Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Jak se naučit milovat starší dítě, které není moje?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
29.1.24 01:18
Jak se naučit milovat starší dítě, které není moje.
Dobrý večer,
můj dotaz bude asi trochu delší. Předem bych chtěla poprosit, abyste mě nesoudily, ale chápu, že zvenčí to může znít špatně.
Nemůžu být těhotná a prošla jsem si několika toxickými vztahy. Teď jsem s přítelem, který má dvě děti z předchozího vztahu. Maminka zemřela po těžké nemoci. Dva chlapci 18 měsíců a 6 let. Šestiletý chlapec s adhd (sama mám adhd). Všichni tři jsou úžasní, mám je moc ráda. Splnil se mi sen o rodině a snažím se pro ně dělat maximum.
Co je ale můj problém? Mladšího už vnímám plně jako svého. Jsme na sebe hodně napojení, cítím tam to pouto a zkrátka přemýšlím o něm jinak než o starším, což mě dost trápí.
Starší si samozřejmě ztrátu maminky pamatuje. Tím spíš mu chci být oporou. Bojuji s nechapavou učitelkou ve škole, snažím se mu vymyslet různé zábavné aktivity. Ale prostě to tam necítím. Víte, je to s ním dost složité. Neposlouchá nikoho jiného než tatínka. Nechci si s ním pokazit vztah a být na něj zla, ale někdy nezbyde nic jiného než zvýšit hlas. I tak to musím říkat několikrát. Občas dělá vyloženě naschvály (chápu, že zkouší limity). Nedávno byli oba nemocní, takže nechodil do školy a měla jsem doma obě děti. Chvílemi jsem z něj byla už nešťastná a modlila se, aby přítel přišel domů.
Když klukům zemřela maminka, ke staršímu všichni byli velice ohleduplní a nechali ho dělat téměř cokoli. V jeho životě se stala spousta změn. Chci tím říct, že jeho chování chápu. Jen je ve mně těžké porovnat si emoce. Vím, že ho musím milovat navzdory čemukoli. Je to malé dítě, co si zaslouží lásku. Ale je pro mě těžké se k tomu přinutit.
Máte nějaké rady, jak na vztahu zaoracovat? Chlapec ke mně hodně tíhne. Rád se mnou tráví čas. Opravdu je to spíš ve mně. Nechci mu způsobit žádné trauma. Chci v sobě tu lásku probudit. Chci je mít ráda oba stejně. Jen nevím, jak tomu jít naproti. Děkuji za jakékoliv rady.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
29.1.24 03:41
Nemusíš ho milovat navzdory čemukoli, i biologičtí rodiče často nemilují děti stejně. jen se k nim zkus chovat stejně - nedělat rozdíly. máš štěstí, že je s tebou rád, zkus k němu být laskavá a hodně tolerantní, přijít o mámu je jedna z nejhorších věcí, co se malému dítěti může stát. a nech tomu čas. kdyby tě nesnášel, bylo by to sžívání horší, ale když je snaha na obou stranách, máte šanci, že si postupně vybudujete dobrý vztah.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.24 06:20
Z toho, co popisujes, vsichni tri po tezke tragedii meli poradne stesti, ze te nasli. Nebicuj se tolik, dej tomu cas, nastaveni mate oba dobre. Pocity, co mas, bezne citi biologicka mama taky, tech diskuzi tu je bezpocet.
Co pomaha mne, kdyz me starsi obzvlast vytaci - cas 1:1, aktivita, co bavi oba dva. Proste, aby ses dobila, mohla se soustredit jen na nej, zaroven si cas uzila a citila, ze hlavne kvuli nemu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.24 06:20
I když své vlastní děti miluji, pokud zlobí, cítím vztek. Rozladění. Velmi silně, intenzivně a krátce. Jen málo co mě dokáže naštvat tak, jako mé děti.
