Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Deprese v prvním trimestru
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
17.9.14 22:03
@Antonie Bolavá soudim z toho co tady na emiminu ctu. Tehotenstvi neni nemoc, bohuzel to hodne zen v cr nechape a dobrovolne se zaviraji doma. Coz zpusobuje prevazne vztahove a financni problemy, ktere vyustuji v takzvane „tehotenske deprese“. Zavrene doma mezi ctyrmi zdmi si uvedomuji, ze chteli jiny zivot, ale je pozde. Takovych diskusich je tu spousta. Tehotenstvi je narocne a izolaci odtrzene od reality se to jen zhorsi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.9.14 06:22
@Claire00 Mít Tě po ruce, tak Ti normálně něco udělám. Pokud neumíš číst, tak raději nereaguj, protože píšeš velký ho*** 
Nikdo tady nepíše, že něčeho lituje, nebo chce něco vracet a že se dobrovolně zavírají doma. Celá tato debata je úplně o něčem jiném, a Ty o tom víš očividně velké prd, a hraješ si tu na spasitelku…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.9.14 08:41
@čučorie-dka ahoj to je asi normální já čekám 3 dítě ted sem 18+6 a sama vidím na sobě že sem hrozná starší syn říká jemu 10 mami ty jsi chvilkama jak andilek a za 5 min sem jak furije pak zas dobri strašné se střídají nálady všechno mne vadí mám hrozný strach z těhotenství. Pořad rikam co když MECO se stane mám jít na UZ ve 20 mám z toho panickou hrůzu co když, manžel říká nevymisli nesmysly. A to nejsem prvorodicka ještě necitim pohyby říkám co když není mimi v pořádku a to ještě ma na to čas, prosté sem hrozná nic se mi nechce nemám na nic náladu. ale bude to dobri
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.9.14 11:55
@čučorie-dka
V 6tt nebude problem v tehotenstvi, ale nekde jinde. Proste nejsi v zivote spokojena, nepriznas si to a snazis se vymlouvat na tehotenstvi. 6tt je jen tyden az dva po vynechani ms!!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
18.9.14 18:00
@Claire00 Nemůžu s tebou souhlasit. U prvního jsem nic jako hormonální bouři vůbec nezažila. Ta přišla až po porodu. U druhého jsem pocitově do 7. týdne nevěděla, že jsem těhotná. Zato 7.-10. týden teda stál za to. Já věčně unavená, doma mě po příchodu z práce čekalo batole, u kterého zrovna začíná období vzdoru, a které jsem věčer stěží zvládla vykoupat, víkendy bych nejraději celé prospala, veškerá domácnost a z 90% i dítě na chlapovi, protože já prostě byla grogy, do toho ještě já nemocná. Hormony + vědomí toho, že je doma člověk vlastně jen do počtu = docela slušná depka (tím teda nemyslím tu klinickou).
Teď už mám snad to nejhorší z prvního trimestru za sebou, ale řeknu Ti, už teď se bojím šestinedělí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.12.18 09:32
Ahojte holky, jsem ve 12. tt a taky se potýkám asi s depresemi nebo minimálně velmi špatnou náladou. A potřebuju se někde vykecat. Čekám své druhé dítě, první už chodí do školy a těhotenství s ním bylo docela mazec. Celou dobu mi bylo zle, od 20. tt na rizikovém, musela jsem ležet, a tak jsem bohužel přibrala kolem 30 kil. Malý se narodil ve 35. tt a péče o něj byla na začátku hodně náročná. A do toho od nás odešel jeho tatínek. Bylo to šílené období, byla jsem permanentně nevyspaná, pořád jsem brečela, byla jsem na všechno sama, nic nezvládala a nesnášela se. Uzavřela jsem se před celým světem…nerada na to vzpomínám.
Naštěstí ze syna vyrostl šikovný a zdravý klučina a vše je v pořádku.
