Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
@Tunrida Je mi moc líto čím procházíš
Ve čtvrtek to bylo 14dnů od porodu v 16tt také mrtvé holčičky. Jsme na tom stejně s tím, že my jsme si to miminko moc přáli. Mám doma už dvě děti, ale s předchozího vztahu, ale partner děti nemá žádné.
Mám po kontrole na gyndě a jsem už fyzicky v pořádku. Psychicky si myslím, že se to tak nějak dá do „normálu“ za hodně dlouho, pokud vůbec někdy. Já čas nemám a je to už druhé ZT během 3/4 roku.
Vím, že za týden, za dva ti bude také trochu lépe. První týden byl pro mě nejhorší, teď už tak nějak funguju kvůli dětem a zítra jdu do práce, což si také vůbec nedokážu představit, ale už prostě musím, chci..
My se nedozvíme vůbec nic, protože na pitvu se posílá standartně až po 20tt a my měli všechny testy i ultrazvuky do té doby v pořádku, takže nikdo nic neví, proč.. a já díky tomu šoku jsem nebyla schopná přemýšlet a chtít po dr. aby malou prostě pořádně prohlédli a otestovali… Teď nás čekají vyšetření, které nám stejně nic neřeknou a nikdo nám nezaručí, že se to nebude opakovat.
Vím, že teď je to pro tebe hrozné. Ale pokud spolu děti máte, tak se zaměříte zase na ně. Já bohužel jsem v jiné situaci
nedokážu si představit, že partnerovi dítě nedám
Nebo možná i tvůj muž to přehodnotí a za čas se k tomu dopracujete oba… chce to prostě všechno čas..
Chteli jsme 3 deti a mam tri holcicky a nekde ve vyssich sferach 4 andilky. Potracela jsem mezi 14-20 tt, takze jsem si uzila svoje (krom jednoho mimodelozniho). Vzdycky po potratu mi trvalo najit zase odvahu, zkusit to znovu, cim jsem byla starsi, tim to trvalo dele. Duvod potratu se zjistil az pred poslednim tehotenstvim, porucha bunecne imunity, potlacovala jsem klucici embrya. Posledni 7. tehotenstvi jsem doufala, ze to bude holka a i kdyz se nakonec narodila driv 32 tt, mela jsem abrupci placenty a bylo to dramaticke finale, vse dopadlo vyborne a je to milacek a laska vsech clenu rodiny. Jsem stastna, ze jsem tu odvahu jeste jednou nasla. Na svoje kloucky casto myslim, to nejde uplne potlacit. Jestli je nejaky svet mimo tuto realitu, doufam ze az prijde cas, shledam se s nimi…
![]()
@tatu jsi statečná,
a andílky tam nahoře máš, dávají na vás pozor a těší se z vašeho života ![]()
Holky jak jste docilily toho, ze manzel nakonec souhlasil s dalsim pokusem o dalsi tehotenstvi?
Nase treti tehu bylo neplanovane, uvazovali jsme aji o interupci. Ted o dalsim pokusu manzel nechce ani slyset. Rika, ze mame doma dva zdrave kluky. Ano, to ja samozrejme vim a jsem z celeho srdce rada, ale proste ta vidina toho tretiho ditete je silnejsi… 😑
(Ted je to neco malo pres mesic co jsem musela porodit ve 22.tt) 😩
To by mě též zajímalo. Já to manželovi ještě ani nedokázala říct. Vůbec se s ním o tom všem nedokážu bavit. Přitom bych mu toho chtěla říct tolik, ale nejde mi to ![]()
U nás teda miminko bylo plánované, ale sama jsem si nebyla jistá, jestli další ano nebo ne. Manžel nechal rozhodnutí čistě na mě.
@Tunrida překonat strach a probrat to společně, abys věděla jak to vnímá manžel. Chlapi celkově neradi o takových věcech mluví a řeší, i když je to zasáhlo taky hodně ![]()
@Tunrida Já myslím, že byste o tom s mužem měli mluvit. Jak to vidí on.. Ale možná až po šestinedělí.. vím jaké ty hormony dělají se mnou kusy. Jak píše @lleennttiillkkaa - je to hodně čerstvé. Já teď - za ty tři týdny od porodu střídám pocity různé. Ale začíná ve mně převládat strach.. což je špatně. Co vím ale jistě, že kdyby některý z mých synů byl partnera, tak už to štěstí prostě nepokouším. Mám hrůzu, že po ZT v8tt a pak v 16TT to bude příště ještě horší…
@tatu já mám také nějaké takové tušení, že prostě nemůžu mít holčičku. Já si to vůbec tak nějak ani při prvních těhotenství nedokázala představit, prostě jsem cítila, že chci a budou to kluci. Teď jsem měla pořád hrozný strach.. bylo to úplně jiné.
Jak se zjistila ta porucha buněčné imunity?
Jinak si celkově myslím, že pokud už děti doma nějaké jsou, tak to chce čas.. čas si ujasnit, co vlastně oba chtějí…
Já mám 36, takže u mě prostě hrozně hraje roli to, že není čas na žádné dlouhé přemýšlení a řešení jestli jo. Protože jestli jo, tak to musí být znovu co nejdříve. - tedy po vyšetřeních..
