Jsem doma za služku

@Kubula.K píše:
Ještě k těm delfínům apod. Jestli čteš anglicky, tady https://elt.oup.com/…_cloze11.xml je výcuc některých situací (případně projeď překladačem, výborný je deepl.com). Na manžela můžeš zkusit LRS (least reinforcing scenario), což je ze začátku hrozně těžké, protože člověk je naučený na všechno reagovat, ale já mám s touhle technikou výborně zkušenosti. Kdyby tě to zajímalo, napíšu víc.

Prosím, prosím, napiš víc.

No, jednoduché to je a není.

Pro mě byly těžké dvě věci: jednak přestat okamžitě reagovat - já jsem hodně rychlá a hodně reaktivní, takže zastavit se ještě před tím, než mozek a pusa spustí automatickou reakci, bylo mega těžký.

Druhá těžká věc byla vyladit tón (ten tón! ) a řeč těla. Zjistila jsem, že to moje „nereagování“ někdy vyznělo úplně jinak, než jak jsem ho myslela - ironicky, arogantně, „nezájem“ nebo tak. Takže jsem musela hodně pracovat na tom, aby vyznělo přátelsky, laskavě, vlídně, a zároveň mě to nevtáhlo do té naučené „choreografie“, kdy on řekne A, já automaticky B, on automaticky C, já automaticky D a než se nadějeme, jsme tam, kde jsme byli tisíckrát a kde být vůbec nechceme.

Ten vývoj by u mě nejspíš šel nějak takhle:

Co máme dobrého?
Ježiši nemůžeš se podívat? Mně tady přetejkaj těstoviny a dítě matlá Nutelu po sedačce. Fakt ti právě teď mám vyjmenovat, jaký dobroty skrejvá naše lednice?  

Stop, špatně. Příště lépe.

Další den:

Co máme dobrého?
(nic neříkám, zhluboka dýchám, ale druhej si to přebere, že ironicky vzdychám)

Stop, špatně.

Další den:

Co máme dobrého?
(snažím se o maximálně neutrální tón) Koukni do lednice, já tu teď mám něco rozdělaného.
(partner vzdychne nebo protočí oči)
Sakra fakt ti musím všechno vyjmenovávat jako prvňákovi? Je takovej problém tu lednici prostě otevřít?

Zase špatně. První krok byl zvládnutý, ale nechala jsem se tím ukolébat a na další už jsem zase reagovala blbě. Zpamatovat si: musím se udržet v zenu i v druhém kroku. 

Pak si to sjedem ještě sedmkrát, než mi dojde, že žádný „poslední krok“ není a že musím v zenu zůstat nafurt. (A mně se tak nechce!! Vždyť je to taková úleva, zařvat „fakt ti musím dělat matku??“  )

O pár týdnů později (mezitím jsem to čtyřikrát vzdala a pětkrát hledala rozvodový formulář).

Co máme dobrého?
(vlídně) Mrkni do lednice, já tu mám něco rozdělaného.
(partner vzdychne)
(NIC!!! Já neudělám nic. Nezafuním, neprotočím oči, nasadím svůj nejvlídnější obličej.)
Vidím tady pomazánku, tu si můžu vzít?
Jasně.
(bere pomazánku, možná ještě vzdychne, a já si dám da capo al fine - neudělám NIC).

Pro mě je tohle vysoká škola sebeovládání a fakt mi to nešlo hned. Co mi pomohlo je moje milovaná teorie dvorečků - to jsou věci, který jsem různě vyčetla nebo slyšela a pak si je poskládala dohromady. S dovolením částečně zkopíruju, co jsem psala někam jinam:

To, že má nějaké očekávání a ty ho nenaplníš (navíc ho nechce ani přiznat, takže se za něj možná v podstatě stydí nebo s ním není v pohodě), se děje na jeho dvorečku, abych tak řekla. Ty máš svůj vlastní dvoreček a za ten jsi zodpovědná - aby tam bylo čisto, nebujel tam plevel a tak. Za jeho dvoreček zodpovědná nejsi. Jestli si jeho problém necháš přelejt na svůj dvoreček - můžeš, ale nemusíš. Pokud necháš, bude ti to tam nejspíš dělat binec a budeš se vyčerpávat neustálou snahou si tam uklidit. On naopak svůj binec nahází k tobě a oddechne si, ze za nej uklidí někdo jinej a on se tím nemusí zatěžovat. Jakýkoli tvůj „tón“ bude sloužit jako vítaná záminka odchýlit se od tématu, a proto je tak důležitý mluvit neutrálně nebo nejlépe vlídně.

