Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Má mě na háku, syn 2,5 roku
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
15.7.26 10:33
Ještě doplním:
- používám i metodu jedna dva tři: řeknu pokyn, pak mu dám čas, počítám do jedné, dvou a pokud to neudělám, nepotřetí to udělám s ním (př. ukliď to - neuklidí, počítám do tří, pokid neposlechne, chmatnu ho, položím k dané věci a prostě uklízím s ním (ne za něj), jinak ho nikam nepustím
K fyzickým trestům, ty jsou často ožehavé:
- jak jsem psala, použiju při ohrožení sebe nebo miminka, jinak při těchto dennodenních projevech ne - manžel to zkoušel, ale zjistil, že by musel tak třikrát denně nejmíň a podle mě to pak ztrácí efekt. Chci, aby když už, to mělo efekt a fakt si situaci zapamatoval, což je právélě v tom ohrožení - a upřímně, stejně do vozovky uteče znova… prostě při dennodenním dávání na zadek by vůči tomu začal být imunní. Když už, tak zavření za dveře, což snáší špatně a já pak taky
- Citovat
- Upravit
15.7.26 10:41
Chyby u tebe vnímám dvě, a to dost zásadní:
1. v tom, že chování svého syna označuješ za „zlobení“ - on nezlobí, on si testuje hranice. Zkouší, co mu projde, kam až může zajít, kam až sahá jeho teritorium a kde už ho máma (nebo okolí) nějakým způsobem zarazí. Nechová se tak ze zlé vůle, v tomto věku a při tomto temperamentu je to jeho přirozenost.
2. v tom, že máš nereálná resp. nepřiměřená očekávání - tvůj syn je ještě velmi malý a není v jeho možnostech, aby dělal nebo nedělal věci z nějakého hlubšího uvědomění („nebudu prskat, protože to není správné“), na to přijde až mnohem později. To správné chování ho musíš teprve postupně naučit - a to učení je zkrátka u některých dětí náročnější než u jiných. Holt je potřeba stát za ním, hlídat ho, korigovat, určovat pro některé situace jasná pravidla a z těch neslevit… prostě být neustále aktivně či pasivně přítomna. Je to náročné, ale nebude to trvat věčně - když budeš důsledná a teď mu ten čas a energii věnuješ, vyplatí se to… protože i když jeho temperament se samozřejmě nemůže změnit, naučí se s ním fungovat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.7.26 10:49
Od září do školky a po školce ať se primárně stará manžel! Po o bych ho ze školky brala jen občas, pokud by se dobře choval a opět jak manžel dorazí, tak kluk je primárně jeho starost. A fyzicke tresty bych teda zrusila úplně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.7.26 10:52
Zkouší, kde jsou hranice. No a je zvidavy, není divu. Že caka, sahá na mimino? Je to fascinující, co nechápeš?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.7.26 10:55
@BohunkaP děkuju za postřeh - ad. zlobení - označila jsem to špatně, vím to, jen nevědomky jsem k tomu sklouzla, protože se to tak označuje, ale nevnímám to tak, beru to jako testování hranic.
Ad 2.: takto mě to nenapadlo, díky, trochu to odpovídá mé povaze. Dobře, tak pokid odhlédnu od toho uvédomnění, jak ku zabránit, aby neprskal na cizí lidi? Opravdu když ho v ten okamžik napomenu, podívá se na mě a udělá to třikrat tolik, dřepnu si k němu, abych to řekla klidně, vysmekne se. Stalo se to u doktorky a já se málem propadla.
Mám se smířit s tím, že je to temperament a źe to přejde? Jen kdy to tak bude? Protože do té doby mě asi šlehne. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.7.26 10:56
@Yasmen manžel se stará víc než dost, péči po práci dělíme na půl, snad i víc manžel. Do školky ho vzali od prosince, kdy bude mít tři.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.7.26 10:59
@inkakřivák Ano, ale když je voda po cele lince a na podlaze a ja k tomu mám uvařit a starat se o plačící miminko? Potřebuju došahnout toho, aby to nedělal. Teď pořidíme na zahradu vodní stolek, kde si může cákat jak chce, ale toto v kuchyni ne, cabrá fakt rád, úmyslně i vylévá pití na gauč.