Je v pořádku, když cítíš to samé, když tvůj starší kluk zlobí. Vůbec nepochybuji, že umíš své emoce ovládat a jednat vhodně. Ale dovol si ty emoce i mít. Vztek matek na své děti ( i nevlastní) je silný pocit, za chvíli ho budeš cítit i k mladšímu. Dokud jsem neměla děti, netušila jsem, jak intenzivně se umím vztekat. Ten vztek slouží k vymezení hranic. A malé děti (šestileté jsou pořád malé) potřebují vymezovat hranice ( nemyslím fyzické ani psychické násilí), ale přísný, naštvaný pohled, funkční vyhubování ( ne kritika celého dítěte, ale jeho chování. Výrazně říct, co nemá dělat a co naopak má dělat.) To jsou právě ty hranice, které do tvé role matky taky patří. I s vnitřním emočním doprovodem.
Taky do svého nejmladšího batolete bývam vždy zamilovaná. Časem to mizí. Láska k starším dětem není tak chemická, k miminům je vysloveně hormonální a nejde srovnávat s láskou k těm starším. Taky každé dítě je jiné a láska k němu taky vypadá jinak. To neznamená, že není, nebo že je málo silná.
Doporučuji… Emoce nejsou dobré ani špatné. Prostě jen jsou. Ani je. nemůžeš nemít, nevybíráš si ani, jaké emoce budeš mít. Tak si je dovol mít a zkoumej je. Bez předsudků, hlavně ty bolavé. Je to těžké, stát se mámou zlobivému kloučkovi.
Odpovědná si za práci s emocemi, ne za to, že k tobě přijdou.
Pokud tvá láska k staršímu není tolik hormonální, jako k mladšímu, je to v pořádku. Pokud tě starší vnitřně někdy hodně štve, je to v pořádku.
Jsi k němu citlivá a hodně na něho myslíš, jak s ním jednat tak, aby mu bylo lépe. V tom já vidím tvůj cit.
Pokud tam je jen toto, nemáš před sebou žádnou práci - nebo jen tu, přestat se obviňovat a mít se ráda se všemi svými emocemi.
Pokud se ti děje, že vztek na dítě trvá dlouho, neumíš ho ovládnout ve funkčním projevu ( tvůj projev je zraňující), pokud se kvůli tomu stáváš méně citlivá směrem k jeho pocitům, pokud cítíš, že v něčem tě dítě odpuzuje, je ti nesympatické… Nebo vnímáš, že se musíš nutit do zájmu a péče, protože cítíš odstup- i když to není aktuální únavou, prostě když to je dlouhodobý pocit… I toto jsou emoce, které matky někdy mívají. Ani za tyto emoce by jsi nemohla. Ale v zájmu toho, aby jsi byla dobrou matkou, která nebude zraňovat, jsi odpovědná za práci s nimi. Klidně v psychoterapii. Ani tam se však nepracuje tak, že ti terapeut pomůže být ještě víc znechucena sama sebou a ještě víc se obvinit. Naopak se dá emocím prostor,.ve kterém se můžou prozkoumat, porozumět a přirozeně proměnit. Za těmato emocemi matek většinou bývá mnoho vnitřní bolesti a velmi starého zranění. A to zranění si zaslouží jemnou péči.
A taky si dej čas. Porozuměla jsem, že si mámou jen pár měsíců?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.24 06:24
Ztráta maminky je velké trauma, takže tě bude zkoušet, jestli ho máš opravdu ráda. Zároveň se může bát tě mít opravdu rád, aby nezradil maminku. Takže i z jeho strany to bude problematické. Chce to jen čas a trpělivost z tvé strany. Může to trvat poměrně dlouho, ale pokud vytrváš, sedne si to.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.24 06:29
Já mám své dvě děti. Každé naprosto jiné. Jedno je milé, ochotné, spokojené. S druhým je to velmi složité. Vzušivé, vzteklé… Dlouho mi trvalo, než jsem ho přiljala takového, jaký je. A děti s ADHD mám dvě ve svém okolí a je to masakr, takže opravdu chápu… Do toho mu zemřela maminka, záhy byla nahrazena macechou. Musíš se k němu chovat láskyplně, ale také musíš nastavit přesné mantinely, ty děti s ADHD fakt potřebují nutně. Já myslím, že ta láska přijde pomalu časem, až si na sebe víc zvyknete a sehrajete se. A moc ti držím palce, podle dotazu to vypadá, že opravdu stojíš o to, abyste spolu měli pěkný vztah.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.24 07:32
Poradit neumim, protoze nemam zkusenosti, ale kluci maji stesti, ze si nasli prave tebe 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.24 07:35
Ja myslim, ze to, ze o tom vubec takhle uvazujes jasne vypovida o tom, ze i toho starsiho milujes. Ani vic, ani min, jen proste jinak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.24 07:56
Nastavila sis to k sobě hrozně přísně. Že jim umřela máma je sice smutné, ale nemůže za to nikdo, ani ty. U mladšího je to pouto pochopitelné a vice samozřejmé, staršímu ale žádnou mámu dělat nemusíš, on už ji má. I když je mrtvá, tak si ji pamatuje. Nervi to tak na sílu, buď mu kamarádkou, oporou, podporou, ale nenuť se do citů, které nemáš.
