Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Byla jsem vychovaná k preciznosti
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
27.4.22 16:57
A stalo se něco? Zodpovědnost převzalo dítě s tatínkem, tak ok a neřeš 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.22 17:10
I to zlobivé dítě je z poloviny tvoje. Tudíž bych brzdila s vyjádřením, že jsou po manželovi. Chováš se stejně jako tví rodiče. Chybu udělal manžel, ten si nese následek. Chodím do práce a v den, kdy se vracím pozdě, má na povel syna tatínek. Jestli udělá nebo neudělá úkol, je jejich boj.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.4.22 17:10
Když si to po sobe čtu, tak vidím, že to nějak nema hlavu ani patu..
Můj problém je v tom, že o problému potřebuju mluvit, manžel to za problém napovazuje, tyto věci bere lehkomyslně, takže si většinou (opakovaná chyba) postěžuji mamince ( mám ji ráda, je to maminká, nedokážu ji odstřihnout) - no a tam vždycky dostanu jakoby z druhé strany, že si za to můžu sama, že mi to říkala už když byli malí, že jsem je málo bila. Jinak ve srovnání s okolím jsou právě děti, myslím si, na dnešní dobu velmi dobře vychované.
No, a teď kam s tím. Pokud problém neventiluju, mám pocit, že mi praskne hlava - přemýšlím o něm ze všech stran. Má někdo radu, jak se naučit nepřemýšlet? 
Přijde mi, že jsem taková byla vždycky, ale teď, po covidu a při válce, jsem nějak víc úzkostliva.
Na psychologa to ještě není, myslím si, jen by mi pomohlo sdílení problémů…dekuju 
- Citovat
- Upravit
27.4.22 17:13
A stala se nějaká katastrofa? 
Předpokládám, že dle toho jak reaguješ to byla spíše výjimečná situace, tudíž se neděje žádná hrůza. Nebuď jako tvoji rodiče, otrávíš tak nejen děti, ale i manžela.
A k tomu dodatku - ventiluj své úzkosti sportem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.4.22 17:18
Já tě chápu, mám stejnou výchovu a docela mi to v životě zavařilo. Ty sis dokonce nedokonalosti svých dětí převzala jako další své selhání. Zaprvé, na to co budeš poslouchat od rodičů se vykašli, už jsi dospělá, máš svojí rodinu, nejsi povinna plnit jejich nároky a představy. Ať říkají co chtějí. Jejich názor. Řekni jim, že to za žádnou chybu ve výchově nepovažuješ, každé dítě je jiné, tečka. Dál, ty si uvědom že opravdu každé dítě je jiné. Sama píšeš, že to „zlobivě“ je po manželovi. No tak je to asi jeho povaha, a je to opravdu špatně, když sis sama takového partnera vybrala, píšeš o něm hezky a láskyplně, máš ho ráda ? Není to náhodou tak, že jsi potřebovala někoho, kdo by tě trošku doplňoval a vyvažoval? Byla bys s ním, kdyby byl stejný jako ty, bylo by to tak lepší? Když bude dítě jako on, bude se mít špatně? Tím neříkám, že ho nemáš vést k plnění povinností, ale když to prostě přeze všechno nejde, drama bych z toho nedělala, nestojí to za pokažení atmosféry v rodině a hádky. Nemusíš ho převychovat aby byly všechny podle jednoho mustru. Nepůjde to a k ničemu by to nebylo, jen vás všechny vystresuješ. No a úkol…ok, jsi zodpovědná za děti, ale fakt ne za manžela . Tak to s tatínkem pěkně zvrtali, to jsou troubové, ale proč se jako blbec cítíš ty? Vůbec bych se na úkoly neptala, nedohlížela na něho, jestli tatínkuje správně. Když ne, asi bych měla nějakou poznámku na téma že tatínek úkoly pro xtou třídu nezvládl 
. Ale ne jedovatě myšlenou. A co mu vyčítáš, že je dítě po něm? No to jsi asi mohla čekat ne, když jste ho dělali ? Prostě ti ty povahové rysy u něj nevadí, musíš je akceptovat i u svého dítěte.
- Citovat
- Upravit
27.4.22 17:20
Osobně si myslím, že tě vždycky rozloží matka. Kdyby tě uklidnila, řekla ti, že o nic nejde a že jsou horší věci, tak bys z toho nebyla špatná. Bodejď bys neměla úzkosti, po takové výchově, pořád nemáš odstříhlou pupeční šňůru, jak píšeš, problémy řešíš s mámou, která ti to ještě otříská o hlavu dvojnásob.