V synových 3 letech se mi podařilo psychicky i fyzicky zvetit. Nastoupila jsem do práce a začla nová etapa života. Cítila jsem se po dlouhé době plná energie, elánu, optimismu. Vrátila jsem se ke starým koníčkům, našla si přátele, obnovila vztahy a našla si nového partnera Díky sportu jsem zhubla a vážila jsem míň než před prvním těhotenstvím. Cítila jsem se opravdu skvěle.
Teď v létě partner přišel s tím, že bychom se mohli vzít a že by rád měl se mnou dítě. Nějakou dobu jsem váhala a pak jsem si řekla, že tomu teda necháme volný průběh. No a tak se stalo, že jsem hned po dvou měsících otěhotněla.
Byla jsem moc šťastná, když jsem držela pozitivní test a přítel taky. První kontrolu absolvoval se mnou a u bušícího srdíčka málem brečel dojetím. Opravdu doják.
Ale s přibývajícími týdny těhotenství mi začalo být čím dál tím hůř. Zvracení, šílená únava, bolesti zad, hlavy, motání hlavy. Musela jsem skoncovat s veškerým sportováním, protože mě totálně vyčerpávalo, nedělalo mi dobře. Vyčerpávají mě běžné aktivity typu nákup, věšení prádla. Do práce ale chodím, i když mi doktor navrhl neschopenku, protože vím, že sama doma bych se asi zbláznila.
Teď jednak čekám na screening příští týden, ze kterého mám sevřený žaludek. No a nějak si začínám uvědomovat, že tak dobře, jak mi bylo v posledních letech, mi asi zase dlouho nebude. Přítel je sice hrozně hodný a věřím, že se k tomu postaví jinak, než bývalý partner. Ale nedávno mi oznámil, že na jaře prakticky 3 měsíce v kuse bude v zahraničí a vrátit by se měl cca 4 týdny před porodem. Při představě, jak jsem zas na všechno sama, je mi takto zle a jsem vyčerpaná, mám chuť skočit z okna. Samozřejmě obrazně, protože bych to synovi a nenarozenému mimču nikdy neudělala. Ale mám prostě pocit, že to nezvládnu. Nechci to tak! Nechci tady být tak dlouho sama. Kéž bych aspoň přestala zvracet.
Mimochodem i když do sebe sotva něco dostanu a zvracím od 8. týdne skoro denně, mám už nahoře 8 kilo. Nemůžu si pomoct, ale připadám si hnusná a odpudivá (i když přítel mi říká opak). Když si vezmu, jak jsem vypadala v létě - štíhlá, vysportovaná. A teď - oplácaná, nateklá, šedozelená s kruhy pod očima. Hnus.
Prosím vás poraďte mi, jak tohle zvládat. Nějak mám pocit, že se mi to vymyká z rukou.
Díky za jakékoliv rady!
Banánová zmrzka
- Citovat
- Upravit
14.12.18 09:46
Rozumím ti. Jsem na konci 13tt (čekám první dítě), ale i tak mám někdy depresi. Jestli tvůj přítel ví, čím sis prošla a jak si byla na vše sama a jak ti bylo, určitě bych mu řekla, že nechceš a nedokážeš být sama. Třeba se najde nějaká cesta, aby tam nebyl tak dlouho nebo mezitím aspoň přijel. Snad se to nějak vydrží a tobě držím palečky, aby se ti už nic takového nikdy nestalo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.12.18 11:08
@Anonymní píše:
Ahojte holky, jsem ve 12. tt a taky se potýkám asi s depresemi nebo minimálně velmi špatnou náladou. A potřebuju se někde vykecat. Čekám své druhé dítě, první už chodí do školy a těhotenství s ním bylo docela mazec. Celou dobu mi bylo zle, od 20. tt na rizikovém, musela jsem ležet, a tak jsem bohužel přibrala kolem 30 kil. Malý se narodil ve 35. tt a péče o něj byla na začátku hodně náročná. A do toho od nás odešel jeho tatínek. Bylo to šílené období, byla jsem permanentně nevyspaná, pořád jsem brečela, byla jsem na všechno sama, nic nezvládala a nesnášela se. Uzavřela jsem se před celým světem…nerada na to vzpomínám.
