Jak na rozmazlence?

Já mám podobně starou dceru (4 má na podzim) a taky je to dílo. Ona je taková od narození. Byla šíleně uřvaný, věčně nespokojený mimino. V roce se to pomalu začalo lámat, už je to lepší, ale je vidět, že je to prostě povahou. Muž říká, naše malá vášnivá holka Vše musí být po jejím, všechny má tendenci dirigovat. Když není něco tak jak chce, dělá scény a
vzteká se, tříská dveřma, brečí, demonstrativně odchází a vydírá (tak já budu uražená a smutná a už nikdy s tebou nebudu mluvit!). Věčně odmlouvá a najde ti tisíc argumentů, proč něco nejde, nebo proč to musí být tak jak chce ona.

U nás pomáhá jen důslednost. Jde to ztuha, je to úmorný, ale jde to. Není vůbec hloupá, nemá žádné problémy, ani logopedické ani jiné, prostě je to taková povaha. Je v tomhle hodně podobná mé sestře když byla malá.

Dneska ve všem všichni hledají diagnózy, taky jsem si vyslechla, že má určitě ADHD a kdesi cosi. Ale ne. Je prostě taková jaká je. Děti všechno prožívají jinak, nekrotí se tak jako dospělí, teprve se učí svoje emoce zvládat, je to jedno období z mnoha.

Je to jako u dospělých. Někdo vyjde téměř s každým, je mírná nekonfliktní povaha. Jiný to má zase přesně naopak U tvého syna to může být umocněno žárlivostí na sourozence, ztratil pozornost, musí se dělit, brát ohledy. Předtím tolik nemusel. Někomu trvá déle, než si zvykne.

Příspěvek upraven 14.07.20 v 09:23

Podle mě „pouze“ výchovně náročné dítě, navíc nešťastné z toho všeho kolem. Ve školce už měl být letos, není to o odkládání dětí, školka je výchovně vzdělávací instituce. Tam by si s ním děti poradily samy. Synove se s nikým nevyradi tak skvěle jako s dětma ze školky. Učitelka je taky jiná autorita a mnohým dětem to jen prospěje. Navíc tam půjde S davem, bude muset. Pro začátek bych mu zkusila dávat méně příkazů a zákazu, zkusit ho nechat o něčem rozhodnout, pak ale na tom trvat. Nezatěžovat mu i zdánlivě špatně věci. Například může lézt na klouzacku, když tam nejdou jiné děti. Může házet kameny na strom. Prostě porusit ten stereotyp zákazu a vyzadovaneho chování.

@Anonymní píše:
Syn má na konci prázdnin 4 roky. To, co předvádí je pro mě nesnesitelné. Ale už fakt nevím, čím víc mu ty hranice vymezit. Reaguje šíleně přestřeleně. Ráno si hrajeme, mladší dítě mu sebere kostku, kterou chtěl použít. Chápu, že ho to rozzlobí, donutím mladší vrátit a omluvit se mu. Né, záchvat pokračuje, řve, rozháže všechno po pokoji, je schopný kopat do dveří nebo mlátit do topení. Razantně vysvětlím, že takhle se nechová, ať se klidně zlobí, vynadá mu, ale že už se mu brácha omluvil a ať už té scény nechá, přece nebude kvůli kostce řvát dvě hodiny. Scéna pokračuje, dostává tedy na zadek. Nějakým způsobem je odtáhnu ven. Venku nechce jít, nic se mu nelíbí, na hřišti ostatní děti vyhazuje z prolézaček, na mé opětovné snahy hrát si s nimi nijak nereaguje, dál prudí. Rezignuju a ignoruju ho. Načež do pár minut nastává situace, kdy ho prostě musím zklidnit, jinak mě ostatní rodiče sežerou - leze do skluzavky v protisměru, háže kameny apod. Takže jdeme domů. Hrát si nebude, u oběda má problém snad s každou molekulou jídla. Dávám ho tedy spát. Probudí se ještě horší. Zhruba do 3 je šílený řev u jídla, kdy já odmítám ustoupit, on nepozře ani sousto. Jdeme ven, pokud není po jeho, kazí to všem. Pokud vybere něco rozumného a jde se po jeho, dokáže být hezky upovídaný, s ostatními dětmi se snaží kamarádit, rozumně blbne. Pokud se netrefíme, viz dopoledne. S kamarády na návštěvě nebo společném výletu se chová naprosto, ale naprosto na pěst. Neustále se na mě věší, vykřikuje nesmysly, jídlo na sebe schválně celé naprská, s prominutím jak mentálně retardovaný - po opětovném napomenutí se obvykle neudržím a dám mu na zadek a něco zákažu, s vysvětlením, že se mu věnujeme, má tu kamarády nebo babičku a i přesto se chová takhle odporně a to se nikomu nelíbí. Splňuje přesně definici nevychovaného smrada. Ale co mám ještě dělat víc. Od mala se mu plně věnuji, má pestrý program, rodinu, i pár kamarádů, vysvětluju,nebojím se přitvrdit a stejně to nikde není vidět. denně mu toho spoustu vyprávím a čtu, popisuji různé situace a pak se ho snažím zapojit do rozhovoru třeba s babičkou, aby jí řekl, kde jsme byli a on odpoví BLé a řehtá se, jak nás ohromně pobavil - v tu chvíli bych mu nejradši dala facku. Takovéhle situace jsou tak 5 dnů z týdne. Pokud se mu zrovna trefíme do noty (většinou teda plné věnujeme, třeba na výletě), to je skvělý, chytrý kluk, nemám problém ho oceňovat, ale po výše popsaném dnu ani nemám chuť. Co byste ještě dělaly víc?

