Duševní zdraví

Fotoalbum (0)
Sledovat e-mailem
Přidat k oblíbeným
Zapnout podpisy
Hledání v tématu
Sledovat eMimino.cz

Anonymní

8.8.10 23:33

načítám...

Duševní zdraví

Dobrý večer (spíšnocne?),
by mne zajímal váš názor na míru toho co snese člověk a kolik zadupe aby neviděl-neslyšel.
Tedy - co vás asi tak přimělo vyhledat odbornou pomoc. Ač se týče čehokoli.
Vyrůstala jsem v rodině exaktních týpků..u nás se - rýmečky, ani depečky se neuznávají..
Uznává se zlomenina, kýla, angína (občas).
Duševní nemoc je braná jako zhovadilost. :roll: ¨¨
a důvod k posměchu..

Citovat
Upravit

Napsat příspěvek

Reakce:

Velikost písma:

Angua

50725

8.8.10 23:43

načítám...

To je tak obecný dotaz, že nedokážu odpovědět…

Ale tak možná se rodině nesvěřovat s tím, že jsem vyhledala odbornou pomoc? :nevim:

načítám...
Citovat
Zmínit

BohunkaP

22013

16314

9.8.10 08:08

načítám...

Co by mne přimělo vyhledat pomoc? Jakákoli situace, kterou sama nezvládám a která komplikuje život mně nebo mé rodině… Ať je to fyzického nebo psychického původu…

Co tomu řekne rodina, to by mne moc netankovalo, nejspíš bych jim to ani neřekla. Mám dvě děti a ty potřebují mámu zdravou po všech stránkách…

načítám...
Citovat
Zmínit

Anonymní

9.8.10 10:14

načítám...

ahoj,

tak já byla nucená odbornou pomoc vyhledat, ale popravdě jsem to sama na sobě nepoznala, furt jsem si myslela, že zvládám, protože jsem silná osobnost, která byla vychovaná k tomu, že musím být samostatná a musím si v každý situaci poradit. ale pak přišly problémy s otěhotněním a hormony mi rozhodily psychiku a já upadla do depresí. a jak se deprese pozná? není ten 1-3 dennní stav smutku - je to mnohem horší, trvalý. ráno člověk vstává s pocitem, že ho nic nečeká, že ho žít jen obtěžuje, není schopen běžných činností jako jít s kamarádkou na kafe, uklidit, nakoupit, v práci je naprosto k ničemu, má plačtivé nálady, všechno je špatně (zas svítí to hnusný slunce, zas leje jak z konve…), je nepříjemnej na okolí a to i na lidi, které má rád…já třeba taky nemohla jíst a hubla jsem a třásla jsem se…dost nepříjemný období, který bych už nikdy nechtěla prožít. asi jediná věc z příznaků, která mě minula byly myšlenky na sebevraždu -furt mi v hlavě znělo, že jsem ta silná a ne nějakej srab, kterej by to vzdal…ale když jsem přišla domů s odhodláním, že musím konečně uklidit, tak po otevření dvěří jsem viděla ten šílenej binec a přepad mě pocit, že tohle nikdy nemůžu zvládnout a že nevím, kde začít a skončila jsem zhroucená na zemi v několikahodinovým pláči, po kterým jsem vysílením usnula. ale spánek byl na prd…plný nočních můr, neklidný a budila jsem se spíš víc výsilená, než odpočatá! :oops: ale odbornou pomoc jsem našla…sice až na druhej pokus…dobrou a dobře a to dopadlo :lol: moji dobří přátelé a rodina o tom věděla…ale všichni to vědět fakt nemusí… :think:

tak přeju, abys radši něco takového nemusela prožívat, ale kdyby jo…nestyď a neboj se vyhledat pomoc :palec:

Citovat
Upravit

Lajla

629

9.8.10 12:59

načítám...

to samé prožívám já přesně jak píšeš..viz diskuse deprese níže

Prosím Vás o radu..před 2 lety jsem se začala léčit s depresí. Třes, bušení srdce..hrozné stavy. Léky zabíraly a po půl roce byly vysazeny. Tři měsíce jsem byla OK a teď opět asi od února je to děsné. Opět jsem v únoru dostala Apo-Parox ráno 1tbl. a v poledne půl. A moc nevidím změnu. Ráno bývá nejhorší úplně.přes den to jde ale jsem naprosto bez energie, bez zájmu. v práci se nesoustředím..připadám si že jsem hrozně líná, práce mi stojí ale nedokážu se

donutit skoro k ničemu. Stále mám stavy strachu hlavně o své blízké..když slyším nebo vidím že např. onemocní dítě mám paniku hroznou..stále na to myslím, čtu o té nemoci na internetu.. mám pocit že se už zblázním.Jsem strašně unavená z toho napětí v sobě, jsem stále jako bych šla k zubaři..nevím jak to vysvětlit..stále na trní s bušícím srdcem. Má pocit že už nemůžu a nějak nevím co mám udělat? AD mám tak co ještě

načítám...
Citovat
Zmínit

Anonymní

9.8.10 16:58

načítám...