Takže finální stadium by mohlo být třeba:

Co máme dobrého?
(vlídně) Mrkni do lednice, já tu mám něco rozdělaného.
(partner vzdychne)
(já na to nic a hlavou mi jede podle momentálního rozpoložení buď varianta A - ty si myslíš, že ti na tenhle špek zase skočím a zase to odvedeš někam jinam, ani omylem, hošánku, mě už do toho kolotoče nedostaneš nebo varianta B - asi je to pro tebe taky těžký, vystoupit z toho zajetého tanečku, asi nejlepší, co pro nás můžu udělat, je nespadnout do toho kolotoče. Určitě to oba nějak dáme)
Vidím tady pomazánku, tu si můžu vzít?
Jasně. (bere pomazánku, možná ještě vzdychne, ale já vím, že když udržím pusu zavřenou, bude to fungovat líp než cokoliv jinýho, co umím vymyslet, tak přátelsky mlčím a dělám si svoje)

Tolik moje životní moudrost - snad ti to k něčemu bude. 

@Kubula.K teda, máš to parádně rozpracovaný s tím manželem . Teorii dvorečku znám spíše jako polovinu stolu - a to mi hodně pomohlo i s jinými vztahy v rodině - upratat si svou polovinu a za tu druhou nebrat na sebe a nenést odpovědnost, i když třeba druhá strana zkouší manipulovat a vydírat.

Zakladatelko, k tomu výcviku, ja to mám tedy spíše zmáklý na dětech, chlapa zas tolik neřeším (ale po inspiraci tady, možná začnu ).
Jo, je to o pozitivní motivaci, ale je to mnohem širší. Zkusím to trochu shrnout.

• Nejdřív potřebuješ být klidná a nedovolit, aby tebou cloumali emoce. Nejde o skrývání emocí, ale spíše o to, být nad věcí a nebrat si to osobně. Nemůžeš hrát něco, co nejsi - zvířata a děti to poznají ihned, musíš být autentická. Taky je to těžký, když budeš unavená, někdy i nemožný. V těhle momentech aplikuješ toleranci a laskavost nejenom na děti, ale taky na sebe - máš právo nebýt 100%ní a máš právo si požádat o pomoc.
• když máš tenhle základ, jdeš dál. Zásadní je mít plán, klidně si udělej strategii, co a jak chceš kdy řešit. Pak v blbé situaci nebude tvojí první reakcí emocionální cokoliv, tedy chaos a snadněji se nedáš vtáhnout do drámy dětí/zvířat/manžela…

To už budeš mít autentickost a vědět, co chceš. Takový vnitřní postoj ti už sám osobě zabezpečí hodně autority. Když řveš/trestáš, autoritu strácíš. Když jdeš do války - tak jo, můžeš vyhrát, ale vlastně si prohrála, protože si jenom kvalitně procvičila u druhé strany vzdor a výrazně zvýšila budoucí pravděpodobnost potyčky. Snažíme se co nejvíc opakovat a procvičovat chtěné chování, které hodně posilujeme chválením a co nejvíce eliminovat nechtěné. To chce takové situace spíše ohnout na svou stranu, aby si to dítě nevšimlo. Příklad. Chci aby dítě šlo někam, kam nechce, np. na poschodí a spát. Tak nezahlásím jdeme nahoru a spát, ale se zeptám jestli chce jít po schodech za ručku nebo sám. Nebo ze hřiště domů - já nikdy neříkám jdeme domů - my se jdeme podívat na auta po cestě a náhodou dojdeme domů…
Taky nemůžeš očekávat pozitivní reakci při náhlé změně. Np. koupeme se, vytáhnu prcka, řev. Ne, musí mít čas se nacgystat na změnu - řekneme třeba ještě chvíli si pohraješ s hrníčkem, pak se postavíš a já tě vytáhnu. Řvát může i tak, ale když má čas se psychicky připravit, je pravděpodobnost mnohem menší.