Ty tučně označené věty - tam bych hledala problém.
Nedovoluješ mu projevovat svobodně jeho emoce (snažíš se ho narvat do škatulky, co by měl a neměl cítit a kdy a jak dlouho). Nemáš pro jeho emoce pochopení.
Snažíš se ho nutit do her s ostatními podle tvých představ.
Bojuješ s ním.
Snažíš se poslušnost vynutit mocí (tresty, fyzická převaha).

Dítě se učí vzorem. Měla bys být trpělivá, klidná, mít pro něj pochopení, snažit se mu vyjít vstříc. A rozhodně používat méně příkazů, zákazů. Jeho chování se pak časem zlepší. Začít to ale musí u tebe.
Když na něj budeš křičet, přikazovat mu, že se nemá vztekat, nutit ho do jídla, bít ho po zadku, tak on bude vzdorovat.
Kdybys chtěla poradit nějaké knížky o výchově, tak ti můžu pár napsat. Věřím, že když si je s otevřenou myslí přečteš, že ti pomůžou.
Je to celé s těmi emocemi a autoritativním přístupem trochu složitější, takže vysvětlit to narychlo v diskuzi je těžké. Když přečteš knížku, bude to lepší, ucelenější, nebude to jen seznam toho, co (ne)máš dělat, ale i vysvětlení, proč zrovna takto a proč raději ne jinak.

@Renaku píše:
Zakladatelko, jen dotaz. Nevím, zda tu už zaznělo.. ale máš nějakou kamarádku s podobně starým dítětem a hrají si spolu? Pokud ano, vyhledávala bych toto. Moje starší dcera se s mladší začala bavit snad až teď, když má mladší skoro 4 roky.. do té doby si s ní vůbec nehrála. Tak pokud tvůj syn nepotřebuje si s někým hrát, ale jak píšeš, nechce s tebou. Nebo s tatínkem? Nebaví ho to více?

@pet p píše:
Ty tučně označené věty - tam bych hledala problém.
Nedovoluješ mu projevovat svobodně jeho emoce (snažíš se ho narvat do škatulky, co by měl a neměl cítit a kdy a jak dlouho). Nemáš pro jeho emoce pochopení.
Snažíš se ho nutit do her s ostatními podle tvých představ.
Bojuješ s ním.
Snažíš se poslušnost vynutit mocí (tresty, fyzická převaha).Dítě se učí vzorem. Měla bys být trpělivá, klidná, mít pro něj pochopení, snažit se mu vyjít vstříc. A rozhodně používat méně příkazů, zákazů. Jeho chování se pak časem zlepší. Začít to ale musí u tebe.
Když na něj budeš křičet, přikazovat mu, že se nemá vztekat, nutit ho do jídla, bít ho po zadku, tak on bude vzdorovat.
Kdybys chtěla poradit nějaké knížky o výchově, tak ti můžu pár napsat. Věřím, že když si je s otevřenou myslí přečteš, že ti pomůžou.
Je to celé s těmi emocemi a autoritativním přístupem trochu složitější, takže vysvětlit to narychlo v diskuzi je těžké. Když přečteš knížku, bude to lepší, ucelenější, nebude to jen seznam toho, co (ne)máš dělat, ale i vysvětlení, proč zrovna takto a proč raději ne jinak.