Příspěvek upraven 29.01.24 v 08:09
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
29.1.24 08:04
@Grizelda02 píše:
Nemusíš ho milovat navzdory čemukoli, i biologičtí rodiče často nemilují děti stejně. jen se k nim zkus chovat stejně - nedělat rozdíly. máš štěstí, že je s tebou rád, zkus k němu být laskavá a hodně tolerantní, přijít o mámu je jedna z nejhorších věcí, co se malému dítěti může stát. a nech tomu čas. kdyby tě nesnášel, bylo by to sžívání horší, ale když je snaha na obou stranách, máte šanci, že si postupně vybudujete dobrý vztah.
S tímhle naprosto souhlasím. Když se mi narodilo 2.dítě, trvalo mi skoro 2 roky, než jsem si k němu našla citovou cestu. Starší dítě jsem měla jednoznačně raději, pak se to naštěstí srovnalo. Moc mě to trápilo, bylo mi mladšího hrozně líto, že k němu tak silnou lásku necítím. Ale důležité, co píšeš - nedělat rozdíly! S oběma jsem se vždy mazlila stejně, vše (dárky, hračky, dobroty) dostávaly úměrně věku stejně. Po čase (kolem těch 2 let) se to srovnalo a mám ráda obě děti stejně.
Věřím, zakladatelko, že i u vás se to srovná, ono to mladší taky povyroste, začne zlobit a už to nebude takový ňuňáček 
- Citovat
- Upravit
29.1.24 08:18
Jako nevlastni mama, zatim bez zkusenosti s vlastnimi detmi, muzu potvrdit, ze opravdu ho bezpodminecne milovat nemusis, a uz vubec ne v kazde situaci. Deti se velmi rychle nauci co „jejich“ dospele vytaci, v tom jsou odbornici 
Ale uz jen to, ze ti na vasem vztahu zalezi, znaci, ze mas nejlepsi sanci ho vybudovat a udrzovat.
Obcas je potreba „houknout i vyhubovat“, kdyz je neco pro tebe pres caru. Jak psal nekdo vyse, ty tve emoce jsou tady proto, aby ti dali najevo, ze se druhy dostava nekam, kam ti neni prijemne a je dobre si to uvedomit a potom podle toho uvedomeni zvolit reseni. Nekdy to nejde hned v te situaci, protoze ti proste naskoci podvedoma reakce, ale kdyz si to rozeberes a. dojdes k tomu, jak to udelat priste lepe, tak je to dobry postup.
A s tim batoletem je ten vztah jednodussi, ale jen dokud je to batole 
Nevlastni syn k nam zacal chodit ve 2,5 letech a to jsme byli velci partaci, ted mu je skoro 6 a teda zlobit umi a i zlobi, mne, tatu, maminku…vsechny stejne
Mozna bych se na tvem miste zkusila poradit s nejakym detskym psychologem, zda k nemu pristupujes spravne, nebo jak vasi situaci nejlepe zvladat. Partner s ex taky byli, kdyz se on odstehoval a zacali jsme resit stridavku. Psycholog potvrdil, ze je dobre delat nektere veci, ktere uz jsme delali a pak dodal nejake nove navrhy, ktere by jeste mohli pomoct, zadne diagnozy, zkoumani ditete ani nic podobneho, jen proste konzultace jak to nepokazit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Svetluska55
29.1.24 08:47
@Bramborova píše:
I když své vlastní děti miluji, pokud zlobí, cítím vztek. Rozladění. Velmi silně, intenzivně a krátce. Jen málo co mě dokáže naštvat tak, jako mé děti.