Pak neříkat, co dítě nemá dělat, ale má dělat - „ne“ eliminovat co nejvíc to jde, provokuje zbytečný vzdor. Np. batole stahuje prádlo ze sušáku - neříkam nech toho, ale pěkně to sbíráš, odnes mi to na gauč a pak, když to udělá pochvala. Za vše, co udělá, jak chceš, vždy pochvala. Lidi mají tendenci pořád kárat a pochvaly hodně zřídka. Když pak u zásadních věcí řekneš hodně zřídka a důrazně „ne“, tak to prcka až zastaví, vůbec nemusíš řvát. Když už ale jednou řekneš ne, to je úplně zásadní, tak to musíš i dosáhnout. Je dobré si promyslet, jestli je to reálné. Np. dítě běží na schody a v poslední chvíli řekneš ne - jenom ho učíš, že tvé ne nemusí poslouchat. Když máš čas ho capnout a zabránit mu v tom, můžeš to použit, ale musíš mu v tom i zabránit. Takhle si pomalu naprostou důsledností buduješ zásady, jenom to musíš mít jasné v sobě a být vědoma, co děláš.
Pak, jak holky psali, nechtěné chování ignoruješ. Jestli bys dokonce řekla nedělej to a to, tak mu jenom na to konání dáváš pozornost a to nechceš, u dětí pravděpodobně dosáhneš jenom toho, že to rychle udělají a ještě budou mít prču. Spíše rychle koukáš a řekneš a hele udělej to a to, nebo cokoliv, co umíš odhadnout, že to dítě zaujme a přestane dělat, co nechceš.
Taky musí vědět, že ti na nich záleží, nebagatelizovat jejich problémy a pomáhat řešit i nejmenší problémy - pak nebudou muset vynucovat pozornost. I když u 3 dětí to bude vyšší škola - s tímhle zkušenosti nemám, to bude nejspíš chtít ještě přidat nějaké zásady z práce se skupinou, aby se všechny děti cítili rovnako milované.
No a hlavně nezlobit se. Mít v srdci lásku a pochopení, oni to jsou pořád nevinné děti. (Já třeba tohleto dávám u dětí a zvířat krásně, zato u chlapa…  )

A pak promyslet, jak si to zorganizovat a zjednodušit, každá minuta je dobrá a aktivně do dne plánovat momenty vlastního odpočinku, každá chvilka je dobrá…

Babičky neřeš. Děti stejně vědí, co si můžou u koho dovolit. I jestli přijdou rozcapený, oni se klidnou systematickostí a konsekvencí zase rychle srovnají.

Ono je to ze začátku těžké, ale pak to jde samo a když se dnem harmonicky pluje, tak je to moc fajn a stojí to za to úsilí.
Hodně štěstí .

@Svistice píše:
U nás normálně frčí dětská práce. Odvozili na dovolené kufr, vyskládají nákup, běhají pro zapomenuté ingredience k Vietnamcivi, kluk minule nanosil všechny věci na chatu do kufru (já si nesla jen batoh), natřel plot, stavěl kůlnu, dělal dřevo a občas i uvaří nebo upečou.
Akorát teda jejich tolerance k bordelu a jeho schopnost ho kontinuálně vytvářet, je i na mé, organizovaného bordelare, poněkud silný dálek kávy.

Nase nejstarsi uklidila brachum pokoj. Trvalo ji to nekolik hodin, nakonec jim i prevlikla postele. Kluci maji najednou celou volnou knihovnu
Akorat v chodbe jsou uz nekolik dni krabice s vecmi na vytrideni. Asi nejstarsi priplatim 

@Kubula.K píše:
No, jednoduché to je a není. 

Pro mě byly těžké dvě věci: jednak přestat okamžitě reagovat - já jsem hodně rychlá a hodně reaktivní, takže zastavit se ještě před tím, než mozek a pusa spustí automatickou reakci, bylo mega těžký.

Druhá těžká věc byla vyladit tón (ten tón! ) a řeč těla. Zjistila jsem, že to moje „nereagování“ někdy vyznělo úplně jinak, než jak jsem ho myslela - ironicky, arogantně, „nezájem“ nebo tak. Takže jsem musela hodně pracovat na tom, aby vyznělo přátelsky, laskavě, vlídně, a zároveň mě to nevtáhlo do té naučené „choreografie“, kdy on řekne A, já automaticky B, on automaticky C, já automaticky D a než se nadějeme, jsme tam, kde jsme byli tisíckrát a kde být vůbec nechceme.

Ten vývoj by u mě nejspíš šel nějak takhle:

Co máme dobrého?
Ježiši nemůžeš se podívat? Mně tady přetejkaj těstoviny a dítě matlá Nutelu po sedačce. Fakt ti právě teď mám vyjmenovat, jaký dobroty skrejvá naše lednice?  

