Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
http://www.naomialdort.cz/…toleciobdobi
Třeba neco pomůže/zaujme ![]()
@SandraS Super… Jak to tak čtu, tak mě můj vnitřní instinkt vede velmi podobně. Už jsem o ní slyšela z více stran ![]()
Největší překážkou rozvoje dítěte a primární příčinou obtíží mohou být očekávání rodičů. Děti
dělají vše, co je v jejich silách, aby se vše naučily, aby nás potěšily a napodobovaly nás jako svůj vzor.
Můžeme jim důvěřovat a na základě jejich ochoty je vést. Mají před sebou veliký úkol: stát se
dospělými. Mají naspěch a postupují vpřed tak rychle, jak to jen umějí. Chtít po nich, aby vyrostly
ještě rychleji, může vést pouze ke zkušenosti selhání a nízkému sebehodnocení dětí.
Nejčastěji jsou příčinami obtíží běžné techniky trestání, včetně hrozeb, odepírání, časových omezení,
uplácení, urážek, křiku, hubování, vyvolávání viny a dalších pokusů kontrolovat dítě. To nejlepší, co
můžeme jako rodiče udělat, abychom si byli jisti, že naše dítě vyroste v soucitného, komunikativního,
zodpovědného, pečujícího a ohleduplného dospělého, je jednat s ním se stejnými hodnotami a
důvěřovat mu, že napodobí naše chování svým vlastním tempem.
Kojení podle potřeby, nošení, reagování na pláč a společné spaní představují pouze část kontaktního
rodičovství. Dítě bude mluvit laskavě, pokud uslyší, že rodiče mluví vlídně s ním i ostatními. Dítě
bude mít sklon udržovat věci v pořádku, pokud zažije, že ostatní se také zasazují o prostředí okolo
sebe. Naučí se dělit se o věci tím, že se s ním podělí ostatní a že jej budou respektovat, pokud se
nebude připraven se dělit. Naučí se poděkovat, pokud kolem sebe uvidí a samo zažije mnoho výrazů
vděčnosti. Jediná cesta, jak vědět, kdy lze očekávat rozvoj určitého chování, je pozorováním dítěte.
Prozatím mohou rodiče dítě vést ne skrze kontrolování nebo poučování, ale spíše příkladem a
jasným, laskavým vedením.
Ty jo, jsem nadšená, cítím to podobně, už vím co si přát k Ježíšku za knížky ![]()
@Sibyla0 velice pěkně napsáno
mě třeba mrzí, že na prcka občas řvu, když už nezbývá nic jiného ![]()
Včera jsem nemela čas napsat víc, tak proto jsem hodila jen ten odkaz ![]()
U nás hodne pomohlo doma odstranit vse cenné a „zakázané“ z dosahu a dohledu. samozřejmě nejde schovat vse, TV, kably…ale asi tim, že ma zakázaných jen minimum věci, na ne skoro nesahá.
Potom jak uz tu psaly holky, co se dá uklidit, umyt - neřešit, zapojit prcky bezpečnou formou do toho, co děláme my.
Co mi taky hodne pomohlo, ujasnit si, co po malem opravdu chci, aby nedělal a na tom si stát. Kdyz jsem mu jednou to same povolila a po druhe ne, tak šlo vidět, že je z toho zmatený a vztekal se = zkoušel, jestli mu to dovolím zase.
Já mám 14m syna, ale vzteknout se uz umi pekne, proto me zaujala diskuze ![]()
Co me ale mrzí/překvapilo je, že se vetsinou nenecha utisit. Kdyz jsem driv četla, že maminky nechávají sve děti „vyvztekat“, tak jsem si říkala, to já dělat nebudu…ale maly málokdy přijme mou naruc…máchá kolem sebe rukama a jde pryč ![]()
Máte nektera podobnou zkusenost?
@SandraS ne ale každé je fakt jiné. Když nabírá malá na hysterák, stačí jí pochovat a je klídek. Ale ona je teda hodně mazel (no já byla a jsem kontaktní rodič, aniž bych o tom věděla
ve dvou letech stále kojená, stále spíme spíš spolu). Když jí nechám „vyvztekat“ akorát to nabere obrátky, zfialoví, nabírá na zvracení atd. Takže jí raději zvednu a poňuchám.
@SandraS mám podobnou zkušenost s tím, že jsme odstranili z dosahu věci, na které malý nemůžu, zákaz jsou jen zásuvky a silnice. To respektuje. Pak ho taky zapojuju do domácích prací, takže mi dá prádlo do pračky, podává mi čisté nádobí z myčky, vaříme spolu, má dětské nádobí, dám mu tak třeba fazole a vaří, a pod. Často mi tím přidělá práci, ale je spokojený a věřím tomu, že za pár let mi bude pomáhat doopravdy. Malý se moc nevzteká, nemá moc důvod, ale když už tak utěšuju slovně, většinou to netrvá dlouho. Doufám, že mu to vydrží, protože za chvilku bude velkej brácha.
@Sibyla0 Maly se taky rad mazlí a tulí, kojeny kvůli me blbosti bohužel není, ale jinak stále noseny v šátku či nositku, spime spolu.
Právě proto me to překvapilo…ale proste ne, kdyz mu neco nedovolím nebo nedám, tak se naštve a nechce me ![]()
@SandraS tak ten náš se kolem roku vůbec nemazlil, říkali jsme si s chlapem, že je to divný, ale pak jsme usoudili, že to nepotřebuje, protože má dost fyz. kontaktu při kojení, nošení v šátku a jak spí s náma, za chvilu mu budou dva, už se nekojí ani nenosí v šátku, tak se občas potulit příjde ![]()
@SandraS já jsem teda kontaktní málo, snad jen to spaní si vždycky v půlce noci vymrčí.
Naše dítě, když se vzteká a chci ho vzít, tak někdy se dá pomazlit a polechtat a odvede se tím jeho pozornost a někdy začne mlátit do všeho i do mě tak, že radši prchnu a většinou se rozbulím, že z něj bude určitě nějakej Mrázek nebo Straka či jiný agresivní psychopat (omlouvám se, ale fakt se toho strašně bojím, protože mi přijde hrozně agresivní. Ale já nemám moc zkušeností s malými chlapečky, hlídala jsem vždycky jen holčičky a ty se takto nechovaly. Takže mám nervy fakt na pochodu.) Kupodivu, když se rozbrečím, tak se většinou zarazí a přijde za mnou.
@Sibyla0 to je z té knížky Vychováváme děti a rosteme s nimi?
Příspěvek upraven 06.03.16 v 22:48
Některy dite placnes jednou a chape. Pk jsou deti, ktere můžeš bít od rana do večera a zadna reakce-a to jsou nase. To jsou deti vyssi level. Když jsem nemela deti a takovehle dite jsem videla, tak jsem si rikala-spratek. Ted sama takove mam-žive a chyba neni asi v me vychove, jen nemam klidase co sedi v koute.
A clovek, ktery rekne, ze za to muze ta matka, tak to pravděpodobně nezna a nezazil.
@Niqitka píše:
A clovek, ktery rekne, ze za to muze ta matka, tak to pravděpodobně nezna a nezazil.
Já jsem to říkala, dokud jsem byla bezdětná ![]()