Deprese po pul roce
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Deprese po pul roce
Ahoj holky, dnes jsem se zaregistrovala jako novacek na tyto stranky, tak Vas vsechny predem zdravim 
.
Mam skoro pulrocni holcicku, v lednu jsem si prosla poporodni depresi, kterou jsem tak nejak zvladla sama prekonat.
Mam ale pocit, ze nejsem od narozeni male uplne ok. Casto mivam depky a mam pocit, ze jsem se nejak zmenila. Byla jsem vzdycky hodne komunikativni, vesela, plna zivota. Ted mi prijde, ze v zivote neni zadna sranda, nic me nebavi, jsem casto bez nalady…
Mala je hodna, pekne spinka, plne kojim - takze bych mela byt stastna spokojena maminka…ale neni tomu tak. Mam dcerku hrozne rada, ale pred jejim narozenim jsem byla o hodne stastnejsi. Je strasne to takhle naplno napsat, ale je to bohuzel fakt 
. Nikomu jsem to nerekla, protoze se za sve pocity stydim a tak snad, kdyz to napisu tady, tak se mi aspon malicko ulevi. A treba je nekdo, kdo to citi podobne.
V navaznosti na to mam pak depky, ze jsem spatna matka, ze prece MUSIM byt stastna, kdyz mam takove krasne, zdrave dite a porad v sobe hledam chybu, proc tomu tak neni… Ach jo.
Je mi 33 let, tak nevim, jestli je to vekem nebo mnou :- ( . Mozna zbytecne vsechno moc resim, porad premyslim nad tim, jestli malou dobre vychovavam, jestli se ji venuji dost, nebo jestli se ji nevenuji az moc, protoze ted zacala hodne plakat, sotva se od ni vzdalim na minutku. Chtela bych s ni travit cas jen tak - prirozene a ne porad premyslet nad tim, zda to ci ono delam spravne, nebo ne. Uz mi ze vseho hrabe 
.
Jestli mate nejakou dobrou radu, jak si to maminkovstvi uzivat, tak sem s ni 
. Budu ráda a kdyz ne, tak dik, ze jsem se mohla aspon vykecat 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Reakce:
Ahoj, omlouvám se, že píšu anonymně, ale když já se za tohle stydím 
Občas cítím něco podobnýho. Mám úžasnou dvouletou holčičku, ale něco jako deprese mě čas od času chytne. Možná jsem nervák, možná nemám 100% mateřského citu, nevím jak to vlastně nazvat, ale malá se mnou někdy pěkně cvičí. Ale jak roste, je to lepší a lepší. Nejhorší mi připadlo právě to období ležícího miminka, které jen brečí a já vlastně jen hádala, co chce. Nikdy bych dcerce neublížila, ale přepadaly mě dost černý myšlenky. Hodně mně pomohly tyto stránky: http://diskuse.abecedazdravi.cz/…-na-materske V porovnání s problémama ostatních jsem si vždycky uvědomila, že vlastně nemám co řešit, nadechla jsem se a fungovala dál. Držím ti palce, ať to zvládneš!
- Citovat
- Upravit
Ahoj, diky moc za reakci. Na ty stranky se mrknu.
