzteklejsi a vzteklejsi.
Teď je mu 32 měsíců a nějak to vše vygradovalo…
Přijde to většinou jako blesk z čistého nebe. Moc nevím, jaký přístup bych měla zvolit. Popíšu dnešní dopolední zážitek. Vyrazili jsme na nákupy pěšky, trochu dohady, že nebereme odrazedlo, ale dopadlo to dobře. Nakoupili jsme, pomáhal mi, dostal lizatko. Chvíli hřiště, ale bylo tam hodně velkých děti, tak návrh jít domů pro kolo nebo kolobězku. Takže kolobezka. Jezdí si, nechám ho určit trasu, je mi to jedno. A najednou cesta vede doleva k hřišti/k domovu. A tam se zasekne: ne hřiště. Říkám mu, že nemusíme na hřiště. Odpoved: ne hřiště. Ještě se můžeme vrátit. Taky ne. A tak tam stojíme. Po nějaké době se tedy vydáme směrem k tomu hřišti. A pak se zase zasekne u silnice a nechce nic. Chci ho aspoň dostat na chodník, ale on se odmítá hnout a na kolobezku nesmím sáhnout-moje kolo. A tak je oba odtáhnu na ten chodník a už je zle. Řve, že jeho kolo, ale nadále se nehýbá z místa. Párkrát na tu kolobezku stoupne a schválně spadne a řve o to víc. Po nějaké době ho chytnu za ruku, vezmu kolobezku a jdeme. Furt řve, vzteky skáče a řve: moje kolo.
Doma to pak má ještě dohru. V tomhle stavu vydrží ještě nějakou dobu.
Takhle nějak to bývá vždy. Podobný prubeh. Když se mu něco snažím vysvětlovat, nenechá mě domluvit a řve: ne, ne… zvýšim hlas a on samozřejmě taky přidá. Když mu to pak říkám už za klidu, vše mi odkejve…
Taky teď dost začal dorazet na děti na hřišti. Se znamyma nemá problém, ale ty cizí, obzvlášť stejně velký nebo menší. Bere jim věci, strká, zakazuje…
Teď jsem začala zkoušet metodu, že 2× upozorním, že jestli se takhle bude chovat, jdeme domů. Napotřetí odcházíme. A tím se dostáváme k scéně viz výše.
Už jsem z něj fakt vyčerpaná, ani se mi nechce chodit ven, co zase bude.
V září nastupuje do školky… 
Nějaký nápad nebo rada? Čtěte v tom něco, co dělám fakt špatně? Se starsim synem vůbec takové problémy nebyly… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
25.6.20 13:49
jako bys psala o mně a mé dceři. Nedělá to tedy vždycky, ale tak jednou za týden tahle situace nastane a já nikdy nevím proč a proč vlastně zrovna v tu chvíli, když jindy je v pohodě. Má 2,5roku. A jak říkáš ani po dobrém ani po zlém, nikdy se nestalo, že když něco řeknu, tak to pak neudělám nebo naopak, prostě co řeknu, tak to platí. A stejne my bojujeme i s nocnikem, sedá si na něj, ale čůrá až se z něj postaví 
Mám starší dceru, na kterou se stačilo jen podívat a ona věděla, s nocnikem problém nebyl. Prostě na každou platí něco jiného, ale vlastně pořádně nevím co platí na tu mensi 
Doufám, že to brzy přejde, jinak se zblázním. Tak přeji hodně sil a trpělivosti já bohužel neporadim a to sleduji a čtu diskuze, semináře o výchově, jedu svým rozumem, pocitem, snažím se vnímat malou, ale bohužel zatím žádný velký úspěch 
Třeba z toho vyrostou 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
pet p
25.6.20 13:53
No a jak se při těch jeho výstupech chováš? A jak se obvykle chováš? Přikazuješ, zakazuješ, nedovoluješ scény, dáváš na zadek? Nebo spíš jsi trpělivá, popíšeš pocity, necháš vyvztekat, pak obejmeš, snažíš se vyjít vstříc?
Přijde mi, že si chce prosazovat svou, vymezit se, protože nedostává dostatek prostoru pro vlastní rozhodnutí - nemůže to tak být?
Píšeš „trochu dohady, že nebereme odrazedlo, ale dopadlo to dobře“ - dopadlo to dobře pro tebe, jako žes nechtěla brát odrážedlo? Není to často tak, že „musí být“ po tvém a dokážeš ho k tomu donutit buď silou (myslím jako mocí např. pohrozit trestem) anebo šikovně vmanipulovat?
