Poradna gynekologa
MUDr. Jiří Škultéty
Když komplikace stíhá komplikaci
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
20.12.12 21:48
Když komplikace stíhá komplikaci
Máte někdo zkušenost s psychickým zhroucením po nepodařeném těhotenství? U mě se pět měsíců po porodu mrtvého miminka (více v deníčku) vyvinula posttraumatická stresová porucha, která dál postoupila až k těžké depresi. Z té se už pátý měsíc sbírám.
Hrozně si přeju miminko, i když vím, že to pro mě zatím není aktuální… moc ráda bych slyšela nějaké příběhy se šťastným koncem! 
Příspěvek upraven 22.02.13 v 19:20
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
20.12.12 22:16
Ahoj, denicek jsem precetla a je mi strasne lito co se vam stalo..mam podobnou zkusenost a hodne mi pomohla kyneziologie (terapeutka pomoci otazek hleda misto kde se vytvoril blok a pak pomaha s odblokovanim).Ja tehdy chodila jako mrtvola a z toho sezeni jsem sla opravdu v lepsim stavu. Sla jsem 3×. Zajimave je ze se me terapeutka ptala co si chci predstavit pekneho a ja rikala ze se vidim jit v lete s kocarkem u nas v lese a kolem me beha nas pes..a letos tam takhle jedu a rikam si ze je mi ta scena nejak povedoma a ona to byla ta ma vysnena..(jen to dite v te predstave tolik nezlobilo)Neboj bude lip! To je jasna vec..kdyztak muzes psat SZ.Drz se
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.12.12 22:19
@istvanka nechces jit za nama do prazdne naruce? Skupina je uzavrena. Zkus
Potapce napsat SZ.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.12.12 22:40
@istvanka -ahojky. Já jsem musela v roce 2010 porodit ve 26 týdnu mrtvého chlapečka. Taktéž jsem ztoho měla hrozné deprese. Ale na okolí jsem se snažila hrát, že to všechno zvládám. Protože jsem měla vtý době ještě děti 13 a 10 let a ti chtěli mít maminku v pohodě. Ikdyž jsem se snažila na okolí hrát, že to zvládám, tak jsem měla pocit, že do mě všichni vidí a že skutečnost je uplně jiná. Ono někdy stačí se podívat tomu druhému do očí a hodně znich poznáš-že člověka něco trápí-aspoň u mě to tak je. A jak šel čas, tak bylo malinko líp, ale pořád už ti něco v srdíčku chybí. I když jsme šli do třetího mimi s velkým otazníkem, jaké to bude.? Tak oto více jsme pak oba s manželem cítili, že nám moc chybí a o to víc ho chceme. Tak jsme dostali doporučení dát tělu půl roku pauzy, aby se zotavilo. Tak se i stalo a pak jsme začali s novím snažením. Depky se střídali, jako na houpačce, protože se ani nedařilo. A pak se stal asi zázrak, že po roku a sedmi měsících jsem držela těhotenský pozitivní test. Ani nevíš, jak mi po psychycké stránce pookřálo. Je to jako bych znovu rozkvetla. Sice mám zase obavy ceĺé těhotenství, aby bylo vše ok. a hlavní změnu jsem udělala, že jsem zmněnila gynekologa a tet u kterého jsem, je daleko pečlivější a pokaždé na poradně mi dělá kontrolní ultrazvuk. Takže jsem potom spokojená i já, že vím, že děláme maximum proto, aby bylo vše v pořádku. Tet jedu 34 týden a víme, že čekáme holčičku a už se nemužeme dočkat, až tady bude snámy. A i vidím na manželovi, že opravdu, když jsme si oba prošli zlím obdobím, tak to člověka určitým zpusobem poznamená a daleko více si potom umí vážit toho dobrého a bere dětátko vyloženě za zázrak-chodí a ohlazuje mi bříško- což před tím nedělal.
