Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Jak se smířit s tím mít děti?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
9.12.25 09:37
Jak se smířit s tím mít děti?
Ahoj ženy,
ráda bych se zeptala, zda je tu nějaká, která si vyloženě dítě nějak extra nepřála, ale nakonec se s tou myšlenkou smířila a podařilo se jí prožít spokojené mateřství a život?
Začnu asi od začátku - nikdy jsem děti nechtěla. Už jako dítě jsem věděla, že děti nechci, tvrdila jsem to o sobě prakticky od té doby, kdy mi to okolí začalo tak nějak předhazovat (dejme tomu těch 15 let, kdy se staší generace začíná zajímat o to, jestli už mám kluka, jestli se chci někdy vdát apod.). Ne, že bych k nim měla jakkoliv negativní vztah, ale prostě jen nezájem. Myslím, že to z velké části bylo způsobeno tím, že jsem prožila hodně traumatické dětství (matka velmi silná alkoholička, která se s tátou rozvedla když mi byly 3 roky a od té doby mi až do 18 dělala denně za života peklo). To ze mě udělalo opravdu velkého introverta (dětství jsm prožila prakticky sama zašitá v knihovně, nikdy jsem neměla moc kamarádek a neprožila jsem takové ty tpické věci, co k dětství a dospívání patří).
V dospělosti se mi nějakým způsobem podařilo se s tím díky dlouhodobé terapii vyrovnat a dá se říct, že jsem prožila (až do teď) velku poklidný a spokojený život. Teď je mi 33, a je to asi hrozně divné (tedy alespoń pokaždé když to někomu říkám, tak na mě valí oči jako kdyby to v životě neslyšel), ale nikdy v životě mě ani nenapadlo, že bych si udělala děti. Měla jsem od 18ti let vždycky nějakého partnera na 2-4 roky, pak jsme se rozešli a našla jsem si jiného. Nikdy mě ani nenapadlo se vdát, natož mít děti. Můj život mi vždycky vyhovoval tak, jak byl 
.
Ve 24 jsem dokonce otěhotněla selháním HA s tehdejším přítelem, kterého jsem si myslela, že miluju, který mě přesvědčoval, jak všechno zvládneme atd, ale okamžitě jsem šla na potrat - nikdy jsem toho nelitovala, vždycky jsem cítila jen ohromnou úlevu, že s tím chlapem nemusím být do konce života nijak spojená a že jsem si nezničila život takhle mladá.
V cca 28 se mi začalo hodně dařit kariérně, posunula jsem se někam, kam mě dřív ani nenapadlo, což ještě umocnilo ten pocit, že vlastně vůbec nevím, k čemu by mi v životě bylo dítě (ačkoliv už mě začali všichni strašit, jak už jsem na hraně, brzy bude pozdě atd).
Ve 30 zemřel zničeho nic můj milovaný táta, což byl jediný člověk, kterému bych z rodiny kdy vůbec dítě svěřila (byl to učitel, zlatý, nadaný člověk). Kromě něj není nikdo, kdo by mi vlastně mohl pomoct (matce bych (ačkoliv jsme v nějakém mírném kontaktu) nikdy neřekla ani kde bydlím, natož jí kdy svěřila dítě), babička už je příliš stará, zbytek rodiny příliš vzdálený). To byla asi taková poslední kapka přesvědčení, že dítě do mého života vlastně vůbec nepatří.
Potom jsem ale potkala mého manžela, který je absolutně zlatý člověk a láskou ke mně mi vytvořil ideální život, co jsem si přála - je to můj typ, hrozně vtipný (tím vyrovnává tu mojí všeobecnou pesimičnost vůči životu, přijdu si díky němu lehčí o celé to životní závaží), hodný, doma kmitá (vaří, pere, uklízí), zahrnul do sjm svůj byt, takže jsem nabyla jen tak nemotivost, na kterou ani není hypotéka, udělal mi tu jednu celou místnost jen pro mě, abych měla svojí pracovnu a svojí místost, kde se můžu zavřít a mít klid, zkrátka snesl by mi modré z nebe. A to nejdůležitější - ačkoliv on si děti přeje, tak mi řekl, že zcela rozumí mému postoji a je ochotný děti prostě nemít, pokud je to to, co si já přeju. Do ničeho mě nikdy nenutil, nic po mně nikdy nechtěl, nicméně ta láska k němu + to zaopatření, které máme (byt, oba vyděláváme nadprůměrně) + to, že už je mi 33 a dle spousty doktorů už patřím pomalu do hrobu, mě tak nějak zmanipulovalo k tomu, že jsem začala přemýšlet o tom, jestli bych si to dítě přeci jen neměla udělat.