Takže ho mám nechat pěstma bušit do mladšího bráchy, nechat mlátit v paneláku do topení, strhávat jiné děti na zem, kopat do mě - abych tolerovala jeho emoce? Sorry, na tohle fakt nehraju. Kdybych byla autoritář, tak už při prvním vzlyknutí jdu pro vařechu. Ale že ho usměrním do patřičných mezí, od toho podle mě jsem. Samozřejmě mu po afektu vysvětluju, že vztek je normální, ale nemůže se tím nechat tak ovládat, už má sílu, takže by to mohlo špatně dopadnout, že se má vymlátit do matrace, nebo vynadat, ne jít do takového extrému. Dospělí lidé taky nerozkopavají věci, protože je něco rozzlobi.. i když by to dělat mohli. A po určité době už ho fakt hodně utlumím, aby už s tím dál pokoj, protože vidím že řev tahá až z paty, to bychom doposud nedělali nic jiného než čekali až milostpána přejde scéna a on, protože má publikum, tak ještě přidá. Svoboda odsaď potaď, já se taky neválím celý den v posteli, protože zrovna mám línou náladu, tak on se nebude od 7 do půl 12. vztekat, aby podle něho musela celá rodina skákat. Proč by třeba mladší dítě muselo hodinu čekat už nachystané ven, až se chlapec rozhodně přestat? O tom snad život je o nějakém rozumném přizpůsobování, to se snažím, aby pochopil. 

@pet p píše:
Ne, já jsem nemluvila o liberální výchově. Nejsem její zastánce a škodí stejně jako opačný extrém, tj. autoritativní výchova.
Z toho, co píšeš, mám pocit, že máš tu autoritativnost opravdu hodně v sobě a vzdát se jí nechceš. Proto si vůbec netroufám pustit se tady do podrobnějšího vysvětlování a raději jsem nabízela doporučení nějaké té literatůry
Vést dítě lze i bez trestů, křiku a bití. A taky bez toho, aby ti „lezlo po hlavě“, mladší brácha musel hodinu čekat nebo sousedi poslouchat mlácení do topení.
A jak o synovi píšeš - milostpán, rozmazlenec… to není OK. Sama pro sebe si ho takto označuješ a vlastně očekáváš, že se tak bude chovat
No je to prostě celé trochu složitější.

Tak se rozepiš. Tohle mě přesně totiž štve. Když už popíšu problém, lidi buď odsoudí rovnou, nebo řeknou pár nějakých polonáznaků, jak to jde i jinak. A co z toho? Já ho prostě potřebuju zkulturnit mezi lidmi nebo přesně jak píše @Svistice, potřebuju aby dělal běžnou denní rutinu a ne peklo ze života celé rodině. Samozřejmě jsou do toho zamotané moje emoce, kolikrát řev mladšího, netrpělivý manžel, co na nás musí čekat nebo to taky poslouchat, prostě nejsem papír, neumím postupovat podle nějakých pouček z nevýchovy s ledovým klidem, aby to fungovalo. Co mi k tomu dokážeš efektivního říct?

@Anonymní píše:
Tak se rozepiš. Tohle mě přesně totiž štve. Když už popíšu problém, lidi buď odsoudí rovnou, nebo řeknou pár nějakých polonáznaků, jak to jde i jinak. A co z toho? Já ho prostě potřebuju zkulturnit mezi lidmi nebo přesně jak píše @Svistice, potřebuju aby dělal běžnou denní rutinu a ne peklo ze života celé rodině. Samozřejmě jsou do toho zamotané moje emoce, kolikrát řev mladšího, netrpělivý manžel, co na nás musí čekat nebo to taky poslouchat, prostě nejsem papír, neumím postupovat podle nějakých pouček z nevýchovy s ledovým klidem, aby to fungovalo. Co mi k tomu dokážeš efektivního říct?

Mám pocit, že hledáš nějaké rychlé řešení. Ale já ti nedokážu napsat jednu radu, podle které když se zařídíš, tak bude všechno fajn.
A jestli znáš nevýchovu a znáš ty poučky, tak to je dobrá cesta a nezbývá, než to zkoušet znova a znova. Když se nezadaří a zase začneš křičet nebo dáš na zadek, tak si to zpětně rozebrat, říct si, jak to zkusíš příště a dělat to znova a znova. Člověk se pak ty reakce v podstatě naučí.
Sama jsem vychovaná autoritativně a myslela jsem si, že stejně budu vychovávat děti, protože je to přece osvědčený a funkční model… Jenomže potom jsem zjistila, že to tak nechci a hledala jsem, jak to dělat jinak. Přečetla jsem pár knížek a to mi hodně pomohlo. V těch knížkách nejsou jen ty praktické rady, ale i ta „omáčka“ kolem, díky které jsem pochopila širší souvislosti a líp jsem to vstřebala.