Lajlo - deprese je opravdu nebezpečná a každopádně jen antidepresiva nic neřeší. píšu anonymně, nechci, aby všichni věděli, co jsem prožila a pokud můžu poradit - ne všechny antidepresiva na člověka působí dobře - někdy musíčlověk zkusit víc druhů, než najde ty které sednou - neboj se říct si doktorovi o jiný s tím, že stavy máš pořád stejný. mě nasadili cipralex a po 10ti dnech jsem cítila obrovskou změnu - krásně jsem spala, cítila se odpočatá a cítila jsem příval energie - najednou jsem měla sílu na to bojovat! ale chce to ještě současně s tím chodit na pravidelný psychoterapie - chodila jsem po 14ti dnech k psycholožce. po třech měsících psychoterapie a braní antidepresiv jsem měla sílu se svým životem něco udělat - sbalila jsem kufry nevěrnýmu manželovi, kterej mě v těch depresích ještě koupal a začala na sobě pracovat…dneska jsem v pohodě - zamilovaná, šťastná, mám nový život a už nikdy bych to nechtěla prožít!! tak držím pěsti! :palec:

Citovat
Upravit

Anonymní

8.6.22 13:31

načítám...

Zdravím, nevím, zda si to někdo tady přečte, ale delší dobu přemýšlím nad tím, komu/kam se svěřit a tady mi to přijde takové „nejlepší“ – nikdo mě nepozná a toho, koho by to otravovalo to číst nebude…

Asi necelý rok zpátky jsem přestala brát AD, svůj stav jsem začala řešit podle mě poměrně pozdě. Trápila jsem se možná 3-4 roky, na začátku mi to nějak nedocházelo možná z důvodu, že jsem byla ještě malá. AD jsem brala pár měsíců mám pocit, ani nevím. Na terapii jsem nedocházela, neměla jsem potřebu se někomu cizímu svěřovat a v momentě co se mě psycholožka na něco dotazovala, neznala jsem odpověď. Jako bych měla v hlavě úplné prázdno, často se mě ptala, nad čím zrovna přemýšlím a upřímně jsem jen koukala střídavě na ni a do zdi, nic jiného se v mojí hlavě neodehrávalo. Rozhodla jsem se tedy, že je to zbytečné.

AD jsem přestala brát o prázdninách, kdy mi přišlo, že jsem se vším více srovnaná, už mě tolik věci neberou, brala jsem své nálady a všechno okolo tak, jak to je. Naučila se s tím žít. Chvíli jsem se cítila asi? Opravdu dobře. Nemůžu říct, že jsem se cítila šťastná, vše bylo v pořádku, ale prostě jsem to zvládala.
Poslední dobou mi přijde, jako bych přešla do nového stádia. Občas si přijdu nenormální. Nevím, jak to vyloženě popsat, ale rozhodně se ve mně neodehrává to, co ve většině lidí v mém věku.

Cítím se strašně prázdná, jako by mi neustále něco chybělo. Neumím navázat nový kontakt s NIKÝM. Takové ty small talky zvládám lépe než dříve už jen díky tomu, že pracuji v baru, kde na mě neustále někdo mluví. Ale není to tak, že když za mnou někdo přijde a třeba se mi i líbí, že bych o to stála. Prostě se necítím na to, abych navazovala s někým novým dalším kontakt. Zároveň mě to mrzí, protože mi za chvíli bude 19 a já ještě neměla ani žádný románek nic. Neumím se na nikoho navázat, pokud o mně někdo má zájem tak si řeknu, že je to stejně na chvíli a nijak se dál nezajímám.
Nejde jen o to, jaký asociál jsem. Někdy mi přijde, že mám naučené reakce od ostatních lidí. Abych to nějak rozvedla, když mi někdo něco řekne, tak mě to uvnitř nijak nezasáhne, jako bych nic necítila. Připadám si, jak kdybych to hrála na všechny strany, všem lžu a už sama nevím, čemu mám vlastně věřit. O tom, že neustále lžu ve věcech typu co si myslím, co cítím, co zrovna dělám, když mám s někým někam jít ani nemluvím…

Je toho asi víc, ale už teď mi to přijde dost dlouhé, takže dále nebudu nikoho zatěžovat:)) Potřebovala jsem jen, ať si to aspoň někdo přečte, protože mi nepřijde, že bych se o tomhle mohla svěřit někomu blízkému. Sama doufám, že se to časem zlepší a věřím tomu. Vše od začátku zvládám sama a vidím opravdu velký posun, který většina lidí třeba nevidí. Jsem na sebe pyšná.

Jestli se někdo dostal na konec, děkuju…

Citovat
Upravit

Reklama

Fiveone

5889

3650

8.6.22 13:44

načítám...

Je určitě dobře, že o svém problému víš a mluvíš o něm, i když na emiminu, kde tě nikdo nezná. Ale je to první krok. 1. Doporučuji navštívit psychiatra a léky brat(možná jiné, ale to musí říct on). A určitě je nevysazovat bez domluvy s lékařem. A vyhledala bych jiného psychologa. Nemusí každému sednout každý. Časem bude líp.