Přemýšlela jsem nad tím čistě pragmaticky, bez emocí - příšlo mi horší se v 50 probrat a zjistit, že mám prázdný život a přece jsem jsem si ty děti měla udělat, než dítě mít, ačkoliv po něm nějak extra netoužím. Vím o sobě, že těch 18 let nějak zvládnu, zatímco probrat se a zjistit, že máme kvůli mně nenaplněný život, to by mě vlastně trápilo mnohem víc)
Proto jsem (z lásky k němu + ze soucitu k naším budoucím já) zkrátka svolila k tomu, ať vysadíme HA a dáme tomu volný půběh. Dle doktorky jsem vzhledem ke svému věku měla statisticky počítat, že se zadaří tak cca za rok, ale do 2 měsíců jsem byla těhotná, ve 12tt potvrzeno zdravé dítě, nadále těhotenství probíhá bez komplikací.
Bohužel k dítěti vůbec nic necítím, za těch 6 měsíců mě ani jednou nenapadlo, že bych měla radost nebo cítila doslova cokoliv pozitivního. A to mám dost jednoduché těhotenství, až na únavu a občasnou nevolnost nemám žádné komplikace. Myslela jsem, že až to uvidím na ultrazvuku, tak se ve mě něco zlomí a ucítím nějaké dojetí, ale vůbec nic - ani na jednom. Přesto dělám vše, co mám - jím velice zdravě, cvičím, byli jsme na kurzech, načtla jsem knihy, 3× denně se mažu, dělám rešerše všeho vybavení, zkrátka já o sobě vím, že ačkoliv k něčemu nemám emoce, dokážu i přesto podávat skvělý výkon (přirovnám to k tomu, že se mi podařilo prožít úspěšný život, ačkoliv za sebou mám 18 let denního mlácení, ponižování atd). Jsem prostě schopná se od té situace odpoutat a být skvělá, ačkoliv to tak necítím.
Manžel samozřejmě ví, že nadšená nejsem, prvních 12 týdnů mi několikrát navrhl potrat s tím, že by se na mě nijak nezlobil ani mi to nevyčítal, když jsem ho odmítala, tak mi alespoň slíbil, že na rodičák půjde on, abych neztatila nit v mojí kariéře.
Takže vlastně…zajímalo by mě, jestli je tu někdo, kdo má třeba podobný příběh, nebo zkrátka nedělal si děti jen proto, že by po nich vyloženě toužil, ale z nějakých praktičtějších důvodů (zkrátka „je to na to už čas“). Klidně do soukromé zprávy.
děkuji všem, co dočetli tento příběh a ještě víc děkuju, že mi nebudete nadávat ani mě odsuzovat - jak jsem psala, já jsem si plně vědoma toho, že „mám co jsem chtěla“ a takhle jsem si to zařídila sama (mohla jsem děti prostě nemít). Nehledám cestu ven (tu jsem mohla využít a nevyužila) a ani žádné uchlácholování typu „až se svému dítěti podíváš do očí, ucítíš vesmírnou lásku“ - vím, že spousta žen to takto vůbec neprožívá. Zajímají mě příběhy ze života, obzvlášť žen, které stejně jako já, jsou třeba životem nějak zlomené, a rozhodnutí (kariéra, život, děti) dělají spíš mozkem než srdcem.
Plus je něco, co vám třeba pomohlo cítit se víc jako normální ženská? Co čtu v diskuzích, ženy co pro děti udělají první poslední, vzdají se svého veškerého času, svého života, práce, ambicí, zkrátak všeho - nedokážu si to představit, nějak se s tím zototožnit, alespoň z části se na takový režim nastavit.
Díky tomu se o tom nemůžu moc bavit s kamarádkama, protože všechny za sebou mají minimálně jeden potrat, než přišlo po letech snažení vytoužené dítě, tzn. bylo by ode mě dost trapné mlít o tom, jak to mám všechno jednoduché a to dítě ani nechci. Proto jsem to skoro nikomu ani neřekla.
Příspěvek upraven 09.12.25 v 09:58
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
9.12.25 09:49
Ahoj,
já tedy děti jednou chtěla, ale nikdy jsem se jim nechtěla podřizovat, nechápala jsem jak můžou být matky s dětmi do 3 let doma atd. (Plán byl jít hned třeba po roce do práce). A také jsem nikdy neměla ráda cizí děti, všechny mi přišly rozmazlené a nevychované. Můj názor byl, že pokud dítě přijde dřív jak ve 30 tak mi zkazí život. Nakonec jsem ve 30 plánovaně otěhotněla. Celé těhotenství mi bylo jedno co bude a když bych potratila taky by mi to bylo také jedno. Pořád jsem jen slyšela jak mateřská je peklo na zemi atd. Porodila jsem docela těžkým porodem a vlastně láska k dítěti taková ta opravdová přišla až po půl roce. Své dítě totálně miluji, do práce jsem nakonec nešla a po 3 letech jsme si pořídili další dítě. A je to skvělý, cizí děti pořád nemám ráda. Ale hodně je to o tom jak si to nastavíš. Svému dítěti se nepodřizuji 100%. Ale zjistila jsem, že pokud se nastavíš v hlavě tak rodičák je vlastně pohoda, třeba oproti mé práci. Ale my naučili naše dítě aby žilo náš život a s námi a ne abychom se podřizovali ve všem jemu. Takže jsem ho stále tahala po kafíčkách s kamarádkami, cestuje s námi atd. Dostáváme čočku, že dítě nemá žádný režim pravidelný, ale nám to vyhovuje, že ho nic nerozhodí.