Naštěstí ze syna vyrostl šikovný a zdravý klučina a vše je v pořádku.
V synových 3 letech se mi podařilo psychicky i fyzicky zvetit. Nastoupila jsem do práce a začla nová etapa života. Cítila jsem se po dlouhé době plná energie, elánu, optimismu. Vrátila jsem se ke starým koníčkům, našla si přátele, obnovila vztahy a našla si nového partnera
Teď v létě partner přišel s tím, že bychom se mohli vzít a že by rád měl se mnou dítě. Nějakou dobu jsem váhala a pak jsem si řekla, že tomu teda necháme volný průběh. No a tak se stalo, že jsem hned po dvou měsících otěhotněla.
Byla jsem moc šťastná, když jsem držela pozitivní test a přítel taky. První kontrolu absolvoval se mnou a u bušícího srdíčka málem brečel dojetím. Opravdu doják.
Ale s přibývajícími týdny těhotenství mi začalo být čím dál tím hůř. Zvracení, šílená únava, bolesti zad, hlavy, motání hlavy. Musela jsem skoncovat s veškerým sportováním, protože mě totálně vyčerpávalo, nedělalo mi dobře. Vyčerpávají mě běžné aktivity typu nákup, věšení prádla. Do práce ale chodím, i když mi doktor navrhl neschopenku, protože vím, že sama doma bych se asi zbláznila.
Teď jednak čekám na screening příští týden, ze kterého mám sevřený žaludek. No a nějak si začínám uvědomovat, že tak dobře, jak mi bylo v posledních letech, mi asi zase dlouho nebude. Přítel je sice hrozně hodný a věřím, že se k tomu postaví jinak, než bývalý partner. Ale nedávno mi oznámil, že na jaře prakticky 3 měsíce v kuse bude v zahraničí a vrátit by se měl cca 4 týdny před porodem. Při představě, jak jsem zas na všechno sama, je mi takto zle a jsem vyčerpaná, mám chuť skočit z okna. Samozřejmě obrazně, protože bych to synovi a nenarozenému mimču nikdy neudělala. Ale mám prostě pocit, že to nezvládnu. Nechci to tak! Nechci tady být tak dlouho sama. Kéž bych aspoň přestala zvracet.
Mimochodem i když do sebe sotva něco dostanu a zvracím od 8. týdne skoro denně, mám už nahoře 8 kilo. Nemůžu si pomoct, ale připadám si hnusná a odpudivá (i když přítel mi říká opak). Když si vezmu, jak jsem vypadala v létě - štíhlá, vysportovaná. A teď - oplácaná, nateklá, šedozelená s kruhy pod očima. Hnus.
Prosím vás poraďte mi, jak tohle zvládat. Nějak mám pocit, že se mi to vymyká z rukou.
Díky za jakékoliv rady!
Banánová zmrzka
Napadají mě dvě možná řešení - 1) aby přítel nikam nejezdil, případně pobyt co nejvíce zkrátil, vždy to lze zařídit, můj manžel taky den ze dne nepřišel do práce, protože prostě musel být se mnou a malou, mám co do činění s depresemi, ale až po porodu. 2) už teď si hledat dobrou psychoterapii a co nejvíce na sobě pracovat, třeba se ukáže, že to zvládnete i bez přítele. Držím palce a prosím o anonym
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.12.20 16:52
Ozivim diskuzi. Jsem 5tt, cekam treti. Mam pocit, ze mam snad nekonecny PMS. Jsem vztekla jako kdyby me napojili na elektrinu, plactiva, nic mne nebavi. A nejvic me nebavi varit, protoze sama nemam na nic chut. Zatim nastesti nezvracim. Mladsi dite ma obdobi vzdoru a ty neustale vzteky a rev take nepridavaji. Pokazde si nadavam, ze jsem do toho sla, ale na druhou stranu je mi moc smutno, ze se (zatim) na to miminko vubec netesim. Navic mam porad nepodlozeny strach, ze nebude v poradku. Pandemii bereme vazne, takze zbytecne nekam nechodime, jen do prirody. Vlastne nevim jak se z toho dostat a bojim se, ze me ty deprese nepusti. Chci se tesit a byt v pohode, ale nevim jak.
