Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Ou píše:
1. hledat takovou školu, kde bude malá skupina žáků. a úspěch bude podmíněný třeba formativním hodnocením - tedy založený na tom, jak se zlepšuje konkrétní žák, ne na srovnání s ostatnímí. A kde chyba bude příležitost k učení, ne trestána - tedy cokoliv, kdomě klasické třídy s puntíky a tunou domácích úkolů.2. zapomenout na to, že by tvoje dítě mělo splňovat nějaké tabulky - ty nesplňuje. Stejně tak je nereálná představa že bude mít náskok před spolužáky. Vzhledem k českému přístupu k odkladu bude velká část jeho spolužáků v první třídě semdiletá, někteří skoro osmiletí.
Velmi pravděpodobně svoje handicapy zvládne zkompenzovat a část se srovná tím, jak ještě nerovový systém dozraje. Ale právě proto potřebuje první roky ve škole takové, že nebude konfrontovaná s tím, že prostě není pilné, soustředěné dítko které bude dostávat jedničky. Běžný vzdělávací systém tvého synad může dost semlít, zejména v kombinaci s tvými ambicemi a očekáváními. Naopak dobře nastavený individuýlná přístup umožní to, aby při přechodu na druhý stupeň fungoval i v běžné třídě bez obtíží.
Jako dítě s poruchou pozornosti bude roztržíté. V okamžiku kdy bude mít učitelku či matku, která ho za to bude trestat, tak namísto kompenzace bude jen víc a víc úzkostné. Je potřeba vytvořit takové vzdělávací prostředí, aby prostě nebyl úspěch závislý na tom, jestli si vzpomene, že má pinést pastelky. Během prvního stupně prostě takovéhle seberegulace téměř jistě bude mimo jeho možnosti. Proto má smysl rozvíjet ty věci co mají smysl rozvíjet a seberegulaci je v míře, která je přijatelná.
Takže nejspíš nějakou alternativní? ![]()
@hanka.br. píše:
Aby tvůj syn byl v životě úspěšný a cítil se šťastný, potřebuje tvoje přijetí. Potřebuje, abys přijala, že je takový, jaký je. Je mu šest, má své problémy, které jste tedy začali řešit a díky Bohu za to, že jste začali alespoň teď. Je skvělé, že se zlepšuje, ale nechtěj po něm, aby byl ještě napřed. Je to šestiletý chlapeček, ne robůtek, kterého ty strčíš do nějaké kurzoopravny a vypadne ti malý génius, co bude napřed před vrstevníky. Je to dítě, které si potřebuje hrát, potřebuje svým tempem dozrávat a potřebuje cítit, že není rozbité. Tak se, prosím, trochu kroť a hlavně přijmi jeho nedostatky.
Já ho příjmam takový, jaký je. Chtěla bych, aby byl hlavně šťastný. Byl hodně smutný z toho, že mu nejde, to co ostatním. Já jsem dřív měla jiný přístup, takový, že všechno má svůj čas. Ke všemu dozraje, ale ve chvíli kdy si ty rozdíly začal uvědomovat, tak už to bylo zlý.
@Kittanya píše:
Ještě mě napadlo, zkuste objednat na oční. Jak jste psala, že naráží do věcí apod. Některé děti mají kombinované vady. A korekce zraku udělají taky hodně.
Já bych dopředu neučila dokud nebude umět takové ty základy, aby toho najednou nebylo moc. Učila bych jednu věc intenzivně a až ji bude zvládat, začínat s další a pořád opakovat do zblbnutí. Můj názor, ale nejsem psycholog
Na očním jsme také byli. To je naštěstí v pořádku. Dokonce i na ušníˇ, jestli nemá nějak poškozené centrum rovnováhy v uchu.
Nechci ho zahltit, spíš jen mu dát nějakou rezervu znalostí.