Co ti to pomůže, že to s ní budeš řešit, když víš, že to pro tebe bude všecko ještě horší?
Sama vidíš, že přístup k dětem máš stejný, jedno je šikovné a druhé ne, věnuješ se oběma stejně. Toto jsou věci, které asi moc nezměníš, když je manžel salámista a dítě je po něm. Hlavně se z toho nezblázni, já myslím, že i z toho prů. seráře vyroste normální slušný člověk, akorát třeba nebude mít tituly, ale učňák a bude se živit řemeslem. No a co? Průšvihy ve škole posílej řešit manžela.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
27.4.22 17:23
@Anonymní píše:
Když si to po sobe čtu, tak vidím, že to nějak nema hlavu ani patu..
Můj problém je v tom, že o problému potřebuju mluvit, manžel to za problém napovazuje, tyto věci bere lehkomyslně, takže si většinou (opakovaná chyba) postěžuji mamince ( mám ji ráda, je to maminká, nedokážu ji odstřihnout) - no a tam vždycky dostanu jakoby z druhé strany, že si za to můžu sama, že mi to říkala už když byli malí, že jsem je málo bila. Jinak ve srovnání s okolím jsou právě děti, myslím si, na dnešní dobu velmi dobře vychované.
No, a teď kam s tím. Pokud problém neventiluju, mám pocit, že mi praskne hlava - přemýšlím o něm ze všech stran. Má někdo radu, jak se naučit nepřemýšlet?
Přijde mi, že jsem taková byla vždycky, ale teď, po covidu a při válce, jsem nějak víc úzkostliva.
Na psychologa to ještě není, myslím si, jen by mi pomohlo sdílení problémů…dekuju
No hele rozhlídnout se po světě, a uvědomit si, že zapomenuté úkoly nejsou to na čem stojí svět. Všude kolem nás, nejen ve válce, se dějou tragédie, umírají lidé, i děti, jsou nemocní, lidé ztrácejí smysl života. Tyhle školní starosti jsou proti tomu nepatrné a fakt nestojí ani za den špatné nálady. Zkus si to pokaždé připomenout. Na manžela se vykecej nějaké kámošce která chápe, že každého na druhém něco štve, i když jinak ho má moc rád, já taky s kamarádkou nadávám na manžely, přitom máme obě velice šťastná manželství, je to takové to terapeutické tlachání. Vykecáme se a doma pak už z toho nic neděláme. Občas i jedna druhou zchladíme, že jde o houby.
- Citovat
- Upravit
27.4.22 17:25
@Anonymní píše:
Když si to po sobe čtu, tak vidím, že to nějak nema hlavu ani patu..
Můj problém je v tom, že o problému potřebuju mluvit, manžel to za problém napovazuje, tyto věci bere lehkomyslně, takže si většinou (opakovaná chyba) postěžuji mamince ( mám ji ráda, je to maminká, nedokážu ji odstřihnout) - no a tam vždycky dostanu jakoby z druhé strany, že si za to můžu sama, že mi to říkala už když byli malí, že jsem je málo bila. Jinak ve srovnání s okolím jsou právě děti, myslím si, na dnešní dobu velmi dobře vychované.
No, a teď kam s tím. Pokud problém neventiluju, mám pocit, že mi praskne hlava - přemýšlím o něm ze všech stran. Má někdo radu, jak se naučit nepřemýšlet?
Přijde mi, že jsem taková byla vždycky, ale teď, po covidu a při válce, jsem nějak víc úzkostliva.
Na psychologa to ještě není, myslím si, jen by mi pomohlo sdílení problémů…dekuju
A kamarádka nějaká? Mámě se snaž nesverovat, on člověk občas ztratí ostražitost, ale pak hned pozná, že to byla chyba. Nebo holt napiš sem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.22 17:26
Přestaň chtít být maminčina hodná a poslušná holčička a nečekej pochvalu, když toho nebyli doteď schopní. Jsi dospělá a plně odpovědná za svou rodinu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.22 17:45
Mám taky tendence vše kontrolovat a dohlížet, aby děti měly vše v pořádku. Na druhou stranu se ale nic tak hrozného nestalo a můžeš to brát jako přínos do výchovy dítěte. Dítě nesplnilo úkol, ve škole ho asi nepochválili, třeba si dá příště větší pozor, aby mělo svoje úkoly v pořádku 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.22 17:48
@Anonymní píše:
Když si to po sobe čtu, tak vidím, že to nějak nema hlavu ani patu..