Loni v tom 8tt to bylo úplně jiné než teď. Byli jsme v šoku, že se to povedlo na první pokus a to, že je to špatné jsme prostě brali jako tak nějak, že holt to vyšlo jednou i na mě a příště to vyjde. Já se chtěla hned snažit, jenže právě jak píšete - nemohli jsme o tom spolu pořádně mluvit a to byla hrozná chyba. Protože když jsme se po MS mohli začít snažit, tak se muž teprve rozpovídal, že chce ještě počkat a že má hrozný strach - O MNE! Že to byl pro něj prostě šok, uvědomil si, že se mi mohlo něco stát, že jsem musela pod narkozu atd. atd.. já jsem to tehdy nechápala a i přes to, jsem věřila, že to bude dobré. Tak jsme dali měsíc ještě pauzu a pak se zase hned zadařilo.
Teď je to jiné.. myslela jsem prostě, že je to poslední pokus.. řekli jsme si předtím, že teda napodruhé už to vyjde. Jenže nevyšlo.. je to hrozné, opravdu.. Pořád mi přijde, že se to nestalo, když se mi pohnou střeva, tak první co, myslím, že jsou to ¨pohyby.. ještě sem tam si pohladím břicho..
nemůžu být pořád sama, strašně špatně spím.. furt malinkou vidím…
Ale můj chlap prostě věří, že to byla zase špatná náhoda a věří, že to miminko mít budeme
a já bych nejradši teď už žila dál, protože se nedostanu takto z toho stresu a strachu.
Pokud nám totiž řeknou, že jsme v pořádku a máme to zkusit znovu, tak se budu muset rozhodnout jestli ještě chci.. toto rozhodnutí bude na mě. Ať se rozhodnu tak či tak - hrozné bude obojí. Buď mu odepřu šanci na vlastní dítě nebo budu riskovat, že to co jsem zažila teď, zažiju znovu…
![]()
@jaas moc se omlouvam nevsimla jsem si tveho dotazu a mozna u vas uz je vsechno jinak, byly to nejake ne uplne bezne krevni testy na imunologii, zaridil mi to Dr. Koutsky z Apolinare
@Anonymní píše:
Nevim jakym smerem dal jit…
Mame s manzelem dva zdrave chlapecky (6, 2), bydlime v byte 3+1, financne v celku vychazime.
Minuly tyden jsem musela jit na ukonceni tehotenstvi ve 22tt (tezka vada srdce neslucitelna se zivotem). Holky, ktere si timto prosly budou sohlasit, ze to byla,,prochazka peklem"… Treti tehotenstvi bylo neplanovane, ale za tech 5 mesicu tehotenstvi jsme se oba dva zzili s tim, ze nas bude doma pet. Bohuzel doslo k cemu doslo…
Ted se to ve me vsechno pere… Na jednu stranu ve 4clenne rodine jde vsechno dle meho lepe (pripadne hlidani, rodinny rozpocet, pripadne dovolene, zaplaceni a organizace krouzku,…). Ale po tom poslednim tehotenstvi me zase prijde, ze kdyz nas nebude pet, nikdy neprestanu premyslet nad tim, jake by to bylo, kdyby nas bylo o jednoho vic. A jestli si to v budoucnu nebudu vycitat…
Dekuji za jakekoliv rady ????
Ahoj procházím tím samým, jak jsi to zvládla?
Příspěvek upraven 22.10.19 v 19:09
@Tunrida s tou prací to mám úplně stejné obavy i když mám skvělý kolektiv. Zvládla jsi to, nebo jsi šla jinam?
@Lu39 Promiň, že píšu tak dlouho. Jo, do práce jsem se vrátila a jsem ráda. Bohužel, je to teď moje jediná jistota v životě a paradoxně tam je mi teď nejlíp. Tam je svět, kde nemusím řešit svůj život, co bude dál. Bála jsem se návratu hodně, byly tam těžký i těžký chvíle, hlavně když tam přišly kolegyně ukázat svoje miminka, to jsem se poprvé opravdu sesypala. Ale nějak si to sedlo a teď dobrý. Od tý doby, co jsem se vrátila, pořád se u in něco nového a mám hodně práce a teď mi to fakt vyhovuje. Dost mi pomohlo, že jsem si se svojí šéfovou domluvila termín, kdy se vrátím a tak jsem věděla, kolik času mám já to, abych se dala dokupy. Ne každému toto asi vyhovuje, ale mně to pomohlo se na to připravit.
@Tunrida děkuju moc za odpověď, taky jsem s šéfovou domluvená, naštěstí nikdo nespěchá. Ale i tak se toho bojím.
Na konci července ve 23tt mi vyvolali porod pro VVV ageneze ledvin. 14-nact dni jsem s tím bojovala a pořád hledala řešení, že tohle přece nemůže být pravda.. Takhle to skončit nemůže, bohužel řešeni neprichazelo a já poznala, že ne se vším se dá bojovat
Bylo to naše třetí dítě, chlapeček. Nedokážu se s tím srovnat, sice funguju, ale radost je pryč. Příští týden budeme mít výsledky z patologie. Ta rozhodne o tom, jestli to ještě zkusíme.. V práci jsem dala výpověď. Nedovedla jsem si představit být v každodenním chumlu lidi.. Tak tak jsem šla do skolky/školy a do obchodu.. Vadí mi víc lidí pohromadě.. Ale zlepšuje se to.. Potřebovala bych v hlavě precvaknout na pozitivní postoj.. Přijde mi, že už si nedovedu představit, že by to mohlo dobře dopadnout příště.. Co bych dala za den čisté mysli jako dřív.. ![]()
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.