Poradna očního lékaře
MUDr. Vladimír Korda Ph.D.
Agorafobie a důchod
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
5.6.17 18:39
Jako, zkusit požádat o důchod samozřejmě můžeš, ale teda jen těžko bude přidělen bez opakovaných hospitalizací a nebo alespoň léčby ve stacionáři. A teda no, s plným ID bych nepočítala a z nižších stupňů se moc vyžít nedá a jen to zhoršuje možnost uplatnění v práci, protože to prostě je v papírech…
Pokud dosavadní medikace a psychoterapie nezabíraj, tak bych vážně uvažovala o tom nechat se poslat na pár týdnů do národního ústavu duševního zdraví (je třeba mít doporučení ošetřujícího psychiatra).
Mají jednoznačně nejefetkivnější program právě na léčbu úzkostných poruch široko daleko.
http://www.nudz.cz/…uchy/profil/
Nechat se hospitalizovat je pochopitelně náročná věc, ale pokud by ti to pomohlo vrátit se zpět ke svému životu, nenechat si ho ničit úzkostí, nechat přední odborníky překontrolovat, jestli jsi zamedikovaná správně a teda na sedm týdnů si odpočinout od všeho a mít ten luxus věnovat se sama sobě, tak mi přijde, že to za to stojí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 18:42
@zrcadlo píše:
Ty se pět let léčíš, tzn. bereš léky i chodíš na terapie, a nemáš absolutně žádný posun?Moc si neumím představit psychologa, který by tě měl 5 let v péči, aniž by měl jakékoliv výsledky, a nedoporučil ti jiný způsob terapie.
Dobrala ses s ním tedy alespoň toho, kde byl spouštěč té fóbie, s tím se přeci dá pracovat.
nic takového jako jeden jasný spouštěč či příčina takhle závažných stavů prostě neexistuje. To že člověk získá vhled a je vyléčen je jen chybná mediální předsatava o psychoanalýze. Ve skutečnosti je to bohužel daleko složitější a komplexnější.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.6.17 18:44
Ahoj… já trpím panickou poruchou s agorafobií již 10 let. Byly doby, kdy jsem nemohla vyjít ani z domu. Zkusila jsem AD i jinou medikaci a bylo mi pořad hůř. Pak jsem pochopila, že když se budu podřizovat těmto stavům budou ještě horší. Zkus si přečíst Rogera Bakera Jak překonat panické ataky ono se to dá naroubovat i na agorafobii. U mě funguje opravdu si ten záchvat prožít, protože pak zjistíš, že se ti nic nestane.Je to šíleně nepříjemné, ale jiná cesta podle mě není. A oni časem ztratí na intenzitě. O invalidní důchod žádat s touto diagnozou lze, ale já bych to nedělala. Musíš myslet na děti, jak jim budeš zbytečně ničit radost ze života.
- Citovat
- Upravit
5.6.17 18:49
NUDZ, jak psala @Ou
Vyzkoušeno v rodině, fakt vědí, co dělají!!! Vysvětlí, jak panika funguje, co tělo dělá, jak tomu čelit a trénuje se. Protože nic jiného - a teď to řeknu velmi zjednodušeně, než pochopení mechanismu a expozice, prostě nefunguje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 18:50
V ostravě pak je psychoterapeutický stacionář, ale osobně mi přijde jednodušší udělat to rozhodnutí jednou a prostě odjet do prahy a nechat se hospitalizovat, než každý den sbírat odvahu dojít do stacionáře. Je to ovšem jednodušší na zkloubení s rodinným životem a méně stigmatizující.
V rámci klasické hospitalizace třeba v ostravské fakultce nebývá práce tak efektivní, jako ve stacionářích, nebo v tom úzkostném programu v NUDZ.
Jestli dosavadní léčba 5 let nefunguje, tak to bohužel fakt chce větší kladivo, než jen ambulance. Držím palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 19:15
@Ou píše:
nic takového jako jeden jasný spouštěč či příčina takhle závažných stavů prostě neexistuje. To že člověk získá vhled a je vyléčen je jen chybná mediální předsatava o psychoanalýze. Ve skutečnosti je to bohužel daleko složitější a komplexnější.
Já si nemyslím, že to lze plně vyléčit, ale pokud předtím normálně studovala a pracovala, porodila dvě děti, tak mi prostě přijde hodně zvláštní, že se odborníci spokojili s tím mít matku malých dětí 5 let v kartotéce bez jakékoliv změny k lepšímu. Já mám známého psychologa, který říká, že když po pár sezeních vidí, že ta spolupráce člověka nikam neposouvá, tak navrhuje třeba kolegu s jiným přístupem, skupinové terapie nebo hospitalizaci, prostě hledá řešení a rozhodně by si u sebe nenechal někoho tak dlouho, aniž by mu dokázal jakkoliv pomoct.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.6.17 19:25
Anonymně, netěší mě tohle psát veřejně.