@Dollorres píše:
Já ho příjmam takový, jaký je. Chtěla bych, aby byl hlavně šťastný. Byl hodně smutný z toho, že mu nejde, to co ostatním. Já jsem dřív měla jiný přístup, takový, že všechno má svůj čas. Ke všemu dozraje, ale ve chvíli kdy si ty rozdíly začal uvědomovat, tak už to bylo zlý.
Takže ty jdeš trochu z extrému do extrému, viď? Ono to prostě vždycky chce takový ten zlatý střed. Dítě sice potřebuje svůj čas, ale potřebuje vhodné podněty a rodiče, kteří se mu věnují. Vidíš, jak se skokově zlepšil, jakmile ty podněty dostal. Ale to neznamená, že jeho problémy zmizí, když ho teď zahltíš.
@hanka.br. píše:
Takže ty jdeš trochu z extrému do extrému, viď? Ono to prostě vždycky chce takový ten zlatý střed. Dítě sice potřebuje svůj čas, ale potřebuje vhodné podněty a rodiče, kteří se mu věnují. Vidíš, jak se skokově zlepšil, jakmile ty podněty dostal. Ale to neznamená, že jeho problémy zmizí, když ho teď zahltíš.
Přesně tak, teď vidím, že je to s podněty o moc lepší.
@Dollorres píše:
Přesně tak, teď vidím, že je to s podněty o moc lepší.
Hlavně ho nesmíš prehltit. My se synem v předškolním roce měli Maxika, Elkonina, Predškoláčka a logopedii. Byl KO a už nechtěl nic. Denně jsme se učili přes hodinu. Ano, mělo to efekt. Ale za tu cenu, že je dodnes každodenní učení s brekem. Příprava se vším je klidně kolem 2 hodin. Měl doporučení na pokračování Maxika. To jsme vzdali.
@Dollorres Znám jedno malé dítě, které mělo velké problémy s motorikou, úchopem (přesně jak píšeš, lžíci v pěst, tužku taky, tuhé zápěstí), starý pediatr doporučil vykašlat se na pastelky a vzít do ruky štětce všech velikostí a natírat a natírat a natírat (a řekl to mamince bez přítomnosti dítěte, aby dítě nečulo, že má něco nařízené). Tatínek mu udělal takový stojánek, zkřížené trámky a uprostřed přivrtaná velká plechovka, do které se vložila miska nebo plechovka s barvou (vypadalo to jako bytelný stojánek na vánoční stromeček), bylo to nepřevrhnutelné, jen o to dítě zakopávalo, ale alespoň si muselo dávat pozor. Potom investovali nejdřív do lehce roztíratelných lazur, poté ale i hustších barev i třeba na kov. Dítko natíralo: staré dřevěné kompostéry, tyče na prádlo, plot, terasová prkna, lavičky a dřevěný zahradní nábytek olejem na dřevo, velké květináče… Úkoly dostávalo od táty a bylo to pojato jako překvápko pro mámu. Protože máma byla ta, která s ním dělala logopedii a různá cvičení, takže u táty dítko nepojalo podezření, že by tou činností bylo něco sledováno a bralo to vyloženě jako volný čas. Bylo nadšené, že pomáhá, a tu ruku mu to uvolnilo za jedny prázdniny neskutečným způsobem. Ve škole paní učitelka chválila, jak má krásný dlouhý rovný tah štětcem, a dítko „takhle jsme natírali mříž na okurky“.
V kuchyni (to jsem praktikovala i já) zase maminka ignorovala pečící papír a silikonové formy, a nechala dítko vymazávat máslem plechy a kreslily spolu do toho másla prstem obrázky a mazaly to, dítko pak vysypávalo plechy, rozklepávalo samo vajíčka, odhadovalo nasypané množství mouky/cukru po určitou rysku v odměrce apod. (to je s méně šikovným dítkem o nervy, ale na tu motoriku fakt tyhle věci pomáhají).
Vykašlala bych se na znalost písmen, číslic apod., a opravdu bych přes činnosti běžného dne posilovala v dítěti sebevědomí, co všechno zvládne. Naučila bych ho hrát a držet karty (Prší), podporovala ve skládání Lega, kopala s ním na bránu, zaměřila bych se na to, aby zažil úspěch třeba ve školní družině.