Je v pořádku, když cítíš to samé, když tvůj starší kluk zlobí. Vůbec nepochybuji, že umíš své emoce ovládat a jednat vhodně. Ale dovol si ty emoce i mít. Vztek matek na své děti ( i nevlastní) je silný pocit, za chvíli ho budeš cítit i k mladšímu. Dokud jsem neměla děti, netušila jsem, jak intenzivně se umím vztekat. Ten vztek slouží k vymezení hranic. A malé děti (šestileté jsou pořád malé) potřebují vymezovat hranice ( nemyslím fyzické ani psychické násilí), ale přísný, naštvaný pohled, funkční vyhubování ( ne kritika celého dítěte, ale jeho chování. Výrazně říct, co nemá dělat a co naopak má dělat.) To jsou právě ty hranice, které do tvé role matky taky patří. I s vnitřním emočním doprovodem.Taky do svého nejmladšího batolete bývam vždy zamilovaná. Časem to mizí. Láska k starším dětem není tak chemická, k miminům je vysloveně hormonální a nejde srovnávat s láskou k těm starším. Taky každé dítě je jiné a láska k němu taky vypadá jinak. To neznamená, že není, nebo že je málo silná.
Doporučuji… Emoce nejsou dobré ani špatné. Prostě jen jsou. Ani je. nemůžeš nemít, nevybíráš si ani, jaké emoce budeš mít. Tak si je dovol mít a zkoumej je. Bez předsudků, hlavně ty bolavé. Je to těžké, stát se mámou zlobivému kloučkovi.
A taky si dej čas. Porozuměla jsem, že si mámou jen pár měsíců?
Odpovědná si za práci s emocemi, ne za to, že k tobě přijdou.
Pokud tvá láska k staršímu není tolik hormonální, jako k mladšímu, je to v pořádku. Pokud tě starší vnitřně někdy hodně štve, je to v pořádku.
Jsi k němu citlivá a hodně na něho myslíš, jak s ním jednat tak, aby mu bylo lépe. V tom já vidím tvůj cit.
Pokud tam je jen toto, nemáš před sebou žádnou práci - nebo jen tu, přestat se obviňovat a mít se ráda se všemi svými emocemi.
Pokud se ti děje, že vztek na dítě trvá dlouho, neumíš ho ovládnout ve funkčním projevu ( tvůj projev je zraňující), pokud se kvůli tomu stáváš méně citlivá směrem k jeho pocitům, pokud cítíš, že v něčem tě dítě odpuzuje, je ti nesympatické… Nebo vnímáš, že se musíš nutit do zájmu a péče, protože cítíš odstup- i když to není aktuální únavou, prostě když to je dlouhodobý pocit… I toto jsou emoce, které matky někdy mívají. Ani za tyto emoce by jsi nemohla. Ale v zájmu toho, aby jsi byla dobrou matkou, která nebude zraňovat, jsi odpovědná za práci s nimi. Klidně v psychoterapii. Ani tam se však nepracuje tak, že ti terapeut pomůže být ještě víc znechucena sama sebou a ještě víc se obvinit. Naopak se dá emocím prostor,.ve kterém se můžou prozkoumat, porozumět a přirozeně proměnit. Za těmato emocemi matek většinou bývá mnoho vnitřní bolesti a velmi starého zranění. A to zranění si zaslouží jemnou péči.
Tyjo, to je zajimavy. Ja mam teda vlastni dite jen jedno a v jeho 15 letech na nej stale hledim zamilovanym pohledem, prestoze je to dunici pubertak s akne
Kdybych vedela, ze mu nekdo ublizil, nejradsi bych ho prizabila.
Nikdy jsem nemela pocit, ze by se ta intenzita lasky k nemu nejak zmensovala tim, jak roste..
- Citovat
- Upravit
29.1.24 10:27
Světluško, nezmenšuje. Nic takové jsem nepsala. Miluji své děti a s láskou na ně koukám a ani nechci myslet na to, co kdyby se jim něco stalo.