Tak ti přeji něco podobného, aby ten balzám na dušičku přišel co nejdříve-opravdu to pomáhá-vím to ze své zkušenosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.12.12 22:52
Moc vám přeju, ať tentokrát vše dobře dopadne a máte zdravou holčičku…a máš pravdu s tím, že „hrát“ na okolí, že je člověk v pořádku, když je mu smutno, je hodně vysilující. Dvě čárky a ta naděje v nich by byla hojivá náplast na dušičku, zároveň se ale bojím, že bych neunesla případný další karambol 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.12.12 23:52
Neporodila jsem mrtvé miminko, naštěstí. Jenom jsem měla revizi v 8tt. Opravdu se to nedá srovnat. Přesto jsem měla taky své problémy. Cítila jsem se celá taková nemocná, bolavá, prostě zvláštní. Sem tam jsem byla v pohodě, pak se mi to vrátilo jako bumerang. Místo snažení jsem dostala zánět dělohy. Mělo to být moje první dítě, moc jsem se na něj těšila a najednou bylo prázdno.
K tomu jsem změnila místo, nemohla jsem přestoupit těhotná. Pak jsem si pořidili dům a hypo a manžel nějak nechtěl hned děti… No dopadlo to tak, že jsem otěhotněla až po 2 letech. Bylo strašné se vyrovnat s tím, že dítě jen tak nebude. Někdy to bylo fajn. Jindy jsem se třeba přiopila, všechno se mi vrátilo a já brečela jako želva.
Podle mých zkušeností, nejde to jenom tak vymazat a nedá se s tím ani moc smířit, dokud nebudeš mít další dítě. Byla to jenom revize v 8tt, ale já se pak celé ty 2 roky cítila prázdně.
Deprese, jako diagnozu, jsem nezažila (klasické splíny jo). Měli by zabrat ty antidepresiva, aby jsi byla schopná aspoň nějak fungovat. Ale všechno tak nějak otupí čas. Zkus myslet nějak pozitivně, jelikož negativním myšlením si ty špatné věci k sobě ještě víc přivoláváš. Ale nevím, jestli jsi toho aspoň trochu schopná 
Jinak další těhotenství bylo docela v pohodě, až na krvácení v 11tt. Malému jsou 2 roky a je neuvěřitlně šikovný.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
21.12.12 08:23
Anonymně s ohledem na mámu. Moje máma prošla něčím podobným, spíš ještě horším. Po svatbě se s tátou snažili 5let, během té doby 3× samovolně potratila a jednou porodila donošené mrtvé miminko. Holčičku. Měla omotanou šňůru kolem krku, ale nikdo na to nepřišel, tak v břiše pomalu umírala 
Potom čekali celých pět let, než jsem se narodila já. Máma bývala chtěla ještě jedno dítě, táta už ne, neměl na to, zažít ještě jednou ty strašný věci. Měli tehdy už i zažádáno o adopci, ale s mým narozením žádost zrušili. Máma navenek působí normálně. Mým i manželovým koníčkem je psychoterapie, reiki, regrese, apod. Takže bohužel vidí, jak na tom je máma ve skutečnosti. Nevzpamatovala se z toho nikdy, to trauma se jí promítlo i do mé výchovy ( a sama jsem se z následků její výchovy dostala až v dospělosti), dá se říct, že v určitém směru zešílela, bráno přehnaně. Má nasazenou tak silnou masku klidu, dokáže o tom porodu mluvit, aniž by hnula brvou. Psychoterapie bývají často o tom, říct klientovi vhodné větičky, po nichž se sesype, řve jak tur, ale emoce jdou ven, dostane to ze sebe. Ale u ní to moc není možné, bojím se, že by se opravdu zbláznila. Stačí to, že máme v rodě dědičné deprese, několik sebevražd napříč generacema. Ani nevím, proč to píšu, vlastně vím, trápí mě to taky, trápí mě, že se chová, jak se chová, přitom vím, že už o moc lepší nebude. Zakladatelko, přeju, ať se ti tvůj sen co nejdřív splní a ať tě to nepoznamená, jako mojí mámu.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Prázdná náruč, deníčky na eMiminu
Tolik naděje a zůstal jen smutek?
Sdílejte své pocity, vypište se z trápení nebo načerpejte útěchu v deníčkách s podobnou zkušeností.
Krátký děložní čípek
- 03.07.26
- Analytička96
Vaginální suchost bolest při sexu
- 26.06.26
- Anonymní
Dráždivá děloha
- 24.06.26
- Pika385