@zrcadlo píše:
@Dollorres Znám jedno malé dítě, které mělo velké problémy s motorikou, úchopem (přesně jak píšeš, lžíci v pěst, tužku taky, tuhé zápěstí), starý pediatr doporučil vykašlat se na pastelky a vzít do ruky štětce všech velikostí a natírat a natírat a natírat (a řekl to mamince bez přítomnosti dítěte, aby dítě nečulo, že má něco nařízené). Tatínek mu udělal takový stojánek, zkřížené trámky a uprostřed přivrtaná velká plechovka, do které se vložila miska nebo plechovka s barvou (vypadalo to jako bytelný stojánek na vánoční stromeček), bylo to nepřevrhnutelné, jen o to dítě zakopávalo, ale alespoň si muselo dávat pozor. Potom investovali nejdřív do lehce roztíratelných lazur, poté ale i hustších barev i třeba na kov. Dítko natíralo: staré dřevěné kompostéry, tyče na prádlo, plot, terasová prkna, lavičky a dřevěný zahradní nábytek olejem na dřevo, velké květináče… Úkoly dostávalo od táty a bylo to pojato jako překvápko pro mámu. Protože máma byla ta, která s ním dělala logopedii a různá cvičení, takže u táty dítko nepojalo podezření, že by tou činností bylo něco sledováno a bralo to vyloženě jako volný čas. Bylo nadšené, že pomáhá, a tu ruku mu to uvolnilo za jedny prázdniny neskutečným způsobem. Ve škole paní učitelka chválila, jak má krásný dlouhý rovný tah štětcem, a dítko „takhle jsme natírali mříž na okurky“.
V kuchyni (to jsem praktikovala i já) zase maminka ignorovala pečící papír a silikonové formy, a nechala dítko vymazávat máslem plechy a kreslily spolu do toho másla prstem obrázky a mazaly to, dítko pak vysypávalo plechy, rozklepávalo samo vajíčka, odhadovalo nasypané množství mouky/cukru po určitou rysku v odměrce apod. (to je s méně šikovným dítkem o nervy, ale na tu motoriku fakt tyhle věci pomáhají).
Vykašlala bych se na znalost písmen, číslic apod., a opravdu bych přes činnosti běžného dne posilovala v dítěti sebevědomí, co všechno zvládne. Naučila bych ho hrát a držet karty (Prší), podporovala ve skládání Lega, kopala s ním na bránu, zaměřila bych se na to, aby zažil úspěch třeba ve školní družině.
To je hezká aktivita, to určitě zkusíme. Natřít plot i zrovna potřebujeme. ![]()
Tohle mi říkají i na ty ergo, spoustu běžných činnosti, před nějakým drilem znalostí. A to praktikujeme, a funguje to, ty výsledky to nese. Lego ho baví, i když spis duplo.
Začínám mít pochybnosti, aby nám to nadále stačilo. Aby nemusel řešit, že je pozadu ve škole. Teď je kolem nás tolik opravdu všestraně nadaných dětí, že to bude těžké.
@Dollorres děti nejsou chytřejší než dřív. Jen to rodiče víc prezentují. Švagrová je učitelka na 1. stupni. Teď nedávno si stěžovala, že děti si pletou dny v týdnu, neumějí pojmenovat části dne, prsty na ruce, pletou dohromady měsíce v roce a roční období. Nejsou samostatné. Půlka děti si prý není schopna zabalit tašku… Dětí neumí smrkat, kašlat do ruky, napít se bez polití, u oběda jedí rukama…
Chce to být v klidu. Tak nebude patřit mezi nejlepší ve třídě. ![]()
@Dollorres píše:
To je hezká aktivita, to určitě zkusíme. Natřít plot i zrovna potřebujeme.
Tohle mi říkají i na ty ergo, spoustu běžných činnosti, před nějakým drilem znalostí. A to praktikujeme, a funguje to, ty výsledky to nese. Lego ho baví, i když spis duplo.