Ale dokázat dlouze líbat své dítě na bříško a šťastné se u toho smát, okusovat mu nožičku, cítit hormonální štěstí, když řekne „hej, to je moje!“. Smutnit, když dítě dvě hodiny nevidím… To nějak jde jen u mimin a batolat. Pak už ta hormonální složka vymizí a zůstává láska. Uvedomuji si to, když teď třeba líbám dvouletou a čtyřletou. Čerstvě dvouletou bych mohla pořád. Čtyřletá by víc jak deset vteřin pusinkování ani nevydržela, a i já bych se musela přetvařovat a nutit, kdyby to chtěla ve stejné míře, jako její sestra. Jejich téměř sedmiletého bratra mohu políbit jen zlehka jednou a hned zdrhá. Taky když starší děti řeknou " hej, to je moje!", určitě se nerozplývám a blbě neusmívám. To neznamená, že je milují méně. Jen už jinak. Ještě před rokem to bylo stejné i u prostřední a někdy se mi po tom stýská. Stejně jako po miminkovském věku nejstaršího. ( Ale to bylo drsné, tak je fajn, že už není). Nejspíš i tvá láska k tvému dítěti je jiná teď, než byla, když mu byl rok, dva. Ne menší ani větší, prostě jiná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.24 10:37
@Labricot píše:
Dobrý večer,
můj dotaz bude asi trochu delší. Předem bych chtěla poprosit, abyste mě nesoudily, ale chápu, že zvenčí to může znít špatně.
Nemůžu být těhotná a prošla jsem si několika toxickými vztahy. Teď jsem s přítelem, který má dvě děti z předchozího vztahu. Maminka zemřela po těžké nemoci. Dva chlapci 18 měsíců a 6 let. Šestiletý chlapec s adhd (sama mám adhd). Všichni tři jsou úžasní, mám je moc ráda. Splnil se mi sen o rodině a snažím se pro ně dělat maximum.
Co je ale můj problém? Mladšího už vnímám plně jako svého. Jsme na sebe hodně napojení, cítím tam to pouto a zkrátka přemýšlím o něm jinak než o starším, což mě dost trápí.
Starší si samozřejmě ztrátu maminky pamatuje. Tím spíš mu chci být oporou. Bojuji s nechapavou učitelkou ve škole, snažím se mu vymyslet různé zábavné aktivity. Ale prostě to tam necítím. Víte, je to s ním dost složité. Neposlouchá nikoho jiného než tatínka. Nechci si s ním pokazit vztah a být na něj zla, ale někdy nezbyde nic jiného než zvýšit hlas. I tak to musím říkat několikrát. Občas dělá vyloženě naschvály (chápu, že zkouší limity). Nedávno byli oba nemocní, takže nechodil do školy a měla jsem doma obě děti. Chvílemi jsem z něj byla už nešťastná a modlila se, aby přítel přišel domů.
Když klukům zemřela maminka, ke staršímu všichni byli velice ohleduplní a nechali ho dělat téměř cokoli. V jeho životě se stala spousta změn. Chci tím říct, že jeho chování chápu. Jen je ve mně těžké porovnat si emoce. Vím, že ho musím milovat navzdory čemukoli. Je to malé dítě, co si zaslouží lásku. Ale je pro mě těžké se k tomu přinutit.
Máte nějaké rady, jak na vztahu zaoracovat? Chlapec ke mně hodně tíhne. Rád se mnou tráví čas. Opravdu je to spíš ve mně. Nechci mu způsobit žádné trauma. Chci v sobě tu lásku probudit. Chci je mít ráda oba stejně. Jen nevím, jak tomu jít naproti. Děkuji za jakékoliv rady.
Radu nemám, snad jen dej tomu čas. Ti kluci si prošli neskutečnou ztrátou, kterou dokáže pochopit, jen ten kdo něco podobného zažil. Ty jsi také samozřejmě vklozla do role, kterou jsi neznala, ale ty máš na výběr, oni ne.
A celkově k Tobě a celému tomu osudu. Je fakt úžasné a až neuvěřitelné, že jste se potkali. Moc vám všem čtyřem přeji ať máte pěkný vztah, který vydrží! 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
29.1.24 10:38
Nekdy je tezke nezvysit hlas i na vlastni dite zdrave…natoz na dite s adhd. Myslim, ze delas skvelou praci Kde je vule, je i cesta 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