Stop, špatně. Příště lépe.

Další den:

Co máme dobrého?
(nic neříkám, zhluboka dýchám, ale druhej si to přebere, že ironicky vzdychám)

Stop, špatně.

Další den:

Co máme dobrého?
(snažím se o maximálně neutrální tón) Koukni do lednice, já tu teď mám něco rozdělaného.
(partner vzdychne nebo protočí oči)
Sakra fakt ti musím všechno vyjmenovávat jako prvňákovi? Je takovej problém tu lednici prostě otevřít?

Zase špatně. První krok byl zvládnutý, ale nechala jsem se tím ukolébat a na další už jsem zase reagovala blbě. Zpamatovat si: musím se udržet v zenu i v druhém kroku. 

Pak si to sjedem ještě sedmkrát, než mi dojde, že žádný „poslední krok“ není a že musím v zenu zůstat nafurt. (A mně se tak nechce!! Vždyť je to taková úleva, zařvat „fakt ti musím dělat matku??“  )

O pár týdnů později (mezitím jsem to čtyřikrát vzdala a pětkrát hledala rozvodový formulář).

Co máme dobrého?
(vlídně) Mrkni do lednice, já tu mám něco rozdělaného.
(partner vzdychne)
(NIC!!! Já neudělám nic. Nezafuním, neprotočím oči, nasadím svůj nejvlídnější obličej.)
Vidím tady pomazánku, tu si můžu vzít?
Jasně.
(bere pomazánku, možná ještě vzdychne, a já si dám da capo al fine - neudělám NIC).

Pro mě je tohle vysoká škola sebeovládání a fakt mi to nešlo hned. Co mi pomohlo je moje milovaná teorie dvorečků - to jsou věci, který jsem různě vyčetla nebo slyšela a pak si je poskládala dohromady. S dovolením částečně zkopíruju, co jsem psala někam jinam:

To, že má nějaké očekávání a ty ho nenaplníš (navíc ho nechce ani přiznat, takže se za něj možná v podstatě stydí nebo s ním není v pohodě), se děje na jeho dvorečku, abych tak řekla. Ty máš svůj vlastní dvoreček a za ten jsi zodpovědná - aby tam bylo čisto, nebujel tam plevel a tak. Za jeho dvoreček zodpovědná nejsi. Jestli si jeho problém necháš přelejt na svůj dvoreček - můžeš, ale nemusíš. Pokud necháš, bude ti to tam nejspíš dělat binec a budeš se vyčerpávat neustálou snahou si tam uklidit. On naopak svůj binec nahází k tobě a oddechne si, ze za nej uklidí někdo jinej a on se tím nemusí zatěžovat. Jakýkoli tvůj „tón“ bude sloužit jako vítaná záminka odchýlit se od tématu, a proto je tak důležitý mluvit neutrálně nebo nejlépe vlídně.

Takže finální stadium by mohlo být třeba:

Co máme dobrého?
(vlídně) Mrkni do lednice, já tu mám něco rozdělaného.
(partner vzdychne)
(já na to nic a hlavou mi jede podle momentálního rozpoložení buď varianta A - ty si myslíš, že ti na tenhle špek zase skočím a zase to odvedeš někam jinam, ani omylem, hošánku, mě už do toho kolotoče nedostaneš nebo varianta B - asi je to pro tebe taky těžký, vystoupit z toho zajetého tanečku, asi nejlepší, co pro nás můžu udělat, je nespadnout do toho kolotoče. Určitě to oba nějak dáme)
Vidím tady pomazánku, tu si můžu vzít?
Jasně. (bere pomazánku, možná ještě vzdychne, ale já vím, že když udržím pusu zavřenou, bude to fungovat líp než cokoliv jinýho, co umím vymyslet, tak přátelsky mlčím a dělám si svoje)

Tolik moje životní moudrost - snad ti to k něčemu bude.

Tyjo, máš to krásně rozpracované, děkuju. Já jsem taky rychlá právě, to je asi gró problému. Než abych čekala než to někomu dojde a tisíckrát žádala a hlavně zůstala v klidu, tak si radši vše udělám sama a pak to dám ostatním sežrat. A příště je to ještě horší, protože jsou naučení, že se vše dělá samo a máma akorát hartusí. Ale dokopat se k tomu zenovému klidu. To bude oříšek. Ale pokusím se.