Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Mám depku, místo abych se radovala
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
25.10.11 20:31
TO vypadá na nějakou poporodní depresi nebo laktační psychozu, vyhledej odborníka. Tohle je normální není se za co stydět, zažila si to spousta z nás. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.10.11 20:36
JÁ bych řekla,že je to prachobyčejná únava a to,že ti nikdo s malou nepomůže,měla jsem to u mladší dcery taky,a občas mne tahle nálada přepadne i dnes a to už jsem zkušená harcovnice 
chce to čas 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.10.11 20:44
Já to mám někdy tak tak. Taky mám tříměsíčního chlapečka a s velkou nostalgií vzpomínám na časy, kdy jsem chodívala do práce, jezdila na výlety, večer si chodívala někam sednout, no a teď… 
. Hodně mi pomáhají procházky, courání po obchodech (nebo alespoň ohlížení výloh), občas kafčo v dětské kavárně s kámoškou…důležité je chodit co nejvíce ven, být co nejvíce mezi lidmi a když už ne jinak, tak alespoň přes telefon či přes internet. Někdy si zoufám a někdy se mi chce dojetím brečet, jak je malý roztomilý. Pořád si říkám, že holky, které mimčo neplánovaly, na tom asi musí být psychicky hůř než my, které jsme miminko chtěly 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.10.11 20:58
To je normální, bude líp uvidíš, já to taky tak měla. A příbuzné nemám, maminka nám v srpnu umřela a přítel chodí z práce po 22 hod a v pátek a sobotu až po půlnoci. Takže já jsem na něj úplně sama a neodpočinu si pokud nespí. Teď zrovna ještě řádí a chodí mi spát až kolem 22 hod. Neboj, bude lépe, nějak jsem si na to už zvykla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.10.11 21:02
Najdi i kamarádku s dítětem, pak to pujde všecko líp když si budeš mít s kým popovídat. A hlavně ber vše s klidem a užívej i to, časem to pujde samo..
a nesouhlasím, že holky, které dítě neplánovaly jsou na tom húř, to stím nemá co dělat… jen si myslím, že spíš maminy co to plánovaly tak jsou zaskočené že to není podle jejich představ.. za to my co jsme do toho spadly tak jsem vlastně ani nevěděly do čeho jdeme
někdy mám také těžké chvilky, ale pa zase ty dobré kdy si užívám každý den.. ej to jak na houpačce, ale je to to nejlepší co nás v životě mohlo potkat
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Mišanila
25.10.11 21:02
Zašla bych určitě za psychologem, může to být poporodní deprese a není to žádná ostuda. Pokud nepomůže psycholog, pak psychiatr.
rozhodně bych to ale řešila a nenechala jen tak být.
Sestra měla u prvního dítěte laktační psychozu (to je asi teda jiný případ než tvůj), takže já bych radši zkusila odborníka, tím nic zkazit nemůžeš.
- Citovat
- Upravit
25.10.11 21:02
evishka píše:
Já to mám někdy tak tak. Taky mám tříměsíčního chlapečka a s velkou nostalgií vzpomínám na časy, kdy jsem chodívala do práce, jezdila na výlety, večer si chodívala někam sednout, no a teď…
Souhlas. Jen s tím rozdílem, že mám 7 měsíční dcerku. Chodit ven, být v kontaktu s lidmi. Pokud nemáš komu napsat, tak klidně napiš i mně 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.10.11 21:05
Tak já si myslím, že brečet při procházce fakt není normální. Zvlášť, pokud je vleklý stav, ne nahodilá depka, která za chvíli zmizí a objeví se fakt jen jednou za čas.
Ale zároveň si myslím, že v tom hraje roli velká únava a to, že jsi na malou celý den sama.
Máš nějaké přátele, se kterými se stýkáš? Kamarádky s podobně starými dětmi? Pokud ano, naplňuje Tě společné kočárkování a pokec hlavně o dětech nebo Tě to spíš otravuje?
