Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@zikado píše:
Možná špatně snáší budoucí přírustek do rodiny ......
To není vůbec špatná úvaha. ani ne tak, že by to špatně snášela, ale spíš teď vidí zakladatelku jako nastávající maminku a snaží se v tom nějak zorientovat.
Příspěvek upraven 02.12.13 v 00:18
@renda81
Děkuju ![]()
@smultul
I takhle možnost o bytí v bříšku mě napadlo. Právě nevím jak se zachovat,
s maminkou mluví, jednou ročně posílá takový ten lampion se vzkazem. Ale nechci v ní budit dojem že s ní maminka bude reálně mluvit, nebo že dopis za oknem zmizí, že si ho odnesla. Jen nevím, jestli by jí to neublížilo víc.
Děkuju všem za reakce. Všechno co píšete, jsou věci které se mi tak nějak honí hlavou. Já sama sem ten typ co s lidmi kteří již odešli mluvím. Zdají se mi o nich sny. Nejvíc teď asi mluvím k miminku o které jsme letos přišla. Ale já jsem dospělá, umím se s tím srovnat. Ale hrozně se právě bojím toho, jak se s tím srovnává ona. Určitě nechci bránit nějaké touze s maminkou komunikovat, jen se bojím aby pak nebyla přiliš zraněná a zklamaná že maminku neslyší, nevidí…
No, to chápu… dopis za oknem, který s partnerem ztopíte, popř. na něj za maminku odpovíte… to by bylo šílený a nebezpečný.
takový „podvod“ je fakt přípustný jen u Ježíška. fér vůči malé jsou jen formy komunikace, které si odehraje ve své fantazii - bohužel, popř. ten lampion, žádná manipulace.
@Anonymní píše:
Děkuju všem za reakce. Všechno co píšete, jsou věci které se mi tak nějak honí hlavou. Já sama sem ten typ co s lidmi kteří již odešli mluvím. Zdají se mi o nich sny. Nejvíc teď asi mluvím k miminku o které jsme letos přišla. Ale já jsem dospělá, umím se s tím srovnat. Ale hrozně se právě bojím toho, jak se s tím srovnává ona. Určitě nechci bránit nějaké touze s maminkou komunikovat, jen se bojím aby pak nebyla přiliš zraněná a zklamaná že maminku neslyší, nevidí…
rozumím. rozumím i tvý touze ji chránit před takovou bolestí. nevím, jestli to jde úplně. ale tím, že tě má - že vás má - to jde aspoň trochu.
samotnou mě bolí ty drobný rány od reality, který dostává naše nejstarší - pětiletá - holčička. a přitom v nějakém „objektivním“ měřítku se může zdát, že jde o drobnosti.
Určitě jsi našla správnou odpověď, proč s maminkou nemůže mluvit a vidět ji, to je bohužel právě proto, že už není. Já má z tebe hrozně hezkej dojem, jak tu malou máš ráda a jak se bojíš, abys něco neprošvihla.
Ale opravdu si myslím, že její chování je reakcí na vzniklou situaci a že brzy odezní. Zrovna třeba příchodem nového miminka. Pokud se pamatuju, tak ségra taky psala mámě dopisy a ony asi vždycky zmizely. Nevím ale, jestli čekala odpověď. Já ne, už jsem byla velká. Ale asi ani ta odpověď nebyla to hlavní. Ty se určitě spojíš s tou psycholožkou a myslím, že to časem odezní. Holky to nemají jednoduché, ale měly štěstí, že získaly tebe.
Otázkou je, jak ji vysvětlili smrt maminky.
Mohu Ti popsat jednu jedinou špatnou věc, kterou udělali mně a se kterou se nemohu vyrovnat do dneška (asi vlivem dalších událostí, neb vše kolem mamky už pak bylo tabu).
Moje maminka umřela v mých 5-ti letech. Zhruba o rok později se mi ve školce stala věc, kterou jsem si nemohla vysvětlit do dospělosti - až do mých zhruba 20-ti let. Pak mi o tom řekla babička. Prostě se mi v hlavě odehrálo kus pohádky o sedmi trpaslících, kde v rakvi byla moje maminka a tu nikdo nemohl probudit.
Netuším, jak mi sdělili, že moje mamka umřela, ale jednou mi venku děti řekly, že moje mamka je mrtvá a já jim to nevěřila. Letěla jsem domů a tam mi sousedka (učitelka ze školky) řekla, že jen usnula, jako v pohádce.
Tu scénku ze školky, která se mi odehrála v hlavě a já pro to neměla vysvětlení, nosím v hlavě do dneška, i když už vím, proč tomu tak bylo. Dodnes je moje vnitřní Já ublížené, dodnes je v naší rodině tabu moje mamka, pokud jsem se na něco o ní zeptala, taťka mi odpověďěl, já si nepamatuje.
E.
Proto prosím, nechte i děti prožít žal. Smrt je součástí života.
E.
Já bych se na to zeptala dobrého psychologa, co poradí on. Jinak klobouk dolů, jsi pro ty děti skvělá máma!!! ![]()
Me z toho pripada, ze s ni nekdo mluvil (rodina maminky?) a napovidal ji, ze napr. maminka na ni kouka z nebicka apod.
Proste ze maminka neodesla uplne, sleduje jeji kroky a holcicka si to vyklada logicky po svem.
Maminka k ní může promluvit ve snu a možná ten vánek, co ji pohladil po tváři, byla také ona, to rozhoupani v zaclonach… Ne, fyzicky ji už neobejme, jenže naše clovecenstvi není v těle. Maminka ji milovala a proto ji privedla na svět, taková láska neumira, ta žije navždy. ![]()
No já bych to řešila tak, že bych o mamince mluvila a klidně bych jí řekla, že jí z nebíčka vidí a je tu pořád s ní, jen jí neslyší, ale maminka jí ano, že se proměnila ve strážného andělíčka… a že jí taky vyprávíš jaká je to šikovná a úžasná holka… Přeci jen je to malá a křehká dušička…
Ještě bych ji ubezpecila, ze nové dítě, které v tobě roste, nemění nic na tvém vztahu k ní. Rekla bych ji, že je super holka, na kterou jsem ohromne pyšná a že budete jedna velká banda, která patři dohromady i s těmi vzpomínkami na maminku.