Vypadá to, že se mám smířit s tím, že je prostě takový, a přetrpět to období. I za cenu, že mě okolí vidí jako matku, co absolutně nezvládá své dítě.
- Citovat
- Upravit
15.7.26 11:12
@Anonymní píše: Více
Neumím ti dát jednoduchý návod, jak konkrétně u tvého dítěte zabránit zrovna prskání - to nejde, instantní řešení neexistují.
Obecně - často se stává, že když máma napomíná, vysvětluje, vytýká, zakazuje a přikazuje neustále, dítě na to přestane reagovat (a leckdy to úplně přestane vnímat, naučí se to ignorovat, protože se to pro něj stane běžnou normou).
Čili bych se v první řadě snažila nastavit sama sobě priority - abych neměla příliš vysoké nároky a nevyžadovala všechno okamžitě a vždycky tip-ťop, abych neustále nebyla v modu kritiky a za něco nenapomínala, nekřičela atd… prostě aby se okamžik, kdy zvýším hlas a opravdu něco vyžaduji nebo za něco kárám, stal pro dítě takovým tím „aha-momentem“, kdy se lekne a uvědomí si, že máma to myslí vážně. Plus bych omezila svoje vysvětlovací tendence a co nejčastěji místo mluvení jednala - tj. např. místo napomenutí beze slova (nebo s jedním důrazným NE) přikryla pusu rukou apod. - protože 2,5-leté dítě stejně žádné sáhodlouhé vysvětlování nepobere, po pár minutách litanií ztratí pozornost (a kolikrát i souvislost).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.7.26 11:26
Neboj, z toho vyroste, musis vydrzet. Terrible Two se tomu rika, jak pise BohunkaP, on proste testuje hranice. A taky souhlasim s tim, ze ty se musis naucit se nenechat vyvest z miry malickostma, aby vedel, ze kdyz na nej fakt houknes, tak to uz je skutecne pres caru. A na nejake mega vysvetlovani bych se v tom veku taky vykaslala, proste „NE, to se nedela“, chnapnout za ruku, sebrat tu vec… Je toho ted na tebe i s tim mimcem moc, ale az pujde do skolky, urcite to bude lepsi. Fakt nevidim na popisu jeho chovani ani tvych reakci nic tak zavadneho, aby ses musela bat, ze ti preroste pres hlavu. Na takove kecy od tchanovcu nebo kohokoliv jineho, se vykasli. Hodne sil. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.7.26 11:41
Prijde mi to normalni chovani, jen je to hodne narocne pokud je doma jeste miminko. Durazne rict, fyzicky zamezit, aby to delal. Je problem, pokud na tohle neni prostor, protoze to samozrejme potrebuje cas, pozornost a energii. Muj syn ve stejnem veku taky zkousi a ceka, co ja na to, smeje se mi, vzteka se. Je to narocne obdobi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
15.7.26 11:46
@BohunkaP @Silverine247 Holky, moc děkuju za nejpřínosnější a pro mě hodnotné komentáře. Co se týče vysvětlování - určitě jsem to neměla nastavené jako na primární prostředek, po kterém sáhnu, spíš už jsem to zkoušela ze zoufalství, když ostatní selhalo - jestli teda ty respektující metody fungují a zdá se, že u nás ne 
Taky děkuju za pohled, že neksem snad úplně mimo, on o sobě člověk opravdu začíná pochybovat, když mu okolí dává najevo, jak je nezvladatelnej kvůli tomu, že ho málo biju/nebiju. Jsem pro ně „ezo“ matka.