prosím zachovat anonym kvůli citlivým informacím
- Citovat
- Upravit
9.12.25 09:53
Máš teda z dětství naloženo, je super, že terapie pomohla 
máš úžasného manzela, fakt zlatého, gratuluj si každý den 
to jen tak na úvod.
Já měla dětství pěkné, ale i tak jsem po dítěti nikdy netouzila, biologické hodiny mi netikaly. Až když jsem potkala meho manžela, tak jsem byla ochotná nad ditetem přemýšlet. „Naštěstí“ nám selhala antikoncepce, protože jinak nevím, jestli a kdy bych se k dítěti rozhoupala. V těhotenství jsem taky furt čekala, kdy nastane to zaplavení hormony a nekonecna láska k dítěti… taky jsem vše dělala z hlediska racionalna…ani po porodu se nedostavily nějake mohutne emoce…spíš zvědavost a „panebože musím toho tvorecka nějak udržet při zivote“…Až později se utvořil nějaký vztah (jako s každým jiným clovekem) a dneska můžu říct, že své děti miluji nadevše a jsem ráda že je mám (už jsou dvě). Proste když máš vedle sebe toho správného muže, tak je dítě takové pěkné rozvíjení vztahu…není nezbytně nutné, ale je to asi fajn, dřív jsem to tak nebrala, teď proste těch dětí nelituji, i když je to někdy hodně náročné. A vůbec není špatně, že s tebou necloumaji emoce a jedeš přes racionalno. Proste někdo to má tak a jiný jinak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.25 09:56
Neznam tyhle pocity, pro me jsou deti vsechno. Mozna by jsi tomu mela nechat volny průběh, svoje pocity nezměníš, tak to ber jak to je. Ve svém dětství máš příklad jako to nemá vypadat, snaž se pro svoje dítě být takova mama, jakou by jsi chtěla mít ty. Pokud mas emoce, city, je velký předpoklad, ze miminko si zamiluješ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.12.25 09:59
Neměla jsem žádné náročné dětství, jako ty. Pořád jsem čekala, až přijde ten mateřský instinkt, až budu chtít. No nepřišel, tak jsem se rozhodla, že teda jo. Těhotenství jsem vůbec neprožívala, měla jsem z toho hrozný výčitky, že nejsem nadšená, šťastná a tak, okolí na mě koukalo divně. A ano, taky jsem otěhotněla hned na první dobrou, takže kámošky s potraty, nebo ty, co se snažily dlouho a hrozně chtěly jsem kolem sebe taky měla. Po porodu naskočila péče, né vyloženě nadšení, ale tak nějak. Překvapivě přišla i obava a strach o dítě, takže city určitě ano. Já nemusím mimina, takže tohle období nebylo nic pro mě, ale cca od 1 roku už to bylo fajn. Takže chci říct, že to nemusí nutně znamena, že svoje dítě nemiluješ/nebudeš ho milovat. Každý nemusí být nadšený z těhotenství, ale nenamená to, že nemá žádné city. Mým dětem je 11 a 14 a opravdu je miluju. Ačkoliv začátky jsem prožívala „nenadšeně“. A rozhodně jsem se pro ně nevzdala všeho - ano, bylo období, kdy se toho moc nedalo, tak jsem se přizpůsobila a hledala cesty, jak by to šlo, něco, částečně.
Příspěvek upraven 09.12.25 v 10:55
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.12.25 10:22
Já po dítěti zatouzila až s mým současným partnerem, protože jediný za to stal a stojí…
Je mi 36 a otěhotněla jsem na první dobrou.
A teď mám priserny, fakt PRISERNY těhotenství.. Mám pocit, že mě moje vlastní dítě chce snad zabít a pro tvorbu vlastních orgánů ze mě vysává život. Takže moje psychika je fakt dost na dně, a co bych dala za to, kdybych neměla žádný emoce, ale mám spíš ty negativní.