Taky me napadaji cerne myslenky, ne, ze bych neco udelala male, ale obcas me napada, jake by to bylo, kdyby tu nebyla ja. Hned si reknu, ze ne, ze by bylo hodne lidi kolem me nestastnych, kdybych si neco udelala, ale casto me to bohuzel napada…
Rozumem si dokazu rict, ze je blbost, si nejak ublizit, jen doufam, ze nekdy nebudu mit „zkrat“…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Taky jsem si dost často říkala, že bych nejradši od všeho utekla. Představovala jsem si, jak otvírám dveře a utíkám pryč… Málo platný starost o dítě je pěkná dřina a kdo to nezažil nepochopí. Pro někoho je to dřina větší, pro někoho menší, však každá jsme jiná. Neboj, určo to zvládneš! Můžu ti poradit třeba jednu věc - hodně malou foť, hlavně v okamžicích, kdy jste ty i ona štastné a když ti bude mizerně, tak se na ty fotky koukni Snad by ti to v tu chvíli pomohlo trochu zvednout náladu
- Citovat
- Upravit
Ahoj, tak takové pocity mám někdy taky. Mám dvouměsiční holčičku, je moc hodná, celkem hezký spinká, ale já si připadám taková bez života, ne moc šťastná. Při tom jak píšeš, měla bych být, protože mám zdravé, krásné miminko. Pořád si říkám, co by za to daly holčiny, které nemůžou otěhotnět přijde mi, že i z partnerem to nějak neklape, že mě to prostě nebaví. Nejraději bych šla do práce, prostě mezi lidi. Pořád tak nějak doufám, že se to spraví až bude malá větší, že si to začnu konečně užívat. Taky jsem to nikomu neřekla, hrozně se za to stydím
- Citovat
- Upravit
anonymka2
Já také radši anonymní
Měla jsem to dost podobně (občas ještě mám, ale je to čím dál lepší). Mám krásného zdravého kluka, velmi šikovného, všichni ho mají rádi, ale mě přišlo (fakt hlavně do té doby, než seděl a začal lézt), že mě rodičovství strašně omezuje. Byla jsem často unavená, spoustu bezdětných kamarádek jsem už dlouho neviděla, záviděla jsem přítelovi, že si může jít do práce, kde si od malého odpočine a pokecá si s lidma, ale já jsem jak v bublině. Když už jsem si mohla s někým pokecat, tak se řeč pořád stáčela k dětem a já chtěla mluvit i o něčem jiném, než pokakaných plínkách, rostoucích zoubcích apod. Začlo se to zlepšovat ve chvíli, kdy začal být malý „mobilnější“, začla s ním být sranda, sám vymýšlí kravinky, často se směje. Dnes mám zrovna taky depku, takže bych ani psát neměla , ale jak radila anonymní předemnou, vyfoť si malou v těch hezkých chvílích…když se směje, když jste venku třeba na dece na sluníčku apod. Mě to pomáhá (když si tedy vzpomenu, že bych se mohla podívat 
). Také mě dodávají pozitivní energii klukovi dětské písničky, jsou veselé a on se vždycky rozradostní, když je slyší.
A ještě jedna rada, kdyby jsi stejně postupem času byla pořád nešťastná, prázdná, bez chuti na cokoliv, neboj se vyhledat radu odborníka. Štastná maminka je lepší než ustaraná. Já mám pořád pocit, že bych vše mohla dělat líp, zpětně si uvědomuji chyby, které jsem udělala a díky nim mi třeba malý v noci nechce spát apod. Když mám blbou náladu, nepromluvím na něj, jak je den dlouhý, čumím do bedny s hračkami, strašně bych si s ním chtěla hrát, ale nemám sílu, nevím co vybrat, aby nás to oba bavilo, on je protivný, protože se mnou není žádná zábava. To pak nezbývá, než se doslova dokopat a došourat se s kočárkem někam do přírody. Ale je to čím dál lepší. Malému teď byl rok, tak si říkám, že už to bude jen a jen lepší a snažím se najít si nějakou zábavu, když zrovna spí, něco co mi dovolí aspoň na chvilku „nebýt s ním“, ale žít si podle svého (takže hledám, v čem začnu podnikat)
- Citovat
- Upravit
Ahoj, jsem teprve těhotná, ale člověk nikdy neví, jak dopadne a co ho potká. Vašich stavů je mi moc a moc líto a strašně ráda bych Vám pomohla. Bohužel nebo spíš bohudík s tím nemám zatím zkušenosti. CHtěla bych se ale zeptat, jestli jste měly deprese už v těhu, strach z porodu nebo co vlastně tento stav vyvolal? Já se zatím cítím dobře, porodu se bojím střídavě, jen mám takový ten pocit jestli vůbec budu dobrá matka, jestli to zvládnu, jestli jsem připravená, jestli partner bude dobrý otec,jestli bude mít miminko u nás vše potřebné…Ale to bych řekla je asi klasika. NEmyslím si, že bych byla nějaká depkařka, spíš se o mě říká, že jsem silná a zvládnu vše. Ale člověk opravdu nikdy neví. Miminko je úplně něco jiného a vlastně ani přesně si nedokážu představit do čeho jdu, co bude, jak to bude, jak to budeme prožívat… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tak děvčata, já se za anonym schovávat nebudu, protože myslím, že tohleto je úplně normální. Prožívám podobné stavy a pocity prakticky od narození Helenky, mívám pocit, že jsem se někde ztratila, že už to nejsem já, bývám vzteklá a bohužel se i občas stane, že to malá „slízne“ neprávem (že na ni třeba zaječím za věc, za kterou bych jindy jenom napomenula nebo tak). Po narození Marečka je to ještě horší, muž říká, že poslední dobou dost často zvyšuju hlas, jsem náladová, unavená - hodně dělá taky nevyspání. Dokonce mne posílá za homeopatem, jestli by mne trošku nesrovnal… Jednou se mi dokonce stalo, že když jsem v noci k Marečkovi vstávala po patnácté a on si chtěl v půl čtvrté povídat, vytekly mi nervy a zaječela jsem na něj, ať už „kouká ztichnout nebo nastane tanec“ Cukl sebou, jak se lekl, pak se na mne začal chechtat a já zbytek noci probrečela, jak jsem byla sama ze sebe zklamaná…
Jediné, co mne s tím tak nějak smiřuje, je fakt, že to není o tom, že bych je neměla ráda… přesvědčuju se o tom znova a znova, kdykoli přijde jedna rýmička a já jsem úplně hotová a schopná prosedět celou noc u příslušné postýlky…
Ale víš, jestli máš až takové myšlenky, jako že by sis něco udělala, tak zajdi za psychologem! Malá potřebuje mámu a Ty to musíš zvládnout - když se na to necítíš sama, musí Ti v tom pomoci odborník…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Holky, dekuji dekuji !!! Moc Vam dekuji za Vase reakce.