Musíš zjistit, jestli to pramení třeba z úplné samoty, bez přátel, z nemožnosti sdílet s někým radosti i starosti všedních dnů, občas si třeba na hodinku nebo 2 vyjít bez dítěte,pokud někdo pohlídá nebo jestli to pramení ze samotné přítomnosti malé, která Tě prostě „nenaplňuje“. Píšu to schválně v uvozovkách, protože odborník by pomohl najít zakopaného psa a Tvoje pocity se brzy vrátí do normálu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.10.11 21:06
Já to mám někdy také, ale pomáhá mi, když jdu do města mezi lidi. Nebo se dolmuvím s kamarádkou a třeba jdeme s dětma ven nebo na kafe nebo vaříme oběd. Nebo chodíme cvičit, na cvičení s miminkama a teď jsem začla i na poporodní cvičení pro maminky a děti si můžeme vzít s sebou.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
25.10.11 21:23
Taky jsem měla takové stavy - sama doma, v nové vesnici, kamarádky žádné.. Šla jsem na procházku vyčistit hlavu a řvala jsem taky.. Dnes je malé 21 měsíců a je to lepší, přešlo to samo.Ale jediné co vím je že už NIKDY nechci další dítě… Malou miluju ale vím že další bych NEZVLÁDLA. Nejde o fyzické nezvládnutí..ale psychické. Představa být doma další 4 roky mě děsí..
- Citovat
- Upravit
25.10.11 22:06
řeším taky něco podobného,dcera je vymodlená po pětiletém snažení,nemohli jsme se jí dočkat,milujeme jí oba s manželem,ale......jsem s ní 24 hodin denně,moje maminka má náročnou práci a potřebuje si odpočinout,tchyně zase chodí o berlých a malou si na procházku neveme,manžel přijede z práce a jede na barák,kamarádka už po mateřské začala chodit do práce,ostatní ještě děti nemají,tak jsou bud v práci,nebo někde vyrážijou po hospůdkách,nebo někam na chatu,tak jsem hodně s malou sama.Představovala jsem si to ůplně jinak,že budu mít občas chvilku jen pro sebe,že občas někdo pohlídá.Zvlášt ted počasí tomu moc nepřidá,už nemůžeme být celý den venku,jen odskočit dom nakrmit,v takovým počasí jsou procházky jen tak dvouhodinové.Každej se jen ptá,jestli malá zlobí,jak se jí daří,ale nikdo se už nezeptá,jak se daří mě,jestli nepotřebuji pohlídat,odpočinout si.Každé ráno ve čtyři při krmení říkám berušce-tak ted kdybych tě neměla,bych vstávala do práce-ale neměla bych tebe lásko a já jsem ráda,že tě mám,prdím na práci 
nemáme to ženy vůbec jednoduché.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.10.11 22:13
No, já myslím, že normální by nebylo ani kdyby ses pořád radovala. Dítě je dar, ale není to poukázka na doživotní štěstí. Jsi asi unavená a potřebuješ změnu, žádný div. Tak pomalu na změně zapracuj, ale nechtěj po sobě žádnou nonstop euforii .
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
25.10.11 23:14
Ahojky, to je jasná depka ze samoty. Zkus se někam přihlásit do kurzů s mimči, plavání, cvičení, masáže, prostě cokoli. Fakt to pomůže. Přinejmenším budeš moct mluvit s dospělými, s mimčem si moc nepokecáš. Já kdysi byla vděčná i za pozdrav, tak moc jsem toužila po komunikaci!! Takže určitě vyraž mezi lidi.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
Ahoj holky. Máme tříměsíční holčičku - plánovanou a místo, abych se radovala z každého nového pohybu, úšklebku, „slovíčka“, tak jsem úplně zdeptaná. Chce se mi brečet i při procházce, kdy malá spí. Pak, když jí nic nebaví, tak jsem bezmocná a nevidím žádné východisko. Říkám si, že jsem děti asi mít neměla. Dřív jsem se těšila, až se probudí, teď se už při usínání bojím, kdy vstane. Jsem hrozná. Je mi ze sebe špatně. Přes den jsem na ni sama, manžel chodí domů okolo 18 hodiny, takže mi moc nepomůže. Příbuzné mám daleko. Poraďte mi, prosím, co mám dělat. Díky