Ale jako třeba ultrazvuk mě dojal. Tak si říkám, že ze mě mluví spíš asi to utrpení 
Ale jako těším se, až se oddelime a upřímně, když mi teď někdo řekne, že MUSÍM mít druhý dítě, aby to první nebylo na světě samo, tak se mi fakt otvírá kudla v kapse.
Vím, není to úplně tvoje situace, ale chci tím říct - v těhotenství se asi může dít všechno možný v našich hlavách, snaž se si nic nevycirat a vyckej.
- Citovat
- Upravit
9.12.25 10:31
@GreenTea5 moc si važ svého manžela, pokud zůstane doma on, tak to bude pro tebe vše mnohem snazší… znám případy, že láska k dítěti naskočila až po porodu a ani ne třeba hned, ale až za pár dní či nějakou dobu… zůstaňte u jednoho dítěte, uvidíš, že ti život rozzáří a nabídne úplně jinou perspektivu, jste na tom navíc fin. dobře, tak občas dáte i nějaké hlídání a můžete časem i cestovat, dítě není konec světa 
držím vám palce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.25 11:18
Myslím, že je tady podobný příběh, tam taky zakladatelka měla děti kvůli manželovi, ten jí slíbil, že bude na RD, že se o ně bude starat a ona bude moct pracovat, pořídili si myslím 3 nakonec, muž se o ně staral pár let. A pak jednoho dne řekl, že končí a odešel od nich. Myslím, že tak nějak to je… Její nick je Dollores nebo tak nějak, holky mě určitě doplní.
Takže já bych si děti kvůli nikomu jinému nepořizovala, navíc s tvým dětstvím… Ale už těhotná jsi, tak to určitě s mužem nějak zvládnete. A určitě tady bude i dost pozitivních příběhů…
A ano, láska může taky naskočit až po porodu, zapracují hormony. Držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.25 11:21
Ja jsem ještě ze starých casu..takze jsem ani o jedno těhotenství nestala…deti ma dvě
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.25 11:24
Ahoj, nemela jsem tedy tak komplikovany osud jako ty. Ale take jsem myslela, ze me to materstvi tak nepoblazni a planovala se do prace vratit, jak to pujde. Nakonec jsem s byla s kazdym ditetem skoro dva roky doma (ano, nakonec doslo i na druhe!). Proste ty hormony mi uplne zprehazely priority a jsem tomu rada, opravdu to neni jednoduche. Drzim palce!!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.25 11:45
Otěhotněla jsem neplánovaně, dítě jsem si nechala jenom proto, že jsem věděla, že po něm jednou stejně budu toužit. Zamilovala jsem se do něj po prvním ultrazvuku, úplně hodně moc. Dítě fakt život neničí, to je uvažování hodně špatným směrem. Naopak. Toho nejlepšího jsem v kariéře dosáhla díky nim. Bez nich bych ustrnula někde v kanclu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.25 11:52
@Ncc1701_new píše: Více
s těmi soudy, jak dítě život neničí atd. bych byla opravdu hodně opatrná. Protože opravdu neplatí to, že si všechny mámy děti zamilují a vše dopadne dobře. Nedopadne, jsou ženy, které se do mateřství nechali dotlačit, preferují kariéru a když opadne i otec, tak je to týrání dítěte v přímém přenosu…jasně, dítko žije, ale…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.25 11:56
Moc se mi líbí, jak umíš všechno krásně pojmenovat a že píšeš a má to hlavu a patu 🙂 jako vážně
A k věci, já dítě chtěla a mám dvě.. ale teď, když jsem měsíc před porodem třetího/ posledního, kterého jsem chtěla, se ve mě něco zmítá a hlavou mi kolují otázky, zda jsme si ho vážně měli dělat. Že se vracíme o strašné roky dozadu (sourozenci 8 a 10) a samozřejmě se na něj těším. Ale zároveň se bojím, že už to nebude takové, jaké jsme si to vydřeli ( a to mluvím jako člověk, který je po 8tehotný a fakt to všechno nebylo " zadarmo") Nerouhám se, ale doufám, že až ho uvidím, zažehne ve mě to, co u předchozích dětí, aby nikdo nelitoval..
Tím chci jen říct, že situace můžou nastat různé a v hlavě se to může i během krátké doby všechno pomíchat tak, jak si neumíš predstavit. Držím palce a tak jako ostatní, manžel je skvělý a toho se drž 🙂
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.12.25 11:57
@Venetia píše: Více
opravdu děti? nebo je ničí spíš nedostatek snahy rodičů o komunikaci a snahu se dohodnout? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Nevim jestli jsem nebo nejsem těhotná
- 07.05.26
- Anonymní
Antikoncepce Menstruace
- 24.04.26
- Anonymní
Kam jít, aby se zajímali?
- 23.04.26
- Kira75
Perimenopauza
- 22.04.26
- Anet1983