Zakladatelko, přemýšlela jsi o změně profese? Ono opravdu nemáš na volbu jen jít se zničit do práce, nebo skončit na plném invalidním 
Mám poměrně mírnou agorafobii cca 10 let - dost na to, aby mi to zničilo studium neschopností být zavřená v posluchárně, málo na to, aby mě s tím jakýkoliv doktor a moje okolí bralo vážně… období „nevylezu z baráku“ jsem měla celkem krátce, snad pár týdnů, následovala psychoterapie (zaměřená převážně na důvody mých tehdejších průšvihů) a poté, co se život zlepšit o pár stovek procent, jsem nad tou agorafobií tak nějak mávla rukou a žiju s ní. Není to ani kámoš, ale ani nepřítel; občas vystrčí růžky, ale až na drobné nepříjemnosti se nechá zase zpátky zahnat. No ale mám ji furt.
Pointa je to, že běžné zaměstnání bych prostě nedala. S lidmi vycházím, no problem, ale zavřená někde 8 hodin? Neexistuej… do týdne bych byla na hromádce.
Ono tady má, koukám, každý plnou pusu rad a znalostí… a co za terapii je super a že už dávno měly být pokroky… No nevím, já třeba mám problémy ve vlacích či autobusech (občas jezdím několikahodinové cesty) a fakt nemůžu vysvětlit lidem, že pro můj klid v duši je prostě nejlepší, když to „neterapeutuju“ a „nepřekonávám“, ale prostě omezuju na minimum. Nevyhýbám se tomu, ale ani do toho nelezu když nemusím. „Překonávat“ je úúúžasná metoda, jenže těm lidem zaboha nejde vysvětlit, že když to člověk musí překonávat znova a znova a znova a znova, a zase znova, že je to jednak vyčerpávající, jednak to pokaždé skopne o kus dolů očekáváním, co zas bude příště… „kognitivně behaviorálně“ jsem se naučila v tom vlaku nedostávat záchvaty paniky, ale to nic nemění na tom, že po létech pozorování jsem zjistila, že pro můj celkový stav je nejlepší to fakt omezovat a žít v klidu podle sebe, ne všeznalých rad ostatních.
Už jsem to tu někde psala, lidi jsou na tohle hrozní… fobiím absolutně nerozumějí, neumějí si je představit. Půlka z nich by člověka se strachem z výšek vítězoslavně vykopala na rozhlednu, aby dokázala, že to jde překonat - ale dokazují to SAMI SOBĚ. Nikdo jim nevysvětlí, že bez ohledu na to, k čemu toho člověka donutí, příště se u něj ten samý stav bude opakovat…
Na soudy lidí fakt opatrně. Zkušenost je nepřenositelná, a kdo neví, jaké je žít s fobií, ten fakt vidí hrozně jednoduchá řešení - která ty fobie ale neposlouchají…
S prací bych ti poradila totéž, přestat myslet na „jednu správnou cestu“ a hledat alternativy. Pokud ti končí MD a nechceš do starého kolektivu, tak pracák, částečný úvazek, rekvalifikace, OSVČ… záleží, co umíš a z čeho bys mohla vycházet. Žít se dá spoustou způsobů, opravdu si nemusíš nechat tady kolektivem přednášet, jak sama sebe musíš otesat a zdeformovat, aby ses vešla přesně do té krabičky, kterou si kolektiv může pohodlně někam uklidit a být s tebou v pohodě.
Tady jde o tebe. Pokud existuje profese, kterou bys zvládla a mohla ji dělat na živnosťák v čase, který tobě vyhovuje, a do takové míry jakou ty zvládneš, je to taky životní cesta. 
Souhlasím s tím, že určitě řešit s psychologem, s psychiatrem… ale prostě nevidět jen ty dvě možnosti, stará práce nebo plný invaliďák (hodně černobílé… nebo spíš černočerné myšlení), ale hledat i ty další. 