Často jsem bojovala se svým egem (které říkalo „Cože, jak si tohle hošánek ke mně může vůbec dovolit???“) a zjistila jsem, že když se toho svého „egoistického“ přístupu vzdám (tj. přestanu se na tu situaci dívat jenom ze svého pohledu), tak že mnoho náročných situací s dítětem se najednou vyřeší snáz, rychleji, bez breku atd.
Ze začátku mi opravdu nejvíc pomáhalo dívat se na situaci očima dítěte (ostatně to radí i nevýchova). Takže empaticky a snažit se pochopit, co se to vlastně podle dítěte aktuálně děje. Už jen to, že se ho snažíš pochopit a ono vidí, že se o to snažíš, dělá zázraky.

Když má dítě záchvat vzteku, tak mi nejvíc pomohla informace z jedné knížky, kde autorka podrobně popisovala, jak a v čem je dětský mozek ještě nevyzrálý a jak se to projevuje. Ono to nedělá schválně, ono prostě jen neví, co se děje a reaguje tak, jak reaguje. To mi pomohlo dívat se na ty vzteklé výlevy daleko shovívavěji. A konkrétněji: pomohlo tam jen být, příp. okomentovat nahlas emoce dítěte, vyjádřit pochopení, podporu a až ho to trochu přešlo, tak nabídnout náruč. Tady k tomu byla taky diskuze:
 https://www.emimino.cz/…nuty-397450/

Minimalizovat zákazy a příkazy. Dítě není pes a není proto potřeba na něj křičet povely. Na manžela/partnera taky neřveš, ale slušně požádáš, poděkuješ, jsi na něj milá a máš pro něj pochopení. Jenže k dítěti bohužel často rodiče přistupují jinak - že je potřeba ho „srovnat“, nadávají mu, ponižují ho (mnohdy aniž by si to uvědomovali) a vlastně ho tak od sebe odstrkují. Přemýšlí „jak na něj, aby…“ místo aby přemýšleli „jak to společně udělat, aby…“Dítě se potom cítí nepochopené, nemilované, nejisté a reaguje především tak, aby na sebe přitáhlo pozornost.

Tady v té diskuzi jsem kdysi sepsala principy nevýchovy, jak je chápu já. Ale je jedno, jestli to je nebo není nevýchova, podobné věci se dočteš i v jiných soudobých knížkách o výchově. Autorka nevýchovy to akorát sesumírovala a dala do videí, s ničím novým dle mého názoru nepřišla.
 https://www.emimino.cz/…rankovani/3/

A je dobré pořád mít na paměti, že dítěti jdeš vzorem. Vždy a ve všem!
Pokud svůj přístup změníš, tipuju, že tak za 2 týdny už budeš vidět výsledky.

Vůbec nevím, jestli ti to, co jsem teď napsala, vlastně pomůže. Jako jestli ti to nepřijde zas moc obecné a polonáznaky, jak píšeš.

Např. ta denní rutina. Dítě musí jasně vědět, co po něm chceš a nejlépe i proč to chceš. Musí znát pravidla. Nesmí jich být moc, někdy je pro začátek lepší slevit a trvat jen na pár nejdůležitějších. Nevyžaduj věci, které nejsou podstatné. Ale ty, které se rozhodneš, že jsou důležité, tak ty opravdu vyžaduj. Snaž se to dítěti zpříjemnit, když vidíš snahu, tak mu třeba jít pomoct, nebo se ho zeptat, co by mu při tom pomohlo (to je klasická otázka z nevýchovy „co by ti pomohlo“?). Zkrátka nebýt tam jako nějaký tyran, který tupě a přísně vyžaduje, ale spíš jako podporující rodič, který trvá na splnění něčeho, ale snaží se s tím dítěti pomoct. No a pokud přijde záchvat emocí (a ten určitě přijde), tak postup viz výše
Tohle je vlastně princip vymezování hranic. Rodič má jasně danou hranici, za kterou dítě nepustí, ale tu hranici dítěti vytyčuje laskavě. Nevýchova tomu říká „pevné a laskavé NE“. Je opravdu velký rozdíl, když na dítě zařveš „tohle dělat nebudeš, okamžitě toho nech!“ anebo když mu řekneš „nemůžu tě nechat tohle dělat, protože…“ a nabídneš třeba alternativu, která je pro tebe OK nebo dítě odvedeš jinam atd., prostě podle situace.

Jak vidím, už jsem toho napsala až až