Asi to bude znit hloupe, ale fakt mi pomohlo, ze i Vam je nekdy takhle hrozne. Ne, ze bych to nekomu z Vas prala, ale cloveku je hned lepe, kdyz vi, ze neni uplne divny, ze i ostatni maji podobny problem.
Hodne se ztotoznuji s Anonymni 2 
. Chybi mi lidi, prace, normalni rozhovor, zavidim manzelovi, ze muze jit do prace atd atd.
Depka me po 4 dnech zase presla, ale byl to teda mazec . Rikam si, jestli to nema co do cineni i s menstruaci. Mozna se mi rozhodily hormony a z toho depka jak vysita…
Kojim, takze v podstate menstruaci nemam, ale mela jsem i žravku, nafoukle bricho a ostatni priznaky, takze jako bych ji asi mela.
Rada s fotkama je skvela - hned jsem si malou prohlidla v notase . Diky !
Drzim nam vsem palce, at mame co nejvice dobre naladicky 
.
PS: Farllin, zatim se radeji depresemi nestresuj a uzivej si tehotenstvi !!! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Bohunka mi mluvi z duše, mam to uplne stejne, i kdyz od doby co mala vice komunikuje je to lepsi a lepsi…po porodu jsem si taky pripadala jak vezen, chtela jsem do prace, mezi lidi, bez male (jednou se mi dokonce stalo, ze jsem odchazela do obchodu bez ni, vzpomnel ajsem si na ni mezi dverma )…na druhou stranu bych za ni dychala, vzpominam si jak se pozvracela v aute a ja brecela s ni, ze ji nemuzu hned pomoct a pochovat ji 
No je to blazinec, ale u me hrala (hraje) roli hlavne unava
Farllin, v tehotenstvi jsem se citila psychicky dobre, dokonce jsem se ani nebala porodu - jinak se bojim vseho co se tyce lekaru 
poporodni depku podle me neovlivnis, jak uz jsem psala v jine diskuzi, predstavy byly ruzove, realita šeda
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
ahoj, trosku mi to prislo jako kdybych to psala ja, jen s malym rozdilem, ze me je 36 a nasi holcicce jsou 4 mesice. Je to moje srdicko, zlaticko, ale jsou chvilky, ze bych taky nejradeji zavrela dvere a utekla nekam hodne daleko. Myslim si, ze to takhle ma, ale hodne maminek. Jen bych si prala kdyby to slo alespon na tyden si vymenit role s nasim tatkou. Ja bych chodila do prace a pokecat s kamarady a tatka by se 24 hodin staral o malou a o domacnost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já si poporodní depresí prošla a to včetně léčby AD.
Jinak hodně maminek má tyto pocity a faktem je, že já osobně si přijdu i teď jak vygumovaná a to má malej rok a půl. Nestíhám sledovat zprávy, novinky v mém oboru, první co hledám v letáku jsou akce na plíny a mlíko, hodně zapomínám.
No a to spaní, stačila by mi jedna blbá noc bez buzení. Jediný den bez řvaní malýho. Naše konverzace je samý nechej, nedělej to, stůj, nelez tam.
Pokud by se ti stavy zhoršovaly a přicházely častěji , doporučuji návštěvu psychologa nebo psychiatra, hodně to pomáhá se vypovídat a vytyčit si nějaký směr bez dítěte. Já třeba po čase přešla na malování triček jako na nového koníčka.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