To je tak, co mě napadlo, při čtení tvého příspěvku.
- Citovat
- Upravit
25.6.20 15:00
@pet p s tím odrážedlem jsem ho šikovně vmanipulovala, jinak ho většinou bereme, když chce. Ale dnes nákup a nechtěla jsem za ním běhat s batohem a taškou přes rameno…
jsem od přírody spíš direktivní, ale už jsem dávno zjistila, že s tím nepochodím jako u staršího, takže se snažím… když o nic nejde, nechám ho se rozhodnout kudy jdeme, co bereme atd.
při scénách se snažím ho nechat, ale ne vždy to jde viz dnes silnice, předevčírem to bylo uprostřed autobusáku. Když se tam zamyslím, tak spousta těch scén začíná ve chvíli, kdy se snažím zabránit neštěstí. Např. to rozjede z kopce na odrážedle a já ho zbrzdím, že ho přidržuji za rameno… to ho chytne nerv a ječí… na tom autobusáku to bylo taky, že jsem ho zbrzdila, protože se tam přiřítila dodávka, která tam neměla co dělat a hned se zasekl, musela jsem ho odtáhnout a už to jelo…
mluvit na něj ve chvíli, kdy se mu něco nelíbí, nemá moc cenu… jak jsem psala, nenechá mě mluvit a snaží se mě přeřvat svým NENENE.
Hodně taky asi dělá to, že moc dobře nemluví, takže kolikrát než zjistím, co vlastně chce, je oheň na střeše…
Rychlé ukončení těchto scén by bylo pochovat ho a ukonejšit, ale to je mi nějak proti srsti, protože v tu chvíli vidím to vzteklé monstrum před sebou a vlastně nevím, z čeho bych ho měla utěšovat . Ale možná by to zrovna bylo to správné
Jinak výhružky a vydírání u něj taky moc nefungují
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.6.20 15:37
@pet p píše:
No a jak se při těch jeho výstupech chováš? A jak se obvykle chováš? Přikazuješ, zakazuješ, nedovoluješ scény, dáváš na zadek? Nebo spíš jsi trpělivá, popíšeš pocity, necháš vyvztekat, pak obejmeš, snažíš se vyjít vstříc?
Přijde mi, že si chce prosazovat svou, vymezit se, protože nedostává dostatek prostoru pro vlastní rozhodnutí - nemůže to tak být?
Píšeš „trochu dohady, že nebereme odrazedlo, ale dopadlo to dobře“ - dopadlo to dobře pro tebe, jako žes nechtěla brát odrážedlo? Není to často tak, že „musí být“ po tvém a dokážeš ho k tomu donutit buď silou (myslím jako mocí např. pohrozit trestem) anebo šikovně vmanipulovat?
To je tak, co mě napadlo, při čtení tvého příspěvku.
Já v tom třeba cítím opak, že se @Jarka K právě hodně snaží vše rozhodovat společně s ním - zda jít na hřiště, jestli vzít kolo nebo koloběžku, kam na té koloběžce jet…
Ale upřímně, nejsem odborník, mám první dítě, ale připadá mi, že nezabírá nic ani být ráznější, ani furt dokola vysvětlovat, ani dát víc prostoru. U nás tak jako tak dopadá stejně. Syn je zhruba stejně starý, scény teda netropí zas tak často, ale prostě prosazuje svou. A já to mám tak - když to ničemu nevadí, ať je po jeho. Třeba nelámu přes koleno jít někam, když nechce a není to nutné, nebo naopak pokud se mu odněkud nechce, trpělivě čekám. U mého syna začne být problém, když toho hodně ujde, unaví se - v tu chvíli taky nechce nic. Jít domů, jít jinam, vzít na ruce, jet na kole. Sedne si kamkoli na zem, na cestu, na chodník, to je fuk, a sedí. Když ho zkouším vzít, vztek. Kdybych předstírala, že jdu pryč bez něj, bude tam zarytě sedět dál, většinou to navíc ani nejde, kolem jezdí auta atd. Vzhledem k tomu, že teď začínám 3. trimestr, je fakt radost toto řešit už se těším, jak budu funět za dalších pár týdnů. No snažím se tomu předcházet, jít domů dřív, nenechat ho, ať se tak moc unaví. Vymýšlet různou motivaci, že si doma dáme dobrotu, zajdeme se podívat na ptáčky na zahradě, to už většinou taky nemá úspěch. Když už nic nezabere a my musíme domů (nebo naopak někam vyrazit), prostě ho čapnu a jdeme. To už teda scénu udělá, ale co no Nevyvíjím zbytečný tlak, ale některé věci nelze obejít, občas ho potřebuju dostat do obchodu nebo něco zařídit. Tak se snažím z toho nedělat vědu a prostě jít. On se kupodivu pak většinou uklidní, zjistí, že po cestě do obchodu uvidíme traktor nebo něco a už to pak jde, ale je to občas peklo. Příchody domů jsou taky ve většině případů dost o nervy a se špatnou náladou, ať se děje cokoli.