Držím palce
- Citovat
- Upravit
5.6.17 21:15
@amylon živnost si z toho opravdu udělat nechci, jediné co chci je zase žít jako několik let zpět.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 21:21
@Ou moc děkuji za odkaz, už jsem i přemýšlela nad hypnózou, léčitelstvím, prostě cokoliv co by mi pomohlo. Nechat se hospitalizovat na druhý konec pro mě bohužel nejde. Neměla by jsem kam dát děti, nejmladší je zatím se mnou doma prostřední ráno vozí do školky manžel a odpoledne vyzvedává kdo zrovna může a nejstarší už jezdí sama. Ale jinak musím zvládat vše sama. Manžel doma být nemůže moji rodiče pracují a manželovi už mají 80 takže vyzvednout ještě zvládnou ale pak už ne
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 21:26
@zrcadlo nyní jsem v péči třetího. První mě brala jako simulanta a jakoby to měla na háku, tak jsem přešla k jiné ta nasadila jiné léky, dokonce třikrát měnila s tím že je to běh na dlouhou trať než se najde dobrá kombinace. Ale ta odešla na mateřskou. Teď mám třetího ten zase změnil léky, zpočátku to vypadalo že bude lip ale bylo to jen na chvíli, když jsem volala že mám zhoršení a dost velké tak si mě objednal za dva měsíce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 21:34
@brumi hypnoza a léčitelství je jen vyhazování peněz.
Jestli něco, tak jóga a pravidelná meditační praxe - pomáhá to zklidnit a odplavit část úzkostí a k tomu ideálně nějaké silové sporty na metabolizaci hormonů, které se při úzkosti vyplavují do krve. Není třeba nikam chodit - mrkněte třeba na systém hiit a youtubová videa.
Rozhodně nekombinujte jen tak bylinky, většina reaguje s léky. Co můžete jsou vysoké dávky rybího tuku (jako že 4-6 lžic denně) a inositol - opět ve velkých dávkách - okolo 12g denně - tedy 3 lžičky
https://examine.com/…ts/inositol/
https://examine.com/…ts/fish-oil/
Dokud to tedy s vámi není tak špatné, že hospitalizace nevypadá jako adekvátní možnost, tak až dojde na mateřskou školu pro nejmladšího, tak holt ten stacionář.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 21:36
@Anonymní píše:
Anonymně, netěší mě tohle psát veřejně.Zakladatelko, přemýšlela jsi o změně profese? Ono opravdu nemáš na volbu jen jít se zničit do práce, nebo skončit na plném invalidním
Mám poměrně mírnou agorafobii cca 10 let - dost na to, aby mi to zničilo studium neschopností být zavřená v posluchárně, málo na to, aby mě s tím jakýkoliv doktor a moje okolí bralo vážně… období „nevylezu z baráku“ jsem měla celkem krátce, snad pár týdnů, následovala psychoterapie (zaměřená převážně na důvody mých tehdejších průšvihů) a poté, co se život zlepšit o pár stovek procent, jsem nad tou agorafobií tak nějak mávla rukou a žiju s ní. Není to ani kámoš, ale ani nepřítel; občas vystrčí růžky, ale až na drobné nepříjemnosti se nechá zase zpátky zahnat. No ale mám ji furt.
Pointa je to, že běžné zaměstnání bych prostě nedala. S lidmi vycházím, no problem, ale zavřená někde 8 hodin? Neexistuej… do týdne bych byla na hromádce.
Ono tady má, koukám, každý plnou pusu rad a znalostí… a co za terapii je super a že už dávno měly být pokroky… No nevím, já třeba mám problémy ve vlacích či autobusech (občas jezdím několikahodinové cesty) a fakt nemůžu vysvětlit lidem, že pro můj klid v duši je prostě nejlepší, když to „neterapeutuju“ a „nepřekonávám“, ale prostě omezuju na minimum. Nevyhýbám se tomu, ale ani do toho nelezu když nemusím. „Překonávat“ je úúúžasná metoda, jenže těm lidem zaboha nejde vysvětlit, že když to člověk musí překonávat znova a znova a znova a znova, a zase znova, že je to jednak vyčerpávající, jednak to pokaždé skopne o kus dolů očekáváním, co zas bude příště… „kognitivně behaviorálně“ jsem se naučila v tom vlaku nedostávat záchvaty paniky, ale to nic nemění na tom, že po létech pozorování jsem zjistila, že pro můj celkový stav je nejlepší to fakt omezovat a žít v klidu podle sebe, ne všeznalých rad ostatních.Už jsem to tu někde psala, lidi jsou na tohle hrozní… fobiím absolutně nerozumějí, neumějí si je představit. Půlka z nich by člověka se strachem z výšek vítězoslavně vykopala na rozhlednu, aby dokázala, že to jde překonat - ale dokazují to SAMI SOBĚ. Nikdo jim nevysvětlí, že bez ohledu na to, k čemu toho člověka donutí, příště se u něj ten samý stav bude opakovat…
Na soudy lidí fakt opatrně. Zkušenost je nepřenositelná, a kdo neví, jaké je žít s fobií, ten fakt vidí hrozně jednoduchá řešení - která ty fobie ale neposlouchají…S prací bych ti poradila totéž, přestat myslet na „jednu správnou cestu“ a hledat alternativy. Pokud ti končí MD a nechceš do starého kolektivu, tak pracák, částečný úvazek, rekvalifikace, OSVČ… záleží, co umíš a z čeho bys mohla vycházet. Žít se dá spoustou způsobů, opravdu si nemusíš nechat tady kolektivem přednášet, jak sama sebe musíš otesat a zdeformovat, aby ses vešla přesně do té krabičky, kterou si kolektiv může pohodlně někam uklidit a být s tebou v pohodě.