Začínám mít pochybnosti, aby nám to nadále stačilo. Aby nemusel řešit, že je pozadu ve škole. Teď je kolem nás tolik opravdu všestraně nadaných dětí, že to bude těžké.
Já mám dva šikovné školáky (první a druhá třída), obě děti četly už rok před školou, znalostmi a myšlením jsou napřed a školu dělají zatím levou zadní. Ale třeba neudrží melodii a tón při zpívání, na tělocviku je dcera takové malé telátko a rozhodně družstvu moc nepomůže při pohybových soutěžích. Obě děti mají ve třídě slabší žáky, co se týče učení. Ale obě děti mají skvělé učitelky, které dovedou zapojit všechny děti. U syna třeba dostávají různé putovní medaile, a ty jsou jak za výkony v učení (třeba přinese ukázat putovní medaili „Počtář dne“ a druhý den ji vrátí a za dva týdny ji dostane zase někdo jiný), tak ale učitelka rozdává medaile třeba za pomoc, takže i nečtoucí dítko počítající na prstech např. pomůže za ostatní uklidit hračky ve třídě a paní učitelka mu dá medaili „Nejlepší pomocník“. Prostě se snaží, aby pocit úspěchu zažily všechny děti. U dcery zase teď vyhrála pěveckou soutěž holčička, která má taky velké potíže číst, psát i počítat, ale zpívá jako skřivánek. Když měl syn online výuku, protože byla celá třída v karanténě, tak jsem si všimla, že jedna holčička pořád čte i ve druhé třídě opravdu hodně hodně špatně, tak jsem se ptala syna, co ta holčička, a on s úsměvem „Zlepšila se, viď? Pořád to není nejlepší, ale zlepšuje se a paní učitelka ji moc chválí, protože je důležitější, že se někdo zlepší, než když to někdo umí od začátku a přestane se snažit.“ Tak jsem si zase říkala, jak máme skvělé učitelky.
Jen tím chci říct, že i ty chytré a šikovné děti vůbec nemusí ty slabší odstrkovat nebo to vnímat nějak výrazně negativně, že když je to prostředí ve třídě zdravé a je dobrá učitelka, tak to děti vůbec neberou jako slabost.
@Anonymní píše:
@Dollorres děti nejsou chytřejší než dřív. Jen to rodiče víc prezentují. Švagrová je učitelka na 1. stupni. Teď nedávno si stěžovala, že děti si pletou dny v týdnu, neumějí pojmenovat části dne, prsty na ruce, pletou dohromady měsíce v roce a roční období. Nejsou samostatné. Půlka děti si prý není schopna zabalit tašku… Dětí neumí smrkat, kašlat do ruky, napít se bez polití, u oběda jedí rukama…
Chce to být v klidu. Tak nebude patřit mezi nejlepší ve třídě.
Přesně tak, kamarádka se vracela na 1. stupeň po delší nepřítomnosti (3 děti po sobě) a říkala, že úroveň znalostí a dovedností jde dolů, a úroveň sebevědomí a pocitu výjimečnosti jde nahoru (ale hlavně u rodičů
). Jela se čtvrtou třídou na školu v přírodě, kde si měly děti samy povléknout postel, několik dětí se u toho rozbrečelo, a když se ptala, kdo to doma pravidelně dělá, tak zvedlo ruku asi pět dětí. Půlka děti odpověděla, že to nedělaly nikdy. Snídaně měli formou švédských stolů, a děti čtvrté třídy měly některé problém namazat si něco na chleba.
Rodiče děti víc opečovávají, nezapojují je do běžného chodu domácnosti, a tak se dítě učí na počítači hrou anglická slovíčka a rodiče jsou nadšení jeho znalostmi, ale během toho máma povlíkne postel, složí mu ponožky, uloží trička, a dítě nic z toho nedělá a neumí.
A musím si sáhnout do svědomí, že moje děti tedy taky nejsou zdaleka tak samostatné, jako jsem byla v jejich věku já.