- Citovat
- Upravit
1.12.20 17:18
@Anonymní píše:
Ozivim diskuzi. Jsem 5tt, cekam treti. Mam pocit, ze mam snad nekonecny PMS. Jsem vztekla jako kdyby me napojili na elektrinu, plactiva, nic mne nebavi. A nejvic me nebavi varit, protoze sama nemam na nic chut. Zatim nastesti nezvracim. Mladsi dite ma obdobi vzdoru a ty neustale vzteky a rev take nepridavaji. Pokazde si nadavam, ze jsem do toho sla, ale na druhou stranu je mi moc smutno, ze se (zatim) na to miminko vubec netesim. Navic mam porad nepodlozeny strach, ze nebude v poradku. Pandemii bereme vazne, takze zbytecne nekam nechodime, jen do prirody. Vlastne nevim jak se z toho dostat a bojim se, ze me ty deprese nepusti. Chci se tesit a byt v pohode, ale nevim jak.
Mně pomáhají meditace, afirmace a cvičení. Hodně jsem se zklidnila a oproti prvnímu jsem v pohodě.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.12.20 18:03
Rozumím ti, taky se tak cítím. Akorát čekám teda druhé, jsem v 10 tt. První je dvouleté batole, které je místy pěkně vztekle a odporné. Na půl úvazku pracuju. Dopoledne se cítím vždy jakž takž, ale úderem 15 hodiny zhruba se začnu cítit hrozně. Jsem unavená, ale ne na spaní, ale prostě vycucla, je mi vždy zle (bez zvracení). Už pak nejsem schopna ničeho. Na starší nemám sílu. Dcera chodí do jeslí, ue kterých co 14 dní tahá nějaké rýmy, ja to vždy chytim, vždy to vyjde na kontrolu na gynde, tak se stresuju, jestli nepritahla covid a ja můžu na kontrolu. Do toho teda ona pak nemůže do jeslicek, takže ještě řeším co s prací. Cítím se hrozně, vývoj těhotenství je mi u zadku, jméno nechci řešit. Vůbec si nedovedu představit 3 trimestr, a další roky s miminem. Nechápu, proč jsem chtěla druhé dítě. Jsem husa hloupá. Mohla jsem se mit krásně, mit hezky život s jedním zdravým milovanym dítětem. Teď vidím, že jsem si naložila moc. Radu nemám, anonym pochopitelně.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
1.12.20 18:13
@Anonymní píše:
Rozumím ti, taky se tak cítím. Akorát čekám teda druhé, jsem v 10 tt. První je dvouleté batole, které je místy pěkně vztekle a odporné. Na půl úvazku pracuju. Dopoledne se cítím vždy jakž takž, ale úderem 15 hodiny zhruba se začnu cítit hrozně. Jsem unavená, ale ne na spaní, ale prostě vycucla, je mi vždy zle (bez zvracení). Už pak nejsem schopna ničeho. Na starší nemám sílu. Dcera chodí do jeslí, ue kterých co 14 dní tahá nějaké rýmy, ja to vždy chytim, vždy to vyjde na kontrolu na gynde, tak se stresuju, jestli nepritahla covid a ja můžu na kontrolu. Do toho teda ona pak nemůže do jeslicek, takže ještě řeším co s prací. Cítím se hrozně, vývoj těhotenství je mi u zadku, jméno nechci řešit. Vůbec si nedovedu představit 3 trimestr, a další roky s miminem. Nechápu, proč jsem chtěla druhé dítě. Jsem husa hloupá. Mohla jsem se mit krásně, mit hezky život s jedním zdravým milovanym dítětem. Teď vidím, že jsem si naložila moc. Radu nemám, anonym pochopitelně.