Můj názor je, že nám nezbývá, než to přežít, prosazovat svou tam, kde to jinak nejde, a v ostatních situacích trénovat trpělivost a tak nějak se tím nechat unést… ale pokud tu přijde někdo se spásnou radou, beru!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.6.20 15:41
Rychlé ukončení těchto scén by bylo pochovat ho a ukonejšit, ale to je mi nějak proti srsti, protože v tu chvíli vidím to vzteklé monstrum před sebou a vlastně nevím, z čeho bych ho měla utěšovat
Jinak výhružky a vydírání u něj taky moc nefungují
Kdyby tohle fungovalo u nás, asi bych mu to dopřála. Někde jsem četla, že děti prostě hůře snášejí nápor emocí, učí se s nimi zacházet. On těmi scénami fakt nemyslí nic zlého… jen tím bojuje asi s nějakou frustrací. Já občas sama nabízím obejmutí, u nás to teda moc nefrčí, ale občas se tím uklidní. A pak si v klidu povíme, co se dělo, co měl raději udělat místo křiku a scény atd.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.6.20 17:10
@Berry77 píše:
32 měsíců 🙏 🙏 🙏
To když jsem viděla, tak jsem přestala číst
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.6.20 17:17
@hospodki píše:
To když jsem viděla, tak jsem přestala číst
No vidíte, já chtěla poradit s přístupem k tomu, co je pro vás asi normalka. Škoda no 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
pet p
25.6.20 17:46
@Jarka K píše:
Rychlé ukončení těchto scén by bylo pochovat ho a ukonejšit, ale to je mi nějak proti srsti, protože v tu chvíli vidím to vzteklé monstrum před sebou a vlastně nevím, z čeho bych ho měla utěšovat
Vzteklé monstrum? Dívej se na něj spíš tak, že je to malé dítě, mozek je ještě ve vývoji a prostě nezvládá nápor těch emocí, strhne se v něj bouře a on naprosto neví, co se děje a hlavně co s tím. Protože takhle to s těmi dětmi opravdu je. Představ si u sebe, když tě něco totálně vytočí, jak je těžké se ovládnout. A to jsi dospělá. On je malý a fakt netuší. Takže proto je dobré ty děti nechat těmi emocemi projít, slovně je popsat a dát najevo, že jejich emoce jsou naprosto normální a v pořádku (ty máš zlost, že nemůžeš to a to… já to úplně chápu… atd.) a až vztek odezní, tak nabídnout třeba to pomazlení - opět, ujišťuješ ho, že je normální, v pořádku, máš ho ráda.
Někdy je to fakt těžké, když se dítě vzteká a kope kolem sebe, člověk má chuť zakročit spíš jinak - ale když to v sobě přemůžeš a budeš trpělivá, tak po pár záchvatech uvidíš, že to dítě se najednou daleko rychleji uklidní. A později si třeba i samo řekne, že se chce vyplakat u maminky nebo že se chce pomazlit a k pořádnému vzteku vlastně ani nedojde.
A zvlášť jestli víš, že pomazlení by ty scény rychle ukončilo, tak tím spíš bych to dělala. Není mu dobře, mlátí s ním emoce, chce náruč mamky, protože tam je bezpečí, tam je dobře. Mně to dává perfektní smysl.
- Citovat
- Upravit
pet p
25.6.20 17:50
@Bebeluska8 To je přesné s tou únavou - vždycky jsem se snažila, aby bylo dítě vyspané a najezené a když bylo tohle splněno, tak ochota spolupráce vzroste o 90% 
Jakmile se hodně unavilo nebo mělo hlad, tak s ním bylo těžké pořízení.
- Citovat
- Upravit
25.6.20 20:13
Dceři ještě nejsou dva, ale začíná se pěkně vztekat taky. Pak už řve jenom proto, aby řvala, už neví ani sama proč. Myslím, že mířím k podobnému scénáři, jako i vás. Taky jsem si všimla, že se to hrozně zhoršuje s únavou. Pokud přetáhnu pobyt venku, návrat domů je na palici
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
26.6.20 07:11
@pet p asi máš pravdu, zkusím se na to dívat jinak a to objetí tam nějak zakomponuji.