Souhlasím s tím, že určitě řešit s psychologem, s psychiatrem… ale prostě nevidět jen ty dvě možnosti, stará práce nebo plný invaliďák (hodně černobílé… nebo spíš černočerné myšlení), ale hledat i ty další.
Tady jde o tebe. Pokud existuje profese, kterou bys zvládla a mohla ji dělat na živnosťák v čase, který tobě vyhovuje, a do takové míry jakou ty zvládneš, je to taky životní cesta.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.6.17 21:38
@Anonymní píše:
Anonymně, netěší mě tohle psát veřejně.Zakladatelko, přemýšlela jsi o změně profese? Ono opravdu nemáš na volbu jen jít se zničit do práce, nebo skončit na plném invalidním
Mám poměrně mírnou agorafobii cca 10 let - dost na to, aby mi to zničilo studium neschopností být zavřená v posluchárně, málo na to, aby mě s tím jakýkoliv doktor a moje okolí bralo vážně… období „nevylezu z baráku“ jsem měla celkem krátce, snad pár týdnů, následovala psychoterapie (zaměřená převážně na důvody mých tehdejších průšvihů) a poté, co se život zlepšit o pár stovek procent, jsem nad tou agorafobií tak nějak mávla rukou a žiju s ní. Není to ani kámoš, ale ani nepřítel; občas vystrčí růžky, ale až na drobné nepříjemnosti se nechá zase zpátky zahnat. No ale mám ji furt.
Pointa je to, že běžné zaměstnání bych prostě nedala. S lidmi vycházím, no problem, ale zavřená někde 8 hodin? Neexistuej… do týdne bych byla na hromádce.
Ono tady má, koukám, každý plnou pusu rad a znalostí… a co za terapii je super a že už dávno měly být pokroky… No nevím, já třeba mám problémy ve vlacích či autobusech (občas jezdím několikahodinové cesty) a fakt nemůžu vysvětlit lidem, že pro můj klid v duši je prostě nejlepší, když to „neterapeutuju“ a „nepřekonávám“, ale prostě omezuju na minimum. Nevyhýbám se tomu, ale ani do toho nelezu když nemusím. „Překonávat“ je úúúžasná metoda, jenže těm lidem zaboha nejde vysvětlit, že když to člověk musí překonávat znova a znova a znova a znova, a zase znova, že je to jednak vyčerpávající, jednak to pokaždé skopne o kus dolů očekáváním, co zas bude příště… „kognitivně behaviorálně“ jsem se naučila v tom vlaku nedostávat záchvaty paniky, ale to nic nemění na tom, že po létech pozorování jsem zjistila, že pro můj celkový stav je nejlepší to fakt omezovat a žít v klidu podle sebe, ne všeznalých rad ostatních.Už jsem to tu někde psala, lidi jsou na tohle hrozní… fobiím absolutně nerozumějí, neumějí si je představit. Půlka z nich by člověka se strachem z výšek vítězoslavně vykopala na rozhlednu, aby dokázala, že to jde překonat - ale dokazují to SAMI SOBĚ. Nikdo jim nevysvětlí, že bez ohledu na to, k čemu toho člověka donutí, příště se u něj ten samý stav bude opakovat…
Na soudy lidí fakt opatrně. Zkušenost je nepřenositelná, a kdo neví, jaké je žít s fobií, ten fakt vidí hrozně jednoduchá řešení - která ty fobie ale neposlouchají…S prací bych ti poradila totéž, přestat myslet na „jednu správnou cestu“ a hledat alternativy. Pokud ti končí MD a nechceš do starého kolektivu, tak pracák, částečný úvazek, rekvalifikace, OSVČ… záleží, co umíš a z čeho bys mohla vycházet. Žít se dá spoustou způsobů, opravdu si nemusíš nechat tady kolektivem přednášet, jak sama sebe musíš otesat a zdeformovat, aby ses vešla přesně do té krabičky, kterou si kolektiv může pohodlně někam uklidit a být s tebou v pohodě.