Uplne te chapu 
Moje mladsi je take dvoulete 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
4.4.21 18:42
@Anonymní píše:
Ahojte holky, jsem ve 12. tt a taky se potýkám asi s depresemi nebo minimálně velmi špatnou náladou. A potřebuju se někde vykecat. Čekám své druhé dítě, první už chodí do školy a těhotenství s ním bylo docela mazec. Celou dobu mi bylo zle, od 20. tt na rizikovém, musela jsem ležet, a tak jsem bohužel přibrala kolem 30 kil. Malý se narodil ve 35. tt a péče o něj byla na začátku hodně náročná. A do toho od nás odešel jeho tatínek. Bylo to šílené období, byla jsem permanentně nevyspaná, pořád jsem brečela, byla jsem na všechno sama, nic nezvládala a nesnášela se. Uzavřela jsem se před celým světem…nerada na to vzpomínám.
Naštěstí ze syna vyrostl šikovný a zdravý klučina a vše je v pořádku.
V synových 3 letech se mi podařilo psychicky i fyzicky zvetit. Nastoupila jsem do práce a začla nová etapa života. Cítila jsem se po dlouhé době plná energie, elánu, optimismu. Vrátila jsem se ke starým koníčkům, našla si přátele, obnovila vztahy a našla si nového partnera
Teď v létě partner přišel s tím, že bychom se mohli vzít a že by rád měl se mnou dítě. Nějakou dobu jsem váhala a pak jsem si řekla, že tomu teda necháme volný průběh. No a tak se stalo, že jsem hned po dvou měsících otěhotněla.
Byla jsem moc šťastná, když jsem držela pozitivní test a přítel taky. První kontrolu absolvoval se mnou a u bušícího srdíčka málem brečel dojetím. Opravdu doják.
Ale s přibývajícími týdny těhotenství mi začalo být čím dál tím hůř. Zvracení, šílená únava, bolesti zad, hlavy, motání hlavy. Musela jsem skoncovat s veškerým sportováním, protože mě totálně vyčerpávalo, nedělalo mi dobře. Vyčerpávají mě běžné aktivity typu nákup, věšení prádla. Do práce ale chodím, i když mi doktor navrhl neschopenku, protože vím, že sama doma bych se asi zbláznila.
Teď jednak čekám na screening příští týden, ze kterého mám sevřený žaludek. No a nějak si začínám uvědomovat, že tak dobře, jak mi bylo v posledních letech, mi asi zase dlouho nebude. Přítel je sice hrozně hodný a věřím, že se k tomu postaví jinak, než bývalý partner. Ale nedávno mi oznámil, že na jaře prakticky 3 měsíce v kuse bude v zahraničí a vrátit by se měl cca 4 týdny před porodem. Při představě, jak jsem zas na všechno sama, je mi takto zle a jsem vyčerpaná, mám chuť skočit z okna. Samozřejmě obrazně, protože bych to synovi a nenarozenému mimču nikdy neudělala. Ale mám prostě pocit, že to nezvládnu. Nechci to tak! Nechci tady být tak dlouho sama. Kéž bych aspoň přestala zvracet.
Mimochodem i když do sebe sotva něco dostanu a zvracím od 8. týdne skoro denně, mám už nahoře 8 kilo. Nemůžu si pomoct, ale připadám si hnusná a odpudivá (i když přítel mi říká opak). Když si vezmu, jak jsem vypadala v létě - štíhlá, vysportovaná. A teď - oplácaná, nateklá, šedozelená s kruhy pod očima. Hnus.