To popisujes Karpovu metodu, že? To jsem zkoušela jednu dobu, ale jelikož v tom vzteku mě nenechá na něj mluvit, neda se to použít u nás
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
pet p
26.6.20 08:45
@Jarka K Ne, Karpovu metodu moc neznám, myslela jsem, že je jen k utišení maličkých miminek. Četla jsem ale o metodě pevného objetí, to jsem párkrát zkusila, i to docela fungovalo. Ale nejvíc mám fakt ověřeno to, že funguje to přijetí dítěte i s jeho negativními emocemi a pomoct mu tím projít, být tam s ním. Nejpodrobněji popsáno je to asi v knížce Aha rodičovství, tam se autorka zabývá emocemi a vývojem mozku celkem podrobně. A nejen emocemi dětí, ale i rodičů.
- Citovat
- Upravit
26.6.20 13:04
@pet p píše:
Vzteklé monstrum? Dívej se na něj spíš tak, že je to malé dítě, mozek je ještě ve vývoji a prostě nezvládá nápor těch emocí, strhne se v něj bouře a on naprosto neví, co se děje a hlavně co s tím. Protože takhle to s těmi dětmi opravdu je. Představ si u sebe, když tě něco totálně vytočí, jak je těžké se ovládnout. A to jsi dospělá. On je malý a fakt netuší. Takže proto je dobré ty děti nechat těmi emocemi projít, slovně je popsat a dát najevo, že jejich emoce jsou naprosto normální a v pořádku (ty máš zlost, že nemůžeš to a to… já to úplně chápu… atd.) a až vztek odezní, tak nabídnout třeba to pomazlení - opět, ujišťuješ ho, že je normální, v pořádku, máš ho ráda.
Někdy je to fakt těžké, když se dítě vzteká a kope kolem sebe, člověk má chuť zakročit spíš jinak - ale když to v sobě přemůžeš a budeš trpělivá, tak po pár záchvatech uvidíš, že to dítě se najednou daleko rychleji uklidní. A později si třeba i samo řekne, že se chce vyplakat u maminky nebo že se chce pomazlit a k pořádnému vzteku vlastně ani nedojde.
A zvlášť jestli víš, že pomazlení by ty scény rychle ukončilo, tak tím spíš bych to dělala. Není mu dobře, mlátí s ním emoce, chce náruč mamky, protože tam je bezpečí, tam je dobře. Mně to dává perfektní smysl.
Krásně napsáno, přesně takto se k tomu snažím přistupovat u nás. Doma je doma, tam úplně krásné funguje, když to přijde, nechat ho chvíli v pokoji, já jdu vedle, abych nejdřív uklidnila sama sebe (pokud je to situace, kdy jsem taky naštvaná a rozrušená). Když se vrátím s větším klidem, většinou stoupá ochota si o tom povídat. Pokud jsem předtím udělala něco, co je mi líto (nepřiměřeně křičela, něčím hodila - stává se mi to čím dál míň, ale pořád na tom pracuju), vždycky se mu omluvím a řeknu mu přesně, že to a to jde mě bylo nefér. A pak přejdu k tomu, co se teda stalo - ptám se, co ho tak rozhodilo, většinou není tak těžké na to přijít. Myslím, že mu to hodně pomáhá poznat vlastní reakce atd. Většinou mu navrhnu, co dělat příště (Třeba nazlobilo tě, že jsem schovala tu hračku, tak příště stačí říct, že si s ní zrovna chce s hrát atd). Venku se to řeší hůř, člověk je mimo své prostředí a má pocit, že ho každý sleduje, tak já prostě většinou počítám s tím, že se z místa, odkud to k nám trvá 10 minut, potáhneme i přes hodinu, když na to přijde… Většinou naštěstí nemusíme nikam spěchat.
Každopádně nedává smysl na výbuch emocí dítěte reagovat vlastním výbuchem emocí nebo zlobou, mně to taky občas ujelo, ale vždycky to bylo jen horší. A té únavě je taky třeba předcházet. Já byla na jaře zvyklá na dlouhé procházky, no jak se teď oteplilo, už tolik nevydrží, takže teď procházky zkracujeme, děláme přestávky, beru vždycky pití i svačinu, se kterou někde posedíme. A návraty domů jsou mnohem jednodušší. Pocitam, že přes léto to asi zkrátíme ještě víc, až budou největší pařáky, co se dá dělat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