Souhlasím s tím, že určitě řešit s psychologem, s psychiatrem… ale prostě nevidět jen ty dvě možnosti, stará práce nebo plný invaliďák (hodně černobílé… nebo spíš černočerné myšlení), ale hledat i ty další.
Tady jde o tebe. Pokud existuje profese, kterou bys zvládla a mohla ji dělat na živnosťák v čase, který tobě vyhovuje, a do takové míry jakou ty zvládneš, je to taky životní cesta.
Moc děkuji je vidět že víš jak mi je že s tím také bojujes, vlastě momentálně žiju podobně. Co mi dělá problém, tomu se vyhýbám co to jde, snažím se chodit do kolektivu třeba s mamkou ci sestrenici jelikož se s němá v rámci možnosti cítím nejbezpečněji. Dokonce min týden jsem zkusila s mamkou jízdu autobusem aspoň jedna zastávka. Dopadlo to katastrofalne, autobusak jel jak prase s prominutím a pak z ničeho nic prudká brzda. Skončila jsem s levou rukou od prstů až po rameno v sádře a silně obrazena žebra. Asi ani nemusím psát jak mi je, už je to týden a jsem úplně mimo cítím se ještě hůř než předtím
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.6.17 22:50
@brumi achju.. tak to je pech, ze to zrovna takto dopadlo… no, ale takove pomale krucky muzes zkouset jinak ta joga je priima! Take mi hodne pomahala, kdZ bylo nejhur a cvicim ji od te doby, co mi to propuklo temer denne - rok..ted uz jsem pridala kolo i beh… ale v dobe, kdy jsem byla hodne rozsypana, bych to nedala… a co se treba jit lehce proklusnout kolem baracku? Az bude slunicko, pekne… mne vzdy pomahalo videt na barak a vedet, ze se muzu kdykoliv vratit, kdyby neco.. plus mit nekoho na telefonu… a jinak ti muzu dat priklad, jak me lecili.. dostavala jsem pomaloucku ukoly, co mam udelat. Napr. Jit se sama projit kolem domu, jet par zastavek tramvaji v dobe, kdy nebude tolko exponovanej cas, jit sama nakoupit.. apod. Dneska uz zas sama ridim i delsi vzdalenosti.. No ale na uplnych zacatcich jsem musela byt porad s nekym… jdes na to dobre, zes to zkusila s mamkou.. ono je sice fajn se tomu vsemu vyhnout a citit se dobre.. jenze to pak dopadne tak, ze clovek skonci zavrenej doma a nestastnej.. urcite zkus nejaky ten stacionar, hospitalizaci… jinak, tohodle se asi nezbavime nikdyy.. je to nasi soucasti.. nebudu rikat, ze se citim buhvijak sebejiste a dobre, kdyz jedu tramvaji, v aute a nebo se mi zatoci hlava v praci. Ataky stale mam, i kdyz slabsi.. clovek se s tim proste nauci zit. Jsem to ja … nebojuju proti tomu. Vim, ze se asi nikdy nevylecim. Ze budou lepsi dny a horsi… moc ti drzim palce, aby bylo brzy lepe.. btw odkud jsi?
- Citovat
- Upravit
6.6.17 07:33
@Anonymní píše:
@brumi achju.. tak to je pech, ze to zrovna takto dopadlo… no, ale takove pomale krucky muzes zkouset
právě takto se snažím to zkoušet, když je třeba nakoupit, manžel mě zaveze k obchodu ale jdu sama s tím že snad stokrát se ujištuji jestli má u sebe tel 
, když mám opravdu dobrej den jdu takhle zkoušet i do velkého centra. Taky je mi dost pomocná nejstarší dcera, když je se mnou jsem klidnější, už je dost velká aby jakkoliv pomohlo, v době akutních záchvatu vždy pomohla věděla co v tu chvíli dělat a jak mě zklidnit .Nejhorší jsou dny kdy mě zlobí zdrav prolémy, už rok se léčím s páteří kdy mám denní silné bolesti a velmi časté blokace hrudní a krční páteře, takže to mi na jistotě nic se ti nestane moc nepřidává :/.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Zánět spojivek kapky nepomáhají
- 25.08.23
- Lucy01O
Tlak v oku a záškuby
- 23.08.23
- Anonymní
Flek před okem
- 13.07.23
- MartinaKindl333
Vysoká krátkozrakost a porod
- 06.07.23
- Anonymní
