Je drzý ikdyz má jen tři ?

@Ploskutáček Tak já bych řekla, že je to manipulativní a určitě ne vždy pravdivé. Vždy to nefunguje tak, že když jsi na někoho slušný a hodný, tak je zase on slušný a hodný na tebe. Někdo toho naopak třeba využije. A někdo k tobě bude alespoň slušný až v okamžiku, kdy ty už moc slušný nejsi. A někdo zůstane slušný a hodný, i když je ten druhý drzý, protivný, zlý nebo v. chcaný jak díra do sněhu. Nevím jak u zakladatelky, ale u nás nastávají vcelku běžně situace, kdy děti jsou „zlobivé“ a já jsem na ně přesto milá. Nebo se alespoň snažím být klidná. A pak zároveň i situace, kdy jsou děti „hodné“, ale já přesto nemůžu/nechci něčemu vyhovět. A přiznejme si, že někdy se i stane, že je dítě úplné zlatíčko a rodič je vytočený od někoho jiného a je protivný i na dítě. Takže ani doma tohle tak úplně neplatí. Jako jo, chápu, že k nějaké té manipulaci dojde, jsme všichni jenom lidi, ale člověk se pak nemůže divit, když se mu to pak od dítěte nějakým způsobem vrátí.
K dalšímu bodu. Částečně souhlasím. Ale zas na druhou stranu, rodič, který se nad výchovou nějak zamýšlí, si ty povinnosti v chování nastavuje sám. Děti nasávají jako houba, takže pokud chci, aby se chovaly určitým způsobem, tak si musím pohlídat i sebe, abych mu nedávala špatný příklad. Navíc je to rodič/dospělý, kdo by měl být v případě nějakého konfliktu ten klidnější a rozumnější.
No, knížek o výchově je teď mraky, to je pravda. Ono je ale obecně teď víc knížek, které se zabývají lidskou duší, vztahy atd. Co konkrétně si myslíš, že na české děti nesedí? Já taky nějaké četla a nemyslím si, že by to na české děti nebylo aplikovatelné. Spíš bych řekla, že u nás je nutné pak někdy dítěti trochu dovysvětlit nebo přetlumočit chování dalších lidí. A taky se připravit na to, že tu jsou ještě pořád lidé mající tendenci do té výchovy nějak zasahovat. Že bych něco po dítěti chtěla jen z důvodu ega, tak to si myslím, že asi ne. Ale párkrát se mi stalo, že jsem něco po dětech chtěla, ono to moc neklapalo a já na tom trvala. A pak jsem si zpětně říkala, že to bylo zbytečný. Většinou to byly okamžiky, kdy jsem měla pocit, že chtít to po nich je správné, že to musím chtít. Ale ve skutečnosti to šlo i proti nějaké mé přirozenosti. Úctu od dětí, myslím si, nevyžaduji. Ale ten respekt ano. Ale já to mám tak, že by lidé k sobě ten respekt měli mít. Dítě k rodiči, rodič k dítěti, dítě k jiným dětem… A taky v tom respektu vidím něco jiného, než „drž pusu a šoupej nohama“. Je to spíš o tom, že mi na druhém člověku záleží, že uznávám jeho pocity, názory, nálady nebo rozhonutí (nemusím souhlasit, ale respektuji je, nesoudím). Samozřejmě u dětí je to s tím rozhodováním poněkud omezené, o něčem dítě prostě nerozhoduje. Ale i tak můžu respektovat, jak se kvůli tomu rozhodnutí cítí. Nebo vyslechnout jeho názor, byť mu zrovna v tomhle nevyhovím. A tím mu projevit ten respekt.