Určitě si z vašich komentů něco vezmu 
- Citovat
- Upravit
15.7.26 11:48
Omezila bych tvé příkazy, co dělat nemá, místo toho bych používala doporučení, co dělat má. Takže místo nehazej písek dětem do očí, tak házej pisek na lavičku/do kyblíku/na kytičku. Místo nehmatej furt miminku na obličej, hlaď ho po noze. Některým věcem prostě fyzicky zabránit. Takže odsunout stoličku, z které se dostane ke kohoutku, mimo dosah, ale najít možnost, kde by mohl s vodou takhle prasit. Na zahradě třeba. Můj taky rád vodu, tak mu na zahradě nepustím dva kyblíky vody a společně tam hazime písek/kamínky, prelevame miskou vodu z jednoho do druhého. Místo neskakej na gauči bych mu ukázala, že může skákat tady na té pěnové podložce…
Mám o něco mladšího, ale celkem dobře chápe nejdřív uděláme toto, pak uděláme to, co chceš. Myslím malé časové úseky, kdy se vzteká, že chce banán. Nejdřív uklidime knížku, pak dáme banán. Vždy to splním, nezkouším stupňovat, že ještě uklidime auta…
Prskání bych ignorovala, maximálně bych udělala znechucené fuuuuj. Ale dál bez reakce. Ten náš žere písek 🤣
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.7.26 11:51
@Anonymní píše: Více
Mimo urcite nejsi, ze ho nebijes, to ta starsi generace jaksi zamrzla v tom, ze je potreba za kazdou kravinu davat pres pr.del. Fakt neni. Respektujici vychova vypada jinak, nez co ty pises (dle meho nazoru), ty jsi nekde zdrave uprostred a proste musis vydrzet, je to narocne obdobi i bez miminka. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
15.7.26 12:12
@Anonymní píše: Více
No tak dát na zem třeba starou deku, dvě mísy a ať se baví. To nejde? Nebo mísu s těstovinami a skleničky od něčeho, ať si je presypava. Prostě co ho baví, ale plánovitě, aby bylo co nejmíň škod.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Ahoj holky,
předem se omlouvám za anonym, ale tak trochu se stydím. Podobné téma tu bude, ale ráda bych ho přesto založila s příklady chování mého syna, 2,5 roku.
Zkouší hranice. A hodně. A já si připadám jako neschopná matka nevychovaného dítěte.
Nejvíc se nechá strhnout jinými dětmi, stačía, aby udělali cokoliv, co se nemá, a udělá to třikrát intenzivněji, jinak ale neposlouchá ani doma.
Už to došlo do fáze, kdy se bojím s ním jít na veřejnost ve strachu, co provede - např. s dětmi na pískpvišti - vezme hrst písku a úmyslně ji po někomu hodí. Drží lopatičku a já už se děsím, koho praští po hlavě.
Příklady doma (i přes mé vysvětlovaní nebo hudrování, zvýšený hlas nebo někdy až křik):
Atd.
Abyste měli představu ohledně mé výchovy. Dá se říct, že zkouším vše: zakážu a napomenu - bez efektu, zvýšeným hlasem - bez efektu, fyzicky činnosti zabráním - ok, funguje, ale nemá to výchovný efekt a kolikrát se s ním o danou věc přetahuju, seberu odměnu (nebude pohádka, nebude nanuk) - trošku funguje, ale opět, nezabraňuje to tomu chování, vyhrožuju (když neuděláš to, tak nebudeme to a to) - to jediné jakž takž funguje, při extrémním zlobení zavřu za dveře a pustím ho, až se vzpamatuje z amoku, pak pochovám, hledá náruč, snažím se přesměrovat n ajinou činnost - někdy zabere, při problémech na hřišti z hřiště odcházíme, ale kolikrát ho musím vzít pod paži, k fyzickému trestu se uchýlím výjimečně, když ohrozí sebe (utíkání do silnoce) nebo úmyslně nějak ublíží miminku (a to ne pokaždé, to už musí udělat fakt schválnost).
Jako bonus má rodina od manžela co chvíli kokentuje, jak nám přesroste přes hlavu, jak ho mám pořád fyzicky trestat (cituji: jednou udělala scénu v obchodě, tak jsem ji mlátila celou cestu domů a už to neudělal) a jak vychovávám špatně.
To, co trochu funguje, jsou prostě výhružky, ale to prostě není odnaučení toho chování (prostě chci, aby na lidi vůbec neprskal, ne že mu budu říkat, že když bude dál prskat, nedostane nanuk). Chci, aby úmyslně neničil věci (př. zničení krabice od puzzlí), ne aby je neničil jen proto, že pak něco nedostane.
Holky, fakt se snažím, ale nic moc nefunfuje.
Nechci mu zase křivdit, je šikovný, dokáže projevit lásku, umi poprosit a poděkovat, sám od sebe se rozdělit…
Máte také některá z vás doma podobný pokládek? Přijde mi, že je to i povahou, nejlíp radí ti, kdo mají doma kliďase.
V čem dělám chybu?