Můj problém je v tom, že o problému potřebuju mluvit, manžel to za problém napovazuje, tyto věci bere lehkomyslně, takže si většinou (opakovaná chyba) postěžuji mamince ( mám ji ráda, je to maminká, nedokážu ji odstřihnout) - no a tam vždycky dostanu jakoby z druhé strany, že si za to můžu sama, že mi to říkala už když byli malí, že jsem je málo bila. Jinak ve srovnání s okolím jsou právě děti, myslím si, na dnešní dobu velmi dobře vychované.
No, a teď kam s tím. Pokud problém neventiluju, mám pocit, že mi praskne hlava - přemýšlím o něm ze všech stran. Má někdo radu, jak se naučit nepřemýšlet?
Přijde mi, že jsem taková byla vždycky, ale teď, po covidu a při válce, jsem nějak víc úzkostliva.
Na psychologa to ještě není, myslím si, jen by mi pomohlo sdílení problémů…dekuju
Ber to tak, ze problem neexistuje.
O nic nejde.
Spis zapracuj na te sve preciznosti, to je vec, ktera ti kazi zivot. Ne tvuj muz.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.22 17:52
Tak nepřinesl jednou úkol a neměl podepsaný úkolnice. No boze.
Navíc zodpovědnost jde primarne za dítětem, případně za rodicem, který to měl doma na povel.
A silne doporučuju na sobě zapracovat a naučit děti dělat chyby s být nedokonalé, jinak budou jednou stejně v háji, jako ty.
A vlastně nejen děti. Primárně to nauč sebe a přestaň hledět na okolí, měj se ráda.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
27.4.22 17:56
Mě teda jako problém připadá, že dospělá žena je závislá na uznání rodičů, jinak nemůže být šťastná. To bys měla řešit především.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Aktuálně na Instagramu
Podle rozsáhlé norské studie mají nejstarší děti v rodině v průměru vyšší IQ než jejich mladší sourozenci. Důvod? Najdete na Instagramu.
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Můj syn 6 let se za vsechno omlouva
- 25.03.26
- Anonymní
Ahoj.
Jak říká nadpis. Byla jsem vychovaná, aby vše bylo perfektní. Doma nikdy žádná pochvala, ale,,mohlo to být ještě lepší„. Vždy jsem byla oplácané dítě, což bylo dost kritizováno, avšak vyvažovala jsem to precizními výsledky ve skole, abych uspokojila náročné rodiče.
Nyní jsem šťastně vdaná, ale manžel je klasický,, muž pro život“ - škola ho nebavila, nesplněné úkoly neřešil, avšak je velmi šikovný a školy mu nikdy nechyběly - je spokojený, je to fajn praktický člověk.
Spolu máme děti. Některé jsou po mně, škola jim jde krásně, chovají se slušně. Jiné po manželovi - tam více pracujeme na učivu, ale také je šikovný školák. Avsak ve skole má průšvihy.
A to si opět vyslechnu od rodičů, kde jsem udělala chyby ve výchově, jak jsem měla být důslednější, více trestat…
Já to pak pořád v hlavě řeším, pořád přemýšlím, trápím se tím, trápím manžela, občas mu i vyčítám, že je mu to jedno a proč, že vlástne dítě s prusvihama je celý on, a žádná výchova by tomu nepomohla.
Včera jsem byla výjimečně pryč a manžel dělal s dětma úkoly. Premiant ok, ten již zvládne sám, druhe dítě dnes přišlo s tím, že jeden úkol neudělali a tatínek nepodepsal ukolnicek. Připadám si jako pitomec. Třikrát jsem se ptala po příjezdu, jestli úkoly zvládli. Děti i tatinek mi tvrdili, že kontrola není nutná a já jim věřila. Tak já už nevím. Nemám sílu kontrolovat úplně vše.
Potřebuju se vlastně jen vykecat.
Vím, že reaguji přehnaně, že mu to nemusím hned vyčítat, ale nějak je toho na mne hodně.
Děkuji za přečtení.
Raději anonym, stydím se.