Prosím vás poraďte mi, jak tohle zvládat. Nějak mám pocit, že se mi to vymyká z rukou.
Díky za jakékoliv rady!
Banánová zmrzka
Ahoj, tak jak to dopadlo? jsou to 3 roky, tak už je zase všechno ok?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.5.23 12:06
Ahojky, potřebuji se někde svěřit protože vůbec nevím co si mám počít.
Máme s manželem jedno desetileté dítě. O druhé dítě jsme se snažili zhruba po roce a půl po narození syna.
Zadařilo se ale potratila jsem. Nechali jsme si udělat asi po roce snažení nějaká vyšetření a nedopadlo to dobře. Moje imunita napadá mé vajíčko a manželův spermiogram nedopadl taky dobře. Tak jsme podstoupili IVF. Chtěla jsem udělat pro to maximum a nic si pak nevyčítat.
Z IVF jsme měli 5 embryjek. Tři mi byly postupně vloženy a výsledek byl, že z jednoho bylo biochemické, z druhého samovolný potrat a z třetího zamlklé těhotenství. Posledním dvěma udělaly genetiku a nedopadla moc dobře a proto těhotenství skončí vždy kolem toho 8 týdne. Příroda si poradila sama, což je asi dobře.
Po neúspěšných umělých odpolední jsme si řekli s manželem, že už na to prdíme a prostě budeme mít jedináčka. Dlouho mě trvalo než jsem se s tím srovnala a každé další těhotenství kamarádek jsem potaji probrečela.
Roky ubíhaly a syn už je velký a není s ním už žádná práce. Prošli jsme si s manželem i krizí a měla jsem pocit že budu šťastná když se rozvedu. Začala jsem na sobě ale pracovat a zdálo se, že si začínáme více rozumět. Pořád mi ale doma něco chybělo, tak jsem já sama žadonila, že by sme si mohli pořídit pejska. Manžel dlouho nechtěl ale když jsme se dozvěděli že fena od švagra bude mít štěňata, tak manžel trochu otočil, zeptal se syna jestli by chtěl pejska. No a samozřejmě ze řekl že jo 
. No a jak bylo rozhodnuto, najednou jsem z toho dostala strach. Fakt jak malá holka. Něco chci, dostanu to, a najednou to nechci.
Nicmene
- Citovat
- Upravit
Anonymní
25.5.23 12:16
Nicméně jsem si na tu myšlenku nakonec zvykla a začali jsme se těšit na pejska.
No a co se nestalo, otěhotněla jsem 
Není mě teď moc dobře psychicky a i fyzicky. Už jsem si zvykla na svoje pohodlí a těšila se, že se budu věnovat pejskovi. No ale teď jsem v 9 týdnu, vypadá to, že těhotenství prosperuje ale cítím smutek místo radosti. Jak zvládnu pejska a mimčo dohromady? Ano, syn i manžel pomůžou ale představa že syn vyjde základní školu a druhé na ni obratem nastoupí mě úplně děsí. Já už asi na to nemám nervy a sílu 
Kdybych věděla že muzu ještě někdy otěhotnět, tak se už chráníme ale po těch zkušenostech jsem to fakt nečekala, i když jsem byla nešťastná z toho, že jako žena jsem neschopná otěhotnět. Na potrat bych nešla, ale vtírají se mi takové myšlenky a to je to nejhorší, ta hlava 
Je mi 36 let, vím že nejsem ještě stará na dítě ale jde i to, že se i léčím u psychiatra, tak ty obavy mám někdy az moc velký.
Děkuji za přečtení.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Krátký děložní čípek
- 03.07.26
- Analytička96
Vaginální suchost bolest při sexu
- 26.06.26
- Anonymní
Dráždivá děloha
- 24.06.26
- Pika385
