Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Velryba černá píše: Více
To už ale posouváš téma trochu někam jinam.
Zakladatelka chtěla vědět, „jak najít tu hranici, kdy dítě pomoc potřebuje a kdy toho začíná zneužívat“… jak poznat, kdy ho ještě tlačit a kdy už mu pomoci.
Aby takovou hranici mohla nalézt, tak už to není jenom o ní, ale o dobré znalosti vlastního dítěte a jeho problému.
@BohunkaP právě že ano, tohle totiž stojí na vlastním klidu, na oproštění se od vlivů zvenčí, atd. Taky mi trvalo, než jsem zrovna tohle pochopila. Většina matek své dítě zná.
@Velryba černá, příspěvky tohoto typu jsou přesně to, co jsem měla na mysli, když jsem o stránku dříve napsala „bez znalosti kontextu to budou vždycky jenom plané řečičky“.
Oproštění se od vlivů zvenčí - umět být sama sebou - dát se na první místo… jenom všeobecná a prázdná klišé bez konkrétního významu pro konkrétní situaci.
@BohunkaP názor člověka, který nemá s podobou situací pravděpodobně zkušenost. Umět se oprostit od vlivů okolí, od vlastních strachů, je totiž naprosto zásadní. Já například nemám potřebu tady z lidí tahat konkrétní a možná i citlivé informace.
Každé dítě je jiné, nepíšeš nic konkrétního…
obecně je potřeba nastavit aspoň základní nepřekročitelné hranice (např. když se řekne jdeme - jde.. nebo že se ráno a večer čistí zuby, po wc se myjí ruce, stele se postel, že nebijeme sourozence-kamarády, že si po hře nebo aspoň večer před spaním uklidíme…) - prostě to, co musí fungovat..
na zbytku se jde domluvit..
postupně v 15+ jsem ráda, že vím, kde holky jsou, že se dobře učí, nechodí za školu, hygienicky fungují, na výzvu uklidí/pomůžou (samy od sebe je utopie, to skončilo někdy na 1.stupni zš) říkám si, že zbuzerované zmlácené děcko je nešťastné děcko a vztah s rodičem v háji, tak se snažím o nějaký rozumný kompromis
ale těžké to je, ne že ne…
u dítěte s dg. budou ty hranice jinde, třeba aspoň v tom, že nekřičíme na veřejnosti, lehneme si když se řekne apod…
držím palce, rodičovství jsme si vybrali dobrovolně ![]()
@BohunkaP píše: Více
Souhlas. Dotaz je bohužel těžko uchopytelný a pochybuji, že to zakladatelce k něčemu bude.
@kavenka klišé jsou to asi přesně v tom smyslu, že mám takovou situaci za sebou a ještě s tím občas bojuji. Pokud bude chtít zakladatelka řešit konkrétní problém, může to udělat soukromě, má možnost komukoli napsat zprávu. Že nechce takto veřejně v diskusi řešit podrobnosti, naprosto chápu. Vůči nestandardnímu děcku mívají rodiče zcela běžně narušené hranice. A narozdíl od zdravých dětí se jim do toho ještě vrtá kdekdo.
@Velryba černá píše: Více
No veřejně, příspěvek založila jako anonym ![]()
Hranice pro jiné dítě bude vždy posunutá, to je přece jasné.
Ona sama si musí ty hranice určit.
Já nikdy neustoupím v otázce bezpečnosti a ochraně zdraví. To se může vztekat jak chce a nebude mu to nic platné. Pak jsem daleko přísnější třeba na návštěvě.
Doma to má volnější a upřímně, když mě to moc nese.. tak ho nechám. Teď mi třeba zakazuje pustit televizi a radio. A to pomalu odbouráváme.
@kavenka mně nejde o hranice, ty jsou jasné, ale jak jsem psala, tak je to jako čtení u dyslektika, jak dlouho ho nechat číst samotného a kdy už to dočíst.
Hledám hranice a hledám i způsoby, jak hranice najit.
@Anonymní píše: Více
Aha, tak na youtube treba najdes spustu vychytavek na práci s dyslektiky, dobre poradi i skolni psycholog, navede na weby, da konkretni tipy..
Nas na PedF ucili, ze se nemaji pretezovat a aktivity se jim maji stridat, mozek jim proste funguje trochu jinak… Nekteri z nich jsou v dospelosti velmi úspěšní ![]()
@Lucy75 píše: Více
U nás je jiný problém než dyslexie. Tu uvádím jen jako příklad. Školního psychologa nemáme.
@Anonymní píše: Více
Asi vím, co myslíš… Dítě s Down syndromem třeba- někdo z něj dostane maximum, takřka samostatnou jednotku a někdo z něj bude mít nepoužitelného jedince. Sport z beznych deti- jedna bude mít přes slzy v dětství dítě v krajském družstvu, někdo zvolí psát omluvenky na tělocvik. Je to na svědomí každého, věřit tomu, co děláš, vědět, proč ses tak rozhodla, proč to děláš. Proč treba dyslektikovi doctes. Pak tě kecy nevytoci, respektive ne tolik. Když ti kdokoliv z rodiny, řekne, že máš ošklivé tričko nebo se ti nepovedl dort, zamrzí to vždycky, stejně tak řeči na vztahy a výchovu zasáhnou. Nejsi z kamene. Musíš vědět, že az dítě bude dospělé, nebudeš mít výčitky. Musíš vědět jistě, že víš, co děláš.
Hranice pokud nevíš, najít lidi s podobným problémem a ptát se jich na zkušenosti, co jiného…
@Anonymní píše: Více
jsi anonym a ještě nejsi schopna popsat konkrétní diagnozu, problémy a situace, tak to pak konkrétní rady opravdu nedostaneš, i když bychom sebevíc chtěly. To je jak hádat z křišťálové koule.
Není co dodat, zdrojů je opravdu na netu, fcb i youtube hodně, jsou i okresní poradny, dá se tam objednat zdarma a obvykle jsou tam fajn lidi… Čau.
Naopak, potřebuješ řešit hlavně sebe, zbytek pak vyplyne. Mám nestandardní dítě a je naprosto nezbytné přesunout sebe sama na první místo. Kecy okolí, kecy institucí, všechno známe.